Lu
St, 07/06/2017 - 20:01
7

protest
chudokrevnost
zápor
říjen
házet

Nadzvedl se na loktech, aby překontroloval neklidný spánek svého vyčerpaného chráněnce. 

Ten sebou na slámě nepokojně házel, těžce oddechoval. Zjevná chudokrevnost nebyla patrná jen v nezvyklé bledosti jeho rtů i pokožky, ale především v tom, jak rychle se unavil. Dnes neurazili ani polovinu vzdálenosti, která byla potřeba, aby mohli o vlastním bezpečí začít alespoň uvažovat.

Zachvěl se.

Vlasy na zátylku mu stály. Ne, nebylo to tou říjnovou nocí, byť uznával, že byla nezvykle chladná. Trápilo ho něco jiného. Vznášelo se to ve vzduchu. Jen to zatím nedokázal pojmenovat. Celý život se řídil svými instinkty. Umožnilo mu to přežít. A teď? Nechtěl Girona ještě budit, ale zřetelně vnímal, jak každá jeho jednotlivá buňka řve na protest proti jeho rozhodnutí zůstat na tomto místě byť jen o minutu déle.

Překulil se těsně k němu, zavnímal jeho tělesný pach. Přiložil mu ruce na spánky. 

„Gire, je čas jít.“

Teprve když se ty obrovské, jiskřivě šedé oči otevřely, zdrcen pochopil, že ten důvod proč měl potřebu utíkat, je naprosto totožný s tím, proč nedokázal vyjádřit zápor ani starému Geraldovi, když ho žádal, aby jeho syna odvedl a pomohl mu přežít, navzdory touhám jeho nepřátel.

Mladý následník neměl nejmenší tušení, jak oddaného služebníka právě získal.