St, 07/08/2019 - 11:03
4

Věnování: 
Raganě

Tiberius Dalmaticus

14. KAPITOLA

1

18. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, večer po ohňostroji.

          Osmnáctiletý černovlasý jinoch pohlédl na ženu v dlouhých bílých šatech s béžovým zdobením. Rusé vlasy měla stažené do pevného uzlu. Ruce přísně založené na prsou. Jednu nohu vytrčenou v útočné pozici poklepávající špičkou střevíčku o žulovou dlažbu.

          Polkl. Necítil se zrovna vítán. Ačkoliv podezřelejší by asi bylo, kdyby byl…

          Došel k ní blíž. Jeho instrukce zněly jasně. Přijet na usedlost Ralkemos a vyhledat slečnu Filipu, nejstarší dceru místního barona. Ona už bude vědět co dělat. Alespoň tak mu to Mihail tvrdil.

          Tiberius se chtěl zeptat, zda je ona skutečně tou osobou, kterou hledá, ale něco v jejím pohledu jej zadrželo.

          „Myslíš, že po tak dlouhé době ti skočím kolem krku?“ začala útočně.

          Beri zaskočeně pootevřel rty. Cože? Já? Proč?

          V tom se Filipa usmála, a skutečně se mu vrhla kolem krku: „Chyběl jsi mi!“ zvolala dojatě.

          Stál jako prkno, oči do široka rozšířené. Hej!

          „Hraj se mnou,“ zasyčela mu do ucha nebezpečně.

          Polkl. Jo, jasně… Přinutil se ke křečovitému úsměvu a objetí jí opětoval. Sice vůbec nepobíral, o co jde, ale bylo mu jasné, že ani ona není zřejmě v jednoduché pozici a opravdu to nechtěl dělat o nic horší, než už to bylo.

          „I ty mě,“ vydechl akorát tak nahlas, aby to mohla slyšet žena, zřejmě služebná, vedle nich.

          Pustili se. Naštěstí, protože Berimu se už začínala motat hlava. Hrát, hrát… Ale co vlastně hrajeme?

          Filipa se otočila na služebnou: „Řekni Acheronovi, že mu ve stájích přibyl nový kůň, ať se o něj postará, ano?“

          Valentina přikývla, převzala si otěže a odvedla valacha do stájí. Filipa mlčky hleděla na jeho vzdalující se záda. A Tiberius se cítil stísněně. Nechápal absolutně nic z toho, co se kolem něj právě odehrávalo. Tohle je to: „Postará se o tebe, jako kdysi o mě?“

          „Vracím koně,“ vydechl přiškrceně. Potřeboval něco říct. Cokoliv!

          „Vidím,“ odtušila Filipa bezvýrazně. A i proto se jí to nelíbilo. Co tím může Mihail sledovat? Vrací koně, posílá přítele místo sebe? Co u všech magických kruhů chystá? Jenže tohle nebyla chvíle na otázky. Navíc těžko říct, jestli zrovna tenhle kluk může znát Mihailovy plány… Připadalo jí, že i ona se v něm mýlila. Odmítala si však tuto možnost zcela připustit.

          Suverénně se zavěsila do nového hosta a táhla ho do sídla hlavním vchodem, na který nebylo z místa konání oslavy vidět.

          Hej! Ohradil se Beri v myšlenkách. Na nic víc se nezmohl. Tohle byla její zem, její rodný dům, tedy i její pravidla. „Bude vědět co dělat,“ říkal Mihi. Co může dělat jiného než jí věřit? Snad mu to později vysvětlí…

          Pokračovali strohými chodbami až do části pro služebnictvo, kde ho uvedla do jedné prázdné komůrky, kde se ho konečně pustila.

          „Bydlíval zde starý zahradník,“ obeznámila hosta hlasem bez zabarvení, „po jeho smrti, otec najal nového, ale ten bydlí v nedaleké vesnici. Bylo zbytečné, aby se sem stěhoval, proto zůstal pokoj prázdný. Prozatím zůstaneš zde.“ Ani se na něj při svém monologu nepodívala!

          Beri přikývl. Mám pokoj po zahradníkovi…? Rozhlédl se po místnosti se starým prostým nábytkem. Postel, skříňka na osobní věci, truhla na šaty a lucerna zavěšená u stropu. V zásuvce stolu pak našel několik dalších svící, papír a pero. Možná to nebyl až tak dobrý nápad, jak sis myslel, Mihi…, povzdechl si v duchu. Nechtěl být nevděčný. Ale po dlouhé cestě cizí zemí ho ubytování naplňovalo jen zklamáním a celé přijetí zase úzkostí.

          Filipa jej odměřeně pozorovala.

          „Donesu ti něco k večeři a postarám se, abys ani zítra netrpěl hladem, ale ty nesmíš opustit tyto prostory, pokud to nebude nezbytné. Vždy se rozhlédni, jestli někdo nejde a snaž se nepřijít s nikým do styku. Nesmíš s nikým mluvit, je to jasné?“

          Kývl jí na souhlas. Co může dělat…

          „Toaleta je na konci chodby. Až odjedou hosté, promluvíme si.“

          „Dobře,“ odsouhlasil. Co taky jiného?

          Baroneta odešla. Beri usedl na postel. Jeho úzkost se samotou jen prohloubila. Tohle je špatně. Zatraceně moc špatně…

2

1. den doby vánků, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 235 let od skonu Saně, po poledni.

          Bylo kolem poledne. Alespoň tak Beri usuzoval, neboť už pociťoval hlad. Stál mezi stromy v zákrutu cesty spojující Ditromii s Galvanahem a nervózně přešlapoval.

          Když se konečně objevil ten, na koho čekal, nedočkavě vystoupil ze stínu.

          „Kdes byl?“ obořil se na dotyčného namísto pozdravu.

          Starší brunet s bradkou a udržovaným strništěm podél lícních kostí si ho přeměřil vážným pohledem.

          „Připravený?“

          Beri přikývl. „Jak jen můžu být,“ vydechl přidušeně. Byl bledý, očima nervózně kontroloval okolí.

          „Zopakuj mi, co máš dělat,“ vyzval jej o rok starší kluk klidným hlasem.

          „Pojedu na jihovýchod až k Aliartskému průsmyku. U brány se ohlásím tvým jménem. Propustka mě identifikuje, jako svého nositele. Pak projedu městem, kde se nebudu zdržovat a zamířím na jih. Vynechám všechny odbočky až na velkou obchodní křižovatku, město Kesen. Odtamtud pojedu do Thermosu, poté cestou do Sáralandë, kam už ale nedojedu, neboť uhnu na jihozápad, kudy se dostanu na usedlost Ralkemos, kde žije tvá přítelkyně. Jmenuje se Filipa Rallios, je nejstarší dcerou barona. Je vysoká asi jako ty a má zrzavé vlasy. Bude vědět, kdo jsem a pomůže mi,“ přeříkal černovlasý hoch jako naučenou básničku.

          „Dobře.“ Mihail seskočil z koně a podal mu uzdu. „Senealos je Filipin kůň, slíbil jsem, že jí ho vrátím, až… se vrátím.“

          „Tak jí ho vrať, až se vrátíš,“ namítl Beri a rezignovaně zvedl ruce. Opravdu si nechtěl půjčovat cizího koně. Měl svého!

          „Vezmi jí ho.“ Do Mihailova hlasu proniklo něco naléhavého. Berimu z pohledu jeho hnědých očí naskočila husí kůže.

          „Dobře,“ ustoupil nakonec neochotně. Převzal otěže. Prsty se přitom letmo dotkli jeden druhého. Beriho paží okamžitě projelo mravenčení. Zamrazilo ho v zádech. Přál by si ho přitáhnout blíž, obejmout, spojit rty v dlouhém polibku…

          „Co tam budu dělat?“ pípl Beri.

          Jeho protějšek se ušklíbnul.

          „Čekat na mě, co jiného.“ V očích mu zasvítily pobavené jiskřičky.

          „Ale to je celý další rok!“ namítl.

          „Máš lepší nápad?“

          „Ne…“ Beri s povzdechem sklonil hlavu. „Co můj Rinius?“ pohodil hlavou k běloušovi uvázanému u cesty.

          „Nech ho jít. Bude lepší než tisíc slov, které bys svému otci mohl poslat,“ navrhl brunet s úsměvem.

          „Jsi nemožný!“ odtušil Beri a uchechtl se. Takhle to znělo skoro nevině.

          „Dávej pozor a nezmatkuj. Vyjde to!“ ujišťoval ještě Mihail svého přítele, když se uvelebil v sedle.

          „Koukej, přijet, nebo mě tu máš v příští době vánků zpátky!“ pohrozil mu Beri ze sedla.

          Rozloučili se. A brzy na to Tiberius Dalmaticus zmizel v záhybech lesní cesty…

3

18. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, půl jedenácté večer.

          Filipa věděla, že příjezd nezvaného hosta neujde pozornosti. Proto ihned jakmile odešla od Tiberia, zamířila zpět na dějiště slavnosti, kde všechny obdařila zářivým úsměvem. Omluvila se, že musela nutně vyřídit něco neodkladného a jako poslední popřála snoubencům do života jen to nejlepší.

          Grigoriovi věnovala jeden delší významný postranní pohled. Pochopil z něj dost a několika dobře volenými cynickými poznámkami strhl pozornost na sebe. Netrvalo pak dlouho a hosté se rozešli do svých pokojů.

          Jen s otcem tušila, že ji čeká o něco delší rozhovor. Byl to jeho dům. Měl by vědět, komu poskytuje přístřeší. Navíc Filipu tížilo, že Grigoris i Irida další den odjedou. Evangelos jí nepomůže a s macechou nevychází. Pokud někoho mohla žádat o pochopení a podporu, byl to otec.

          Baron Pavlos byl už unavený. Vypovídala o tom jak jeho těžká chůze tak i shrbená ramena a časté zívání. Přesto dceru neodmítl, když jej požádala, zda by si nemohli promluvit. Uvedl ji do svého pokoje, a usedl s ní ke stolu.

          „Tak o co jde, lištičko?“ Odmalička jí říkal Liška ryšavá, „Lištičko“ bylo jeho oblíbené oslovení.

          Vlídně se na otce usmála. Už dlouho spolu takhle nemluvili. Bylo to, jako by byla zase malá holka. Naivní, bez velkých starostí… Pak ale ve tváři zvážněla.

          „Tati, pamatuješ na Mihaila Theotokia?“

          „Na koho?“

          „Na chudého sirotka z Horenie. Vzpomínáš si? Vyprávěla jsem ti o něm. Jak jsem si ho ve čtrnácti přivedla domů a tajně ho učila. Měl obrovský potenciál a hrával si se mnou a Grigoiem, když bratránek přijel. Připravovali jsme ho na Zkoušku všeobecného vzdělání. Ze svého věna jsem mu zaplatila zápisné na Magickou konzervatoř v Sáralandë, hrozně ses za to tenkrát zlobil…“

          „Ach ano,“ vzpomněl si starý pán. „Ale myslím, že jsme mu platili ještě něco, že? Z Iridina věna, po tom fiasku s jejími zásnubami…“

          „Ano, šlo o cestu do Emaronu a zápisné na Ditromijskou akademii. Grigoris také přispěl ze svých úspor,“ pomohla mu rozvzpomenout.

          „No a? Je to už kolik… tři roky, proč to vytahuješ teď?“

          Filipa si povzdechla.

          „Protože…,“ zaváhala. Kolik mu toho vlastně chce říct? „Dnes večer přijel ještě jeden host…,“ naznačila.

          „To byla ta tvá neodkladná záležitost?“ zajímal se.

          Přikývla.

          „Ne až tak dávno, mladík se jménem Mihail Ttheotokis překročil hranice s Emaronskou říší. Dotyčný přijel až sem, vyhledal mě a vrátil mi Senelaa, koně, kterého jsem Mihailovi tenkrát půjčila.“

          „Ach tak,“ odtušil její otec. „Stále však nerozumím tomu, proč vypadáš tak ustaraně. Neměla bys být šťastná, pokud se vrátil?“ pozvedl obočí a usmál se na ni koutkem úst. „Pamatuji si, jak jsi mi tenkrát přísahala, že jednou, až vystuduje, se za něho určitě provdáš. To proto jsi neváhala použít své věno,“ zasmál se. Tenkrát se opravdu zlobil, ale dnes už to byla jen nostalgická vzpomínka. Dal své dceři volnost, kterou její sestry nepoznaly. Chtěl, aby byla šťastná, tak jako kdysi on, s její matkou.

          Filipa si v duchu povzdychla. Ano, tehdy nechtěla nikoho jiného, než Mihaila, i když byl o čtyři roky mladší. Představovala si, že vyroste v muže, velkého mága, kterého si vezme a budou spolu žít v Itee. Ona by studovala dodatečně, a i když neměla tak velký talent, jako Mihi, mohli by se doplňovat. Být životními partnery…

          Jenže teď nevěděla, co si má myslet. Byla si jistá jen tím, že její otec musí znát pravdu. Poznal by na první pohled, že Tiberius není tím, za koho se vydává. Nezbývalo jí, než přiznat barvu. Proto za ním přišla tak pozdě večer.

          „Jenže Mihail, se nevrátil,“ vydechla přiškrceně. „Ten mládenec, kterého poslal místo sebe, se jmenuje Tiberius Dalmaticus. Navštěvoval Ditromijskou akademii, tak jako Mihail. Něco se tam stalo. Nevím co, ale je jisté, že Mihi svoji propustku půjčil jemu a navedl ho k nám… Uložila jsem ho do pokoje po starém zahradníkovi. Myslím, že by o jeho přítomnosti zde neměl nikdo vědět. Zvlášť kněžna Konstantina ne.“ Měla rozšířené oči a ve tváři celá zbledla. „Ne, dokud nebudeme vědět, co přesně je zač a proč Mihail neměl na výběr.“ Podala otci rozšifrovaný dopis od svého někdejšího přítele.

          Baron Pavlos si list převzal a začett se do něj. Přimhouřil oči. Rázem byl střízlivý a po nostalgii v jeho tváři nebylo ani stopy.

          „Tiberius Marcius Pustula Dalmaticus…,“ poválel na jazyku jméno nezvaného hosta. „Dalmaticus…“ Něco mu to říkalo, kdyby mu jen paměť sloužila tak jako kdysi… Jenže co teď? To byla ta důležitá otázka.

          Vrátil dopis dceři.

          „Jsem rád, že jsi mi to řekla,“ vydechl vyčerpaně. „Život není lehký, to víš. Neovlivníš, co se stalo, ať se dozvíš cokoliv…“ Položil svoji ruku na její dlaň s dopisem, kterou tak přitiskl ke stolu. „Může zde zůstat,“ řekl to podstatné.

          „Děkuji.“ Filipa jen stěží našla vlastní hlas a ještě když vycházela z otcových komnat, třásla se jako osika…

 

Dodatek autora: 

Jak je to vždyvky v těch filmech:
"O sto let později..." ? :D

Každopádně tu je další kapitola. Už jsem se bála, že ji nikdy nedokončím. Pořád s ní nejsem úplně spokojená, ale je to zatím asi její nejlepší verze :) Potřebuji se už co nejdřív dostat z Rakelma zpátky k Theovi s Loukem. Po téhle už teoreticky jenom dvě kapitoly, tak prosím o trpělivost :D

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 1
Ráno připravuju snídani, ale myšlenkami jsem pořád u toho, jak blízko smrti...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Společný nepřítel Když jsem přišel k sobě, oči mě pálily, v hrdle mě pálilo....
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 14
Pomalu jsem projel ulicí, abych se ujistil, že je skutečně prázdná, a že v...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Chytil jsem ho pevněji do ruky a pomalými pohyby ho začal honit. Jeho prsty ve...