Út, 12/09/2017 - 05:13
13

ošetřovatel
rušit
filozof
tančit
žirafa

Někdy nechápu, jak se můžu ocitnout v takovýchto situacích.

„Okamžitě zavolejte ošetřovatele!“ zahřmí Erik.

Jednou jedinkrát nám přivede ukázat psa a stane se tohle.

Nejspíš je to tím hamburgerem, který mu dal Adam.

Co je divnější… Adamovi nic není.

„Drž zobák a jeď s ním na veterinu!“ odpálkuje ho šéf.

„Jenže…“ začne, ale zarazí se.

Nemusím se ani ohlížet a vím, jak šéf vypadá. Jako bůh pomsty.

Erik sebere svého zvracejícího psa a s Honzovou pomocí ho odnesou pryč.

„Pojď Alexi, teď už nás nikdo nebude rušit,“ šeptne těsně u mého ucha, až úlekem nadskočím.

Do háje! Je jako duch!

„Šéfe, vy vůbec nemáte srdce!“ prsknu.

„Máš pravdu, své srdce jsem dal tobě,“ odtuší.

Můžu se na něj vůbec zlobit, když říká tohle?

Nemůžu.

Když je po mém boku cítím, že mi nic nechybí. Všechno je tak, jak má být.

„Alexi, nech toho filozofování. Udělejme si výlet,“ promluví nade mnou šéf.

Zase jsem ho neslyšel přijít.

Ten muž musí ovládat teleportaci.

„A kam?“ zeptám se.

Skloní se až těsně ke mně.

Mé srdce se rozbuší, jako pokaždé.

Je to stále stejné.

Jeho blízkost mě zbavuje rozumu.

Určitě má v plánu něco oplzlého.

„Do zoo,“ šeptne.

Cože?

Je to nádherný anděl v rouše ďáblově. Pokaždé mě dovede překvapit.

„Jdeme prvně na žirafy,“ usměje se na mě.

Svým krásným úsměvem by mohl léčit lidská trápení.

Kdyby ve skutečnosti nebyl jen proradná bestie.

„Cože?“ vyjevím se a samým překvapením zakopnu o obrubník.

„Slyšíš ne? Tak tu přestaň tancovat a pojď,“ pobídne mě.

Já netancuju, jen mě bolí palec.

Jenomže žádný výlet s ním nemůže probíhat úplně normálně.

„Šéfe… ta žirafa nás pozoruje…“ vydechnu do jeho úst.

„To mi chceš říct, že tě zrovna teď trápí žirafy?“ prskne naštvaně.

Ne. Jen jsme na veřejnosti! Panebože!

Ale on si nedá říct.

Nikdy si nedá říct.