Pá, 12/10/2018 - 00:01
4

„Takeshi,“ osloví mě nejistě. „Nevěděl jsem to. Přísahám.“

„Jestli se chceš začít omlouvat, není za co. Je to přirozené – je… plno lidí se stejným příjmením,“ uvažuji realisticky a racionálně. Nemohl o tom vědět. Tak proč mám pocit, jakoby mě zradil? Nenávidím ten pocit. Pevně stisknu opěradlo židle mezi prsty a nadechnu se pomalu nosem. Potřebuji čas, abych to vstřebal, aby se mi znovu zapojil mozek.

Chytne mě za obě ramena a přiměje se mu podívat do očí. „Teď mě dobře poslouchej, Takeshi. Až do této chvíle jsem si tvé jméno se jmény tvých rodičů nespojoval. Netušil jsem, jak se má jejich syn jmenovat, nebo že žijí zrovna v tomhle městě! Otec mi v posledním dopise poslal tuhle společnou fotku se slovy, že si našel dobré přátele a povykládal si s nimi, zjistil, že mají syna přibližně v mém věku, se kterým bych si možná rozuměl, a že žijí v tomhle státě, přestože pochází původem z Japonska. Ale nikdy mi neřekl jeho jméno! Jen zmínil, že ti dva jsou manželé, mají dítě a jejich příjmení zní Uzuki. Musíš mi věřit, že to, že jsem s tebou, není z nějaké povinnosti, nebo nedej bože lítosti! Jsem s tebou, protože jsem tě náhodně potkal v baru, protože jsi mi předtím přišel osobně říct, že můj bratr zemřel a čekal jsi, dokud znovu nevyjdu, abys mi k tomu ještě něco nedodal! Jsem s tebou, protože jsme se předtím opili a já zapomněl na všechno, co se stalo předtím. Jsem s tebou, protože je mi s tebou zatraceně dobře a nechci tě ztratit! Nikoliv proto, že bych cítil nějakou povinnost ze strany otce, že mu tví rodiče oba zachránili život!“

Když skončí, pomalu a zhluboka dýchá. Zůstanu na něj tiše hledět. Tohle… jsem vážně nečekal. Nemám slov. Nevím, jak na tohle mám reagovat. Párkrát zamrkám, abych konečně mohl odvrátit pohled k zemi.

„Nevěříš mi?“ zeptá se po chvíli, kdy jsme oba potichu. Položím mu nyní já ruce na ramena, seberu odvahu a vzhlédnu k němu.

„Věřím,“ řeknu jen. „Ale… mám v hlavě nepořádek…“

„Chceš odejít?“

Zakroutím hlavou. „Spíše… potřebuji asi trochu času… to nějak vstřebat. O samotě.“

Walter mě mlčenlivě sleduje, než přikývne. „Rozumím. Chceš… zůstat tady?“

„Ne,“ řeknu ihned. „Nemám právo tady být. Promiň. Byla to hloupost,“ dodám po krátké pauze.

„Nic se neděje,“ zareaguje tiše po chvíli.

„Budu… asi v obýváku,“ řeknu nerozhodně, když se tam nejistě sunu po vrzajících schodech dolů. Měl bych odejít? Mám zůstat? Co si o tom mám vůbec myslet…? Lže mi nebo mluví pravdu? Stisknu si vlasy mezi prsty, když jsem sám. Očima putuji z jednoho předmětu na druhý. Je vyloučeno, aby to dělal z povinnosti nebo lítosti… Na to byl jeho cit příliš opravdový. Ne – na to je jeho cit příliš opravdový. Sakra. Zhluboka se několikrát nadechnu a vydechnu, abych uklidnil splašené srdce. Začnu chodit z místa na místo. Nemohu myslet. Div si nervu vlasy z nervozity. Jsem vážně idiot…

Když postřehnu po delší době, že Walter vykoukne opatrně zpoza rohu a mlčky mě pozoruje, sedím na sedačce, s rukami založenýma na prsou a přemýšlím. Není nad čím, ale přesto si chci udělat v hlavě pořádek. Záleží mi na něm? Ano. Záleží mi, zda to dělá z povinnosti nebo ze soucitu? Ne. Protože vím, že jeho cit je opravdový. Mohl mi to říct už předtím? Mohl, ale tvrdí, že si jména mých rodičů nespojil s tím mým. Proč? Protože těch, kteří mají stejné příjmení jako já je na světě spousta. Naštvaně si rozcuchám vlasy a pohlédnu k zemi. Je vůbec důvod, abych nad tím přemýšlel?

Prudce vstanu a přejdu k němu.

„Chtěl bych se omluvit za to předtím,“ začnu a pak hledám správná slova. „Byla pitomost… myslet si to, co jsem si myslel. Nereagoval jsem uměřeně svému věku. Jen… jsem si prostě myslel, že jsi mě zradil a zatajil něco, co jsi věděl. Omlouvám se, že jsem narušil tvé soukromí. Většinou… je důvod, proč mají lidi zámek na daných dveřích, nebo tu místnost sami neukážou.“

Skoro svůj hlas neslyším. Jsem nejistý. A mám strach. Mám strach, aby ho má vlastní slova nezranila víc, než doposud.

„Díky za hezký den, ale měl bych odejít,“ navrhnu nepřímo. „Pokud si to přeješ.“

Sleduje mě svými šedými kukadly. Chytne mě za ruku a přitáhne k sobě do objetí. „Ne,“ řekne jen, „nepřeji… zůstaň.“ Sevře mě o něco silněji. „Prosím.“

Jen přikývnu a pevně ho obejmu.

Kdyby mi řekl, abych odešel… neodešel bych.

 

Chvíli to sice trvá, jako bychom se vrátili na ten nejistý začátek, kterým jsme si nemuseli projít, ale pak se bavíme zase jako předtím. Další tabu pro nás pro oba – své rodiče milujeme, ale chceme jim dopřát klidného odpočinku. A sobě taky. Sedím na sedačce vedle Waltera s hlavou na jeho rameni, zatímco sledujeme nějaký pořad. Držím mu ruku. Sem a tam se jeden z nás natáhne pro oříšek z misky na stole. Ušklíbnu se. Sjedu mu hlavou z ramene pomalu do klína a pohodlně se protáhnu. Přivřu oči, když ho vidím z tohohle úhlu. Usměje se a prohrábne mi vlasy.

„Už mé rameno bylo nepohodlné?“ zeptá se s vtipem.

Přikývnu. „Tohle je měkčí,“ provokuji ho, když zavrtím hlavou a přisunu hlavu blíž k jeho břichu. Prohrábne mi vlasy.

„Provokatére,“ řekne jen. Zavrním.

„Asi ti to moc nevadí, když mě neodháníš pryč,“ připomenu mu.

Když se chci natáhnout pro oříšek, zastaví mi ruku. Našpulím pusu. To jako už nemám nárok? Sotva ale vstanu, zase mě uzemní na svém klíně. Nakloním hlavu na stranu. To už se však on natáhne pro misku a drží ji v ruce. To mě chce jako umořit hlady? Když však přisune ruku s pár oříšky před mou tvář, tváře mi znachoví. Chvíli bojuji se svou vlastní hrdostí, nakonec však otevřu pusu. Dovnitř spadne pár jadérek. Tohle mu nedaruji! Nejsem přece dítě… Zuby secvaknu oříšky, ale jazykem mu hned přejedu po prstech, abych získal i trochu víc soli. To ho zastihne nepřipraveného, tak na mě chvíli civí. Ušklíbnu se pro sebe v duchu a jazykem nepřestávám laskat jeho prsty a nasávat je. Nikdy bych neřekl, že tak malá věc dokáže chlapa, jako je Waltera zrozpačitět. Vidět jeho tváře nachovět mi však stálo za to. Zakryje si obličej a odvrátí pohled. Proč? Našpulím pusu. Stydlivka! Tváří přejedu po jeho kolenu, abych našel dobrou polohu.

Cítím jeho ruku v mých vlasech. Přiměje mě k němu zase vzhlédnout a po delší době mě políbí. Usměje se. Prohrábne mi znovu vlasy a políbí znovu, tentokrát náruživěji. Když polibek přeruší, přitiskne mě k sobě. Omotám ruce kolem jeho krku a taky ho k sobě přitisknu. Nosem mu přejedu po kůži na krku. Usměje se o něco víc. Usadím se mu na klín a pevně ho objemu. Toho jeho pevného objetí se opravdu nenabažím nikdy. Opřu se mu o rameno.

„Máme lísavou?“ zeptá se.

„Vždycky,“ ušklíbnu se.

„Výborně.“

„Pročpak?“

„Jinak bych tě lísavou nakazil.“

Kousnu ho do krku, až s sebou mírně cukne. „To máš za to své značkování,“ usměji se na něj nevinně. „Ještě jednou a označím tě všude.“

„Hm, v tom případě tě budu muset rychle označit taky,“ zazubí se.

„Nech si to na později,“ prohrábnu mu vlasy. Kousne mě do prstu. On vážně nedá pokoj. Políbím ho. Hraju si s jeho vlasy a nevím, co říct. „Chtěl by ses projít?“ napadne mě po chvíli.

„Jestli chceš ty?“

„Ptám se tebe.“

Zaútočí bez varování a kousne mě do ohryzku. Pako! Praštím ho po hlavě. Nahodí smutné oči. „Pokud s tím nepřestaneš, tak odejdu!“

„Stýskalo by se ti po mně,“ mrkne na mě. Nesnáším ho!

 

Asi se vážně dám snadno přemluvit.

Přestože je sotva krátce po poledni, jdeme ruku v ruce. Naštěstí nikdo není poblíž. Všichni jsou v práci. Jsem zvyklý, že na mě lidi hledí, ale aby hleděli i na Waltera… a kvůli mně – asi bych si to neodpustil. Walter si všimne, že nad něčím přemýšlím, a přitáhne mě blíž k sobě.

„Nemysli nad kravinami,“ napomene mě.

„Pardon,“ našpulím pusu.

Dá mi rychlý polibek. Nevinně se usměje a vykročí kupředu. Když si chce hrát… Zastavím ho, pomocí límce ho stáhnu dolů a dám mu pořádný polibek, čímž ho zastavím na místě. Asi jsem ho překvapil. Po chvíli mi omotá ruce kolem těla a polibek mi oplácí.

„Ještě chvíli mě provokuj a jdeme domů,“ zavrčí mi hravě proti rtům.

„Měl by sis všimnout, že mě baví tě provokovat,“ zavrčím stejně hravě a přilepím se na něj. Tiše na mě zasyčí. Opře se o mě a hledí mi do očí. Políbí mě na čelo a pak na rty.

„Možná proto tě mám rád,“ řekne milým hlasem, odtáhne se a s rukami v kapsách jde napřed, zatímco já hledím na jeho záda a snažím se vstřebat a analyzovat to, co mi řekl. Možná proto tě mám rád. Možná proto tě mám rád. Možná proto tě mám rád. Zvon konečně zazvonil. A se mnou se rozloučil mozek. Div se nezačnu radovat, jako dítě. Běžím za ním a skočím po něj. Málem spadne na zem.

„Co tě to popadlo?“ ušklíbne se. Za ten úšklebek ho jednou praštím, ale prozatím… jsem hodně šťastný.

„Nic,“ usměji se nevinně.

„Jako dítě,“ zakroutí nade mnou hlavou, ale neprotestuje a nese mě.

„Hele!“ ozvu se zezadu pobouřeně.

„Pst,“ zavrní na mě a zatočí se. Pevně se ho chytnu, abych nespadl. Po chvíli mě nechá znovu seskočit. Tentokrát ho vezmu já za ruku a opřu se o jeho rameno. Opře si svou hlavu o tu mou a takhle krkolomně jdeme delší dobu.

Kéž by každý den mohl vypadat takto

 

Nechce se mi domů.

Ale netuším, zda mám právo zůstat i dnes večer. Mohu toho však zneužít ve svůj prospěch a pozvat ho k sobě domů. Nebo raději ne… Musím nejdříve uklidit.

„Co ten připitomělý úsměv?“ slyším jeho smích.

„Cože?“ zeptám se zmateně. To ho očividně pobaví o to víc. Dám ruce v bok.

„Vypadal jsi zajímavě. Měl jsem si tě vyfotit,“ zazubí se.

„Ani omylem.“

Šťouchnu ho do ramene. Šťouchnutí mi oplatí. Po chvíli se oba šťoucháme, jako malé děti. Nakonec po něm skoro skočím, abych spočinul v jeho objetí. Spokojeně zavřu oči. Ať dnešek nekončí.

 

„Vážně nechceš jít ještě na chvíli ke mně?“ zeptá se ještě jednou a naposledy.

„Můžeš zůstat ty u mě,“ zašeptám mu v blízkosti rtů. Stojíme před mým domem, kousek od mých dveří. Přiměje mě se o ně opřít a políbí mě na krk.

„Kdyby ano, asi bych nechtěl odejít,“ usměje se omluvně.

„To by mi nevadilo,“ zašeptám tiše.

„Nechci otravovat…“

„Neotravuješ.“

Stiskne mi tváře mezi dlaně. „Už tak sis dnes kvůli mně vzal neplánované volno,“ řekne a políbí mě na čelo. „Nemohu si tě krást jenom pro sebe.“

„Můžeš,“ usměji se a zaháknu se mu o triko. Přitáhnu ho blíž k sobě. „Stačí jen říct.“

Nadechne se ostře nosem. „Nemuč mě, Takeshi,“ škemrá tiše.

„Tak se tomu poddej,“ odvětím svůdně.

„Takeshi…“ zašeptá tak hlubokým, svůdným hlasem, až se mi podlamují kolena.

„Waltere…“ zašeptám stejným způsobem.

Chybí možná tak centimetr, aby se naše rty spojily. Ta blízkost je mučivá a zároveň tak příjemná. Chci, aby zůstal. Chci, aby si mě znovu vzal. Chci, aby neodcházel. Chci, aby byl můj. Jsem sobec. Už, už to vypadá, že mě políbí, ale nakonec se opře o mé čelo tím svým. Stěží polkne a pomalu vydechne. Vydechnu stejným způsobem. Tohle je víc vzrušující, než jakýkoliv jeho dotek nebo slova. Být mu nablízku a nemoct se ho dotknout.

„Nechme si něco na příště,“ řekne svůdně a políbí mě na tvář. „Jinak bychom nepřestali.“

Pousměji se a přikývnu. V tomhle má pravdu. Dovedli bychom se k šílenství, dřív nebo později. „Tak… možná zítra?“

„U tebe?“

Přikývnu bez rozmyslu.

„V kolik.“

„Tak jako včera?“

Opět je tak blízko mně. Provokuje mě tou drobnou mezerou mezi našimi rty, až skoro cítím, jak se o sebe otírají. „Ano,“ vydechne konečně a já zavřu oči. Nemuč mě, Waltere. Nasaji jeho vůni plnými doušky. „Už teď mi chybíš,“ zašeptá.

„To bych měl říct já,“ ozvu se smutně.

„Bude mi zima,“ zazubí se.

„Mně taky,“ vrátím mu ránu. Zaháknu se mu o boky. Přitiskne mě k sobě.

„Nejraději bych neodešel vůbec,“ svěří se mi.

Možná proto tě mám rád,“ použiju stejnou frázi jako on předtím. Široce se usměje a konečně mě políbí. Možná proto, že se už nedokázal ovládnout, možná proto, že nechtěl, abych viděl tu jeho roztomilou stránku, kdy se červená. Ale to je mi jedno – konečně mě zase políbil. Rukami mi přejede po zádech. Vydechnu nosem a přivřu oči. Taky přivře oči a přitiskne mě na dveře. Nechce odejít, cítím to z něj. Polibek přeruší spíše z donucení a sebeovládání. Věnuji mu smutný úsměv. Přejedu mu pomalu po rtech. Učiní to samé. Políbím jeho prsty na rozloučenou, když mi přejede po horním rtu. On mě do těch mých jemně kousne. Drobné gesto, kterým si slíbíme, že zítra budeme zase spolu.

Rukou po slepu nahmatám kliku.

„Děkuji za hezký den,“ řeknu konečně.

„Já děkuji,“ řekne po chvíli. Pomalu mě pouští ze svého sevření. I já svou ruku z jeho trika vysmeknu stěží.

„Měj se,“ řeknu.

„Ty taky.“

Ještě chvíli stojíme na místě, než já zmizím pomalu za dveřmi a on couvá pryč. Když se za mnou zavřou dveře, div se mi nepodlomí kolena. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Sotva se mě dotkl, ale vyvolal u mě stejné pocity, jako by si mě bral. Vzpomínka na sex v kuchyni na stole mi přivodí úsměv na tváři.

„Takže příště jen v zástěře?“ pomyslím si nahlas a uculím se.

Ten den už nic moc neudělám. Jen zalezu do postele po pořádné koupeli. Najednou je ta postel pro mě příliš velká a chladná. Pevně stisknu polštář k sobě a s velkým přemáháním konečně usnu.

 

Dalšího rána přijdu do práce jako první v předstihu. Ne, že bych se nějak extra těšil, ale je mi jasné, že by zde mohlo být plno věcí k vyřízení. K mojí smůle – není. A já si tedy o samotě sedím dobrou hodinu navíc, kterou mi nikdo neproplatí. Mám chuť odejít, abych nemusel čelit otázkám, kde jsem včera byl a jak šlo moje rande? Když se konečně začnou scházet i ostatní, nepadne ani jedna otázka. Trochu mě to děsí, zaráží, ale hlavně uklidňuje. Každou chvíli čekám další jejich povedený útok, ale on po celý den nepřichází. I tak jsem na pozoru kvůli každé věci, kterou udělají.

O to zajímavější je, když mě jen tak opět pozvou na skleničku. Dneska končíme dřív. Možná, že by mě sklenička či dvě nezabily. Pobavil bych se s kolegy, vyšel bych ven v čas a pak počkal na Waltera, až sem dojde. To mi zní jako dobrý nápad. Ale je mi jasné, že tihle lidi mají něco za lubem. Proto, když je vidím se zvedat dřív, než v naši obvyklou dobu, dělám, že stále pracuji.

„Doufám, že se nechceš vyvléct?“ nalepí se na mě jeden kolega a rozcuchá mi vlasy.

„Říká ti něco slovo osobní prostor?“ zeptám se podrážděně.

Ihned se odlepí a zvedne ruce v omluvu. „Netušil jsem, že tě teď nyní může objímat jen tvá láska,“ zašvitoří a já protočím očima. „Jdeme, jdeme!“ svolává všechny a tahá mě na nohy. Mé protesty, že bych ještě rád něco dokončil, skončí ihned v základech a jsem odvlečen ven z pracovny, poražen. Chvíli mě tahají, nakonec to vzdám a jdu s nimi dobrovolně. Mineme Newtowna, ale ani jeden si nevšímáme jeho podrážděného pohledu a dotazu.

Jsem rád, že jsem ho celý den neviděl. Nijak mi nechyběl. Alespoň jsme měli klid. O to větší zábavu nyní budeme mít.

 

Vejdeme do naší oblíbené hospody a už nás jeden kolega vzadu tahá někam stranou, protože ihned viděl dostatek volných míst a nechtěl riskovat, že by nám ho někdo vyfoukl během chvíle, kdy budeme váhat a hledat nějaké jiné. Uvelebím se v rohu a doufám, že pro tentokrát nebudu dělat pikolíka všem okolo. A hlavně, abych měl dobrý výhled na nástěnné hodiny. Pro mou smůlu, sotva si objednáme a kolegové pohotově vypijí první rundu jako o závod s žízní, který prohrávali, ale nakonec vyhráli, přesunou mi jen prázdné půllitry pod nos, zatímco já jsem se sotva stihl napít.

„Sedím v rohu a nechci vás všechny pořád přelézat,“ zkusím protestovat. „Ale pro tentokrát tam zajdu,“ dodám, když vidím jejich prosebné pohledy.

K mojí naivitě (nebo možná smůle) se během chvíle stihnou přehodit, a když se vrátím, čeká na mě prázdná židle nikoliv v rohu, ale blízko baru. To mě naštve.

„Nejsem váš pikolík,“ připomenu jim a div jim jednotlivé sklenice nevyliju na hlavu.

„My víme, Takeshi, byl to jen vtip!“ směje se jeden z nich. Mi to moc vtipné nepřijde. Usadím se a oni si ihned rozeberou své sklenice. Pohnu hlavou trochu do strany, abych viděl na hodiny. Tohle místo je nepraktické, až hrůza! Takhle se budu moci podívat jen málokdy na čas, aby to nebylo podezřelé.

Naštěstí dnes tolik nepijeme. Tedy spíše oni. Místo toho mají jakési nutkání vyprávět, co se dělo včera. Prý, když přišli na směnu, celý den se nic nedělo.

„Ani jeden záznam!“ zdůrazní jeden z nich hrozivě.

„A dneska taky nic,“ souhlasí druhý.

„Není to snad dobrá zpráva?“ zeptám se nejistě.

„Ovšemže!“ souhlasí ten první. „Ale na druhou stranu ne. Přijdeme o práci.“

„Seženeš si jinou,“ připomenu mu. „Z války se nedá profitovat věčně. Vlastně… se z ní nedá profitovat vůbec.“

„Newtown něco v tom smyslu taky včera prohodil.“

„To mi připomíná – máme ti prý vyřídit, ať si uklidíš na stole,“ vzpomene si ten, který mě vyhodil z mého rafinovaného místa.

„Vždyť tam mám čisto,“ povytáhnu na něj obočí.

„Prý ty složky, které si půjčuješ, nejsou na svém místě.“

„Další jeho vtípek,“ povzdychnu si. „Ale díky, že jsi mi to alespoň řekl.“

„Za málo,“ usměje se mile a natáhne ruku s prázdným půllitrem. Hned na to mám u nosu zbytek dalších a povzdychnu si.

„Nejsem váš pikolík,“ řeknu znovu.

„Prosím,“ udělají psí oči. Pohlédnu na hodiny.

„Fajn, pro dnešek naposledy,“ informuji je nepřímo a vezmu jim prázdné sklenice. Jen se tomu hlasitě zasmějí. Jen se smějte. Poslední runda, kterou vám donesu a pak se vypařím. Nechci nechat Waltera čekat. Pousměji se při vzpomínce na včerejšek. Byl to krásný den. Jeden z mála krásných dnů v poslední době. Položím sklenice na pult a hospodský začne točit několik piv.

„Mimochodem, Takeshi,“ osloví mě, když se znovu pohledem vytratím k hodinám.

„Ano?“ reaguji téměř okamžitě.

„Máte i nějakou jinou hospodu, kam chodíte?“ zeptá se opatrně.

„Proč? Chcete to tady zavřít?“

„No…“ muž trochu protáhne svou odpověď a poškrábe se na krku. „Nejde o mně.“

„Nějaké problémy s předešlým majitelem?“

„To taky ne. Spíše… zákazníci si stěžují.“

Chvíli na něj hledím. „Ach,“ řeknu po chvíli.

„Jo… Je to celkem hnus. Jste jen normální lidi, ale… očividně plno lidem tady vadí, že nalévám i Vám za stejnou cenu nebo vůbec stejné pivo nebo tak něco. A hlavně – že prý jste hluční. A mluvíte o věcech, které do hospody nepatří, a tak. Prostě žvásty. Ale jste mými stálými zákazníky, tak jste tady vítáni, pochopitelně. Jen nejspíš už ne tak často. Omlouvám se, pokud to zní hrubě, ale nemohu si dovolit přijít o tolik zákazníků, přestože přijdu o Vás.“

Usměji se. „V pořádku. Vyřídím to kolegům a uvidím, co se dá dělat,“ slíbím mu. Usměje se.

„Díky, Takeshi,“ řekne a podá mi poslední půllitr. „Neříkal bych ti to, kdyby si na vás nestěžoval už patnáctý člověk.“

Uznale hvízdnu nad jeho pevnými nervy. Poděkuji za pivo a odnesu ho zpátky ke stolu, kde si ho ihned rozeberou. Slova hospodského všichni nejspíš s radostí ignorují. Jen asi mě to dělá problémy. Připomenu jim, aby nezapomněli včas odejít. Nerad bych, aby se tady nakonec něco stalo, až odejdu. Něco neurčitého mi slíbí, ale nejsem si jistý, zda mi rozuměli. Zvednu se a zaplatím. Hospodský mi poděkuje a já poděkuji jemu. Popřeji mu hezký den a odejdu, doprovázen několika nehezkými pohledy.

Copak žijeme ve středověku? Někteří lidé jsou vážně nemožní, ale na druhou stranu je i chápu. Proto jsem rád, když vypadnu z hospody.

Venku postává skupinka mladých lidí, kteří pokuřují a popíjí alkohol z flašky. Něco na mě pokřikují, ale já je ignoruji. Nyní mám v hlavě jen Waltera.

Chvíli stojím na čerstvém vzduchu, než ho konečně uvidím přicházet. Obdaruji ho úsměvem, který mi jako zrcadlo pohotově vrátí. Přejdu k němu a pevně ho obejmu. Také mě obejme, ale po chvíli se zamračí.

„Děje se něco?“ zeptám se, když si toho všimnu.

„Smrdíš po kouři a hospodě,“ našpulí pusu, jako dítě.

„Nemohu odmítnout kolegy.“

„Takže ty si raději jdeš užívat s nimi?“

Cvrnknu ho do čela. „Stokrát raději bych si užíval celý den s tebou, ale odtáhli mě tam násilím, přísahám.“

Zazubí se na mě. „Ten celý den mohu zařídit.“

Zakroutím nad ním hlavou, ale opřu se mu po chvíli o hruď. Zhluboka nasaju jeho vůni. Vážně mi chyběl. Vezmu ho za ruku a vydám se směrem ke mně domů.

„Budeš mít tentokrát uklizeno?“ zazubí se na mě škodolibě.

„Možná trochu?“ ušklíbnu se.

„Jestli ne, naplácám ti.“

„Tak to mě mrzí, že jsi to neřekl dřív – to bych ráno neuklízel,“ mrknu na něj provokativně. Hravě na mě zavrčí, než se rozesměje. Přejede mu palcem po hřbetu ruky. Opřu se o jeho rameno. „Chyběl jsem ti?“ vyzvídám.

„Hm, asi ano,“ ušklíbne se. Tvářím se zklamaně. „No co? Pravačka mi pořád slouží,“ zakření se. Schytá ode mě pohlavek. Pako jedno!

„V tom případě si jdi na randě s pravačkou,“ zakřením se taky.

Předběhnu ho jenom proto, aby mě mohl sevřít ve svém medvědím, majetnickém objetí. Kousanec do krku jsem však nečekal, proto trochu nadskočím. „Téhle šelmě neunikneš,“ zavrní mi do ucha.

„Šelmě? Spíše kotěti,“ provokuji ho. Zavrčí na mě. Políbím ho. „A jak hezky přede,“ dodám s úšklebkem. Walter se usměje a hned na to se ke mně lísá, skutečně jako kotě. Přitulím se k němu. Co však nečekám je, když mi olízne tvář. Nadskočím, div nespadnu z chodníku. Walter se však náramně baví, až se za břicho popadá. „Co to bylo?!“ zeptám se pohoršeně a držím se za tvář. On nahodí nevinný kukuč, div nezamňouká.

„Předvedení kotěte,“ zapřede.

„Jen počkej,“ ušklíbnu se na něj a už bych mu nejspíš něco udělal, kdyby se dobrovolně nerozběhl pryč a já za ním. Blbneme jako malé děti. Honím ho delší chvíli, než se konečně zastaví a já do něj vrazím, div oba nespadneme. Walter se však ušklíbne, udělá pár kroků dozadu a záměrně spadne do trávy a já s ním. Ale smějeme se, a to je hlavní. Když se konečně uklidníme, shrábnu mu vlasy dozadu. On mě bedlivě pozoruje a majetnicky kolem mě má omotané paže. Podepřu si hlavu a prohlížím si jeho obličej. „Jak bylo v práci?“ zeptám se, jako bychom vůbec neleželi na trávě uprostřed parku někdy v noci.

„Dařilo se,“ řekne hrdě.

„Skutečně? Jak moc?“

„Tak moc, že si zítra mohu vzít dovolenou a postarat se, že ty zůstaneš doma.“

„Hm, skutečně?“

Skutečně,“ přikývne. Zakroutím nad ním hlavou a opřu se o jeho hruď. Chytím jeho ruku. Propletu naše prsty. „Chceš dneska spát pod hvězdami?“

„Klidně,“ zašeptám.

„Dobře,“ ozve se po chvíli a políbí mě do vlasů. „Chyběl jsi mi…“ svěří se nejistě.

„Ty mě taky,“ řeknu popravdě po chvíli, když jeho ruku stisknu o něco silněji. Vzhlédnu k němu a dostanu ihned polibek. Musím se pousmát. Někdy je vážně jako malé hravé kotě. Posunu se o něco blíž k jeho tváři a políbím ho znovu. Jsou to sice jen krátké polibky, ale na ty delší si počkám, až budeme sami doma.

„Dobíjíš baterky?“ ušklíbne se, když se natahuji pro další. Úšklebek mu vrátím.

„A ty snad ne?“ zeptám se tiše.

Na to už nereaguje a znovu mě políbí. „Chvíli pokračuj a domů poběžíme,“ zakření se.

„Hm, to zní jako výzva,“ usměji se nevinně.

Walter mě políbí několikrát na krk. „Však to taky je výzva,“ dodá tiše.

Políbím ho na čelo, než se trochu odtáhnu. „Raději bych tu výzvu přijal, až když budeme doma a sami,“ mrknu na něj.

Chytne mou druhou ruku a pomalu mě nutí se k němu zase snížit. „Jak je možné, že na světě je tolik lidí, a já skončím zrovna s tebou?“ zeptá se s úsměvem. Kření se, div se nerozesměje.

„Zákon schválnosti?“ pokrčím rameny.

Po chvíli se posadí a zmenší tak prostor mezi námi. Vypadá, že chce něco říct, ale nakonec se jen usměje a políbí mě na líc.

„Co?“ nakloním hlavu na stranu zmateně.

„Měli bychom jít. Už mě studí zadek.“

Protáhnu obličej a nerad z něj slezu.

„Neboj, můžeš si na mě sedět, jak dlouho budeš chtít, ale doma,“ prohrábne mi vlasy. Zakřením se.

„Kdo říkal, že chci sedět?“

Trefa do černého!

Nepřipravený Walter, který se červená, stojí vážně za to provokování.

 

„Jedl jsi dneska vůbec?“ zeptá se, když za ním zavřu vchodové dveře. Zamyslím se.

„Počítá se káva a čaj?“ usměji se nuceně. Setkám se se zamračeným pohledem. „A možná jedna sklenice piva?“

Otráveně si nade mnou povzdychne.

„Dobře, nejedl,“ přiznám porážku.

Stiskne mi vlasy mezi prsty. „Jestli si myslíš, že tím, že mi omdlíš uprostřed sexu, se z toho trestu dostaneš, Takeshi, tak se pleteš,“ řekne mi hrozivým hlasem a v očích mu nebezpečně jiskří. Asi jsem spustil nějaký spouštěč šelmy uvnitř tohoto muže. Na druhou stranu… Uculím se.

„Pamatuješ si, co jsi navrhoval posledně?“ zeptám se s širokým úsměvem.

Nakloní hlavu na stranu. „Navrhoval?“ zeptá se nechápavě.

Chytnu ho za ruku a dotáhnu do kuchyně.

Chvíli se přehrabuji v šuplících, než mu vytáhnu zástěru. Chvíli nechápe a zmateně na mě hledí. „No svlékat, kuchaři, máš mi přece vařit,“ zakřením se na něj. Chvíli na mě civí, než se zasměje.

„Toho budeš litovat,“ slíbí mi s úsměvem, ale vezme do rukou červenou zástěru se světle růžovými srdíčky a odejde z místnosti.

„Ne. Tady,“ zastavím ho. Povytáhne nade mnou obočí, ale víc už neřekne. Sundá ze sebe triko a kalhoty. „Úplně,“ dodám a přimhouřím oči, když po mně vrhne nebezpečný pohled. Nakonec si stáhne i spodní prádlo. Sedím pohodlně na židli a pozoruji, jak se převlíká. Je mi jasné, že si to vybere nějak jinak, ale tohle si chci užít za každou cenu.

„Co chceš tedy uvařit?“ zeptá se, když si zástěru utáhne.

„Cokoliv, pane kuchaři,“ usměji se a očima sklouznu po jeho těle. Kousnu se do jazyka. Vypadá v tom legračně, ale zároveň sexy. Zástěra se mu obepíná kolem svalů a rozkroku. Vše je dokonale vidět. Tohle byl docela dobrý nápad. Stiskne mi bradu mezi palcem a ukazováčkem a přiměje mě vzhlédnout.

„Cokoliv, říkáš?“ zeptá se mě svým smyslným barytonem.

„Kromě mě, pochopitelně,“ poplácám ho po rameni.

„Takže mám uvařit sebe?“ povytáhne obočí.

„Ne, jídlo, trdlo,“ zasměji se.

„Na co máš chuť?“ zeptá se mě. Na tebe. Ach, zatraceně, mám chuť na tebe. A velkou!

„Jak jsem řekl: Cokoliv, pane kuchaři,“ místo toho řeknu s nevinným úsměvem. Políbí mě.

„Nech si teda místo na zákusek,“ cvrnkne mě do nosu a projde kolem mě.

Neodolám a ohlédnu se za ním. Nadechnu se nosem, abych se udržel a nešel za ním k ledničce. Schválně se ohne a já tak mám výhled na všechno, co visí. A jeho vystrčený pevný zadek, pochopitelně.

Nevědomky si olíznu rty. Otočím si židli jeho směrem, když vaří. Říká se, že muž v kuchyni je vzácnost. Už nejspíš vím proč. Sledovat jeho pohyby svalů je pastva pro oči. A ta vůně. Sbíhají se mi sliny, jen když ho pozoruji.

Když skončí, vstanu a chci mu jít pomoct, ale on mě odežene. Našpulím dětinsky pusu. Donese mi jídlo až pod nos a svůj talíř dá vedle toho mého. Nejdříve nechápu. Když mě však stáhne k sobě do klína a začne jíst, ušklíbnu se. Pohodlně se usadím na jeho klíně, opřu se o jeho hruď a začnu taky jíst.

„Chutná?“ zavrní mi do ucha.

Přikývnu s plnou pusou.

„Obzvlášť ta nová židle je pohodlná,“ usměji se nevinně.

Plácne mě po stehně. „Jez, trdlo,“ napomene mě, než začne taky jíst. Provokativně se zavrtím, a když po mě střelí varovný pohled, jen podotknu, že hledám pohodlnější pozici na sezení. Ale musím uznat – už dlouhou dobu jsem nejedl něco tak báječného! Od tohoto okamžiku do kuchyně smí jen a pouze Walter! Ať se zástěrou nebo bez!

„Už se mě asi nezbavíš,“ řeknu mu upřímně.

„Pročpak?“ zeptá se, než si vidličkou napíchne maso.

„Nenechám si přece utéct tak skvělého kuchaře, jako jsi ty,“ usměji se mile. Políbím ho na tvář. „A svůdníka a milovníka, jako jsi ty, bych asi jen těžko v dnešní době hledal.“

Očividně ho moje odpověď potěší a s úsměvem přikývne. „Jsem rád, že ti chutná.“

„A já jsem rád, že ti ta zástěra sluší,“ usměji se.

Tentokrát jsem to já, kdo schytá hravý pohlavek. „Tohle si ještě u tebe vyberu, nemysli si.“

Nevinně na něj hledím. „Máš jediné štěstí, že jsi sotva dojedl. Jinak bych si tě vzal a naučil tě slušným mravům,“ zašeptá v blízkosti mého ucha.

„Říká svůdník sám,“ zašeptám stejně tiše.

Přejede mi rukou po hrudi a přitiskne mě blíž k sobě. Rukou ho poslepu laskám ve vlasech. Políbí mě, když mi rukou přejede po břiše. Jeho dotek mi chyběl, ale rty mi chyběly víc.

„Sakra,“ zakleje tiše a omluvně se usměje. „Já věděl, že nemám souhlasit s tou večeří.“

„Pročpak?“

„Protože tě teď strašně chci,“ zašeptá mi proti rtům.

„Tak si mě vezmi.“

„Hned po jídle? Blázníš? Bude ti špatně,“ mrkne na mě.

„Mám ti snad zůstat sedět na klíně a dráždit tě?“

„Hm, vydržíš to celou hodinu?“

„To bych se měl ptát spíše já,“ ušklíbnu se a provokativně se pohnu proti jeho údu, který je skrytý pouze pod tenkou zástěrou.

„Nervy mám silné dost, ale pochybuji, že tvůj zadek to potom vydrží,“ ušklíbne se a chytne mě za boky.

„Nevíš, co všechno můj zadek snese,“ řeknu svůdně.

Ostře se nadechne nosem. „Takeshi,“ zašeptá mě jméno hrozivě a já ho obdaruji jen nevinným úsměvem.

„Ano?“

„Přestaň mě svádět nebo si tě znovu vezmu v kuchyni,“ zazubí se. „Ihned a bez přípravy a víckrát si už na ten tvůj zadek nesedneš a zítra do práce nepůjdeš.“

Hm, tenhle trest by se mi i docela líbil.

Nejsem náhodou tak trochu masochista?

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Pár sekúnd som sa pozeral na  takmer prázdnu šachovnicu. „Bola to výborná...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Ryuzaki: Byl jsem doma a nevěděl jsem, co budu dělat, byla tu taková nuda a byl...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
„Chtěl bych si s tebou někam zajet, Takano-kun,“ pronesl Rufus, když si...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
„Tak proto si císař slibuje hodně od takového parchanta, jako jsi ty,...