Út, 26/09/2017 - 19:06
4

žloutnout
notář
setkat
samota
panenka

Pošmourná podzimní rána plná žloutnoucího listí podpořila depresi nejednoho člověka, jehož trápila samota. Přitom mnohým by stačilo jen zvednout oči od mobilu a dívat se kolem sebe, tak jako jsem to loni udělal já. Za to setkání jsem dodnes rád, i když se můj milý občas choval jako puberťák.

„Bože, Denisi, tolik jsi mi chyběl…“ vzdychl mi do ucha roztouženě.

„Neříkej mi tak,“ napomenul jsem ho snad po milionté. Upřímně jsem to jméno nesnášel, snad díky všem těm školním trapičům, kteří kdy viděli film o postrachu ulice nebo o chlapci, zapomenutém doma na Vánoce. Opakovaně.

„Jen proto, že ti notář v létě změnil jméno v občance, nebudu ti říkat jinak, mě se to jméno líbí,“ vzdoroval, zatímco se mi gelem potřenými prsty pomalu nořil do těla.

No, takový už byl. Ohleduplnost sama. Usměvavý, neohrabaný, vždy veselý a tak trochu vůl.

„S tímhle tělem a tváří jako panenka, copak bych ti mohl říkat Richarde?“ ucedil pobaveně. On jako jediný si nikdy nenavykl mi říkat Ríšo, stejně jako si z mého předchozího jména nikdy nepřestal dělat legraci.

Ucítil jsem, jak prsty nahradilo něco žhavějšího a pevnějšího.

„Harry, jdu do baráku!“ zavrněl slastně.

„Ty jsi občas fakt debil,“ vydechl jsem a objal ho.