Eliza 26. 8. 2015 (21:14) 4

A tak jsem se znudila, že jsem vyplodila takový malý výkřik do tmy.

Četla jsem znovu Goliáše (už asi po 150tý), takže to ve mě vře...
 

Sedím v tom nejnižším emzáckým pajzlu, v tom nejvzdálenějším konci, odpadu, Omegy 13 a chlastám ten patok, co tu nalívají. Den za dnem si vychutnávám ten hnus, protože je mnohem lepší, než realita. A na to přísahám. Dávno mi došli cigára a na nový není. Pravděpodobně mě odsud znovu vyhodí, protože na ty dvě poslední sklenky už nemám keš. Nějak to na mě dneska nepůsobí a celá výplata je v hajzlu. Je to horší a horší.

„Zase si chlastal?“ předhodil mi moji závislost doktor jako kus zhnilýho masa, jako každý propitý ráno.

„Co mám dělat,“ prskl jsem po něm podrážděně.

„Nechlastat,“ zvrátil jsem oči v sloup a položil se na připravené lehátko z doby kamenné s infuzí.

 Moje krev. Moje krev je jako kyselina. Je jedovatá i pro mě. Moje tělo si zvyká, ale pomalu. Cítím bolest. Cítím ji všude, ta palčivá sžírající bolest. Možná jsem imunní vůči kde čemu a moje schopnost regenerace je skoro nadpřirozená, ale bolest to nezahání. Kdyby mi tenhle doktor, občas, neprohnal žilama obyčejnou krev, ta moje by mě sežrala. Rozleptala za živa.

Tenhle doktor, skrytý v hlubinách vyvrhelů, je tady považovaný za boha. Co si pamatuju, tak mu neříkám jinak než *doktor*. Ani jsem neměl potřebu mu říkat jinak. Říkali mu tak všichni. Pamatuju si ho od deseti. Co bylo předtím, to nemám páru. A i když už jsem dospělý, vždycky si ke mně sedne a mezi prsty probírá mé vlasy. Díky té kyselině, bez pigmentu, bílé jako sníh... Vypadám v nich jako idiot. Na tohle ženský neletí.
„Kdybys nechlastal, letěly by.“ Jako by četl moje myšlenky. Už je to víceméně standardem. Zná mě dokonale a umí ve mně číst. Neholený, smrdím chlastem a vlasy mi přidávají na letech. Vypadám na padesát a to je mi čerstvých jednadvacet.

„Nezačínej. Stejně se tomu patoku ani nedá říkat pití. A raději ten patok, než migrény a křeče.“

„Nebo léky. Nejsou tak hrozné a fungují.“

„Ale jsou dražší než ten chlast. Jsou dražší než…“ nestihl jsem přirovnání.

„Na tom nezáleží,“ nezáleží. Říkal to vždycky, ale KDE a JAK je chce zehnat? Čím zaplatí? Je mi ho líto. Má o mě starost ale já nemám vůli to změnit.

Tedy. Neměl jsem. Chlast na mě už nezabírá a ne proto, že bych si zvykl, ale proto, že ho ten parchant ředí nějakým jiným svinstvem. A taky proto, co jsem nedávno na poslední šichtě zažil.

Byla to obrovská loď, honosná a těžce poškozená. Jen se zastavila, na malou chvíli, něco zde vyzvednout. Co to bylo, mi bylo upřímně úplně u prdele. Ale vím, že kapitán té lodě věřil. Věřil, že zvládne další cestu. Vypadal tak a protože se tady objevili i po druhé, bylo mi jasný, že ta loď to opravdu zvládla. Už opravená, alespoň zvenčí. Bylo vidět, že jeho posádka je mu loajální a já v tu chvíli fakt toužil, být mezi nimi.

Můžu tak akorát snít, kurva. Nulu, jako já by nenabrali ani za miliony kreditů. Mám jen svou krev. Krev co se chová jako kyselina a propálí skoro všechno. Kromě těch zatracených hadic, z nějakých speciálních mikrovláken. Co já vím. Doktor mi to vysvětloval, ale s kocovinou jsem probral tak akorát hovno.

Přemejšlím, každej den, jak bych se k nim mohl dostat. Každej den sním. I při práci, když svírám svoji těžkou Turianskou krásku a koukám do hledí. Tenkrát jsem o ni obral jednu mrtvolu Turiana. Propálil jsem mu díru do hlavy. Myslel si, že na vychlastanou lidskou chudinku má. No. Neměl. Ale zvedlo mi to karmu a všiml si mě zaměstnavatel. Dělám tedy špinavou práci pro místní vládnoucí gang. Jsem tichošlápek. Kemper. Jsem sniper…

 

PS: Bílé vlasy, jako čerstvě spadaný sníh či malé mráčky na obloze nebo Černý vlasy, jako temná noc či havraní pera a taky rudé vlasy jako oheň či láva (krev a jiné) odjakživa miluju... A není to Haařina *bílá smrt* aka Chip.