So, 20/01/2018 - 10:39
3

blokovat
motor
ujistit
strojit
pavouk

„Jelikož jen tys dokázal víru ve mně, nechám tě přežít. Za sedm dní celý svět potopím, ty ale sestrojíš archu, od každého zvířete přivedeš jeden pár a sám se se svou rodinou nalodíš!“ Tak přikázal a já začal pracovat. Dnem i nocí, do vyčerpání veškerých sil, dokonce jsem bojoval s leností, která se nedala porazit. Ale tvrdá práce se vyplatila.

„Moje archa.“ Radostně jsem pohladil dřevěný povrch..

„Ta ti nepopluje.“ Kladivo se mračilo na moje dílo. „Vidíš tu díru uprostřed? Ta by tam být neměla.“ Utrousilo a dalo se do práce. Co se dá říct, perfekcionista.

Konečně, archa byla na světě. Všechny zvířata naloděná, tři hodiny času a jediný problém spočívá v rodině. Můj fotr zřejmě zas tráví čas v bordelu a nějak si nemyslím, že by ho konec světa nějak přinutil odejít. Kde získat někoho jiného?

Štěstí se objevilo v podobě vysokého blonďáka s vlasy rozevlátými kolem hlavy, jako bůh.

„Sedmí den právě končí a já smyji všechnu špínu ze světa.“ Pravil a tak i učinil. Z nebe se snášelo miliony kapiček, drobných, bílých a lepkavých. Boží sperma.

„Krása.“ Vydechl blonďák, otevřel svá ústa a na růžový jazyk něco málo zachytil.

„To jo.“ Vášnivě jsem ho políbil, tak že oba jsme bohu pomohli v potopě.

„Užijeme si jízdu.“ Lev si nasadil sluneční brýle, otočil klíčkem v zapalování a díky motoru to jen frčelo.

Všechno bylo dokonalé. Na světě jen já a moje zmenšenina boha, spousta zvířat stejného pohlaví, naše archa plovoucí v spermatu a ty malý potvory pavouci už dávno neexistovaly.

Ale před námi se znenadání objevil obří maršmeloun a zablokoval nám tím cestu. Konec.

 

„Musíme si promluvit.“ Mračil se Nikolas a já už věděl, že to nebude nic příjemného. K tomu všemu mi kocovina projížděla hlavou jako kus střepu. Nechci se nijak ujišťovat, co se přesně včera stalo.