St, 03/01/2018 - 22:52
20

Balit se na čtyři dny k vodě, co si tak člověk může vzít? Jedny plavkové kraťasy, jedny normální, jednu mikinu, čtvery trencle, dvě trička a stačí. No, možná šampón, a protože jsem chlap, stačí mi obyčejný dva v jednom. Málem bych zapomněl, taky sprej proti hmyzu. Na ty svině kousavý, co budou u vody, která se tam prý někde v okolí vyskytuje. Sice už je první říjnový týden, ale sluníčko pořád praží jak na začátku července. A taky na Jonatana, když mě bude hodně štvát, sejmu i jeho. 

Ubytováni budeme v penzionu, protože naše snobské těla nemůžou přece ležet v chatce nebo normálně ve stanu.

Proč snobské? Inu během těch dvou dní, co navštěvuji soukromou vysokou školu v Brně, jsem zjistil, že sem chodí fakt jen ti lepší a bohatší. Ne teda naprosto všichni, ale drtivá většina mých spolužáků je dost za vodou.

Jonatan mě úspěšně sere (to se jinak říct nedá, pardon) stejně jako já jeho. Ovšem včera došlo k překvapivému zlomu.

Takže si dáme trochu vzpomínání.

 

Vše začalo jako tradičně. Přišel jsem do třídy, svalil se vedle něj a úspěšně ho tiše trpěl. A to jak první přednášku, tak druhou. Pokazilo se to až na třetí přednášce sociologie, kdy mi celou dobu drkal do ruky. Prvně jsem mu spílal jen tiše, ale nakonec to skončilo hotovým divadlem před celou třídou. Nadávali jsme si a profesor Máslo, skutečně se tak jmenuje, nedělám si tady prdelky, nás nebyl schopen uklidnit. Nakonec nás vyhodil a řekl nám, že jsme tu dobrovolně a na žádné přednášky chodit nemusíme. Je to prý čistě na nás.

Takže jsme pak stáli na chodbě jako dva nafouknutý balóny, každý otočený jiným směrem.

„Řekni mi jedno, proč za mou pořád lezeš?“ promluvil zády ke mně.

„Já?! Spíš ty! Schválně jsem si dal přihlášku na tuhle vysokou, abych tě už nemusel mít za prdelí!“

„No jasně, já si jí určitě podal první, abych nemusel vídat celou tvojí otravnou osobu! Kdy sis jí podal?“

„Proč? Myslíš, že si to pamatuji? Je to skoro půlroku!“

„Vlastně je to jedno. Jsme tu, navíc sedíme vedle sebe. Uděláme dohodu, co říkáš?“ došel ke mně a stoupnul si přímo před můj nos, takže jsem mohl dýchat ten jeho parfém, což se mi samozřejmě ani trochu nelíbilo (určitě mi to všichni věří...), takže jsem si s pohrdlivým odfrknutím o dva kroky ustoupil.

„Hele, respektuj osobní prostor! Jakou dohodu?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Jednoduše se budeme ignorovat. Já neexistuju pro tebe a ty pro mě. Jestli to takhle bude pokračovat dál, tak nás brzo vyhodí,“ pokrčil rameny a snad prvně v životě nemluvil tím svým arogantním a kousavým tónem.

Chvíli jsem si ho nedůvěřivě přeměřoval a přemýšlel nad tím, proč mě tahle varianta nenapadla taky.

„Ale jak to chceš udělat, když spolu sedíme v lavici?“ namítl jsem. Podle mě docela logicky.

„Tss, to je snad jedno ne? Bavit se nemusíme.“

„Tak pokud vím, my se nebavili nikdy.“

„Bože, ty seš ještě víc natvrdlej, než se na první pohled zdá. Hádat se nemusíme, kapišto?“

No, to už by klidně mohl chtít po jezevčíkovi, aby přestal honit kočky. Znělo by to stejně nepravděpodobně.

„Já tě chápu! Ale jak to chceš asi udělat? Mě sere už jen tvá přítomnost, a čím blíž mi si, tím horší to je!“

Uznejte, nemohl jsem mu přece vykládat o tom, jak mi z něj v bříšku lítá hejno motýlů. Ne, to fakt ne.

Propálil mě pohledem, ze kterého se mi rozbušilo srdce. Hrůza.

„Kecáš,“ uchechtl se a já na něj vyvalil oči. Okamžitě jsem se začal děsit toho, že o tom, co se mi už pěkných pár týdnů honí hlavou, ví. 

Preventivně jsem se narovnal a zaujal téměř bojovný postoj. „Proč myslíš?“

„Hádáme se ze zvyku. Nesnášíme se taky ze zvyku. Kdybychom zkusili schovat válečnou sekeru možná, ale fakt jen možná, bychom vedle sebe zvládli nějak koexistovat,“ pokrčil rameny a já měl co dělat, abych si samou úlevou neoddechl. Kdyby totiž vybalil něco v tom smyslu, že si všiml toho, jak na něj občas zírám nebo i toho, že se někdy nechovám úplně stejně opovržlivě jako dřív, nejspíš bych se na něj musel vrhnout a prostě mu dát na kokos.

„Nějak nechápu, proč se tak najednou chceš přátelit Jonatane, sis v létě pochroumal mozek?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. Jo, tohle mi k němu vůbec nesedělo. To už bych spíš věřil tomu, že k nám domů přijde jen tak na návštěvu anglická královna (a to by bylo doopravdy wtf?), než přítelíčkování s ním.

Ve skutečnosti jsem to byl já, kdo si v létě zjevně dost tvrdě narazil makovici. Jsem zvědav, jak dlouho se na ten pád z kola ještě budu vymlouvat...

„Ne,“ zavrtěl hlavou a rukou si pročísl vlasy. Můj chorý mozek okamžitě napadlo, že by si taky rád sáhnul a ne jen na vlasy. „Školný není zrovna levný a já si ho platím z půlky ze svých úspor. Jednoduše nechci vyletět jen kvůli volovi, jako seš ty,“ přiznal.

Za prvé mě překvapilo, že mi zrovna on říká něco tak soukromého. Za druhé, kdyby mi tohle řekl, tak čtyři měsíce zpátky (což bych zároveň mohl zařadit k osmému divu světa), odpověděl bych mu něco ve stylu: a mě na tom jako má záležet?

„Tomu rozumím,“ řekl jsem místo toho a málem se začal fackovat, protože takhle milým tónem nemluvím snad s nikým. Jo, znělo to fakt procítěně.  Až na mě ten idiot překvapeně vyvalil oči.

„Zkusíme to. Takže teď pro mě neexistuješ… jdu do kantýny, odmítám tady hodinu tvrdnout na chodbě,“ pokračoval jsem rychle, abych mu nedal příležitost k mluvení, a rovnou jsem vyrazil pryč.

Prostě jsem trapně zdrhnul.

Myslím si, že musí vědět stejně dobře jako já, že nám ignorace dlouho nevydrží. Nicméně souhlasím s tím, že za zkoušku to stojí.

 

„Hej Mariáne, nechceš jít se mnou? Jdu za dvěma roštěnkami,“ vpluje mi do pokoje Bořek a vytrhne mě tak z mého vzpomínání.

„Ne díky, zítra brzo vstávám,“ zavrtím hlavou.

„Ty vole, kam cestuješ?“ podiví se, když si všimne mých rozházených věcí.

„Na seznamovák,“ pokrčím rameny. Kam se teda fakt netěším. Čtyři dny s Jonatanem. Už teď je mi jasné, že ta naše rádoby dohoda vezme za své.

„Jasný. To jsme měli taky v prváku. To byla akce kámo, nikdy nezapomenu na ty prochlastaný noci a hlavně na Kamilu. To byla fakt kost, a jak pěkně kouřit uměla! Škoda, že jí hned ve druhém semestru vyrazili. Neměla dost kreditů. Hezká byla, ale blbá jako tágo. Vážně je jí škoda,“ posteskne si.

Stačili mi pouhé dva dny na to, abych zjistil, že Bořek je druhý donchuan. Balí ženský, spí s nimi. A nejen to, on si to občas rozdává i s kluky. Hrdě mluví o své otevřené sexualitě i tom, že se ničemu nebrání. Zašlo to tak daleko, že mi včera večer asi hodinu radil, jak sbalit chlapa. Sice mě to vůbec nezajímalo, ale jeho vyprávění bylo tak vtipné, že jsem ty jeho balící taktiky vyslechl s úsměvem na tváři.

„Prosím tě, ty máš takových kočiček na každém prstu deset, ne?“ bavím se.

„No to sice jo, ale znáš to, člověk chce, co nemůže mít. To je svatá pravda kámo, hele tak se měj a uvidíme se… no ještě něco, kdy přijedeš?“

Jo o tom, že člověk chce, co nemůže mít, budu za chvíli moct začít vyprávět. Pche.

„V pondělí dopoledne.“

„Až jo? Škoda, mohli jsme jít chlastat. Jo a mimochodem, někdy v úterý sem konečně zavítá náš nový spolubydlící do vedlejšího pokoje, ale já tu nebudu, mám akci v Praze. Tak se pak nějak domluvíme a ukážeš mu co a jak. Měl by dorazit někdy k večeru. Já jen, abys s tím počítal, jo?“

„Jasný. Není problém,“ kývnu.

„Tak čus,“ rozloučí se.

Sotva, co odkráčí, musím se zvednout a rozrazit okno.  

Bořek používá nějaký drahý parfém, co příšerně silně voní. Není to vyloženě smrad, ale je to prostě pecka. Když se tím čerstvě nastříká a vy ho potkáte, tak si připadáte jako po srážce s plynovou bombou. Je to fakt nářez. 

Mluvím, jako kdybych ho znal roky. Inu vzhledem k Bořkově sdílnosti není divu. Je teda fakt, že o jeho zájmech, o tom, co studuje a vůbec o takových těch běžných věcech, které si obvykle cizí lidé sdělují jako první, toho moc nevím. Vzato dokážu vyjmenovat jeho pět oblíbených sexuálních poloh (nestojí za řeč), jeho nejlepší sexuální zkušenost, která byla se ženskou, co byla o patnáct let starší a další podobné lahůdky týkající se sexu.

Naposledy zkontroluji, jestli mám všechno, co jsem chtěl. Navštívím koupelnu a letmo omrknu ten prázdný pokoj, který už je sice pronajatý, ale ten student ještě nedorazil. Prý je zatím nakvartýrovaný u nějakého kamaráda či co. Kvůli škole. Je to taky nějaký prvák, a první dny se chtěl sžít s novým městem a oběhat si takové ty klasické blbůstky jako je lítačka, potvrzení o studiu atd. Prostě normálka. Docela ho chápu, pro mě je tenhle byt taky dost nevýhodně umístěný. Je od naší školy vzdálený přes tři kilometry, což je při zdejší hustotě dopravy docela nepraktické. Nicméně mám samostatný, velký a hlavně neprůchozí pokoj za čtyři tisíce. To docela ujde, lepší jsem nenašel. 

Přejdu k sobě a plesknu sebou na postel. Jsem zvědav, kdo k nám do party přibyde. Doufám, že to bude někdo jako Bořek, ten kluk je sice perverzní prase a všechno zapomíná, takže ani neví, jak se náš nový spolubydlící jmenuje, natož kde studuje, ale jinak má super střelenou povahu.

Po dlouhé době usnu s myšlenkami na kilometry vzdálenými od Jonatana. To by pomalu chtělo oslavit.

 

Prý ignorovat! To řekl předevčírem. A dnes? Už dobrou hodinu mi chrápe na rameni.

Na jednu stránku mě to štve, na druhou, kdyby to bylo tak vážné, už bych ho nejspíš sklepal jako nějaký otravný hmyz. Jeho vůně mě neustále dráždí v nose. Párkrát jsem neodolal a přičichl k jeho vlasům. Voní mu. Překvapivě!

Ani se neptejte, proč sedíme spolu. Nemá to totiž cenu. Tahle škola si nejspíš zakládá na tom, aby z lidiček co spolu sdílejí jednu lavici, udělala pomalu manželský pár. Všechno musí dělat hezky dohromady. Sedět spolu, spát spolu v pokoji. Aspoň, že za ruce se nemusíme držet.

Zatím… bůhví, co budeme ty čtyři dny dělat. Třeba vymyslí nějakou idiotskou hru a dojde i na tohle.

„Tak se chystejte, už tam budeme,“ postaví se do uličky tělocvikář. Jede celá naše třída, což je třicet lidiček. Pěkný sudý počet.

Párkrát zatřesu ramenem, ale s Jonatanem to ani nehne. Jsem docela zvědavý na to, jak se bude tvářit, až zjistí, že mi spal na rameni. Možná by nebylo na škodu si k tomu vytáhnout mobil a pustit kameru.

„Hej, vstávej!“ zatáhám ho za nos.

Nic. Co dělal v noci?

„Ty kokote, nejsem tvůj polštář!“ naštvu se a strčím mu do hlavy. To už ho probudí. Překvapeně na mě poulí ty svoje rozespalý modrý kukadla.

Moje srdce si zuřivě buší, protože vypadá hrozně roztomile. Vážně si tohle právě myslím o klukovi? To potěš koště!

„Já spal na tobě?! Proč si mě nevzbudil dřív!“

Pokrčím rameny. „Aby sis to mohl vyčítat.“

„Cože?!“ vyjeví se.

„Vidličky a nože,“ vypláznu na něj jazyk.

„Neser mě,“ doporučí mi.

„Nespi mi na rameni,“ odvětím a ani se nesnažím skrýt úsměv. Prokrista, kdy mě tyhle šarvátky začaly bavit?

„Bez komentáře,“ odfrkne si a natáhne se pro svůj bágl, co má nad hlavou.

„Konečně taky jednou držíš zobák. Víš, že ti to docela sluší, když mlčíš?“

Vytřeštěně na mě pohlédne. „Co to meleš?“

Dobrá otázka. Proč jsem to vůbec říkal? Sluší?! Vážně?!

„Jen si z tebe dělám prdel,“ zkusím to zahrát do autu.

„Seš buzna nebo co?“ rýpne si.

Začínám se cítit trapně a to tak hodně, že vnímám i červeň, která mi vstupuje do tváří, což vzhledem k tomu z jaké blízkosti na mě civí, nemůže přehlédnout. Sakra!

„To se tak říká, si to nikdy neslyšel nebo co? A víš, jak by ti to slušelo úplně nejvíc? Kdybys byl němý, hluchý a chromý zároveň. Byl by od tebe svatý klid.“

Nejlepší sebeobranou je protiútok. To víme všichni.

„Vole,“ otituluje mě a vytáhne mobilní telefon, čímž mi dá jasně najevo, že v naší diskuzi nehodlá dál pokračovat a já si tak můžu úlevně vydechnout. Nevím totiž, jak dlouho bych se zvládal bránit.

 

„Já spím tady!“ odkopne můj bágl.

„Nekopej mi do batohu! A ne! Já tu spím!“ odkopnu ten jeho a tak tak odolám bolestivému usyknutí. Má v něm snad cihly? Kurník, to bolí!

„Já tu postel viděl první!“

Pro vysvětlení, je to teprve půlhodina, co jsme vystoupili z autobusu. Během té chvíle jsme si vyslechli nějaké ty klasické řeči o tom, co se tu bude dít. Jen hrubý náčrt. Pak nás poslali se zabydlet. Jenže u nás to ztroskotalo už při první vkročení do poměrně prostorného pokoje se dvěma skříněmi, postelemi a dokonce i televizí.

„Cože?! To je pěkná ptákovina Jony. Jak bys jí asi mohl vidět první, když ten, kdo sem první vešel, jsem byl já?“

„Neříkej mi Jony, tak mi říkají kámoši!“ zavrčí. „To je jedno. Prostě spím u okna.“

„Ne, to teda nespíš.“

„Spím!“

„Nespíš!“

„Jo!“

„Ne!“

„Pánové, co se to tu děje? Řvete na celou chodbu,“ přeruší naše zvyšující se hlasy Nováček, což je mimochodem taky tělocvikář stejně, jako zbylí dva profesoři co naši smetánku doprovázejí. Z toho, co nám stačili říct, tu nejspíš nebudeme jen tak posedávat u ohýnku. Mají pro nás prý sportovní aktivity a hry. Jak jinak. Připadám si jako na táboře.

„Hádáme se o to, kdo kde bude spát,“ vysvětlí Jonatan.

„Jste snad dva dospělí lidé, neumíte se normálně domluvit?“ nechápe profesor.

„Ne!“ odpovíme jako jeden muž a vrhneme přitom na sebe vražedné pohledy. Já to říkal hned, že nám ta naše ignorace nemá šanci vydržet.

Profesor si hlasitě povzdechne. „Dobře. Kámen, nůžky papír, znáte?“

Oba kývneme.

„Tak do toho,“ pobídne nás.

„Tak fajn,“ natáhnu ruku sevřenou v pěst. Jony udělá to samé. „Kámen, nůžky, papír, teď!“

Vyjdou mi nůžky.

„Děláš si prdel?! To je na tři, ne na teď!“ vyletí Jony.

„Je to na teď, ne na tři,“ zavrtím hlavou.

„Vždycky řekneš jen: kámen, nůžky, papír a rovnou něco ukazuješ, takhle to neplatí! Ty si viděl, že mám papír.“

„To je tvoje chyba! Já to znám jen na teď!“

„Tak to znáš blbě!“ osopí se na mě.

„Pánové!“ okřikne nás Nováček a přistoupí blíž. „Kolik vám je? Připadám si, jako na výletě se základkou. Znova a na tři.“

Spolknu chuť mu říct, že Jonatanovi nadržuje. Tím bych se nejspíš katapultoval do role třináctiletého už definitivně.

Podruhé vyhraje on. Jak jinak.

„Tak to bychom měli. Kdybyste měli další problém, zkuste to vyřešit podobně a nehádat se přitom,“ doporučí nám Nováček a opustí náš pokoj.

Jonatan ke mně s úsměvem přistoupí blíž. „Smůla,“ ušklíbne se a ostrouhá na mě mrkvičku.

Škodolibý parchant.

„Tak si tu postel třeba sežer!“ odfrknu si a zdekuju se, i se svým zkopaným báglem, na opačnou stranu pokoje.

Já vím, že se hádáme jako puberťáci. Nemůžu si pomoci. Ani to bušení srdce mi v hádání s ním nezabrání.

 

„A jak dlouho se znáte?“ zajímá se Kája.

„Už od školky,“ odpovím a ani se nesnažím zakrýt podrážděný tón.

Část dopoledne jsme strávili na hřišti. Vybíjená nikdy nebyla zrovna moje hobby, ale jsme ve třídě půl na půl. Přesně patnáct holek a patnáct kluků. Takže jsme hráli důmyslně rozděleni na pohlaví.

K těm holkám, některé by stály za hřích. Jenže můj pohled, spíš než dívčí houpající poprsí a výstavní zadky, poutal celou dobu Jonatánův potem orosený hrudník. Samozřejmě, že si hned po obědě zabral koupelnu, aby se v ní jako správný metrosexuál pořádně omyl a vyvoněl. Nemínil mě tam pustit dobrou půlhodinu. Idiot, jako kdyby jediný, kdo běhal po hřišti a zpotil se přitom, byl on.

Odpoledne jsme se vydali na procházku do lesa. Na celé čtyři hodiny! Myslel jsem, že mi upadnou nohy. Výhodou bylo, že jsem se seznámil s Kájou a pár dalšíma holčinami. Odjakživa jsem uměl s holkami mluvit. Samozřejmě, spíš jsem kamarádil s kluky, ale ti se docela spřátelili s Jonatanem, takže na mě zbyla tlupa holek. Rozhodl jsem se, že příležitost k vytvoření vlastního harému chytím za pačesy. 

Teď máme konečně volno. Jsem za to rád. Jonatan a pár dalších kluků nelenili a šli obhlédnout blízké městečko. Pro mě jen dobře. Konečně mám klid a odezněl i tik v mém pravém oku, které k němu co chvíli ujíždělo, ať se nacházel kdekoliv. Teda, pokud nebyl zrovna za mnou. Tak rozsáhlé mé šilhající dovednosti zase nejsou.

 „A má holku?“ zajímá se.

Jo, sice ho nevidím, ale Káje se zjevně líbí, takže o něm pro změnu slyším. Co by asi tak řekla, kdybych jí pověděl, že se mi Jonatan taky docela zamlouvá? 

„Nevím, asi ne. On nikdy moc holky nelovil,“ pokrčím rameny.

To je vlastně pravda. Co ho znám, chodil maximálně s jednou a to ještě krátce.

„A nevíš, co se mu líbí za typ?“ vyzvídá dál.

Ne. Ale upřímně doufám, že zrovna ty to nejsi.

„Hele Kájo, my se sice známe ale jak sis asi všimla, zrovna best friends nejsme. Nezajímám se o něj, takže nevím, co se mu líbí za holky.“

„Já vím, že se nemáte rádi. Promiň. Jen jsem byla zvědavá,“ stáhne se.

„V klídku. Jestli se ti líbí tak ho zkus sbalit,“ poradím jí.

„Koho?“ ozve se za námi.

Otočím se a musím se začít hystericky smát. Já tomu přestávám rozumět. „Tebe, vole,“ odpovím automaticky.

„Tos nemusel,“ odfrkne si Kája a mě dojde, co jsem to udělal za botu.

„Ježíš promiň, ale tak o co jde? Aspoň máte hned od začátku jasno ne?“ chytím jí za paži.

Jonatan dojde k nám. „Promiň holka, já jsem už roky zadaný,“ usměje se na ní a mě málem vypadnou oči z důlků. No, ne jen mě. Kája totiž taky vyvalí bulvy, jako kdyby jí někdo právě někdo píchal do zadku vidličkou.

„Aha,“ vzmůže se Kája a střelí po mně pohledem. „Já… už musím za holkami. Tak díky za pokec Mariáne,“ rozloučí se a vystřelí pryč.

Několik vteřin jen tiše zírám před sebe. Do blba, na nic určitého.

„Cos to prosím tě mlel? Dyť ty holku nemáš!“ vzmůžu se nakonec.

„Nemám a? Zbavil jsem se takhle jí i všech dalších. Nepochybuju o tom, že to roznese.“

„Ale proč? Je hezká. Tobě se nelíbí?“

„Ne.“

„Seš divný.“

„To ty taky. V posledních týdnech víc než normálně,“ odpoví a sjede mě tím svým kritickým pohledem.

„Jak to myslíš?“ rozhodnu se tvářit jako nevinnost sama.

„Tak, jak to říkám. Seš divný Mariáne, a já přijdu na to proč,“ přislíbí mi s přivřenýma očima.

„Cože?! Co to meleš? A navíc, co je zrovna tobě do mě?“ vyletím na něj a překonám tu dvou metrovou vzdálenost, co mezi námi byla, takže mu hrst svých vzteklých slin prsknu do obličeje.

Chytne lem svého bílého tílka a utře si do něj tvář, odhalí mi tak pekáč buchet, hádám, že s povidlovou náplní, protože tu já rád. A zrovna stejně tak rád, bych pohladil ty jeho svaly a možná i ochutnal jazykem.

Do háje! Proč se mi pořád v hlavě rojí takový hovadiny?

„Neprskej, Mário. Nic mi do tebe není, ale mám pocit, že se to týká i mě. Proto tomu hodlám přijít na kloub, ty čuně.“

„Tebe? Zjevně si nějak moc fandíš. Můj život se tebe totiž vůbec netýká, víš? Takže si to svoje vyšetřování zkus praktikovat jinde,“ poradím mu.

„Ne, Mariáne. Mě neoblafneš. Chtě, nechtě musíš přiznat, že se známe čtrnáct let. Vím o tobě dost věcí, aniž bych je potřeboval. Například to, že právě teď…“ přistoupí o krok blíž a skloní se k mému obličeji.

Mé srdce se rozhodne stávkovat a můj dech se k němu přidá. Vytřeštím oči na jeho přibližující se tvář a celý zkamením.

„… bys chtěl, aby se Karolína zajímala o tebe. Líbí se ti, co? No asi máš smůlu, víme už dýl, kdo z nás dvou je lepší.“

Pánové! Já jsem málem omdlel. Tohle ať už mi nedělá, nebo dostanu psotník a zapíšu se tak do dějin, jako jeden z nejmladších lidí, kterého kdy trefilo.

Polknu. Zírám do jeho modrých duhovek a slova se nějak nemají k tomu, aby vyšla ven.

„Mám pravdu? Najdi si jinou Mário. Spíš víc ošklivou než hezkou,“ doporučí mi a věnuje mi ironický úsměv.

„Trhni si. Myslíš si, že seš bůh nebo co? Bože, vždyť se šperkuješ víc než kdejaká holka. Metrosexuále pošahanej!“

Narovná se. „Si dlouho nedostal přes hubu viď?“

Taky se napřímím. „Jak je libo. Uvidíme, kdo z nás dvou bude brečet, ale ne tady. Taky nechci vyletět.“

Kývne hlavou za sebe. „Polez.“

Jo, je to tak. Nač slova, když taková rána pěstí řekne mnohem víc?

4.921055
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 38)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Do nové práce jsem se měl dostavit hned na šestou ráno. Hotel nebylo těžké...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
„Mišo, máš zákazníkov na štvorke,“ oznámila mi Jana, keď utekala odniesť...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 22
První moje myšlenka byla, že už mi konečně definitivně přeskočilo, a vidím...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 21
„Pronásleduješ mě, Mário?!“ osopil se na mě Jonatan. Můj úhlavní nepřítel...