Čt, 08/03/2018 - 17:58
51

Věnování: 
Všem, které to baví. Přináším střípek z Jonyho chaotické mysli.

Jonatan

 

Dlouho potlačované tělesné potřeby vyplují na povrch a smetou všechny argumenty rozumu. Marián shodí úsměv ze rtů a vyčkávavě se na mě zahledí.

Zajímalo by mě, kdy to začalo? Vždy se mi líbil, hezky stavěný kluk se smaragdovýma očima, které většinu času sršely nenávistí vůči mně. Nepřátelství mezi námi jsem zavinil já. Pamatuji si to, rozkopal jsem mu ten jeho opečovávaný pískový hrad. Chtěl jsem se s ním kamarádit už od první chvíle, co jsem ho uviděl. Mám slabost pro zelenou a ty jeho velké oči se mi už jako prckovi velmi zamlouvaly. On se však přátelit nechtěl, pořád si jen něco modeloval nebo stavěl. Vždycky jsem ho tajně, ale i netajně, protože děti se zrovna moc nenápadně chovat neumí, pozoroval. Snažil jsem se s ním mluvit ale marně. Stěžovala mi to stydlivost, otrkal jsem se až díky němu, paradoxně kvůli tomu našemu hašteření. Ale pamatuji si tu neplechu docela živě, na to jak malý jsem byl. Prostě jsem tak seděl na houpacím koníkovi a sledoval, jak se staví s hradem, nevnímá okolí. Projel mnou vztek a nejspíš taky závist, že je hrad lepší než kamarádi a naštvaně jsem mu ho rozdupal. Zelená očka se mu zalily slzami, začal brečet. Mě to pak bylo líto, ale zvrtlo se to druhý den, kdy ke mně přišel a zničil mi puzzle. Ale uznávám, tím hradem začala naše nepřátelská studená válka. Nemám sloní paměť, takže další podrobnosti z našich dětský let vynechám. Nevybavuji si všechny.

Nebýt jeho a mého idiotského chování, ješitnosti a ega, věřím, že by z nás kamarádi mohli být. S ničím víc bych nejspíš nepočítal. Byl to heterosexuál stejně jako většina z mých ex. Rozdíl mezi ním a jimi byl hmatatelný. On byl můj nepřítel a navíc čistokrevný milovník žen, co se najednou rozhodl vyzkoušet muže. Poznáte to, když po vás někdo jede. Každý si toho všimne. U něj to ale bylo jiný. Blbě se to vysvětluje, protože je to teorie založená hlavně na pocitech, jimiž se muži zrovna dvakrát nezabývají. Jenomže když se vám to smíchá s touhou, divokou potřebou toho druhého ojet, ať už to bude mít jakýkoliv dopad, je to v prdeli.  

A zrovna teď byl zase poddajný a žádoucí. Opařená kůže jeho bříška je zrudlá. Snad se mu neudělá puchýř. 

Vnímám svůj zrychlený dech. Vždycky je to takhle, když se motá kolem mě s těmi lačnými pohledy. Nebudu kecat, prošukal bych se s ním klidně celým dnem. Ba co víc, nevadí mi ani trochu s ním trávit čas na rozdíl od dob minulých, kdy mě spíš sral, než vzrušoval. Jeho nenávist nebyla hraná, fakt mě neměl rád. Bohužel se to v něm bilo s čestným jednáním. Nemusel mě, ale nikdy nebyl křivák. Právě tohle mi u něj vždycky znesnadňovalo rozhodování – zkusit přátelství nebo se dál navzájem podpichovat? Vybral jsem si tu druhou možnost. Ješitnost mi vážně nedovolovala za ním přijít a navrhnout mu zakopání válečné sekery. Hlavně jsem tyhle myšlenky na mír měl jen občas, ve chvílích, kdy nebyl přímo přede mnou. Až na vysoké jsem své rozhodnutí změnil. To byl začátek konce?

Ovšem jakmile jsme se hádali, dokázal mě vytočit do běla. To platí pořád. Stejně jako ty jeho věčný dementní kecy. Základku jsme zvládli v šarvátkách a s tunou poznámek. Několikrát nám hrozila i dvojka z chování. Na střední už to bylo horší. Nepočítal jsem s tím, že by šel na stejný obor jako já. Ekonomické lyceum je holt víc pro ženský než pro chlapy. Mě braly jazyky a na tomhle oboru jich bylo dost. Tam se naše spory přiostřovaly, ale bylo nutné je tutlat a pokud možno neskončit v nemocnici se zlomeným nosem, případně natrhlým obočím anebo horšími zraněními. Ze střední vás klidně vylejou, když je naštvete. Ale zvládli jsme to. Bývali bychom se rozdělili a třeba potkali jednou za pár let omylem v té naší díře. V to jsem doufal. Do doby než jsem ho potkal na vysoké, tady v Brně. Neměl jsem nejmenší tušení, že sem jde studovat. Navrch kvůli tomu, aby se mi vyhnul. Tohle prohlášení, kterému jsem věřil, mě ohromně pobavilo. Někdo si z nás zjevně dělá dobrý den. Já jsem zvolil Brno kvůli Radkovi, ale Mário byl hned na druhém místě. Taky jsem netoužil po tom ho denodenně vídat, hádky mě sice občas bavily, prudit ho byla zábava, ale jednou z toho vyrůst musíte. No, to ale nevyšlo. Vlastně to zašlo mnohem dál, nejsem schopen říct, kam to povede ale tuším, že někam ještě jo.

Co je vůbec nejhorší, když ho mám takhle před sebou s tím žádostivým pohledem, zase bych mu nejraději snědl ty jeho výmluvy i s navijákem. Když jsem tu zveřejněnou fotku po tréninku uviděl, nevěřil jsem tomu. Celý roky bojuji se svým teplým já a on to pohřbí během pár minut. Udělal to, k čemu jsem neměl odvahu, a ještě takhle dementním způsobem. Nakonec to vůbec nebylo tak zlé, hlavně tedy dopad celého toho neplánovaného coming outu. Nikdo se ke mně jinak nechová. Dokonce to dost lidí ani nezaznamenalo. Málem jsem se cítil blbě, když mi došlo, jak zbytečně jsem se snažil to tutlat. Vzato, jeho jednání mě vyhodilo z nově zajetých kolejích, které jsem ani nestačil pořádně projet a zvyknout si na ně. Vybavily se mi všechny pochybnosti, které jsem měl už od začátku. Nechtěl jsem se s ním zaplést, odolávat tomu bylo ale mnohem horší, než se poddat. Pochyboval jsem o něm už od začátku, celé mi to připadalo náhlé, rychlé a zvláštní, ale tím příspěvkem mé skoro poražené já úplně utvrdil. Neměl jsem mu ani zkoušet věřit, když já chtěl, a chci pořád.

Třeba to vážně nepostnul on. Jeho slova působí s každým dnem věrohodněji. Fakt, že se mi hrabal v telefonu, aby si poslal jednu jedinou mojí oblíbenou fotku, kde teda i dle mého vlastního názoru vypadám k světu, by mě býval spíš potěšil a nasral zároveň. Každopádně bych to přežil. Ale proč si sakra přeposlal mě a Radka? Prý omylem! A já mu tohle mám věřit? Chce se mi, ale rozum mi říká, abych si dával majzla. Všechno je to moc hrr. Najednou se chce kamarádit a rovnou i něco víc, najednou tvrdí, že mě má rád. Komu by to nepřišlo podezřelý?

Bohužel na mě působí jak zasranej magnet. Můj mozek má tendence vypínat, když je poblíž. Napadlo mě se i odstěhovat, najít si jiný byt. Bylo by to mnohem jednodušší. Ovšem to se mi nechce. Jak kdybych doufal v něco… asi zázrak. Drží mě tu nejspíš vyšší síla, jinak to nechápu.

Mám ho taky rád, to je druhá věc, kterou doufám nikdy nebudu muset říkat nahlas. Vím, jak se mi to v minulosti nevyplácelo. Snažím se tomu bránit zuby nehty. Bohužel hoří to uvnitř mě jako plamen.

Každopádně ten jeho zadek mi právě skvěle padne do ruky a svůj vnitřní boj začínám projíždět na celé čáře.

Nakloní se ke mně. Neuhnu, i když bych měl. Poslušně rozevřu ústa a nechám ho vjet jazykem dovnitř. Zapojím se, vlezu k němu do sprchy, podlaha je mokrá a voda mi hned prosákne skrze ponožky. Opřu ho o vydlážděnou stěnu. Tiskne se ke mně a mohutnými dlaněmi mi vjede do vlasů, je připravený. Vlhká látka tepláků dokonale kopíruje obrys jeho ztopořeného údu, kterým se mi tiskne k podbřišku. Podvolím se jeho dravým ústům, rychleji než bych chtěl, hladově se o něj třu. Je ledový od té studené vody, kterou jsem ho kropil jako neposlušného vězně.

Zarývám mu prsty do zadečku. Na milisekundu rozpojím naše ústa, abych si přetáhl tričko přes hlavu. Chci cítit jeho vlhkou kůži na své. Bříško má úplně vařící. Tvrdí, že to nebylo horké, ale opařil se. Chuť jeho úst mi chyběla. Užívám si tu jeho nadrženost, i s tou svojí. 

Odtrhnu se od jeho rtů a lapám po vzduchu. Civím do těch zelených kukadel, ve kterých se snadno lze ztratit, člověk, aby si pomalu bral mapu na cestu zpátky do reality.

Majo si olízne rty a za zátylek si mě znovu přitáhne k sobě. Okamžitě mu vyhovím. Ta jeho vášeň a síla mě vždycky dovedou odzbrojit. Jsem proti těm jeho technikám slabý. Vážně bych mu věřil, že si po večerech propíchává mojí vúdú panenku. V životě mě to k nikomu tak netáhlo, hlavně ne tak z ničeho nic. Ani nevím, kdy to vlastně začalo. Na tom teď záleží ze všeho nejméně.

Vrazím mu koleno mezi stehna, abych oddálil jeho nohy od sebe. Zasténá spíš bolestí.

„Co je?“ zareaguji na jeho záškub.

„Nic,“ zavrtí hlavou.

„Stehno,“ uvědomím si a uhnu před jeho ústy. Trhnutím z něj stáhnu kalhoty, pozdě mi dojde, že se mu ta látka mohla k opařené kůži přilepit a můj chvat nemusel být zrovna ideálním řešením. Škubne sebou, pokleknu a prohlédnu si, co horká káva způsobila. Byla to částečně moje vina, úplně jsem na ten hrnek zapomněl. Má na svalnatém stehně pod tenkou vrstvou černých chloupků červený flek velikosti křivého malého talířku.

„Promiň,“ zvednu k němu pohled. I za to, že ti nevěřím. Nemůžu, co by se dělo pak? Kam by to zašlo? Zamiloval bych se a ty bys mě po roce, možná dřív, vyměnil za nějakou kočku? Ne díky, to už tu bylo. Nedůvěra je lepším řešením. Měl jsem si od začátku držet odstup. 

Měl bych přestat i s tímhle. Teď hned. Nelíbí se mi, jak se nedovedu ovládat, říkám tohle, dělám něco jiného. Kdybych byl ženská, shodím to na poblázněné hormony. Ale jsem chlap, můžu to později svést na nadrženost. Nepřipadá mi to ale fér.

„V pohodě, není to tak zlé,“ odvětí s úsměvem. „Jen to trošku pálí.“

„Snad nebudeš mít puchýř, ten by bolel,“ pronesu a přejdu dlaní po zdravém stehně až k nohavici černých boxerek.

Ztuhne a věnuje mi omámený pohled. Snažím se vnímat co nejvíc z toho, co se ve mně děje. Jasně si vybavuji chvíle v té jejich chatě. Naše milování, to totiž nebyla obyčejná soulož. Čekal jsem, že to časem bude jinačí. Méně intenzivní. Pletl jsem se, tohle je zběsilý vír, který mě unáší někam do neznáma. Postavím se a oběma rukama zkopíruji křivky jeho těla.

Znova se ke mně natiskne a začne mě líbat. Divoce na sebe dorážíme, neschopni trošku ubrat na rychlosti, vnést do toho, co děláme trochu laskavosti. Nejspíš to nevadí ani jednomu. Je to zkrátka příliš silná touha. Vyráží boky vpřed, drsnějšími pohyby se tře o můj rozkrok svým. Bojím se, že každou chvíli exploduji. Jsem na kraji, a to ještě vůbec nic nezačalo. Sex znám, provozoval jsem ho už často. Pokaždé jsem si to užíval, snažil jsem se dopřát si vzájemně co nejvíc těch slastných pocitů. Jednou šlo skoro o něžnou souhru těl, jindy divokou. Jenomže tohle, co se mnou dělá Majo, mi připomíná lavinu, sopečné výbuchy náhle vzplanutý požár.

Sjedu dlaněmi k lemu boxerek a vniknu prsty pod vlhkou látku s úmyslem jí stáhnout.

„Chci tě,“ zamumlám tlumeně. V podstatě opakuji jeho slova, která mě před chvíli vytočila do běla a to právě díky tomu, že jsem měl stejné chutě i navzdory svým výhružkám.

„Jestli jsi to s Monikou dělal stejně, ani se nedivím, že si s tebou tak ráda občas nezávazně zašukala,“ vyhrknu bezmyšlenkovitě tu nejdebilnější věc, co mohu.

Marián ztuhne. Rozpojí naše rty a odstrčí mě. Zatne zuby a prohlíží si mě, jako kdyby se mu chtělo zvracet. Touha z jeho očí vymizí a nahradí ji vztek.

Vím, co se mu honí hlavou. Nejspíš si říká, jestli tahle stupidní věta neměla být odplatou. Hnusnou narážkou, která uhasí ten žhavý plamen. Spíš teda uhasila.

Sehne se, vyprostí se ze zajetí promočených tepláků. Mlčky mě obejde, musí se přitom kolem mě protáhnout a dotknout se mého zkoprnělého těla svým. Přehodí mokré kalhoty přes žebříkový radiátor.

Nechtěl jsem ho nijak ponížit, ale mám pocit, že se mi to povedlo.

Rozrazí dveře a vyklopýtá ven. Zamířím za ním. Přemýšlím, co bych řekl.

„Počkej, Majo, nemyslel jsem to tak. Prostě mi to vyjelo z pusy,“ následuji ho až k němu do pokoje.

Zanecháváme za sebou vlhkou cestičku. Sáhne po ručníku, který měl přehozený přes radiátor a sekne po mně vzteklým pohledem.

„Nevěřím ti. Užij si ten pocit,“ ušklíbne se. To bylo krutý.

Dojdu k němu, chytnu ho za paži a přitáhnu k sobě. „Vážně, tohle byla blbost. Uznávám, nemusel jsem to říkat.“

Nechápu, proč cítím chorobnou touhu mu to vysvětlit. Prostě to potřebuji.

„Ne, neměls to říkat. Pro mě to s tebou nebyla nezávazná šukačka, ale to mi stejně nevěříš. A teď vypadni,“ odfrkne si.

Tělem se mi rozlévá napětí a vztek sama na sebe. Vymotá se z mého sevření a ani se na mě nepodívá. Klidně se vysvlékne, osuší a začne nadávat. „Nemám další tepláky! Do prdele!“

„Půjčím ti,“ nabídnu se.

„Nesnaž se, vezmu si nějaké rifle,“ odvětí hněvivě a obleče si zády ke mně suché boxerky. „A už běž, nemám na tebe náladu. Nebaví mě to. Nevěříš mi, pořád na mě máš kecy. Jdi si po svých, protože i já mám nějaký pohár trpělivosti a ten právě přetekl,“ otočí se ke mně. Vypadá jako ten Marián, kterého jsem znal dřív. Se stejným vzteklým plamenem v očích, v postoji.

„Nechci, aby došlo k nedorozumění. Neměl jsem to říkat,“ sypu si popel na hlavu dál. Měl bych si ujasnit, co chci.

„Jo! Nedorozumění?! Ten debilní příspěvek, to bylo nedorozumění! Tohle byla slova a ty jsi mi chtěl cíleně ublížit!“

„Nechtěl!“ ohradím se stejně hlasitě.

„A já ti to mám věřit? Máš snad nějaký důkaz?“ ušklíbne se.

Bezmoc. Beznaděj? To asi krom vzteku cítím.

Jo, řekl jsem to. Nebylo to moc hezký, minimálně ne v tu chvíli, ale podle mě taková komedie, by kvůli tomu být nemusela. Tak proč se cítím tak blbě?

Chápu, kam tím asi míří. „Fajn, nevěř mi,“ trhnu rameny a při odchodu třísknu vztekle dveřmi.

Kdybych to dokázal, tak sám sobě nakopu.

Uvědomuji si neskutečnou ironii toho, co se událo. Moje slova se s tím jeho příspěvkem (jestli to vůbec byla jeho práce) nedají srovnávat. Jenomže ten pocit, kdy víte, že už je nevezmete zpátky. To je drsný, cítil se stejně? Jestli mluví pravdu, tak asi jo.

V momentě, kdy jsem ta slova vypustil se okamžitě stáhl do sebe a všechen ten oheň, jenž z něj sálal, se proměnil v popel. Ten pohled, který mi věnoval, už jsem viděl. Bylo to tenkrát, když jsem mu rozdupal ten hrad. Vybavuji si to, i když jsem byl jen pískle. Jsou věci, na které člověk do smrti nezapomene. Tehdy v podmračeném mlžném dni se na mě díval stejně zklamaně a vztekle, zeleň jeho očí se pomalu topila v slzách. Od té doby už milionkrát toužil zabít mě jen pohledem, jenomže to bylo jiný. Už byl zvyklý na to, co se dělo. V ten moment, stejně jako dnes, jsem ho dostal. Nepočítal s tím a já nechtěl. Ani tehdy, ani dnes.

V pokoji se zbavím zvlhlého oblečení. Dneska nejspíš už žádné seminárky dělat nebudeme.

Mobil pohozený na kancelářském stole se rozehraje. Zkontroluji volajícího.

Marek? Co ten v tuhle hodinu chce? Zauvažuji nad tím, že to nezvednu, ale odvést myšlenky kamkoliv jinam by mi mohlo pomoci.

„No? Co chceš?“

Na druhé straně je pár sekund ticho, než se ozve Markův tichý hlas. „Potřeboval bych s tebou mluvit. Vím, že je pozdě, ale moc času to nezabere. Jsem kousek od vás.“

„Fajn, proč ne. Až tu budeš, zazvoň na Šťastného, pípnu ti.“ Bořek už si zařídil jmenovku, konečně. Když jsem si to tu byl v létě prohlédnout, bloumal jsem po celém baráku, než jsem tento byt našel. 

„Je doma Marián?“

„Jo, proč?“

Pochybuji, že by na něj teď měl náladu. 

„Raději bych to řešil někde jinde…“

Nechápavě nadzvednu obočí a poklepu si na čelo, což samozřejmě nevidí. „Fajn, tak mě prozvoň, až budeš dole.“

Doufám, že se nechce setkat kvůli nějakým jeho problémům s Kájou. Nejsem na vztahy zrovna expert.

4.97059
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 34)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 2
Dalibor ,,Co budeme dělat? Tohle přece nemůžeme nechat jen tak.'' řeknu...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
„Jsi si tím jistý, Oki?“ Zeptala se mě Rin „Pokud to není on, bude to pěkná...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Již uplynul nějaký ten týden, možná pár měsíců. Občas jsem se byl podívat v...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 3
Bol prvorodený. Do  dvoch rokov to bolo zlatíčko celej rodiny. Všetko sa...