Čt, 15/06/2017 - 17:00
4

protest
chudokrevnost
zápor
říjen
házet

Sedíc na posteli své ložnice popíjím červené víno a čekám, až přijde. Světlo měsíčního svitu hází do pokoje stíny a já přemítám, jak je to vlastně dlouho.  Od toho říjnového incidentu se všechno změnilo.

„Myslíš, že se klady a zápory přitahují?“ za mými zády se ozve sametový hlas. Neleknul jsem se, jsem už zvyklý, že se z nenadání někde zjeví. Dívám se před sebe do zrcadla, které zdobí mou stěnu. Vždycky to je hrozivý pohled. Proč? Protože v něm nikdy nevidím jeho odraz.

„Kolikrát ses mě na tohle už ptal?“ prohodím s úšklebkem.

Náhle se objeví přede mnou a odkládá mou sklenku vína na noční stolek: „Po stotřetí a pořád jsi mi neodpověděl.“

„Už mi to tolik nemyslí, když trpím chudokrevností.“ V dnešní době je to běžné. Sloužit jako potrava pro upíry. Ale z nějakého důvodu se on na mě dívá rovnocenně.

„Viníš mě z toho?“ pohladí mě po tváři.

„ Mohl bych snad? Protesty přece nejsou povoleny.“

„Zase mě srovnáváš s ostatními?“ pronese ublíženě.

„Dělám si legraci,“ stáhnu ho dolů k sobě, „udělej, co musíš.“

 „Promiň,“ zašeptá zoufale. Ucítím pichlavou bolest na krku.

„Neomlouvej se, je to malá daň za život,“ hlesnu, „a s tebou to za to stojí.“