Út, 12/09/2017 - 15:59
8

ošetřovatel
rušit
filozoft
tančit
žirafa

„Nejsem tvoje matka,“ brblal jsem s náručí plnou špinavého oblečení, které se ještě před chvílí povalovalo prakticky všude.  

„Ne, ale můj ošetřovatel jo. Aspoň dokud se nezbavím té chřipky,“ zahalekal na mě z postele můj drahý. Podezřele vesele. 

„Mohl bys aspoň předstírat, že je ti blbě, když už mi nejdeš pomoct.“  

„Já tě prostě jenom nechci rušit, když ses do toho úklidu tak zabral.“  

„Ty seš tak ohleduplnej, že bych brečel,“ odsekl jsem jedovatě, zatímco jsem tancoval skrz minové pole špinavého nádobí. Měl jsem Lukáše rád, ale tímhle svým lajdáctvím a leností mě občas doháněl k šílenství. Na týden odjedu, a doma je to jako po výbuchu.  

Sice se teď vymlouval na chřipku, kterou asi i měl, ale mně bylo naprosto jasné, že i kdyby byl jak rybička, vypadalo by to tu stejně.  

„Navrhoval jsem, aby sis vlezl za mnou do postele, že ten úklid počká,“ zněl skoro dotčeně. Neudržel jsem se, a mrsknul po něm Malé dějiny filosofie, které s téměř pěti sty stranami a pevnou vazbou moc malé nebyly. Nesnáším, když neuklízí knížky. A tuhle konkrétní ještě nechal „založenou“ tak, že ji jen položil otevřenou hřbetem navrch. Jednou toho kluka přetrhnu jak hada. Tentokrát měl štěstí; před hněvem velkých myslitelů minulosti ho ochránila peřina. Rozhodně ho ale neochrání přede mnou.  

„Co blbneš, Adame?!“ vyjekl, když na něm přistála knížka, a v těsném sledu za ní jsem dorazil já. Serval jsem z něj peřinu. Měl na sobě jen trenýrky s žirafím vzorem, vánoční dárek ode mě. Z recese. Prvotní šok z něj opadl, a nastoupilo očekávání. To zrovna. 

„Zahrajem si hru. Já teď dojdu nakoupit, abychom tu neumřeli hlady. Až se vrátím, tak tohle,“ rozmáchlým gestem jsem obsáhl stále úctyhodný svinčík, „tady nebude.“  

„Nebo?“ špitnul Lukáš, a zjevně se skutečně obával, s čím přijdu.  

„Nebo tvůj zadek pozná středověk.“