Pá, 29/05/2020 - 18:26
2

Věnování: 
Raganě

Nemůžeme zůstat!

23. KAPITOLA

1

2. den doby vichrů, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Kiato – 8 hodin ráno.

          Služebná zaklepala na dveře nejmladšího z jejích pánů. Toto snažení však zůstalo bez odezvy. Usoudila tedy, že již komt dávno vstal a opustil své komnaty, jak bývalo jeho častým zvykem. Otevřela vstoupila a rozestlaná postel ji nijak nepřekvapila. Otevřela okno, aby pokoj krátce vyvětrala, a pustila se do každodenního úklidu.

          Rodina obvykle nesnídala společně. Každému členu domácnosti přinesli snídani do pokoje v čas, který si řekl. U Gianniho to bylo až hodinu poté, kdy jej přišla vzbudit jeho komorná. V té době byl pokoj již opět zcela opuštěný a tak pomocník z kuchyně odložil tác s jídlem na stůl a opět odešel.

          Komorná se nestrachovala, protože mladý pán míval poměrně často dny, kdy vstával brzy. Odcházel z pokoje, vzal si snídani přímo v kuchyni a pak se objevil až na oběd. V kuchyni nic netušili, protože mladý komt si pro snídani nepřišel, tak mu ji poslali na pokoj, dle původního přání. Fakt, že tam nebyl, ale opět kuchtíka nepřekvapil. Koneckonců byl syn knížete známý svojí vrtošivostí. Předpokládal, že prostě odešel a jídlo si sní, až se vrátí.

          Ani rodina si nevšimla, že něco není v pořádku. Grigoris se od rána chystal na odjezd a matka se s ním přišla rozloučit, ještě před polednem. Gavriil si po ránu rád přispal, pokud k tomu dostal příležitost, takže snídal zhruba v době, kdy jeho mladší bratr pobízel koně ke klusu. Georgia sice vstávala časně, ale než se zkulturnila a oblékla, také zabralo nějaký čas. Navíc byla z těch, které naopak vítaly, nebyl-li Gianni v jejich těsné blízkosti, neboť jí nejmladší bratr připadal někdy tuze otravný. Sám kníže byl od rána na nohou. Přemýšlel, jak nejlépe svému nejmladšímu synovi říci, co jej čeká.

          Vše tedy vyšlo najevo až při obědě. Kníže s rodinou postupně posedali ke stolu, a když už na posledního čekali několik dlouhých minut, zeptal se: „Kde je Gí?“

          „Nejspíš zase někde trénuje a zapomněl na čas,“ pronesla kněžna ledabyle a upila ze sklenky vína. Ostatně uhlídat Gianniho bylo téměř nemožné.

          „Nebo se někde zašívá s tím klukem podkoního,“ uchechtla se Georgia a pohledem předala štafetu staršímu bratrovi.

          „Případně právě teď prolézá někomu z nás pokoj,“ zakončil šestadvacetiletý mladý muž po otcově pravici.

          Platon si promnul dlaní obličej. Cítil se unavený. Unavený svým úřadem, unavený svojí rodinou…

          Zazvonil na vrchního komorníka a položil mu tutéž otázku: „Kde je Gianni?“

          Vysoký padesátník se svému pánovi uctivě uklonil. Hledanou informací ovšem sloužit nemohl: „Netuším, milosti. Ale mohu poslat někoho, aby se po něm poohlédl.“

          Kníže si z posledních sil svých nervů držel vyrovnaný výraz, když říkal: „Zařiďte to. S obědem už na mladého pána nebudeme čekat.“

          Sluha se uklonil a pokynul svým podřízeným, že mohou začít nosit studené předkrmy.

          Zbytek oběda kníže Platon mlčel a nikdo z rodiny se neodvážil narušit tíživou atmosféru, kterou kolem sebe šířil. Ostatně prázdnota jedné židle začínala doléhat i na ně. S každou minutou, po kterou o nejmladším bratrovi a synovi nic nevěděli, pomalu plížící strach nabíral na síle.

          Po jídle trvalo ještě asi hodinu, než do knížecí pracovny zavítal komorník se zprávou, že komt Gianni nebyl nalezen a od včerejšího večera ani nikým z personálu či stráže spatřen. Také vyšlo najevo, že ve stájích chybí jeden hřebec. Což znamenalo, že chlapec může mít 7 a více hodin jízdy náskok před případnými pronásledovali. Mnohem horší než to však bylo, že nikdo netušil, kam mohl jet…

2

6. den doby vichrů, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Aitoliko - brzy odpoledne.

          Grigoris byl po cestě ze sedla celý rozlámaný. Když před sebou konečně uviděl aitolické hradby, ulevilo se mu.

          Zpomalil, u bran města zaplatil mýtné a pokračoval hlavní tepnou směrem k zámku knížete Sakellaria. Neznal město dost dobře na to, aby si troufl hledat zde adresu tety Pavliny sám. A když už zde byl oficiálně coby posel, potřeboval nejdříve vyřídit tuto záležitost, než navštíví chrám.

          Ukázalo se to však být vlastně pouze rutinní záležitostí. Kníže Sakellarios a jeho žena jej přijali vlídně. A teta Pavlina u nich byla zrovinka na návštěvě před cestou do divadla. Přijala omluvu i dopis od své švagrové a s úsměvem na tváři Grigorie pozvala alespoň na zítřejší oběd, před jeho odjezdem.

          Na noc směl zůstat u knížete, tedy mu odpadla i potřeba hledat si ve městě nocleh. Připadalo mu, že vše jde až podezřele hladce.

          Cesta byla pravda namáhavá, ale jinak bez incidentů či zdržení. U knížete se mu dostalo překvapivě milého přijetí a ani teta se nezlobila. Jenže všechny úvahy podobného typu byly zbytečné. Skutečnost byla taková, jaká byla a on mohl jediná, přijmout ji jako fakt.

          Aby nebylo na jeho přítomnosti zde nic podezřelého, rozhodl se navštívit chrám ještě před obědem u tety Pavliny, takže ze sídla strýce, kde se vyspal skoro tak dobře jako doma, odešel hned po snídani s tím, že by rád věnoval čas procházce po městě.

          Zatímco sídlo knížete Sakellaria stálo uprostřed města, chrám Palade se tyčil asi 5 mil na úbočí mezi horskými hřebeny Dalios a Dajdalos, identicky vysokými dvojčaty, která kdysi tvořila jednu horu. Podle legendy se na vrcholku Driley před skoro osmi sty lety odehrál souboj mezi dvěma legendárními mágy, Tritonem a Heranolem. Souboj, který sic neměl vítěze, neboť to ani jeden z aktérů nepřežil, ale zanechal po sobě horu rozervanou ve dví. Oba nově vzniklé hřebeny získaly jméno, jakoby byli dvojčaty.

          Chrám zbudovaný mezi nimi, měl téměř trojúhelníkový půdorys. Pouze s tím rozdílem, že žádná jeho vnější strana nebyla úplně rovná, nýbrž ji tvořily dva půlkruhy. Stejný symbol měl zespodu na náramku, který mu umožňoval kontaktovat další členy řádu. Na rozdíl od budovy, ke které se pomalu blížil, měla rytina ve zlatém kroužku na jeho ruce, i vnitřní čáry znaku tajemství.

          Kolem chrámu nebyly žádné ochranné zdi. Cesta k němu, pozbývala dokonce i dláždění. Sama vstupní brána vězela přímo na vrcholu trojúhelníku, umístěném jako hrot šipky ukazující k městu. Dvoukřídlé dveře ze smrkového dřeva opatřené kováním a celou řadou magických ochran.

          Grigoris o tomto místě doposud jen slyšel, nikdy nestanul na samotném prahu Palade, až nyní. Přejel prsty po znacích na náramku a aktivoval jej. Mohl by zaklepat, ale chtěl, aby kněží uvnitř věděli, že přišel jeden z nich. (Tedy skoro…)

          Dveře mu přišel otevřít mladý mnich. Grig mu neviděl do tváře, protože ji měl zakrytou širokou kápí staženou hluboko do čela. Komt povytáhl rukáv a ukázal příchozímu zlatý kroužek na levém předloktí.

          Mladík přikývl a ustoupil, aby Grigoris mohl vejít. Když tak učinil, přivítala jej trojúhelníková hala po stranách kopírující obvodové zdi se dvěma dvojicemi velikých vitrážových oken s nejrůznějšími výjevy. Války, magické souboje, nalezení magických kruhů a zabití Saně. V mozaikové dlažbě pak Grigoris rozpoznal stejný symbol, v jakém byl postavený celý chrám.

          Hoch v černé kutně, mladší než návštěvník, mlčky vykročil k zadní stěně vstupní haly. Grigoris jej poslušně, i bez vyzvání, následoval. Ze zdí zde na něj dýchala atmosféra, jakou kolem sebe uměli šířit vypravěči příběhů. Tajemná, tísnivá, připravující své posluchače na skutečnost, že konec nemůže být dobrý, a že se za vše platí vysoká daň…

          Kněz, nebo možná ještě novic, jej dovedl ke dveřím u zadního levého rohu a ty otevřel. Byla tam podlouhlá místnost rozšiřující se podél jedné z obvodových zdí. Nábytek zde vyrobili zřejmě umělečtí truhláři a řezbáři z jilmového dřeva. Některé větší plochy na něm Grigoriovi připomínaly svým vzorem obrázky z pouští v knihách, které četl dříve. Polštáře na židlích, křeslech a divanech měly červené a černé potahy, stejně jako běhouny, tu a tam rozmístěné po podlaze, v jinak bíle vymalovaném sále.

          Grigův průvodce pokynul rukou na jedno z křesel a vyčkal, až se usadí. Ten opět vyslyšel němé gesto a zaujal pozici hostů čekajících na přijetí, některou z místních autorit. Mladík pak odešel a zanechal jej zde samotného.

          Přesto, že byl druhý syn knížete Triantaffylou trpělivý muž, tak s každou další minutou, po kterou zůstával v osamění tichého salonku, cítil vzrůstající nervozitu. Když se konečně po půl hodině otevřely dveře na druhé straně místnosti, kudy novic prve odešel, do místnosti vstoupil starý muž.

          „Komt Triantaffylou, jaká čest,“ začal uctivě, jakmile se přiblížil na deset metrů od něho.

          „Otče…“

          „Figarelos,“ představil se příchozí.

          „Otče Figarele,“ oslovil jej Grig tedy, „když víte, kdo jsem, pak jistě víte i co mě přivádí,“ nedokázal se ubránit jisté odtažitosti v hlase.

          „Že by to souviselo s mládencem, který nedávno překročil Aliartský průsmyk s padělanou propustkou do Emaronu a zpět?“ Starý muž se rádoby nenuceně poškrábal na vrásčité bradě. Grigoriovi ale neunikly pozvednuté koutky jeho úst.

          „Víte, kdo to je?“

          „Ovšem, jediný syn Lucia Cominia Fabiana Dalmatica. Tiberius, že?“ sice se ptal, ale nebylo pochyb, že starý muž na toto setkání vskutku přišel připraven.

          „Latsios Botsarios se o mé chystané návštěvě chrámu zmínil?“

          „On a Lederos Modraveon, který nás informoval, že druhý syn knížete Triantaffylou odmítl následnictví a ‚oficiálně‘ odjel skládat slib do chrámu Palade v Aitoliku.“

          Grigoris protočil očima. Tady se vážně nic neutají…

          „Oficiálně-neoficiálně,“ potvrdil odtažitě slova svých kiatských spojek. Pro Griga to bylo těžké. Nechtěl se uvázat k jednomu místu. Soudil, že pro řád i pro něj bude lepší, pokud zůstane nadále tam venku.

          „Víme, že se doopravdy nechceš stát knězem Desátého kruhu. Má-li to však posloužit coby výmluva pro knížete, budiž. Sám ovšem víš, že můžeš být zasvěceným Paladijcem, a netřeba zůstávat v těchto zdech,“ promlouval starý kněz trpělivě.

          „Ano, vím.“

          „Pak bys měl vědět i to, že přišla zpráva o tom, kterak nejmladší syn tvého otce, v noc před tvým odjezdem opustil potají bezpečí svých komnat a zmizel neznámo kam,“ pronesl Figarelos ledabyle.

Grigoriovi se však rozšířily oči. Gí zmizel? Jak? Proč?

3

6. den doby vichrů, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Ralkemos – dvě hodiny před půlnocí.

          Evangelos ležel ve svém pokoji a i když už večer překročil pomyslnou hranici noci, stále ne a ne ponořit se do bezbřehého oceánu snů. Od oslavy uplynula už skoro celá doba a on se nemohl zbavit beztvarého pocitu, že je něco špatně.

          Matka celá zářila. Její dobrá nálada, jakoby se však nedotýkala nikoho jiného. Služebnictvo si šeptalo o Filipinu hostu, který byl tichý a zakřiknutý, vůbec ne jako Mihail, kterého svého času povrchně znal. A i když se Fí snažila chovat normálně, něco mu na jejím přístupu připadalo falešné. Jejich otci snad přes noc přibylo několikero nových vrásek a Kyriaki, jakoby vůbec nebyla ve své kůži. Jak prve všechny neustále komandovala, aby bylo v její zásnubní den vše dokonalé, teď by se u ní snad krve nedořezal. Celkově se nálada na Ralkemu změnila k nepoznání a Evanovi připadalo, že se tento fakt všichni rozhodli ignorovat.

          Vždycky si připadal od ostatních oddělený neviditelnou zdí, ale teď jakoby stačilo jen natáhnout ruku a mohl by snad i cítit její chlad. Samota mu nevadila. Kolikrát ji i sám vyhledával. Tohle však bylo jiné. Přijít ke komukoliv znamenalo být přehlížen. Chtít s někým mluvit znamenalo být neslyšen. Kdyby zítra nepřišel k obědu, postrádal by ho někdo? Všiml by si kdokoliv, prázdné židle? Nebo by ji služebné beze slova odstranili a bylo by to, jakoby se nikdy nenarodil?

          Přetočil se na bok. Ne, opravdu nechtěl mít takové negativní myšlenky! Kéž by mu otec alespoň dovolil odjet za Giannim do Kiata… Když se ho na to však dnes ptal, odpovědí mu bylo: „Nemůžeš přeci jet takovou dálku sám. Pokud jsi chtěl jet s nimi, měl ses domluvit s knížetem, když zde byli. Nemůžu s tebou nikoho poslat, je mi líto.“

          Povzdechl si. Oficiálně už byl dospělý, doma s ním ale stále zacházeli, jako s malým klukem. Copak to nikdy neskončí?

          A teď už ani Filipa, která dřív byla vždycky na jeho straně, neměla čas ani myšlenky, aby mu byla oporou. Nepřišla za ním, když jí bylo úzko, aby si společně postěžovali jeden druhému. Nezvedala mu náladu nejapnými sotva slyšitelnými vtípky. A nesnažila se mu porozumět.

          To on jim rozuměl. Cítil jejich trápení, jako své vlastní. Nechápal všechny příčiny, ale byl připravený tu být pro kohokoliv z nich, kdyby o něj stáli. Kdyby… To se však nestalo.

          A tak ležel na posteli ponořený do tmy spoutaný vší tou úzkostí a frustrací neschopný se hnout. Pouhá představa, že by měl další den vstát z postele, ho tížila jako by na něj spadl kůň.

          A do toho se ozvalo zaklepání na okno.

          Evangelos otočil hlavu na stranu předpokládaje, že se jen vítr rozhodl rozbít mu okno větví jabloně. V té chvíli se ale rozletělo dokořán a dovnitř vskočil mladík jeho věku.

          Gí! Evan se rázem vymrštil do sedu.

          „K-kde se tu bereš?!“ vypálil na něho.

          „Sbal se, bratránku, zdrháme,“ řekl mu Gianni se spikleneckým úšklebkem na rtech a pobavením v očích, které se ani nesnažil zakrýt.

          Ale…

          Gí přiskočil k Evanově posteli a natáhl k němu ruku. Všechny obavy a otázky v Evanově mysli začaly hrát v jeho hlavě až druhé housle. Nechal si pomoci. Mravenčení mu projelo od dlaně až do zátylku.

          Oblékl se a záhy už prolézal oknem své ložnice za Giannim. Slézali opatrně s dopomocí magie po břečťanu, který rozpínal své království po zdi pod jeho oknem. Jakmile dostoupli do trávy, zamířili neslyšně ke stájím, kde si i Evan mínil vzít koně. Gianniho oř totiž poslušně čekal za nízkou zídkou kolem Ralkema. Nebeské kruhy poskytovaly i v noci dostatek světla, aby jej viděli.

          Nikdo je nezastavil. Doběhli ke stájím, Evan otevřel a oba bez rozmýšlení spěchali ke stání chlapcova plnokrevníka. Tedy spěchali by, kdyby hned po dvou krocích nevrazili do muže, který ve stájích rozhodně neměl být!

          „Mikhail?“ vypravil ze sebe Evan při pohledu na člověka, o němž dobře věděl, že jím není. Jiné jméno mu však nabídnuto nebylo.

          „Ty ho znáš?“ jen to, totiž zabránilo Giannimu, aby rovnou nezvaného návštěvníka srazil kletbou k zemi.

          Evan zakroutil hlavou. Nemohl říct, že ho zná, když to vlastně nebyla pravda. O to víc, byl pak Gí zmaten.

          Tiberius Filipa mladšího nevlastního bratra neoslovil jménem. Byl v noci, ve stájích, s někým svého věku, koho Beri ještě od svého příjezdu neviděl. Otázka byla tedy jiná: „Co tu děláte?“

          Evan otevřel rty k odpovědi. Gí však zareagoval rychleji. Vyslal proti dotyčnému omračující kletbu.

          Beri ji odrazil. Kůň v nejbližším stání zaržál a svezl se k zemi.

          „Dost!“ zahřměl Evan. Trhnul pažemi do stran. Jeho kouzlo každého z nich odmrštilo na metr dozadu. Oba to však ustáli. Tiberius jej počastoval překvapeným pohledem, Gianni dotčeným.

          „Nechci, abys mu ublížil!“ pronesl důrazně Evangelos ke svému bratranci. „Je pro Filipu důležitý!“ dodal na vysvětlenou a ruměnec ve tvářích prozrazoval, jak hloupě se teď vlastně cítí. Otočil se k Tiberiovi.

          „Vím, že nejste Mikhail Theotokis. Ale nikomu o tom nepovím. Ptal jste se, co tu děláme. Jsme tu, protože odcházíme,“ sdělil mu. „Neříkejte nikomu, že jste nás viděl,“ požádal ještě.

          Tiberius si oba chlapce prohlížel se směsicí soucitu a obav. Vzpomněl si, na to ráno po společné noci s Mikhailem, kdy sám navrhoval útěk. Tehdy mu to připadalo jako dobrý nápad. Utéct a nechat to všechno být… Otce, dekatriádu, Ditromii, všechno!

          Byl to Mihi, kdo jej přesvědčil, že společný útěk nic neřeší. Že by je dříve či později našli a co pak? Ale co teď? O co je tohle lepší?

          Díval se na ty dva a nemohl se zbavit pocitu, že tohle je špatně. Zcela vážně se zahleděl o tři roky mladšímu Evangelovi do očí a tiše se pronesl: „Nebudu ti říkat, že útěk nic neřeší. Na to bys měl mít kolem sebe někoho jiného.“ Střelil pohledem po Giannim a zpět. „Ani se nebudu ptát, proč to děláš. Co mě ale zajímá, je: víte vůbec, kam chcete jít?“

          „Do toho vám nic není,“ odsekl mu Gí. „Jdeme, Eve, jeden kůň nám stačí!“ rozhodl za ně a vzal svého bratrance za ruku, aby jej odvedl.

          Evangelos si uvědomil, jak hluboce je za ten bratránkův dotek vlastně rád. Odtáhnout jako kus hadru, se ale nenechal.

          „Počkej!“ vzepřel se. „Kam jdeme?“ položil mu otázku, na níž jeho mysl původně vůbec nechtěla brát zřetel. Gianni přišel a na ničem jiném tam v osamělé posteli nezáleželo. Jenže když tu teď stál ten cizinec, původce několika jeho starostí, a kladl otázky, i on sám si uvědomil, že vlastně potřebuje odpovědi.

          Gianni z Evangelových očí pochopil, že pokud mu neodpoví, hnědovlasý kluk s hnědozelenýma očima s ním dnes v noci neuteče.

          Povzdechl si. Otočil se přímo na staršího bruneta a počastoval ho chladným pohledem.

          „Nevím, kdo jste a je mi to jedno. Nebudu Evanovi líčit plán útěku, abyste nás pak mohl prozradit.“

          Tiberius se pousmál. Jako dvě části mě samotného…

          „Na tvém místě, bych zřejmě reagoval stejně. Ale tvé dilema, je vlastně jednoduché vyřešit,“ mínil. Došel ke stání s Filipiným koněm Senelaem, otevřel jej a hřebce z něj vyvedl. „Sám jsem přemýšlel, že bych měl Ralkemos opustit. Pokud to míníte vážně, pojedu s vámi.“

          Oba hoši se po sobě tázavě a překvapeně podívali.

          „Cože?“ vyhrkl Gí.

          Tiberius došel k dalšímu stání a pomohl ven i druhému valachovi. „Je pro vás výhodné vzít mě s sebou. Studoval jsem na nejlepší magické akademii na poloostrově. Mohu se vám hodit. Navíc jsem starší. Pokud by nás někdy chytili, odpovědnost za vaše zmizení bude na mě.“ Sice se ušklíbnul, ale zdaleka se necítil tak sebejistý, jak se snažil působit. Slíbil Mihimu, že zde na něj počká. Kdyby se tu ti dva neukázali, prostě by se vrátil do svého pokoje a samozřejmě dodržel své slovo. Nezná Aeginu. Neví, kam by mohl jít. A tihle dva také nevypadají, že by měli promyšlený plán! Ale to byl nakonec právě ten důvod, proč svou účast navrhl. Nejsou na útěk doopravdy připravení. Kdykoliv se jim může kdekoliv něco stát. A nejspíš si to nerozmyslí…, soudil z Gianniho neústupného pohledu. A tak tam stál a čelil jejich očím sám rozhodnutý.

          Gianni pohlédl na Evana a ten mu odpověděl souhlasným kývnutím. Víc nepotřebovali.

          „Tak jdeme!“ rozhodl Gianni a pustil se do sedlání.

          Za nedlouho už trojice dědiců svých otců opouštěla usedlost barona Rallia a Kruhy jim svítily na cestu coby magické lucerny.

          Tiberius věděl, že je to nerozumné. Jenže nechat je jít samotné by nebylo o nic rozumnější. A jeho vnitřní hlas mu říkal, že by sám měl být ideálně neustále v pohybu. Že zůstávat na jednom místě příliš nahrává do karet těm, kteří ho budou hledat. A to, i když je to místo v Aegině…

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Gianniho zvědavost 21. KAPITOLA 1 27. den doby větru, čtvrtletí větru...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Muž seděl v autě před velkou železnou branou do areálu školy. Čekal na mladého...
Hodnocení:
3.5/5
- Komentářů: 3
Všichi kriminalisté z oddělení vražd stojí v kanceláři svého kapitána a sledují...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
„Takeshi,“ osloví mě nejistě. „Nevěděl jsem to. Přísahám.“ „Jestli se chceš...