Lu
Ne, 17/09/2017 - 19:31
9

ošetřovatel
rušit
žirafa
filozof
tančit

Povzdechl jsem si a znovu stiskl signalizační zařízení, abych dnes snad už posté protrpěl to příšerné pípání.

Naštěstí trvalo jen pár vteřin, než ošetřovatel rozrazil dveře jak velká voda, cestou ještě dvakrát plácl po zdi rušíc tak zvonek. Díky bohu.

„Kam jste se vydal, pane docente?“ zakroutil hlavou nad pacientem z krajního lůžka, který dnes navzdory chatrnému zdraví, pokročilému věku i zdviženým zábranám zas a znovu odcházel plnit svoje někdejší povinnosti ke studentům. Dlužno dodat, že bez ohledu na kapačku, či sáček s močí zavěšený u postele.

„Vy máte ležet, už jsme si to vysvětlovali,“ pravil a snažil se pana filosofa nacpat zpátky.

Když se mu to jakžtakž podařilo, hlasitě odfoukl a předloktím si otřel zvlhlé čelo. Při tom jednoduchém pohybu odhalil mým očím terén svého podpaží. Ty jejich pracovní hadry měly sice nechutnou barvu nemocničního kafe, zato poměrně rafinovaný střih. 

„Šmudlo?“ ozvalo se z chodby.

„Jo?“ křikl nazpět. „Jsem na čtyřce!“

Už kolikátý den jsem z něj nemohl spustit oči. Mohl být ještě tak o půl hlavy vyšší než já. Měli by mu říkat spíš Amino, podle té žirafy. Nedokázal jsem si vysvětlit, jak tohle bidlo mohlo vyfasovat přezdívku podle jednoho ze Sněhurčiných nohsledů.

Dolil mi do hrnku čaj. „Děkuju, Šmudlo.“

„Já děkuju,“ pousmál se a položil mi ruku na předloktí. „Za ten zvonek. Fakt nestojím o to, aby mi zrovna tady padali chlapi k nohám,“ vysvětlil, patrně díky mému překvapenému výrazu.

 

Zase jsem sledoval, jak kolem tančí v modrých rukavicích s kyblíkem desinfekce.

Peníze ani postavení si s sebou do hrobu nevezmeme.

Proč tohle tak často zapomínáme?

Moct vrátit čas o 30 let, udělal bych to jinak. Přiznal bych, ne, svěřil bych se nejbližším a svoje srdce vložil do rukou někomu právě takovému: usměvavému, laskavému a nadlidsky trpělivému člověku.

Milovat. Být milován. To by bylo hned jiné umírání.