So, 17/12/2016 - 14:32
6

Probudil jsem se do chladného rána. Převaloval jsem se v posteli z jedné strany na druhou a zachumlal se do deky. Myslím, že mohli přichystat něco teplejšího, než kus hadru.

Než bych se s ní stačil aspoň trošku zahřát, podrážděně jsem deku odhodil zpět na zem a rozhodl se, že půjdu hledat teplejší místo.

 Převlékl jsem se do čistého oblečení z tašky a snažil se upravit neskutečně rozcuchané vlasy bez pomoci zrcadla. Hřeben mi nijak zvlášť nepomohl. Snažil jsem se ignorovat všechny nepříjemné okolnosti.

Otevřel jsem staré dřevěné dveře. Zavrzaly… Pěkně nepříjemný zvuk, řekl bych. Podle všeho si s rekonstrukcí či opravou moc záležet nedali. Domek byl v podstatě celý dřevěný, takže jednoduše dojde k požáru. Stropy jsou silně navlhlé a okna popraskaná zimou. Je mi jich líto…

Snažil jsem se nadále nezaobírat ničím jiným, než svým cílem. Proto jsem rychle opustil místnost a vydal se na průzkum domu. Ne že bych prohledával každý pokoj po pokoji, jen se ujistit o těch důležitějších místech, jako je koupelna a kuchyně.
Dům zvenčí nepůsobí nijak zvlášť obrovsky, ale zevnitř je to pro mě tedy záhadou. Pokud se nepletu, je v celém druhém patře jen jedna spojovací chodba a k ní 5 pokojů… V tom případě by to neměl být problém.

Po jisté chvíli jsem se dostal ke schodům. Chytil jsem se zábradlí na pravé straně konstrukce a pokusil se o krok vpřed, ale podíval jsem se dolů a dostal závrať. Zamotala se mi hlava, rozhoupal žaludek a to mě přinutilo se držet pevněji.
„Nevím, o co se tu pokoušíš, ale jsou to jen obyčejné schody. Pokud vím, ty nekoušou,“ zkonstatoval uvolněně Nobu.
„Já se jen připravuju,“
„Můžu vědět na co? Myslíš na sestoupení schodů?“ řekl s mírně nuceným úsměvem.
„Tak to není, já prostě…“
„Neříkej mi, že máš strach z výšek?!“
„N-no a je to snad proti zákonům?“
„Myslím, že takhle bychom tu byli ještě dlouho. Podej mi ruku,“ bez zaváhání natáhl ruku vpřed.
Abych pravdu řekl, měl jsem v plánu protestovat. Přišlo mi zbytečné něco takového dělat. Jenže už takhle mě vidí ve špatném světle. Nepotřebuju, aby mě ještě víc nesnášel. A proto jsem se rozhodl, aspoň pro jednou přistoupit na jeho návrh.
Podal jsem mu třesoucí se ruku a zhluboka se nadechl. Držel mě pevně a přitom ani v nejmenším nepoužil násilí. Byl něžný a opatrný. Vedl mě pomalu dolů ze schodů, krůček po krůčku. Nemohl jsem se odtrhnout od jeho očí. Je neskutečné, jak nenuceně mě pozoroval a při tom si pevně udržoval mou pozornost. Přál jsem si, aby tahle chvíle trvala navěky, ale než jsem se stihl nadechnout, byli jsme oba dole.

„Jak snadno jsi, se dostal dolů,“  
„Děkuju,“

Nobu se upřímně pousmál a pustil mou ruku. Mírně jsem sebou cukl a odstoupil pár kroků vzad.
„Možná, že někde tam uvnitř tebe, se opravdu ukrývá hodný kluk,“

***

Všichni jsme se posadili ke stolu a s poklidem vedli zajímavé debaty. Sem tam pár vtipů, či úchylných narážek. Smáli jsme se, bavili se.I když jsem ve většině času spíše poslouchal…Takhle to u nás doma nechodí.

„Nechutná ti Yoshimitsu?“ zeptala se Nobuova matka uraženě.
„Ne, je to dobré. Jen nejsem zvyklí na přítomnost tolika lidí,“
„Vy se u vás doma nescházíte u stolu?“ zajímala se dál a přitom hltala každé mé slovo.
„Vlastně jen výjimečně. Když rodiče přijedou domů… Omlouvám se, ale pokud vás to neobtěžuje, rád bych se k tomuhle už nevracel,“ sklopil jsem zraněně zrak k zemi.

I když to není zrovna lákavé prostředí k bydlení, určitě jsou tu příznivější lidé, než u nás. Když už si jednou za čas dokážu něco užít, nechci si ten moment kazit řečmi o rodičích.

„Oh, omlouvám se. Dotkla jsem se tě,“ zamrzelo ji.
„ V pořádku,“

Dál už nepadlo ani slovo. Atmosféra značně zhoustla a začal jsem se cítit dost nepříjemně. Měl jsem chuť promluvit, začít novou debatu. Prostě přerušit to nesnesitelné ticho, ale nemohl jsem. Něco tam hluboko uvnitř mi to nedovolilo.

„Mami, kdy přijde bratr se sestrou? Mám pocit, že se ten náš vlk samotář nestihl Yoshimitsuovi představit,“ otázal se Nobu poté, co z lesa slyšel hlubokou ránu z pušky.
„Měli by se vrátit každou chvílí. Nepředpokládám, že by si nechali utéct oběd,“

Nobu se postavil od stolu a donesl všechno špinavé nádobí do kuchyně. Mezitím jsem si dovolil ho chvilku pozorovat. Teda spíš jeho záda. Už na první pohled měl skvěle stavěné tělo. Nebyl ani příliš svalnatý, ani vyhublý. Široká ramena a pevné nohy… Přesný opak mě.

Mezitím, co jsem se snažil vyvarovat pohledu na jeho pozadí, se rozletěly vchodové dveře. Vyděšeně jsem sebou cukl a zadusil se. Musel jsem se pevně přichytit stolu.

Do jídelny vtrhl vysoký a urostlý muž. Ani si neobtěžoval zout zablácené boty a hodil na stůl něco odporného. Byl to mrtvý zajíc. Najednou se mi chtělo zvracet a já si musel zakrýt ústa rukou.

„Jsem doma. Chytil jsem nám večeři,“ oznámil svým prozíravým hlasem a hlasitě se rozesmál.
„Ahoj bratře, tohle je Yoshimitsu. Už jsem se ti o něm zmínil,“ přivítal ho Nobu s otevřenou náručí.
Cizinec na mě upřel pohled, který mě jakýmsi způsobem vyděsil. Mile se usmál a natáhl ruku od krve. Přesněji, od zvířecí krve.
Zamotala se mi hlava a obrátil se mi žaludek. Na seznamování vážně nezbyl čas. Pospíchal jsem nahoru do patra a postupně pootvíral všechny místnosti, dokud jsem nenarazil na koupelnu. Otočil jsem klíčem v zámku a naklonil se nad záchodovou mísu, přidržel si vlasy a už to jelo. Neměl jsem v plánu to držet v sobě. Po několika minutách zvracení jsem se posadil vedle sprchového koutu na zem a přidržel si břicho.

„To je tak neskutečně nechutné!“ zakřičel jsem ublíženě.
„Yoshimitsu, jsi v pořádku?“ přihnal se Nobu a přitom kopl do dveří.
„Je nechutný… ten tvůj bratr. Jak něco takového mohl udělat? Jak mohl zabít nevinné zvíře?!“
„Ten zajíc už dávno nedýchá. Tím, že si budeš stěžovat, ho k životu nevrátíš,“ odvětil klidným hlasem.

Zarazil jsem se. Má pravdu. Už je mrtvý… Promnul jsem si skleněné oči, postavil se a omyl se vodou v umyvadle. Opřel jsem se o zamčené dveře

„Je tvůj bratr dobrý člověk?“ otázal jsem se tiše.
„Je. A moc. Jen je těžké si na něj zvyknout,“
Otočil jsem klíčem v zámku a otevřel dveře. On tam stál s nevinným úsměvem a já ho křivě opětoval. Objal jsem ho a přitiskl se k němu. Byl to krásný pocit. Takový, že tu se mnou někdo je a nechce mě opustit.

„Myslím, že by ses měl lidem víc otvírat. Mluvit o svých pocitech a trápení… Vůbec jsem netušil, že máš strach z výšek, nebo že tak moc miluješ zvířata. A to jen proto, že jsi mi to neřekl. Chci se o tobě dozvědět víc,“ přitáhl si mě ještě blíž ke svému tělu.

Měl jsem skoro pocit, jako bych se měl rozbrečet. Nikdy jsem nevěděl, jaké to je být někým milovaný, ale díky němu jsem se to dozvěděl. Možná, že má následující slova byla tím největším omylem v mém životě, ale rozhodně jich nelituju.

„Takže, chceš vědět, jak se opravdu cítím?“
„Povídej,“ vřele se na mě usmál a upřímně se mi podíval do očí.
„Já… nejspíš jsem… Asi tě miluju,“

Dodatek autora: 

Tak a je to tady. Stal se zázrak. Je tu další kapitola :D Moc se
omlouvám. Jsem si vědoma, že jsem neskutečně dlouho nic nepřidala, ale
má to několik důvodů.
1. už 14 dní jsem nemocná. To znáte. Prostě neskutečně otravná rýma,
kašel který vás dusí a nakonec ty teploty. A proto jsem neměla moc chuť
sedat za počítač.
2. Nedávno se u nás stavili příbuzní (ještě před mou nemocí) a byla
jsem tak hloupá a pustila malého bratránka k počítači. A co se stalo?
Nevím jak se mu to povedlo, ale vymazal mi soubory se všemipovídkami. Jo
jo, není nic lepšího než milující rodina:D
No a to je vlastně všechno, ale nejsou to výmluvy. Pozor! Já se
nevymlouvám! :D Jinak doufám, že se vám kapitola aspoň trochu líbila.

3.88889
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 3.9 (hlasů: 18)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 2
1   Ponurou místnost v útrobách vesmírné lodi osvětlovalo...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Bylo to jen pár týdnů sexu. Jen trocha užívání. Za co mě bůh trestá? Byl jsem...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
„Ááááááá,“ ozývalo sa po celom dome hneď z rána. To sa zobudil chlapec...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Ležel jsem na posteli a přemýšlel, jak jsem se dostal to téhle situace. Uznávám...