Lu
Út, 15/08/2017 - 06:21
3

posluchárna
dávno
škvor
černoch
mlčet

Bylo zvláštní vracet se do bytu, který po dlouhé době, kdy jsem do něj jako jeho jediný obyvatel chodil pouze na vyspání, přímo překypoval životem. Pes, potkani, papoušek, všude plevel, ale především majitel tohohle všeho.

Plán byl fláknout nákup na linku a zahalekat: „Miláčku, jsem doma!“ To bych ovšem nesměl zakopnout o pohozený batoh, narazit na nezavřené dveře od hajzlíku a upustit tašku, takže jsem sice řval, ale jinak: „Sakra, vy jste měli doma černocha, nebo co?“

Petr přiklusal. Jeho zkroušený výraz napovídal, že jsem měl mlčet. Měl velký den. O tom svědčil i ten zatracený šampus, kterým se mi právě povedlo tak trochu vymalovat chodbu.

Zjemnil jsem hlas: „Co Pavlata, uvítal vás řečmi o chorobách hlemýžďů?“

Rozesmál se: „Ne, svůj projev evidentně inovoval, mluvil o škvorech, ale ta posluchárna, kdybys to viděl!“

„Která? Na klinice malých zvířat? Zas tak dávno to není, co jsem tam chodil,“ pousmál jsem se.

Sehnuli jsme se k nákupu a dali si čelíčko jak v béčkovém filmu.

„Celé ty roky jsme se ve vsi potkávali jen svátečně. Jsem vděčný za tu loňskou náhodu, co nás svedla dohromady,“ zčervenal.

„To já taky, lásko.“ Jednou mu prozradím, že na náhody nespoléhám, dnes to ale ještě nebude.

Dodatek autora: 
Autorka: 1) si nekorektnost obhajuje tím, že je doma sama za černocha, 2) se slzami v očích vzpomíná na vlastní začátky