Lu
Po, 31/07/2017 - 17:39
9

kariéra
osiřet
bible
chodidlo
výtržnost

Seděli jsme na těch příšerně nepohodlných židlích v kroužku typickém právě pro skupinové terapie.

Osm ztracených duší a já.

Poslední dny mě sžíral tíživý pocit, že jsem na tom stejně jako každý z nich.

Devět ztracených.

S pohledem na nástěnné hodiny jsem odmávl ty jejich netečné či přímo otrávené ksichty. Za doprovodu skřípění židlí a úlevných výdechů jsem sklopil hlavu a několikrát zamyšleně kliknul propiskou, abych si v klíně otevřel svou bibli, tlustý sešit v tvrdé vazbě, na jehož stránky jsem si pravidelně zapisoval poznámky k jednotlivým případům. 

Marek Novák, za svých sedmnáct let stihl napáchat tolik výtržností jako dvě předešlé skupiny dohromady. Vandalismus v opilosti i za střízliva, veřejné odhalování.

Což bych mimochodem moc rád viděl, protože jeho tělo jasně křičelo, že umí nejen ničit ale i pečlivě budovat.

Opakované znevažování úřední osoby, dokonce stalking. Bože, v tom výčtu chybí snad jen prostituce.

Kluk, co tu třetí týden chodil bos, protože mu vychovatel zakázal nosit oblíbené boty. Ten, co ze zásady neodpověděl, když byl tázán kýmkoliv na cokoliv, ale nikdy nezapomněl poděkovat kuchařce.

Z úvah mě vytrhlo netrpělivé odkašlání. Až nyní jsem si uvědomil, že jsem neosiřel, jak tomu po mém vysvobozujícím gestu bývalo obvykle.

Přiblížil se moc rychle na to, abych se stihl postavit. Jeho přivřené pichlavé oči mě znejistily. Byl to on, kdo momentálně plně ovládl situaci. Bez zaváhání nacpal svou pravou nohu mezi moje stehna zapírajíc si chodidlo o židli. Jistě, to jemné otření prstů o můj poklopec nebylo náhodné.

Mírně jsem se zaklonil ve snaze trochu dorovnat jeho nadřazený postoj. Opřel se předloktím o své koleno. A já nevěděl, zda děkovat bohu za tu doposud nejkratší mezeru mezi našimi rty, nebo se vztekat, že je mi odepřen pohled na jeho vysazený zadek.

„Chci tě poznat, doktore,“ vydechl mi do obličeje.

Nasucho jsem polkl. Sbohem kariéro.