So, 25/02/2017 - 16:58
2

shledaná

Čas běží jako o závod a on i já stárneme, už to bude pár let, co jsme se poprvé potkali a několik týdnu, co jsme se rozloučili. Stále na tebe myslím. A doufám ve tvé odpuštění a naše znovu shledání.

„Soustřeď se, když ti něco vysvětluju.“

„Promiň…“ Stále si nemohu zvyknout na návrat z minulosti. Bylo to děsivé, kouzelné a nebezpečné. Potkal jsem v roce 1739 jednoho mladého doktora, který sloužil u Anglického dvora, jako pomocný lékař. Já se objevil jako voják, který u něj studoval medicínu. Nic jsem si nepamatoval jen své jméno a to jeho. Marc  Fabroni… Marc… Dlouho jsem se snažil dělat jako nic, ale moc mi to nešlo. Stále se vyptával na mou rodinu a já si musel vymýšlet ty nejšílenější věci. Jsem rád za neexistenci telefonů. Jednou jsem se tak moc do svých lží zamotal, že jsem musel s pravdou ven. Když už všechno tak všechno. Seděl v křesle a naslouchal mému vyprávění o budoucnosti, o tom jak sem na dlouhou dobu na vše zapomněl a o tom kdo mi pomohl si vzpomenout. Tehdy se zvedl a beze slova odešel. Já se na druhý den vzbudil ve své posteli ve své době, bez možnosti se omluvit. Mé srdce puklo.

„Snad to chápu, díky.“

„Není zač. Chyběls docela dlouho, prej si byl nemocnéj.“

„Jo… byl. Tak se měj.“ Je fajn mít dobré kamarády.

Další den jsem se šel projít okolo parku. Na lavičce seděl vysoký, štíhlý, mladý muž s knihou v ruce. Šel jsem k němu jako k dobrému známému.

 Muž zvedl hlavu a řekl: „To jsi ty… Nechal jsem tě čekat, promiň. Doufám, žes na mne ještě nezapomněl, vojáku.“

Stačil jediný pohled a já věděl, že jediný osud, co vůbec si mohu dovolit je žít. Žít kvůli němu. V ten den ses stal mým osudem…