Lu
Út, 12/12/2017 - 18:10
4

prokurátor
pavučina
asistovat
najednou
přebírat

Bylo to peklo. Vážně. Nefalšované.

O tom, že zrušíme pracovnu a uděláme z ní ložnici, jsme se bavili minimálně dva roky. Z ložnice se zase měl stát dětský pokoj. Konečně!

Ale právě jen bavili. Nepočítal jsem s tím, že se najednou splaší, vrhne se do toho po hlavě a mě nezbude, navzdory nedostatku času, nic jiného, než mu asistovat.

Začalo to přebíráním nashromážděných věcí a logicky i jejich likvidací.

A tak jsem tady. Jen pár vteřin před kolosálním výbuchem.

Moje milovaná postel v novém pokoji, naprosto nezvykle otočená. Z jedné strany mi chrápe do ucha on, evidentně naprosto spokojený s odvedenou prací, z druhé strany mi zase nedopřeje klidu pes – když se náhodou nepokouší nepozorovaně vylézt na postel, tak demonstrativně hrabe. A když už se na chvíli uloží, tak chrápe ještě hůř. 

Nedalo mi spát, že se všemi těmi pavučinami jsem byl donucen vymést i podstatný kus svého života.

Prý: „Tohle už fakt nebudeš potřebovat a panelák prostě není nafukovací!“

Když z něj po té vysilující dřině vylezlo, že se dětský pokoj nekoná, že je na programu provizorium pro jeho matku, nechybělo moc a měl jsem na krku prokurátora.  

Vlastně nikde není psáno, že nedopadnu stejně, než tahle noc skončí!