Eliza 25. 7. 2016 (2:16) 3

Mé jméno je Vallo z Vlčiny, přezdívaný jako Vallo Dobyvatel.

Nebo taky jako Bestie z Vlčiny či Krvelačný Ďábel.

Toto jsou mé poslední myšlenky, protože zubatá si pro mě přichází, cítím ji.

Myšlenky nepíšu, protože mám ruce spoutané. Ani je nemohu vyřknout, jazyk mi vyřízli.

Ani se nemůžu podívat, jestli je zataženo a nebo slunečno. Kromě toho, že už nic necítím a měl bych, mě zbavili očí.

Už ani mužem nejsem. 

Jak jsem se dostal k takovému osudu?

Je to jenom jedno slovo.

Láska.

Každopádně sluch ještě mám a občas do mě něco narazí. Slyším nadávky, plivání a pravděpodobně po mě hází zkaženým ovocem. 

Spoutaný na hanbě, čekám na rozsudek smrti. Pokud teda nechcípnu dřív, než se rozhodnou.

Nedivím se. I jejich vesnici jsem nedávno vyplenil a jejich ženy znásilňoval. Jejich děti otročil nebo zabíjel, pokud neměli cenu.

Co s nedochůdčetem, za kterého bych nedostal ani zlaťák.

Po jednom takovém výletu za zvětšení, už tak dost velkého, bohatsví jsme se s družinou zastavili v nedalekém klášteře - plný žen - zbožných panen

Prostě ráj.

Zvláště ta jedna jediná, mě zaujala. Prostě - byla jiná.

Uhranula mě svým pohledem. Sice byla zpočátku vyděšená, ale strach se vytratil. Udivený jsem byl později já sám.

Moje princezna byla chlapec. Nemoh´ jsem to nějakou dobu zkousnout, ale i přes to, když jsme klášter opouštěli odpočatí - má princezna jela se mnou.

Pro družinu to byla moje holka a na tu se nasahalo. A on pro svoje vlastní bezpečí taky držel hubu.

Doprovázel mě všude. Byl u dalších *výdělečných* akcí a neodpustil si, mě pak každou společnou chvilku prosit, abych toho nechal. Plakal a prosil.

A pak vzdychal. Och, bože! Dal bych všechno za to, abych ho mohl slyšet znovu. Abych zase měl to tělo ve svých rukách. Abych se ho mohl zase dotýkat - jenom pomyšlení - a buší mi srdce. A kdyby mělo co, určitě by to stálo.

Neslyšel jsem. Ignoroval jsem jeho přání *nechat toho* a raději ho pomiloval.

Ta malá děvka měla plán, jak mě zastavit. Podával tajně zprávy těm, co mě chtěli dostat. Samotnýmu království, takže... 

Když jsme potkali celou armádu v čele s nejlepšími rytíři, byl konec.

Moje princezna kopla koně do slabin a běžela za nimi a řvala - asi - heslo. Aby ho nezařízli jako podsvinče.

Zradil mě.

Mě.

Zradil.

Seděl jsem v sedle svého věrného koně a jen jsem zíral. Nechápal a měl v hlavě prázdno.

Proti takovému vojsku by má družina neměla šanci. Dali jsme se na útěk. Zbabělý útěk.

Byli na nás připravení. A tak nás pobili, kromě mě samotného.

Svoji princeznu už jsem neviděl a už ani neuvidím i kdyby přišel.

Zamilovat se byla velká chyba. Věřil jsem své princezně - věřil jsem, že i on cítí to co já. Že jsme na stejné lodi...

Nebylo tomu tak...

Tenhle omyl...

Mě stál život...