Pá, 26/05/2017 - 18:00
6

Věnování: 
Všem mým věrným čtenářům

Zvedl jsem se ze země a následoval ho. Šel rychle. Zabouchl jsem za sebou dveře a zapnul si poklopec. Nobuova matka stála s rukama založenýma na prsou a oba si nás pozorně prohlížela.

„Co jste tam vy dva dělali?“
„Nic moc. Jen jsme si něco vyjasňovali,“ zkonstatoval jsem trochu hloupě.
Nobu zůstal zticha.
„No, nebudeme to řešit. Než udělám večeři, bude to chvíli trvat, tak se jděte projít nebo tak,“ odsekla vcelku podrážděně.

Nobu mě chytil za ruku a odtáhl ven na terasu. Rozhlédl se okolo sebe a zahleděl se na nedaleký les.

„Jsme tu už celkem dlouhou dobu a ty jsi zatím nevyšel z domu. Půjdeme se projít,“
„Do lesa?“ poškrábal jsem se na krku.
„Máš s tím problém? Bojí se snad naše princezna hmyzu?“ zasmál se pobaveně.

Vyškubl jsem se z jeho ruky a rychlou chůzí ho předběhl. Neměl jsem náladu na jeho vtípky. Ne teď. Po krátké chvíli jsme vešli mezi vysoké stromy. Obklopovala nás krásná příroda, ale já byl myšlenkami úplně někde jinde… Co to do mě předtím vjelo?! Nikdy v životě jsem to nedělal. Nic z toho. Co mě to napadlo?! To jsem byl tak moc nadržený? To se mi nepodobá…

„O čem přemýšlíš?“ doběhl mě Nobu.
Podíval jsem se mu do očí a chytil ho za ruku. „O tobě,“ pousmál jsem se nevinně.
„Něco konkrétního?“
„Jen… Pořád nechápu, jak si to se mnou mohl vydržet,“
„Taky to nechápu… Ale stálo to za to,“ sklopil zrak k zemi.
„Co tím myslíš?“
„Změnil ses… Už nejsi to malé rozmazlené dítě, jako když jsem tě poznal,“
„To ty jsi mě změnil. Jen díky tobě jsem, jaký jsem,“ stiskl jsem jeho ruku ještě pevněji,

Konečně jsem otevřel oči dokořán a prohlédl si zeleň kolem nás. Stromy byli vysoké jako dvoupatrové domy. Všechny naprosto stejné, až na jeden. Byly tu vyryty iniciály dvou jmen. Zastavil jsem se a zadíval se na dvě písmena… Nobu zastavil se mnou a podíval se, kam směřuje můj pohled.

„Chceš tam přidat i naše jména?“ otázal se a šibalsky se usmál.
„Nejsi na to náhodou trochu starý? Na takovéhle věci jsi měl přece mládí,“ zasmál jsem se.

Nobu se zamračil a trhl rukou.

„Takže ti přece jen vadí ten věkový rozdíl? Myslel jsem, že když jsi, se do mě zamiloval… myslím tím do mého pravého já, bude věk ten nejmenší problém,“ odmlčel se, „To samé bych mohl říct i já… jsi jen obyčejné dítě,“

Jeho slova mě zaskočila. Začal jsem být nervózní a přešlapovat na místě.

„To ne… nemyslel jsem tím tohle… Chtěl jsem jen říct, že na to abychom si dokázali city, které k sobě chováme, nemusíme ničit stromy… Stačí jen pár slov,“ snažil jsem se usmát.

Ano, snažil jsem se usmát, ale vypadalo to spíš, jako bych zadržoval slzy… Vlastně to byla pravda. Chtěl jsem plakat. Zahrabat se někam pryč… Nikdy jsem si ani neuvědomil, že Nobu mou lásku nejspíš nebere vážně… Že si moje city neuvědomuje. I když jsem to bral jako samozřejmost, mýlil jsem se.

„Chtěl jsem ti prostě jen říct, že… že tě miluju,“ pomalu jsem natahoval, „Protože jsem to předtím asi neřekl dost jasně. Takže jsem ti to jen chtěl ještě připomenout… Aby tu nedošlo k nedorozumění,“
„O čem to mluvíš?“ zasmál se Nobu trochu starostlivě. „Já to přece vím a taky tě miluju. Strašně moc… Promiň, asi jsem ti to ještě neřekl,“ poškrábal se za uchem.

Tahle situace mi přišla jaksi hloupá… možná až naivní. Chtěl jsem plakat, ale přesto jsem byl teď šťastný… Nevěděl jsem jak se vlastně cítit.

„Miluju tě, a jsi jenom můj,“ řekl a pevně mě objal.

Obětí jsem opětoval a zavřel oči, „Takže spolu chodíme?“

Nobu se mi zasmál do ucha a stiskl mě ještě pevněji, „Samozřejmě, že ano,“

Snažil jsem se nenápadně setřít všechny své slzy. Moje srdce teď splašeně bilo a nevnímal jsem ani své myšlenky.

„A neplač už… Nechci tě vidět brečet, kvůli mně,“
„Neboj. Nebudu. Už nikdy,“

***

Vraceli jsme se stejnou cestou domů ruku v ruce, a jen se usmívali. Vešli, jsem do dveří, před kterými stála celá rodina. Přivítali nás s otevřenou náručí. Aniž bychom stihli nějak rozumně zareagovat, usadili nás ke stolu. Seděl jsem naproti Nobuovi.

„Kde jste byli?“ usmívala se mamka.
„Ale, jen se projít do lesa,“ oplatil jí úsměv Nobu.
„A co jste tam prováděli?“

Oba jsme si věnovali pohled a hned se začali smát. Nemělo to důvod, ale nešlo to ani zastavit.

„Jen si povídali,“ odpověděl jsem hloupě.
„O tom pochybuji,“ usmála se.

Než mamka přinesla něco k jídlu, zašla ještě do jedné místnosti vedle kuchyně. Nevěděl jsem, co se tam skrývá. Vrátila se spět a společně s jídlem přinesla i sklenice na víno. Trochu jsem se podivil.

„Co to je?“ podivil jsem se.
„Víš, mluvili jsme o tom, že když zítra odjíždíš, mohli bychom udělat nějakou malou rozlučku,“ zahuhňala se Nobuova sestřička.
„Trochu se napijeme,“ mrkl na mě Nobu.

Na stole leželo spoustu kousků sushi a jarních závitků. Do sklenic se nalilo červené víno. Všem, kromě tady naší malé princezny, ta dostala džus. Uchopil jsem sklenici do ruky a chvíli ji pozoroval. Trochu jsem pochyboval, jelikož jsem víno nikdy nepil. Ale nakonec jsem to překonal a napil se. Polkl jsem a zarazil se.

„Nevypadáš moc nadšeně, „ rozesmál se Nobu.
„Nikdy jsem nepil,“
„Všechno je jednou poprvé,“ zahihňala se ta nejmenší.
„Nějaká chytrá, ne?“ zasmál jsem se a rozcuchal jí vlásky.
„Hele, nech toho. Česala jsem se,“
„Ne, vážně?!“ začal jsem přehánět.
„To víš, tady slečna už je veliká a chce být pěkná,“ odpověděla mamka.
„Ale prosím tě, ty jsi krásná vždycky,“ usmál jsem se.

Po zbytek večera jsem se toho úsměvu nemohl zbavit. Prostě to nešlo. Smáli jsme se a pili… Ani nechci uvěřit tomu, že to zítra končí.

„Nobu, vrátíme se sem zase někdy?“
„Bude se ti stýskat, co? Ale ano… Snad se někdy najde čas,“

Minuty ubíhaly a princezna s bratrem odešli do ložnice. U stolu jsem byl jen já, Nobu a mamka umývala nádobí. Stoupl jsem si a přišel až do kuchyně.

„Můžu nějak pomoct?“
„Ale ne, Udělám to. Vy si už běžte lehnout. Zítra jedete brzy,“
„Dobře, tak… Dobrou noc,“ usmál jsem se.

Přivolal jsem si Nobua pohybem ruky k sobě a společně jsme šli nahoru do patra. Začínal jsem být dost unavený, ale přišlo mi to moc málo… Moc málo na to, že zítra je konec.

„Stejně nechápu, jak to, že nejsi opilý,“
„Taky nevím. Asi to mám vrozené,“ zasmál jsem se.
„To určitě… Půjdeš spát?“
„Nejsem ani trochu unavený. Ještě budu vzhůru,“
„A… nechceš jít ke mně do pokoje?“ zeptal se a křivě se pousmál.

Bez odpovědi jsem vešel do jeho pokoje a posadil se na zem. Místo podlahy zde byl světle hnědý koberec. Vedle velké manželské postele stál noční stolek ze dřeva a na něm byla lampička, budík a balíček karet. Jedna menší skříňka a jinak nic.
Nobu se posadil naproti mně.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se zaujatě.
„Co takhle si zahrát hru?“
„Jakou?“ začínalo se mi to líbit.
„Karty… svlékací karty,“

Už jsem to nevydržel a vybuchl v záchvat smíchu.

„To myslíš vážně?!“ smál jsem se, až mi tekly slzy.
„Já nežertuju,“ tvářil se vážně.

Uklidnil jsem se a postavil se. Z nočního stolku jsem sebral karty a rozložil na hru.

„Předem upozorňuji, že mě neporazíš,“
„Nápodobně,“ sjel mě pohledem, až jsem skoro nadskočil.

Hra byla v plném proudu. Asi jsem ho podcenil. Byl vážně dobrý… ale to já taky.
Z rukou se pomalu vytrácely karty a já začínal být nervózní…

„Jsi dobrý… na dítě,“
„Nech toho, dědo,“

V ruce jsem držel poslední kartu a  Nobu ještě 3… to vyhraju. Už jsem čekal svůj vítězný tah, když on vykřikl.

„Ano, vyhrál jsem!“ rozesmál se.
„To… to ale není fér,“
„Ale je. Jsem prostě lepší,“
„Ale, sundávej,“

Zamračil jsem se a nuceně si sundal tričko… Cítil jsem se trapně. Následovalo asi ještě dalších 5 kol a já jsem seděl ve spodním prádle. Nobu taky…

„Tak… Co teď?“ začal jsem nervózně poklepávat nohou.
„No… je tu spoustu věcí,“
„Jako třeba?“
„Jako třeba… něco v posteli,“
„Myslíš?“ polkl jsem hlasitě.
„Ano, myslím,“

Dodatek autora: 

Ano, já vím. Píšu trochu pozdě, ale snad mě neukamenujete:D Už se pomalu blížíme ke konci, tak doufám, že se vám kapitola líbila.

4.5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 14)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
Někdy se musí něco stát, obvykle vážnějšího charakteru, abyste pochopili, že...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
Zobudil som sa na nepríjemný tón budíka........nechcelo sa mi vstávať. Tina ma...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Harfista – 3. kapitola – Údolí prokletých        ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
V horách neexistovala možnost, jak se naučit plavat. A to ti chlapci z kláštera...