St, 07/02/2018 - 21:50
8

Věnování: 
Raganě

Panství rodu Stephanidis

PROLOG

        Jako vždy, když člověk opustí nějaké místo či známé, přátele, rodinu a rozhodne se za nimi spálit most, předpokládá, že už se tam (k nim) nikdy nevrátí.

        Totéž platilo pro Theodorose Stephanidise, ačkoliv sám to rodové jméno neužíval už možná tři roky. Vlastně přesně ode dne, kdy panství svého otčíma opouštěl pod pláštěm ranní mlhy. Myslel si tehdy, že se do toho domu už nikdy nevrátí. Že už nikdy neprojde branou sídla rodu Stephanidis, nebude kráčet tou dlážděnou cestou rozdělující zdejší předzahrádku, a hlavně… že už nikdy nespatří mladého pána Loukase scházet po vstupním schodišti. Tedy přesně to, co se nyní dělo!

        Mladý hrabě měl vlasy černé jako uhel sčesané dozadu a svázané do culíku. Bledá pleť aristokrata ostře kontrastovala s jeho hustým tmavým obočím a jiskrnýma hnědýma očima. Když ho Theo nyní pozoroval, jak mu svou paví chůzí míří v ústrety, zachvěl se.

        „Theodore,“ oslovil jej zdejší pán přívětivě jako bratra, kterými kdysi bývali, „to je mi ale milé překvapení.“ Rozpřáhl ruce k objetí, ale Theodoros sklopil pohled, ustoupil a uklonil se.

        „Pane hrabě…“ Představa „bratrova“ obětí v něm podvědomě vzbudila jakousi dlouho spící niterní hrůzu.

        Loukas se na vteřinku zarazil. Možná si pomyslel, že byl na Thea příliš hrr. Nebo příliš teatrální. To nezvaný návštěvník nevěděl. Každopádně se nakonec rozhodl svůj záměr přeci jen uskutečnit.

        „Nač ty obřadnosti? Vítej!“

        Theodoros zprkeněl v sevření Loukasových paží a přes veškerou snahu mu znachověly, tváře.

        „Pojď dál.“ Bylo to prosté důvěrné vyzvání pronesené autoritativním hlasem, který nesnesl námitek.

        Theo tedy Loukase následoval do vstupní haly. Jen ještě naposledy se ohlédl po nádvoří, kde stíny vrhaly stále stejné stromy, sestřihané keře majestátně zde shlížely na všechny příchozí a ozdobná kašna se sochou krásné mladé ženy, jíž propůjčila tvář Loukasova babička Agape, vypouštěla čůrky vlahé vody v nikdy nekončícím koloběhu… Nic se nezměnilo, konstatoval sám pro sebe. Jakoby se zde před čtyřmi lety zastavil čas a odmítl jít dál. Ačkoliv dřevěné hodiny v hale hovořily přesně opačně. Čas běžel a to neúprosně. Čas, kterého Theo nevěděl, kolik vlastně má…

        Hala byla podlouhlá a všude po stěnách visely nejrůznější obrazy Loukasových předků, kterým vévodil nejmladší portrét jeho rodičů Antonia a Efthalie. I ve zdejším pološeru, protože světlo dovnitř vnikalo pouze několika barevnými vitrážemi nade dveřmi, Theo jasně rozeznával, že barvy na tomto obraze stále ještě nevybledly. Překvapilo ho, že si na něj nepamatuje. Mimo jiné i proto, že muž i žena na něm působili relativně mladě. Obraz musel být malován někdy zhruba v době, kdy byl ještě nemluvnětem. Alespoň tedy pokud mohl svým neznalým okem soudit.

        Byla to zdařilá podobizna. Efthalie seděla na vyřezávané židli a své dlouhé havraní vlasy měla stažené síťkou, kterou na její hlavě přidržovala stříbrná čelenka. Měla na sobě brokátové šaty temně modré barvy s liliovým vzorem a tenké rty jí zdobil vlídný úsměv. Antonios stál za ní, levou ruku se snubním prstenem na jejím rameni. Ve skutečnosti byl vysoký, ale na obraze působil, že je ve stoje jen o málo vyšší než jeho paní. Pokud by se tedy postavila. Hrabě byl brunet. Na obraze měl své kudrnaté vlasy navoskované a stažené dozadu do ohonu. Stál tam v šedivé vestě přes bílou halenu a černý pláštík měl jen ledabyle hozený přes jedno rameno, ve tváři přísný výraz. Theo si uvědomil, jak moc tvoří vlastně Loukas kombinaci obou svých rodičů. Po matce měl černé rovné vlasy a ty tenké skoro přísné rty. Po otci zase čokoládově hnědé jiskrné oči.

        Náhle na sobě ucítil Loukasův pohled a bůhví proč si připadal jako chlapec přistižený v kuchyni při krádeži sladkostí. „Lukovy“ oči jakoby si ho měřily od hlavy až k patě. Lesklo se mu v nich. Zájmem? Podezřením? Theo nedokázal potlačit vlastní nervozitu.

        Proč jsem sem vlastně přišel? ptal se sám sebe.

        Vysvobodil ho až hlas majordoma, který vyslyšel pánovo zvonění. Že Loukas na sluhu zazvonil, Theodoros nepostřehl. Připadalo mu však, že to dává smysl. Jako jedna z mála věcí v jeho životě.

        „Pane?“

        „Připravte bratrovi jeho pokoj,“ rozkázal Loukas naprosto spokojeným hlasem a otočil se na Thea, který se nezmohl na žádnou reakci. Hleděl do jeho očí, jakoby nechápal, co se to právě děje. Popravdě, Theodoros to opravdu nechápal. Copak on po mém odchodu nedal můj bývalý pokoj vyklidit? Z nějakého důvodu byl přesvědčený, že přesně to Loukas po jeho odchodu udělá. Proč by se měl dobrovolně připravit o jednu místnost, zvlášť když v ní nikdo nepobývá? To by mohl rovnou nechat ležet ladem i pokoje jeho zesnulých rodičů. Ne, že by snad úbytek místností vzhledem k rozloze sídla nějak výrazněji poznal, i kdyby tomu tak skutečně bylo.

        „Pojď, napijeme se na naše shledání,“ vyzval Theodora. Ten ostýchavě přikývl a následoval jej do schodů.

        „A Zinone,“ zavolal ještě pan hrabě, „nezapomeňte na lázeň, bratr je po dlouhé cestě unaven.“

        „Jak si přejete, pane,“ přitakal zhruba čtyřicetiletý sluha ve vší své zdvořilosti. Theodoros však pochyboval, že ho Loukas slyšel, vzhledem k tomu, že již čekal v patře, jak rychle vyšel schody vinoucí se podél zdi.

        Náhle jeho nitro sevřela do svých spárů hotová panika. Neměl jsem sem chodit… Bude se ptát, proč jsem přišel a já mu přece nemůžu říct pravdu. Kromě toho se však v jeho hlavě ozýval i jakýsi racionální hlásek. Ale proto jsi přeci přišel no ne? Je jediný, za kýms mohl jít! To byla pravda a Theo to věděl. Přesto, čím blíže byl okamžiku pravdy, tím sevřenější byly jeho útroby volající po útěku. Nebo alespoň po míse, protože měl pocit, že se tak akorát pozvrací místo nějakého vysvětlování.

        Dopis od mistra ho v kapse pálil, jako rozžhavený pohrabáč. Což není přesné, protože papír nelze rozžhavit, aniž by shořel.

        Možná to nebyl až tak dobrý nápad…

Dodatek autora: 

Je to pouze prolog k delší sérii, ze které ještě sama úplně nevím co se vyvine. Píšu ji na Raganino přání, tak doufám, že nebude zklamána. Potřebovala jsem něco nového a tohle mi leželo na mysli už docela dlouho jako námět. Teď to jen nepokazit samotným zpracováním.

4.9375
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 87
Haarovi muži odešli a on měl konečně možnost si v klidu prohlédnout místo, kde...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Sadol som si mu z boku na posteľ a oprel sa mu rukami o odhalenú hruď...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Jantarové vlčí oči se mi propalují až na dno duše. „Jen klid, kamaráde,“...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
Haru, ach ten Haru. Robí mi nervy tá jeho tajomnosť. Čo si o sebe myslí?...