Limetka 28. 2. 2017 (17:38) 9

 

 

 

*odkašlání* Takže, takhle loni v únoru (2016) si Limetka kreslila, něco ji napadlo, tak to psala, pak to ztratila, pak to našla, to se několikrát opakovalo, a tady je výsledek. Je to dlouhý jak ten rok, co jsem to pytlíkovala, takže to klidně proskákejte. No prob. Užíte si to.

Věnováno webu haar, a především Haar (vzpomněla jsem si na něj, když se mi hodil do rýmu a navíc je to skvělej šéf), Danny (spolupracovat s ním na mangách je neskutečné potěšení), JD (vždycky mi zasadí brouka do hlavy), Anaidé (když já ty tvoje kluky miluju!) a všem, kdo ze mě svými příběhy, komentáři a další podporou lodi Armiger dělají vytlemené sluníčko.


Dramance

Nedaleko
hned za humny
loví rybář
králi humry.

Humr v ruce, v síti druhý
ouzko přijde pytlákovi.
přišel naň snad lovčí líný,
že mu cosi hrozně stíní?

Rybář vzhlédne,
k smrti zbledne.
Na obloze temný mrak
- je to drak!

V skalách se usadil
ovce si nakradl,
do spíže zavřel,
nebude o hladu.

Však běda!
V břichu kručí,
v jeskyni kosti,
nemá bééček do sytosti.

A tak musí každý den
létati drak shánět ven,
co spolkl by jak malinu,
vyžral celou dědinu.

Pan král lomí rukama,
na draka hon pořádá.
Po planině cválá jízda
- kdo si dá koňská stenýnka?

Drak je gurmán, nežli skot
radši sblajzne šlechty skvost.
V dřímotě ráví ideály hrdinství,
to dá zabrat na chvíli.

Zatím pan král s učenci
dumá dumá,
posla vyšle ku drakovi.
Chudák malá (ten posel, ne drak nebo pan král)!

„Hej, hej, plaze!“
zakřičí posel,
človíček malinký
jak drakův malíček.

„Copak, titěrný človíčku?“
zamručí plaz v dobrém rozmaru.
Nažrán je dosyta,
snad jen z říčního koryta

by se napil, kdyby jen
člověk ten tak neprudil.
Človíček knedlík polkne
a křičí hore ku obludě:

“Jsem se chtěl zeptat,
jak to bude s těma ovcema!“
Přesnou zprávu
strachy zapomněl.

„Jaké ovce,“ mručí drak,
dávno již ho nezajímá,
čím se cpal než
stala se z něj líná veš.

Človíček se zarazí -
- jaké ovce?
Vždyť kvůli skotu
neriskuje tu svého krku!

„Uhm - no - jako,“ blekotá,
než se z toho vymotá.
„No rytíři! Sežral jste výkvět
našeho rytířstva!“

„Pěkné ovce,“ uchechtne se drak,
“Bečeli strachy, když jsem je polykal.
A to mysleli, že natrhnou mi frak,“
smíchy zahýkal.

Posel si dupne.
„A vy, pane, jste je sežral!
Pana krále jste tím pěkně dožral.
A být váma bych se nesmál.

Víte, co to dá práce,
vycvičit rytíře?
Nakrmit ho,
ustrojit ho,

to vůbec není levný podnik!
To stojí prachy, kurnik!
Žádáme satisfakci!
Žádáme reparace!“

posel skáče
drakovi před čumákem
a ten je z toho paf.
Co po něm chce to ptáče?

„Heleď, čolku,“
zamručí,
na bok se přetočí
a zívne.

„Nech mě trávit,
ty nedochůdče divné.
Na plný žaludek
pěkně se dříme,

těžko však donutit
buňky líné
vyznat se v tvých řečích
o bodavých mečích.

Až mi slehne,
dám si dezert.
Po zákusku možná
najdeme společného slova.“

„Jaký dezert?“
zbystří posel.
Prásknout do bot
zdá se košér.

„Ještě nevím,“
zívne drak,
protáhne se labužnicky,
páry pustí mrak.

„Dal bych si něco mladého,
šťavnatého, křupavého,
počestného, panenského,
neznáš něco takového?“

„Ne,“ zalže posel s tváří klidnou.
Že při té lži nehnul brvou
bylo mu k ničemu,
drak pozná ničemu.

„Neleň a přivez mi
něco dobrého k snědku...
Jinak spálím ti dům
až na záchodovou štětku.“

Posel, hledě,
že doutná mu
koudel u p*dele,
ke králi radši spěje.

Pan král lomí rukama,
ví, oč drak si poroučí.
Jeho kvítko, jeho potěšení
chtěl by po večeři!

„To nedovolím!
- Ať si trhne! -
- Ještěrka praštěná! -
Mě snad klepne!“

Avšak rádci
vlastní hlavu mají,
králi to hned
rozmlouvají

a když se nedá
a nedá, dokola
princezny tančejí,
do ouška jí šeptají:

„Běžte, paní, běžte ven,
svou obětí spaste zem,
Běžte, paní, za drakem,
nelehneme popelem.

Vždyť podívejte,
krásná paní,
na lid, co se
Vám jen klaní,

kdysi z úcty,
nyní z hladu,
nemá sílu
by zdvih' hlavu.

Jen se podívejte,
krásná paní,
na lid, co k Vám
zbožná přání,

zpěvy posílá,
doufaje, že ukončíte
ta muka protivná,
ach, paní spanilá!“

Bez králova vědomí
pod rouškou tmy
princeznu svědomí
vede do záhuby.

Jen s poslem
- malým človíčkem -
na cestu se vydá,
s plačícím srdíčkem.

A ráno pan král
málem hodí mašli,
dcera pryč
a stejně tak rádci.

Jen šašek,
ten blázen v kostkovaných šatech,
ten blázen hbitého jazyka,
co ostatním jen k smíchu je,

sedí v hodovní síni.
Na stole se poflakuje,
nohama ve vzduchu kmitá
a králi „Brýtro“ přeje.

„Brýtro! Brýtro!“
křičí král.
„Jak může být 'brý',
když mi unesli dceru!“

„Tak si ji prostě
uneste zpátky, ne?“
navrhne,
vždyť je to prosté.

Pan král na něj jen
nevěřícně zírá.
„Co prosím?“
konečně ústa svá uzavírá.

Kejklíř kšticí pohodí.
„Inu, oko za oko,
zub za zub,
neukradl-li ji Belzezub,

mělo by pak platit
též, že lump
lumpa dopadne
a zloděj druha okradne.“

„Ale mě okradli vlastní rádci o jedinou dceru!
Dostat do rukou toho mizeru---
Já bych mu dal, dávat moji
malou slečnu
prašivému drakovi!“

Pan král rozčilením
ztrácí niť,
neví, co řekl,
co ještě musí říct.

Ale šašek jen rozvíjí
svou předchozí hypotézu.
„No, poslali ji drakovi,
a drakem draka převezeš.

- Strpeníčko, pane králi!
Nechte mě to dokončit.
Draka na draka poslat,
a mě napadlo, jak to zaonačit:

pamatujete se
na sira Nikolase?
Jak nám málem
podpálil kuchyň?“

„Ne! Nikolase ne!
Puká mi srdce,
má puknout i hlava?
Proč Nikolase?!

Hlavu má dobrou, jen
když pevně při zemi se drží,
v řeži bít se umí,
v šenku líp se mu však sedí.

Ta jeho horká povaha
s drakovou si vskutku nezadá;
a já potřebuji klid!
Ne dvě chodící pohromy!“

Avšak kejklíř neváhá
a sítě dále rozpřádá,
rozhazuje rukama
a kmitá si nohama.

„Pohromu na pohromu
a štěstí přijde do domu;
a já se musím přiznat,
pane král,

že v tý kuchyňi
mám prsty já
a Niki je v tom nevinně.
Já totiž to svině

co se tehdá na roštu peklo
chtěl ochutnat,
a spustilo se peklo,
načapal mě šéfkuchař.

On mě jenom Nikolas
coby slabšího ve sporu bránil,
nebýt něj, sotva bych dnes nohama klátil
 a Vám v trablích radil.

No ale kde jsem to přestal -
- ano! Být Vámi povolal bych
Nikolase do služby.
Však on to zvládne, věřte mi!“

Pan král zatne pěsti.
„Pěkné rady, šašku, dáváš,
a k tomu nepřímo
mi dceru vdáváš…

Což to není starý zvyk
děvče provdat za pětník
když z smrtelného nebezpečí
vytrhne jej i chudák sebevětší?

Sir Nikolas je z urozeného rodu
nemanželský syn…
a i kdyby měl léno jak stodolu
a krev modrou jak mágův dým,

nedám, nedám svojí dceru!
Mé kvítko, mé potěšení
pro takého hanebníka není,
není, není, není!“

Situace k uzoufání zdá se,
hbitý šašek vyklouzne z ní hladce,
podsouvajíc svému pánu
moudra jako blázen bláznu:

„Však my víme,
že být to na Vás,
umřela by paní
jako stará panna.

Ale já, pane,
já Vám můžu slíbit,
že princezny se nikdo
ani nedotkne.

Vrátí se Vám živá zdravá,
možná trochu poslintaná,
a k Nikimu vypravíte
posla s poselstvím, ať sedlá.

Čím dřív vyrazí
tím dřív i dorazí,
drakovi chrup vyrazí
a tak ho porazí.“

Pan král přísně si ho změří.
Když člověk bláznu věří,
bývá z toho paseka.
Ale... za pokus nic nedá!

„Dobře tedy.
Ty a ten tvůj Niki
vyrazíte na draka,"
káže pan král.

„Já?“
„Ty.“
„A Niki?“
„Ten taky.“

Mizí šaškův úsměv z tváře.
„Já… já myslel, že pojede
jen Niki? Jako sám?
Vždyť co já, co já s drakem nadělám?“

Pan král je neoblomný
a už šaška ze sálu káže.
„Tys to navrhl,
ty si to pohlídáš.

Když uspějete,
odměna vás nemine,
jaká, to se dohodneme,
až když hrozba pomine.

V holubníku vezmi si holuba
a jakmile bude po drakovi,
pošleš mi zprávu,
ať se tu neužírám strachy.

A teď marš!"
Ostrý hlas z bojových polí
žene mládence z hradu do polí
na malém poníkovi.

***

Nikolas skutečně
horká hlava býval,
když ještě u dvora
na hradě pobýval.

Co ho král vykázal
přebývá na statku
co dostal na památku
k bitvě na Travenal.

Starobylé stavení
trámů silou přímo dýše,
dobrý vliv má na rytíře,
krotí ho v jeho pýše.

Šašek dorazí tam
před slunce západem
Nikolase zastihl
při rubání polen.

Opírá se o plot
a neslintá již jen hlady.
Nakonec je rád, že je tady.
Přeci jen má tahle mise i nějaké klady!

Poleno se rozskočí
a Nikolas vytírá pot z očí.
Se zavřenýma očima
šašek vůně nasává

a sláva, Nikolasův
mužný odér nechybí
v té různorodě směsici.
Radostí skákal by až k Měsíci.

„Co ty tady?“ vyruší jej
ze zasnění prací zhrublý hlas.
Šašek očko otevře,
překvapivě skoupě pusa mu jede:

„Já se na tebe přijel podívat.“
Ó ano, dívat se, to by mohl do nekonečna!
A ta vůně zemitá, ach,
podlamují se mu kolena.

Nikolas sekyru odloží,
nahý hrudník potem orosený
zdvíhá se a srdce bije -
- snad ne hněvem dme se?

„To jdeš brzo,“ opře se o plot naproti muži,
jehož ‘milencem’ jistou dobu nazýval,
za nehož bojoval
a který se ho pro svůj prospěch vzdal.

To by Nikolas pochopil.
'Košile bližší nežli kabát,’ říká se.
Proč ale ani později neozval se?
Ani slůvkem, a tím si u Nikiho pěkně zatopil.

Myslí si snad, že půjdu mu
se vším na ruku?
Řekl jsem, že ho miluju
a bozi vědí, že je to pravda,

ale tady přestává
všechna sranda.
Sejde z očí, sejde z mysli…
jestli na mě stále myslí?

To jsem se ptal den co den,
listy mu posílal, na skok ho zval,
a on mlčí jak zařezaný!
Dopisy si určitě někde šušní,

to by mu bylo podobné,
ale že by napsal zpátky?
Ani ‘Á’, ani ‘B’!
A teď je najednou tady.

Šašek vycítí, že jeho zlatíčku
není cosi po chuti,
od dokonalých bicepsů
silou vůle odlepí oči.

„Co, nejsi rád, že mě vidíš?“
Nikiho vzdor se začíná drobit,
jak se na to zlato kdy
vůbec mohl zlobit?

Na sobě to však nesmí dát vidět!
...Ále, chlap se přeci za city nemusí stydět.
„To víš, žes mi chyběl.
Ale taky bych rád věděl…“

„Já vím! Měl jsem napsat,“
zkroutí se bavič jako paragraf,
„Když já neměl čas!
Šaškovat není žádný špás.

Ale zase teď ti
vezu dobré zprávy.
Víš dozajista,
že království hrozí zhouba jistá…“

„Ty mě chceš vytáhnout na draka.“
„Ty mě tu radost prostě neuděláš, co, ty?!“
„Ty si tu radost stejně neodpustíš.“
„To ne.“

***

Že už je večer
a noc se snáší,
odloží výpravu až na další den,
že zatím si povypráví, jak se ten druhý měl.

Však nezůstali jen u povídání,
vždyť ta ústa k zulíbání
nebudou mlít na prázdno,
když může jim být spolu krásno.

Po dlouhých chvílích odloučení
chutná dvakrát tak sladce
zakázaná chuť pomeranče
a povlečení šustění.

Pak bok po boku
v pokrývkách zamotáni
upadnou do sladkých snů
s vědomím - že jsou milováni.

Ráno sedlá Niki hucula,
Šaškovi polštářek
dá pod zadek,
a už do útoku troubí.

V rekordním čase
dojedou pod skalisko,
kde drak spánkem železo pálí
a kam zmizelo princečisko.

Ještě nejedou pozdě!
Princezna s poslem
slzavě se loučí,
šáša rychle je od sebe rozhání.

Když je princka
pořádně zajištěná
před hříchy lidstva
a posel strachy v koutku se krčí,

jukne Niki nahoru,
hlava se mu točí.
"Tak jdeme," rozhodne
a se šaškem skalisko vyšlápne.

Drak, potvora líná,
z dřímoty slintá,
už čuchá princeznu,
ze sna procitá.

Ale co to?!
Místo královské krásky
vidí dva hejsky,
a to on fakt nežere.

Zvedne se na tlapy,
v kloubech mu praští,
trochu se protáhne,
ocasem rozpřáhne.

Nikolas rychle do bezpečí
svoji drahou lásku strčí
a již ho ocas plazí
k zemi málem srazí.

Zdaleka se však nevzdává.
Štít, ač obrana chabá,
prostor pro vlastní útok dává,
Niki zkušeně už mečem mává.

Drak neváhá;
co nejde silou,
půjde ještě větší silou,
a již rytíře mlátí hlava nehlava.

Raz dva, krok a vpřed!
Ostrá čepel
ve vzduchu kreslí
stříbrný květ.

Na odpor nezvyklý
dělá drak cavyky.
Boj trvá krátce,
je to hrozné práce.

"Pauzička," vydechne plaz
s oblakem páry.
"Když na tom trváš,"
sípe rytíř udolaný.

Oba se svalí,
do modré oblohy upírají zrak,
šašek svému miláčkovi
ovívá zpocenou tvář.

„O co že tu vlastně kráčí?“
ospale drak hlavu natáčí
by na dva človíčky viděl.
„To bych opravdu rád věděl.“

Jelikož drakobijec
bez dechu jest,
na otázku odpovídá
bavič, jazykem ostřejší než meč.

„Tvá dnešní svačinka
je tatínkova holčinka,
kdo chtěl by mu ji vzít,
musel by si ji vzít.

No a pak si přijde taký
šupinatec šupinatý.
A to ani nemluvím
o té sváče před týdnem.

Netvař se tak nevině,
upekl sis ty rytíře fest
a to se prostě nedělá,
plaze nevychovaná!“

„No tak pardon,“
urazí se drak.
„Nemůžu za to, že
ovce je jak bonbon.

Potřebuju něco vydatnějšího,
bych zbavil se svých bratří,
a krev s železem spečená
dá drakovi síly za tři.“

„Ovcovrah, krávovrah a bratrovrah,"
zamručí Nikolas temně, zatímco šašek hartusí,
že kvolivá sourozeneckým neshodám
musel se pachtit kdo ví kam!

Až nakonec Nikolas,
který břímě sourozenců
i hněv šaškův dobře znal,
draka se trochu zastal.

V náhlé mužské shodě
rozebírají slasti
i strasti v hospodě,
podnik kapsu si mastí.

(Ze svolení krále,
ale on majitel stejně
roky neodváděl daně.
Holt, karma je svině.)

Až někdy k večeru
všimnou si, že někdo jim chybí.
„Kde je princezna?"
ptá se šašek, už z ní šílí.

Niki s drakem na sebe mrknou.
„Na mě nedívej,“ ofrní se plaz.
„Kde je posel?“ nadhodí Nikolas.
A všichni si povzdechnou.

***

Princka již se nevrátila,
s manželem v cizině
rozjeli podnik,
čtyři děti mu porodila.

Drak najal si právníky
a s bratry o rodnou
hroudu se soudí,
kdo ví, kdy přenice skončí.

A rytíř se svým kejklířem
skotačí na statku
co dostal na památku
k bitvě u Travenal.