Po, 02/10/2017 - 17:01
5

žloutnout
notář
setkat
samota
panenka

,,On si snad myslí, že může jen tak odejít!” Rozesmál jsem se. V rukou jsem převaloval panenku a neustále si jí prohlížel. Vypadala přesně jako on a mě se na mysl vrátily zežloutlé vzpomínky na naše úplně první setkání.

Tehdy jsem byl pouze hloupý šikanovaný školáček. Urážky, posměšky byly denní chleba a brzy mi nestačily ani drogy, abych utišil neklid duše. Ale pak mě z té hluboké bezedné propasti vytáhl on.

,,Nenechám ho odejít.” Zase jsem se zasmál. Neskutečná a ledová samota do mě zarývala ostré drápy a věznila mou šílenou mysl už skoro týden a já nebyl schopen ani normálně myslet.

Pohladil jsem hračku ve své dlani, promačkal jí a nakonec položil na černou látku na stole. Černý samet padl panence jako šatičky. Přitom jsem si broukal písničku o lásce a síly minulosti mě v mysli zase odtáhly k sobě.

První polibek, první rande, první sex… Jak rychle se mi na tvář vkradl úsměv, stejnou rychlosti se mi oči zakryly rudou clonou.

,,Teď spí s tím notářem.” Procedil jsem naštvaně skrz zuby. Klouby mi zbělaly, jak silně jsem stiskl. V mé ruce se objevil špendlík a v mžiku oka trčel v pandulákovi.

,,Však se vrátíš. Nedám ti na výběr.”