Michiyo 31. 8. 2015 (13:49) 6

Všude bylo horko k zalknutí, jen na hřbitově nezvyklí chládek, který byl snad protkán žílkami bolesti.

Za vysokou lípou, až v rohu hřbitova stál hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas šli na samotný konec hřbitova s touhou tam najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala krásná tvář mladého muže, který již v té době byl na fotografii moc šťastný. Jeho úsměv byl tak okouzlující, jakoby neznal nic krásnějšího než je štěstí a láska.

U hrobu stál muž a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví „Kdekoli budeš, budeš-li naslouchat, najdeš mě vedle sebe.‘‘ Přestože říkám muž, mohlo mu být osmnáct let, snad o rok víc. Postával tam ve stínu lip, v ruce držel kytici kopretin a hladil jejich hlavičky. Na ruce mu padaly slzy.

Já tam stála opodál, s trochou zvědavosti jej pozorovala. Strávila jsem tam dvě hodiny a on se nepohnul. Ani jednou se nepodíval jinam, než na tvář toho mladého muže. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře, něco mě k němu táhlo, snad ta zvědavost. Byl překrásný a já si říkala, že nikoho pohlednějšího jsem v životě nepotkala. Přišlo mi divné, že není někde na koupališti, nebo plovárně, kde by ho obletoval houf holek a že tu stojí a padají mu slzy.

Sjela jsem pohledem na jeho ústa a spatřila jsem, že si něco mumlá, jakoby si s někým povídal. Ta slova, která vypouštěl z úst, patřila tomu nádhernému chlapci z náhrobku. Po chvíli jeho hlas zesílil a já uslyšela ta slova: „Proč jsi mi odešel?‘‘ V té chvíli bych se nejraději vytratila, nebýt svědkem té hrozné skutečnosti. Vtom položil květiny na hrob. Otevřel černou lucerničku a zapálil svíčku, jejíž plamen byl sotva viditelný. Vytáhl z kapsy kraťasů kapesník a otřel si oči. Uviděl mě. Zastavil se svýma hezkýma blankytnýma očima na mé maličkosti. Byl to pohled zlý a hrubý, přesto jeho hlas zněl jak padající rosa po dlouhé noci.

„Potřebuješ něco?‘‘ Nezmohla jsem se ani na slovo, začal jsem nechápat důvod mé existence, byla jsem ztracená. Dovedl mě k lavečce pod lípou a nabídl mi kapesník. Uvědomila jsem si, že on nebyl jediný, kterému stékaly slzy po tvářích. Chtěla jsem poděkovat, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit slůvko.

Konečně jsem sebrala odvahu. „Omlouvám se, že jsem tu tak postávala.‘‘ Jeho koutky se pohnuly, ale já věděla, že to nenaznačuje ani zdaleka úsměv, spíš hnusnou ironii osudu. „To nic.‘‘

Ještě pěknou chvíli jsme tam je seděli a nemluvili. Najednou začal vyprávět jeho příběh.

Jmenoval se Michal a ten mladičký muž na náhrobku Tomáš. Seznámili se na diskotéce. Líbil se mu, slovo dalo slovo a strávili spolu celou noc, do doby než uzavřeli podnik, to se spolu jen procházeli po parku. Druhý den šli na koupaliště, kde mu dal první pusu. Nastalo mnoho krásných chvil. Chodil Tomášovi naproti ke škole a on jemu k internátu. Trávili spolu každičkou volnou chvíli. Jen jednou se pohádali, netrvalo dlouho a byli zase smíření.

Jezdili spolu na festivaly, půjčovali si věci. Všichni, co je znali, jim říkali manželata, nevadil jim jejich vztah.

Vyprávěl mi příběh a já nemohla udržet slzy, plakal i on. Byli jsme jako dvě hromádky neštěstí. Květy lípy byly jediným svědkem naší rozmluvy. Jeho smutek a žal bylo něco, co jsem doposud neviděla, cítila jsem se od něj strašlivě vzdálená.

V době, kdy Tomáš slavil své sedmnácté narozeniny, začali svůj vztah brát velmi vážně. Oslavili to s kamarády na chatě, kde byla nádrž a mohli se tam koupat. Vše bylo krásné, jako vystřižené z pohádky, mohli plánovat do budoucna.

Ráno kamarádi odešli, zůstali sami. Romantická snídaně v trávě, Michal se cítili jako ten nejšťastnější na světě, jeho světem byl Tomáš. Michal trošku zčervenal, kdy mi vyprávěl chvíle lásky, přišlo mi to roztomilé, ale přesto smutné, když jsem se ohlédla na šťastnou tvář na náhrobku.

Už uplynula dlouhá doba, kdy se poprvé spatřili. Michal dokončil vyprávění. Zpomaloval řeč a oči se zalívaly slzami.  Bez dechu jsem jej pozorovala.

Nastal ten osudný den.

Jako důkaz přátelství jim kamarádi sehnali lístky na nějakou velkou událost, kde byla úžasná živá hudba a tím pádem i neskutečná zábava.  

Lidé se za nimi ohlíželi, dívky se při pohledu na ně červenaly. Každému páru očí se ti dva chlapci líbili. Byla to nádherná a smutná pravda, pohled na náhrobek a na Michalovu nešťastnou tvář to dokazoval.

Líbali se při konci a melodie modrého efektu jim zněla v uších, jako melodie varhan, které tak rádi poslouchali.

Zábava skončila. Naposledy se políbili, naposledy se pohladili. Každý nasedl do jiného auta a na křižovatce se rozdělili.

Michal přijel domů a šel hned spát, myšlenky patřili jedině Tomášovi. Uprostřed noci se ozval mobil. Zavolali mu z nemocnice, přivezli mladíka a jeho jediným přáním je, aby tam byl i on.

Celou cestu běžel, nevnímal stromy, lidi, ulice. Proběhl kolem rozsvíceného hřbitova.

Doběhl do určeného pokoje. Na lůžku ležel Tomáš, jeho vlasy zalité krví. U postele stáli rodiče.

„V očích měli pohled, který se mi vryl do paměti. Jen krátce otevřel oči a řekl mi: ‚Nechce se mi umřít, ale asi to tak musí být‘… Taky se obrátil k rodičům a začal se s nimi loučit a děkoval jim. Já ho stále držel za ruku.‘‘ Následně se na něj opět otočil, Michal říkal, že ten hlas snad nepatřil tomu, koho miloval. „Dones mi kopretiny, ať můj hrob nezůstane prázdný. Nechci tam být sám, moc tě miluju, moc.‘‘

Potom Tomáš usnul a on s rodiči musel ven z pokoje. Jeho matka se zhroutila a otec ji musel podpírat se slzami v očích. Michal byl najednou sám, chtěl umřít. Lékaři dávali až příšerně chabou naději.

Zbytek noci prochodil po chodbách nemocnice, pod okny jeho nemocničního pokoje a nevěděl, jestli muž, který má jeho srdce, žije.

Svítalo, nastal nový den, nový život. Zemřel až ráno na vnitřní krvácení. Ještě jednou mu dovolili se na něj podívat, pak jej odvezli. Stál na sám na chodbě a z očí mu ztékaly slzy jako korály.

„Nechtěl jsem tomu věřit, že on jediný mi zemřel, že už jej nikdy neuvidím, nepolíbím, nebudu se moct dotknout jeho kůže. Celé měsíce jsem nikam nechodil. Na vše se vykašlal, škola byla to poslední, na co jsem myslel. Každý den jsem chodil sem, celý den tu postával s kyticí kopretin a vyčítal si, že jsem nasedl do jiného auta. No, už rok chodím sem na hřbitov, nechci nikoho vidět, po roce si první s kým se bavím. Teď se ale nezlob, nech si vše pro sebe, lidi jsou zlý a bezcitní. Prosím, přijď si zase popovídat, už jsem moc sám.‘‘

S těmito slovy se semnou rozloučil a já mu slíbila, že sem opět přijdu. Cítila jsem, jak hluboko jsem propadala, cestou ze hřbitova se na mě všichni otáčeli, nevnímala jsem se, cítila jsem pouze tíhu slz tekoucích z očí. Byla jsem na opuštěném ostrově, kde všechny potůčky a říčky znamenaly pocity bolesti.

Ještě několikrát jsme se sešli na hřbitově, každý s jednou kyticí kopretin. Možná jsme se stali přáteli, kdo ví.

Tak plynul čas a Michal má na hrobě kytici kopretin. Je ode mne. Dnes je to měsíc, co se zabil v autě sám, snad schválně. Všichni mu říkali sebevrah, ale já jediná vím, proč to udělal. Bylo to pro něj vysvobození.

Konečně leží vedle sebe, na věky.

Vím, že nikdo nebude mým přítelem, tak jako byli oni dva. Zbyla jsem sama pod rozkvetlou lípou s dvěma kyticemi kopretin.

Je horké léto a na hlavičky kopretin padají slzy. Povídám si s nimi, jsou tu se mnou.

 

...

 

Inspirováno? Ze života? Bůh ví ...