Pá, 22/03/2019 - 01:27
13

O tři roky, čtyři dny, pět hodin a dvacet minut později…

Přesně taková doba uběhla od chvíle, kdy jsme s Jonym odcházeli z baru, zatímco mi ten trumbera opěvoval svou nehynoucí lásku.

Heh, no ale to je sakra kec.

Uběhly cca tři roky a kousek, víc bych to nepitval. Ale na úvodní větičku je to působivé, no ne?

Mohl bych se rozepisovat o tom, co se dělo a tak, ale vy víte, že to nemá cenu. Shrňme si jen to podstatné.

Jsem táta… eh, jo, já. Divný co? Ne, že by tahle informace byla ultra supertajná, jenomže jak to člověk řekne nahlas, najednou to dostává daleko větší význam. Protože – kurník! Nejsem ani dospělejší, ani rozumnější a už vůbec se jako tatínek necítím, ačkoliv malej Mariánek je celej po mě (stejně krásnej a dokonalej), takže je jasný, čí dítě to je už na první pohled.

Pak je tu taky ten fakt, že Jony občas vypadá, jako kdyby Mariánek byl jeho dítko a já taky. Ten holomek to s dětmi umí stokrát líp, protože na rozdíl ode mě se staral o mladšího bratra, takže když jsme před dvěma roky dostali pidi Mariána do rukou nemusel na youtube (.com) hledat návod: Jak přebalit miminko.

Nakonec jsem ho sice nehledal ani já, protože Jony tohle už dávno uměl, ale trošku trapně mi bylo. Nejvíc asi ve chvíli, kdy rozbalil tu pemprsku a na mě vykoukla hnědá lavina připomínající rozpuštěnou čokoládu, avšak vonící spíš po tlejícím mase. Málem jsem tehdy do té plíny přihodil i obsah svého žaludku.

Ale dost o přebalování miminek, jak říkám, návody jsou skoro všude. Navíc už to jakž takž máme za sebou, protože mimina rostou rychle a Mariánek je zjevně stejně inteligentní a bystrý jako jeho skvělý tatínek, takže ten malej už většinou hodí bobek do nočníku.

Jo, ale občas jsou výjimečné situace, a ty vyžadují zásah pověřených osob, kterými je obvykle dvoučlenné komando, kdy jeden rychle přebaluje a druhý se snaží „pomáhat“. Btw, kdyby vám to nedošlo, tím druhým jsem já.

Kluka mívám ob víkend. Platím poslušně alimenty, většinou posílám víc než je třeba, protože nejsem žádná držgrešle. Sára má nového rambiče, který mě z neznámého důvodu zrovna dvakrát nemusí. Nicméně je to vzájemné. Ten týpek je možná hezký (podle Jonyho „ultra“ hezký), je i celkem rozumný a tak. Zkrátka je normální, nefetuje, nehulí (ne moc), nechlastá, sexuálně (ne)žije, ale prostě víte, jak to bývá. Někdy vám i sebelepší člověk nemusí sedět. A Leoš je přesně ten ukázkový typ: vrána k čápovi nesedá. Ende.

Důležité je, že Sára je spokojená, neb s ním sdílí domácnost a zjevně jim to klape, takže si svojí nelibost vůči jeho osobě většinu času nechávám pro sebe, případně jí sdělím Jonymu, jehož to sice dvakrát nezajímá ale jednou je můj přítel tak si moje stěžování rád vyslechne.

Žijeme stále na jedné hromádce s Bořkem a Tomášem. Naše hnízdečko lásky je ideálním příbytkem pro mého synka (ehhh, proč to zní tak divně?!), protože má kolem sebe pořád dost chlapů a rozhodně se Sára nemusí bát, že z něj vyroste srágotka. Kdepak toho nikdo šikanovat nebude.

Občas mám strach, aby některé výrazy, jenž u nás zaslechne, nepoužil doma nebo později ve školce. Asi by se lidé divili, kde tak pestrou slovní zásobu vzal. Co si budeme… nejsem zrovna nejslušnější tvor pod sluncem a jak už víte z minulosti, občas se i ty krucifixy křižují, když mě slyší. Samozřejmě, že před ním se snažím mluvit jako slovník spisovné češtiny, ale když vás nasere Jonatan (a že ten to dělá pořád rád a často) tak obvykle k vyjádření emoci přestává spisovná čeština stačit. Inu, on i Bořek s Tomem občas vypouští z úst takové výrazy, že i ten prezident by se je v rozhlase bál použít, zlatá kunda sem, kunda tam.

Nicméně, proč se zase po tak dlouhé době ozývám, to je oč tu běží. Když by všechno klapalo jak má, určitě bych si srdéčko nevyléval. Ovšem ono se toho hodně stalo, na druhou stránku i pořád dost věcí stagnuje. Jednou z nich je moje zadnice, která je, bohužel, či pro mě spíš bohudík, stále panna. Jenomže se dost často setkává s narážkami, že by konečně mohla otevřít vstup do své tajemné komnaty a pokud možno přitom nevypustit baziliška. A moje maličkost s tím nadevše souhlasí, jenom jaksi pořádně ještě nesebrala ty své dvě povislé koule, aby tak učinila. Přeci jen je to mé nejchráněnější území, které ještě pár let zpátky mělo zůstat v zóně číslo jedna, čili bez zásahů člověka, ovšem důsledkem neočekávaných událostí se přesunula do zóny dvě, kde už nějaké ty mírnější zásahy v rámci zachování, co nejpůvodnějšího rázu území, možné jsou. Mimochodem, tohle není žblebt, ale pokud se podíváte na národní parky, tak doopravdy mají čtyři zóny ochrany, ale pro tuhle situaci se hodí pouze ta první a druhá. U třetí a čtvrté už bych měl opravdu strach, co by mě mohlo potkat. A můj zadek je v podstatě mým soukromým národním parkem, akorát nemá rozlohu 680,6 km2 jako Šumava, ale pouhých pár centimetrů čtverečních.

Před týdnem ale padlo rozhodnutí. Definitivní. Jony má totiž v sobotu narozeniny a to znamená, že mu nadělím ten nejhezčí dáreček – svůj zadek. Samozřejmě řádně vyčištěný a připravený k jakýmkoli mírným zásahům. Mám pro něj krom svého drahocenného pozadí přichystaný i romantický pobyt… u nás doma, kde však budou chybět obvyklí členové domácnosti, neboť jim bylo přikázáno, aby si zabalili svých pět švestek a vypadli na víkend navštívit třebas rodiče a prarodiče a sestřenice atd. atd. Ano, mohl bych zaplatit pobyt v pětihvězdičkovém hotelu s vířivkou na pokoji či na balkoně ale své poprvé hodlám prožít raději někde, kde to dobře znám a k tomu je naše postel krásně stvořená.

Jenomže, jak už to tak bývá, člověk míní, život mění.

„Ale… já tenhle víkend fakt nemůžu, Sáro,“ pokusím se již potřetí zamítnout převzít si svého syna o týden dříve. Je to hnusné, já vím, ale klidně ho budu mít měsíc v kuse, jen ne zrovna tenhle víkend!

„Majo, prosíím, hrozně bych to potřebovala. Vždyť míváš víkendy volné ne?“ snaží se mě zlomit. Mně se skutečně nechce jí říkat, co mám v plánu. Doopravdy ne.

A proto – „Ne, fakt to nejde, Jony má narozeniny a já mu chci dovolit, aby poprvé navštívil můj zadek, takže opravdu nechci, aby u toho asistoval náš malej, asi chápeš ne?“ – to řeknu, i když nechci. Logicky!

Na druhé straně zavládne ticho jako v hrobě. Trvá jednu sekundu, dvě, tři, čtyři… „Aha,“ zazní Sářin dusící se smích. „Tohle jsem asi ani vědět nemusela,“ pokračuje a už se opravdu rozesměje.

Tadá, taky jsem nepotřeboval, aby to zjistila. Ale když na mě někdo tlačí, horkotěžko si vymýšlím věrohodně znějící výmluvy.

„A nešlo by to přehodit na ten další víkend?“ zajímá se poté, co se dostatečně vysměje.

Nedá si pokoj a nedá!

„Ne, to už by nebyla ta správná atmosféra,“ zamítnu.

„Hm, to je blbý,“ vydechne zamyšleně.

„Řekni rodičům, ne?“ navrhnu.

„Volala jsem našim i vašim ale nemůžou. To jste se snad všichni domluvili ne?“

„Nejsem si toho vědom, ono taky stačilo, aby ten tvůj inteligentní přítel prvně myslel a pak až něco rezervoval,“ odtuším zcela bez sarkasmu.

„Nemusíš být ironický, Leoš mě chtěl jen překvapit,“ ohradí se.

Nebyl jsem ironický. Věříte mi, že jo?

„Jo a překvapil i mě. Dost nemile,“ uchechtnu se. „Ježíši,“ promnu si zoufale kořen nosu. „Fajn, vezmu si ho,“ rozhodnu nakonec.

„Vážně?! Majo, moc díky, jsi zlatý! Jsi ten nejlepší táta pod sluncem!“

Můj zoufalý smích přinutil i kolemjdoucí paní, aby se nechápavě otočila.

Kurník, když už se něco podělá, tak prostě pořádně.

 

„Co ti je?“ zajímá se Jony, když mě najde doma u stolu, kterak si zaujatě prohlížím naší, nebudu raději hádat kolik let starou, výmalbu.

Rád bych se o své starosti podělil. Ale to bohužel není možné.

„Nic, jen medituju,“ odvětím.

„Prosím?“ vyjeví se. „Odkdy ty medituješ?“

„Od té doby, co chodím s tebou!“ zavrčím. Ježíš, nemusím na něj být ošklivý. Bohužel je první, kdo je na ráně.

„Teda ty seš milej, tě bodla vosa do zadku?“ rýpne si.

Kdyby tak věděl, že ten zadek ve hře skutečně je. Jenom ho zatím nic nepíchlo a nejspíš delší dobu nic nepíchne. Rozhodně ne žádné žihadlo, ačkoliv něco na ten způsob bylo v plánu. Za další, vosy v téhle zimě? 

„Ne, jen prostě něco v práci. Neřeš,“ odvětím. „Mimochodem, tento víkend budu mít Mariána.“

Jony se viditelně zarazí. „Tenhle?“

„Jop,“ odkývnu.

„No fajn, nevadí,“ řekne nakonec a zmizí za dveřmi. Předpokládám, že si jde ukuchtit něco k snědku. A evidentně z toho mého sdělení není dvakrát odvařený. Asi prostě počítal s něčím trochu jiným. 

Dobře. Rodiče, kteří mají děti, si asi taky nehrají na kněze a jeptišky, normálně spolu spí. My spolu taky měli sex, když tu malej byl, už x krát. Jenomže to byla jiná situace. Máme Mariánkovu mini postel tady v mém pokoji, a představa, že budeme mé poprvé šudlit v rychlosti pod peřinou se mi zrovna dvakrát nezamlouvá. I kdybychom si zalezli do koupelny nebo obýváku, pořád mi to nepřijde tak dobré, jako kdybychom tu byli sami.

Přijde mi, jako kdyby uvnitř mě někdo stisknul vypínač. Stupidních nápadů, jako to vyřešit mám hodně. Valí se mi do hlavy skoro ve stejném množství jako cestující do metra. Už nad tím dumám od dopoledne. Přetlak z těch všech starostí mi tlačí na oční bulvy, kterými nehybně zírám do stropu. Prvotní reakce každého tvora na situaci, v níž si neví rady, je začít zmatkovat. Už jsem ale jednou táta, tak bych se měl chovat rozumně a stejně tak to i vyřešit.

Přesně v tu chvíli se mi v hlavě ozve hlásek pana (Ne)rozumného.

Kurva! Praštím rukama do stolu v náhlém uvědomění. Málem k tomu přidám i hlavu. Zadívám se na svoje najednou neposlušné ruce a všimnu si pár kapek krve na desce. Do prkýnka, až se mi z toho skvělého nápadu spustila krev z nosu. Z krabičky v rohu stolu drapnu papírový kapesník a zvednu se. Zjistím, že to, co mě celou dobu tlačilo do levé půlky, byl můj mobilní telefon, schovaný v zadní kapse.

Do místnosti vejde Jony s talířem naloženým salátem, občas mi jeho strava silně připomíná pepka námořníka – hlavně hodně špenátu!

Srdce se mi při pohledu na něj rozeběhne, jako když máváte býkovi před držkou červeným šátkem. Hbitě přejdu místnost, protože vím, že kdyby se teď na cokoliv zeptal, musel bych se o svojí genialitu podělit, což prostě nemůžu.

„Majo! Co je?“ volá za mnou, neboť si toho kapesníku, jehož původní barva byla bílá, nyní je však úplně rudá, jistě všiml.

Moudře neodpovídám, zavřu se v koupelně a pro jistotu za sebou i zamknu. Prvně si nos opláchnu studenou vodou a chvíli zůstanu v předklonu. Nejraději bych z kapsy vytáhl telefon a rovnou Bořkovi zavolal se svou žádostí.

„Majo,“ ozve se zaklepání. „Jsi v poho?“ Starostlivý Jony je mnohem lepší než zvědavý.

„Hm, jo, jen mi teče krev z nosu. Nic vážného,“ odvětím.

Můj brilantní nápad je jednoduchý. Mariánka svěřím alespoň na sobotu do péče Bořkovi s Tomášem. Jo… možná to až tak brilantní není, ale teď mi to připadá jako geniální věc. Jenom tím vznikne pár menších komplikací, ale ty určitě půjde vyřešit, protože to jde vždycky vše, pokud se chce.

Ne, vůbec nejsem dokonalý tatínek. Panebože! Vždyť se teď chovám, jako kdyby můj syn byl nějaká horká brambora!

Ještě mít deprese, to mi tak scházelo.

 

„A do prdele,“ je první, co mi na můj plán Bořek řekne. „Jinak ahoj, taky tě rád vidím,“ to je to druhý, co dodá.

Hm, a kdyby tak věděl, kolika fázemi si má psychika před jeho příchodem prošla. Navrch jsem to všechno hezky dusil v sobě, neboť Jonymu jsem zkrátka nemohl kápnout ani mrňavou kapičku božský. Byl jsem v depresi ze sebe samotného, následně jsem sám sebe omlouval, že jinak jsem super táta, jde přece o výjimečnou událost. Pak jsem opět měl plnou hlavu černých myšlenek a vlastně se to tak střídalo pořád dokola, dokud Jony neodešel. Následovala půlhodinka chození z jednoho konce chodby na druhý, dokud do vchodových dveří nevpadl Bořek.

„Jo… vidíš, ahoj, my se vlastně neviděli, že,“ uvědomím si.

„Celej jeden den,“ uchechtne se. Využil jsem příležitosti, kdy tu Jony není, a jakmile Bořek rozrazil dveře rovnou jsem na něj se svým nápadem naběhnul. Byl jsem tak nedočkavý, až Jony vypadne, že jsem ho do té posilovny výjimečně skoro postrkoval, div jsem mu nevzal tašku s věcmi a neodnesl mu jí tam. Byl z toho mírně v šoku, neb většinou spíše hudruji, něco v tom smyslu, že místo aby večer trávil se mnou, chodí si prohlížet jiné chlapy.

To samozřejmě není pravda, chodí tam hlavně cvičit, ale mohl by posilovat spíš ráno, kdy bývám v práci, nikoliv večer, kdy se zase z kanceláře vracím. Byť se zvědavě vyptával, koho čekám nebo jakéže to mám nekalé úmysly, odolal jsem a nic neprozradil. Ještě to by tak chybělo. Už takhle musí mít v hlavě díky mému chování tunu paranoidních scénářů, však ho všichni dobře známe. A ne, opravdu se v tomhle ani trochu nezměnil.

„Tak povídej, proč nám chceš svěřit do péče svého synka, co chystáš?“ osloví mě Bořek a rozváže si šálu pod krkem. Rozepne si bundu, kterou odloží na věšák. Je říjen, letos obzvlášť studený, respektive spíš aprílový, jeden den máte skoro dvacítky a druhý den jste rádi, když teploměr ukáže plus jedna.

„No…“podrbu se rozpačitě ve vlasech. Jestli to takhle půjde dál, bude o mojí premiéře vědět půlka Brna. „Jony má narozeniny a plánoval jsem pro něj menší překvapení,“ osvětlím s nadějí, že více se o to zajímat nebude. Moje naděje má asi tak velkou šanci jako doufání v to, že najdu kámen mudrců a stanu se nesmrtelným.

Z té své premiéry dělám až tragikomickou událost. Ovšemže o nic nejde, nehodlám tu vrhat šipku do Severního moře v boxerkách, zaplout do dobrých padesáti metrů, to vše na jeden nádech a přitom ještě stihnout zachránit topící se posádku nejmenované lodi včetně jejich psích, kočičích a třeba i opičích mazlíčků. Ne. Nejsem Američan. Nicméně, i když o nic tak světoborného nejde, pořád je to pro mě důležité. Protože zadek mám jen jeden a to do konce života.

„Aha, měl jsi plány,“ mrkne na mě. „Jaký plány?“ zeptá se zvědavě a předkloní se. Jako kdyby mě právě vyslýchal. Nebudu ani zapírat, že zrovna se dost podobně cítím. „Něco speciálního?“ vyptává se dál a já se snažím krotit tu bouři, která se ve mně odehrává, zatímco dost zaujatě skenuji jeden pramen jeho vlasů, který trčí jiným směrem. Fajn, on už se ptal, když jsem ho minulý týden žádal o uvolnění bytu ale to se mi jako zázrakem podařilo z toho vybruslit. Nicméně teď tipuji, že to až tak lehké nebude.

„Hm,“ vykoktám. Po telefonu se to teda říkalo mnohem lépe. „Já… no… myslel jsem, že bychom si užili romantickou noc ve dvou.“

Jen tázavě nadzvedne jedno obočí. Otázku má napsanou v celým obličeji. Odkašlu si a nadechnu se. „Ježíši, není nám patnáct ne?“

„Taky si říkám,“ zasměje se. „Tak ven s tím, co jsi chtěl? Pokud uznám, že je to třeba, pak klidně Mariána pohlídáme, pokud Sára nebude proti.“

Vyděrač.

„Chtěl jsem mu prvně v životě nabídnout svůj zadek.“

Následující hodina je skoro jako noční můra stydlivých lidí. Vzpomenu si na kdejaký debilní americký komediální seriál, co jsem kdy viděl. Na ty chudáky, co se tam dostávali do různých trapných situací a vy jste se jejich reakcím v pohodlí svého gauče tiše smáli. Dokud nepřijde nějaká taková situace přímo k vám. Třeba rozhovor o vašem „dárečku“. Osobní zkušenost je prostě k nezaplacení. Úplně jiný level. Člověk má totiž pocit, jako by každý věta, kterou vypustí z pusy, mohla mít rázem šest různých významů. I kdyby vám to tak nepřišlo, Bořkovi oči, upřený do vašeho rudého obličeje, vám fakt přesně tohle našeptávají.

„Takže už nebudeš panic,“ zafuní nakonec, narovná se na židli a prohrábne si rukou krátký sestřih. Nevědomky tím vrátí ten vystrčený pramen na své místo. Celou dobu se mě vyptával na všechno možný. Prvně teda se ohromně divil tomu, že jsem se pro to rozhodl po tak hrozně dlouhé době. Následovala sexuologická poradna, co a jak poprvé nezapomenout, asi si neuvědomil, že spím s chlapem a občas mu ten jeho zadeček taky připravuji, takže zrovna tenhle druh sexuální výchovy klidně mohl vynechat. A pak se ptal fakt skoro na všechno. Vlastně jsem s ním téměř nedobrovolně probral náš postelový život od A minimálně po M. Neopomněl mi ani nabídnout sbírku svých lubrikačních gelů všeho možného druhu včetně kondomů s příchutěmi, což jsem s rádoby vděčným úsměvem odmítl.

„Panic nejsem už dávno,“ ušklíbnu se.

Na druhou stránku, vymyslel to líp jak já. Nejenomže zavolal Sáře, která po dlouhých minutách přemlouvání nakonec souhlasila, navíc mi sdělil, že oni zůstanou teda tady a my s Jonym pojedeme na dvě noci do Beskyd, kde si oni dva už stačili zarezervovat penzion. Takže žádná návštěva rodiny jak jsem si naivně myslel, se konat neměla. Tím sice přijdu o zážitek na své posteli, ale to zkrátka zvládnu. Rovnou jsem mu při té příležitosti poslal peníze za ubytování na účet a ještě se s ním domluvil, aby zavolal na recepci a změnil jméno osoby, na kterou je pokoj zarezervován.

Všechno je vlastně úplně ideální a ani to tak nebolelo.

Teď jenom vydržet do pátka s pusou zavřenou a před Jonym se neprořeknout a ještě to zvládnout tak, aby si z mého chování nevydedukoval… úplně jakýkoliv nesmysl, který jeho chorý mozek je schopný napadnout.

 

„Jen tu chvíli počkej, něco pořeším s Lindou a půjdeme.“

Když včera Jony přišel z posilovny, hrál jsem, že spím. Byť bylo ani ne půl desáté.

Dneska jsem mu ale slíbil večeři a kino, takže jsem ho přišel vyzvednout do práce. Stále příležitostně fotí a jinak má svůj podnik. Jo, otevřel si klub. Abych to upřesnil: gay klub. Dost to frčí a jeho věrná pravá ruka Linda tomu hodně napomáhá. Zařizuje totiž kdeco.

Nevzhledná, trochu prdelatější holka, kterou její táta nechal napospas životu už v čerstvých osmnácti, sbalil se a odletěl za oceán. Od té doby o něm nikdo nic neslyšel. Bůhví jestli ho neunesli ufouni.

Mám jí celkem rád, je to v pohodě holka. Udělala toho pro Jonyho dost. Pomohla mu v začátcích s papíry a veškerým běháním po úřadech. Seznámili se náhodou přes Sáru.

„Víš, mám tady s Majem plány, takže jestli ti nevadí se o to postarat…“ dolehne ke mně Jonyho hlas.

„Nevadí, proč by mělo, žádný program nemám,“ odpoví Linda.

Zase tam je. Ten tón, skoro nejde slyšet, ale prostě ho poznáte. Smutek a výčitka v jednom. Občas ho mívá, skrytý ale přesto tam je.

Zpočátku o našem vztahu nevěděla. Dělala na Jonyho oči, dívala se na něj jako jakákoliv ženská, která o jeho orientaci nemá tušení. Naštěstí ten její pohled a chtíč zmizel dřív, než se to stačilo zvrtnout. Je totiž chytrá. Chytrá a vnímavá. Nabušenej mozek uprostřed ne zrovna dvakrát pěkný hlavy. Všimla si toho, co mezi námi je. Nikdy se neptala, nezajímala, nevyzvídala ale je jasné, že to ví. Bohužel je sama a ten tón, který občas v hlase má, když se naskytne podobná situace jako tahle, nejde úplně ignorovat.

Linda si ale jeho přítomnost vždycky rychle uvědomí. „Tak mazej, nebo ti tam Marián ještě chytne chřipku.“

Zkoušeli jsme jí pár kluků dohodit. Nedopadlo to ani jednou. Není to dlouho, co nám řekla, ať na to kašleme, že jí samota nevadí.

S milým úsměvem jí popřeji hezký zbytek dne a vyrazíme s Jonym do kina. Na horor. Bohužel nejde o žádný terno, protože v půlce usnu a vzbudím se až při závěrečných titulcích.

Pamatuji si jen hlavního hrdinu, který mi bůhví proč připomněl Leoše. Sářin přítel, i když si spolu nesedíme, je vlastně pohodový, spokojený a co tak nedobrovolně vím z doslechu vždy připraven k činu. Nic moc neřeší, jednou měsíčně si zahulí jointa a není homofobní. Ani trochu.

Takže když u nás posledně byl na neohlášené návštěvě, kdy ho přišel přivítat polonahý Bořek, kde to „polonahý“ není ve významu bez trička, nýbrž bez kalhot a boxerek. S dost jasně tyčící se erekcí před sebou, kterou měl tak tvrdou, že s trochou dobrý vůle by na ní šlo odložit si bundu jako na věšák, s Leošem to ani nehlo. Ba co víc, poté, co si s ním podal ruku a Bořkův soukromý vysílač mu omylem pozdravil kapsu kalhot, rozesmál se tak hlasitě, že jsem se musel tlemit já i Jony.

 A proč měl ten vůl erekci? Inu, to je tak, když si někdo někde vezme modrý bonbón v domnění, že je to imitace fazolí z Harryho Pottera. A proč si při té příležitostné ochutnávce nevzít rovnou tři. Pak, když zjistil, co to ve skutečnosti bylo, což na sebe nenechalo dlouho čekat, přilétl na byt a ukazoval nám svůj mohutně vztyčený úd, jako kdyby to byl osmý div světa, s tím, že časem ho to začalo tak trochu bolet, i lehce modrat a on měl potřebu ho „větrat“, že by se třeba jako mohl „vyfouknout“, neb několikeré ruční praní mu nepomohlo a Tomáš byl zrovna v práci. No a někdy pozdě odpoledne se Leoš rozhodl nás poctít svou přítomností a nestydící se Bořek musel své trable svěřit i jemu. Chudák Leoš pak úplně zapomněl s čím za námi, přesněji za mnou, byl vyslán. A popravdě já už to dnes nevím taky.

Není to koneckonců důležité. Ale pokud se teď divíte, co se to u nás na bytě děje za eskapády, tak vás zcela klidně můžu ujistit, že šílenství je strašně osvobozující a z náš čtyřech není normální (co je vlastně normální?!) ani jeden.

Na večeři zamíříme do jedné italské restaurace. Objednáme si víno a obrovskou rodinnou pizzu.

„Poslyš, na víkend mám tedy plán, nevadí, že nebudu celé dva dny s vámi, že?“ zeptá se Jony v blahé nevědomosti.

Na dobrou minutu se stanu vytesanou sochou Davida akorát nenamočenou do karamelu. Letos jsem moc času na sluníčku netrávil.

„Jaký?“ řeknu nakonec a na to, jak divoce mi buší srdce, i docela klidně. Mohl jsem mu dopředu říci, aby si nechal víkend volný, jenomže on by pak vyzvídal a já bych byl pod tlakem… a nemuselo by to dobře dopadnout. Hm, ve výsledku je to ale opět buřt, protože mně nikdy nic nemůže jít jako po másle. Co jsem asi taky čekal? Že mu v pátek sbalím kufry, až přijde domů, ani se neohřeje, protože ho hned dostrkám ke dveřím a odvezu ho směr Beskydy? Aniž by se on na cokoliv ptal? Samozřejmě, o tom pobytu vědět může. Dokonce už to asi měl vědět dávno. Jenomže já byl tak rád, že se ta situace vyřešila, až jsem na tuhle „drobnost“ úplně zapomněl.

„Linda chce, abych s ní v sobotu šel na nějakou akci. Prý tam její kamarádka přivede i svého nezadaného kámoše a mám být po ruce, kdyby náhodou.“

„Jakože jí budeš, kdyby náhodou, hrát přítele?“ vyjevím se.

Pokrčí rameny. „Asi?“

Nějak nevím, co mi vadí víc. „Ne, nikam nejdeš,“ zamítnu razantně.

Jony na mě vykulí ty své očiska, jako kdybych mu šlápl na ocas. „Cože?“

„Nemůžeš nikam jít. Trošku se změnila situace, Mariánka nakonec mít nebudu a my dva budeme o víkendu někde jinde,“ řeknu o poznání klidněji.

Jony se klidně opře do židle a upře na mě až nečekaně vážný pohled. „A to mi říkáš až teď?“

„Promiň, mělo to být překvapení,“ pokrčím rameny. „Navíc jsi měl mít volno!“

„Hm,“ kývne poněkud naštvaně. „To měl, ale počítal jsem s tím, že ty ho budeš mít taky. Jenomže pokud si vzpomínáš, včera jsi mi oznámil, že budeš mít Mariána. O tom, co říkáš teď, nepadlo ani slovo,“ pronese znatelně jízlivě.

Místo, abych se třeba omluvil, nebo si alespoň zasypal trošku popela na hlavu, se naštvu. „Aha! Takže jako mám všechno zrušit, nebo co mi tímhle svým tónem chceš říct?“

Jony se samozřejmě naštve taky. „Jo! Tímhle tónem,“ řekne ironicky. „Ti říkám, že prostě mám jiný program. Měl jsi mi to říct dřív. Ideálně hned jak sis to takhle zařídil.“

Tak. A ve mně prostě zase bouchnou saze.
 

Dodatek autora: 

Ahoj, tak pokud jste dočetli až sem - yes, bude ještě pokračování tohohle menšího bonusu. Druhá a zároveň i poslední část.

Jinak doufám, že jste si čtění užili. 

4.96
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 25)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 15
Sedel som v bare a hádzal do seba panáky vodky akoby to bola voda. Mal som ich...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Od poslední Erikovy výpravy za účelem zjistit něco víc o Maxovi už uběhl týden...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 19
Lanový most na Jižní spojce byl ve dvě odpoledne jakžtakž průjezdný. V řeči...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Mladá dívka cítí horkost na svém těle. Unavené oči se pomalu otevírají, hledí...