St, 27/09/2017 - 16:31
6

žloutnout
notář
setkat
samota
panenka

Znám ulice kolem svého domu důvěrně. Přesto mi teď ve žloutnoucím světle pobouřkového slunce připadají cizí. Vzduch je křišťálově čistý, a kočičí hlavy pod mýma nohama zrcadlí staré domy vůkol. Prudký déšť nastolil v jinak rušném městě křehkou samotu, kterou v tenhle surrealistický okamžik nepřerušilo ani cinkání tramvají.

Jsem za tuhle chvíli rád, jakkoliv pomíjivá je. Připomněla mi, jak zvláštní je svět. Na malou chvíli zaplašila cynismus, který se po mně sápe už tolik měsíců. Od chvíle, kdy jsem odešel od notáře, a v ruce ještě držel orazítkovaný papír, který to všechno zpečetil.

Co tomu předcházelo si pamatuju jen mlhavě. Nevěřil jsem, když mi řekli, že jsi pryč. Že už se s tebou nesetkám, a je to tak lepší. Až tupá rána, jak notář orazítkoval tvůj úmrtní list, mě donutila konečně uvěřit. Odcházel jsem z té kanceláře, a připadal si jako hadrová panenka.

Možná za to může ta bouřka, ale mysl se mi teď vyčistila, jako ten zatuchlý vzduch kolem. Nikdy v mém životě nebyla jasnější. Jen díra v mojí duši pálí pořád stejně. Jako ten papír od notáře, který stále nosím v kapse. Je zmačkaný, sotva čitelný. Ale já ho znám zpaměti.

V nadpisu stojí: „Potvrzení o nabytí svéprávnosti.“