Čt, 31/01/2019 - 19:06
2

rozumět
napnout
šlehnout
plod
výčitka

 „Už nemůžu…“ z úst mi vychází těžké vzdechy, které pravidelně střídá můj výkřik. Nohama objímám Hirokiho kolem pasu, který do mě tvrdě vniká, jednou rukou si mě přidržuje a v druhé svírá malý bič, kterým mě šlehne pokaždé, když můj úchop povolí. Ruce v řetězech se mi napínají a povolují při každém přírazu.

Jeho tělo, které mě dovádí k šílenství, doprovází jemný hlas: „Nebyl jsi to náhodou ty, kdo chtěl ať tě potrestám za výčitky, kterými ses prohřešil?“ Má pravdu, plody mých nemravných myšlenek se dnes omotaly kolem náhodného muže, kterého jsem viděl. Když jsem si to uvědomil, sevřel mne pocit špatného svědomí a vzrušení zároveň.

„Odpusť mi Hiroki! Už nebudu myslet na nikoho jiného, jen na tebe!“

V tu chvíli zahodil bič, a aniž by ze mě vyklouzl, přitiskl mě zády ke zdi: „Zase tohle říkáš?“ zasměje se pobaveně, „opravdu tomu rozumíš?“

Má pravdu není to poprvé: „Ale, když si přestavím svůj trest, nemůžu si pomoct.“

„Hlupáčku,“ vtiskl mi polibek „budu to dělat, i když budeš myslet jenom na mě.“

„Hiroki, já už!“ všechno napětí se náhle uvolnilo a mé nitro chvíli na to zalilo známé teplo, „miluju tě, Hiroki,“ hlesnu znaveně.

„To je samozřejmost,“ zašeptal mi do vlasů.