Pá, 26/10/2018 - 11:39
6

Představte si lovce, který je blízko své kořisti, ale nemůže po ní skočit, protože… Nevím – protože si chce vychutnat poslední chvíle při pohledu na ten zadek, než do něj zakousne čelist? Nějakým takovým pohledem mě totiž už dobrých pět minut skenuje Walter a mě z neznámého důvodu to trochu i vzrušuje. Využívám situace, a když mohu, škádlím ho a hýbu boky do stran, když jdu kolem něj. Je mi jasné, že kdybych mu zůstal sedět na klíně, asi bych to nevydržel už tím tuplem. Užívám si ten jeho hladový pohled a pozornost, které se mi najednou dostává. Jsem sobec, protože se v tom vyžívám? Možná, ale je mi jasné, že i Walter si to užívá. Jeho oči skenují snad každý kousek mého těla a já jen očekávám, až mu dojde trpělivost nebo sebekontrola.

Z jeho trvalého pohledu na mě ho vyruší zvonění telefonu. Svraští obočí a koukne na mobil. Nespokojeně zamručí, než vstane a přejde do jiné místnosti. Nakloním hlavu nechápavě na stranu. Asi mu volají z práce. Po chvíli se mi ta myšlenka potvrdí, když někomu ne příliš hezky řekne něco ve stylu: „Jak si můžete dovolit mi volat zrovna teď?“

Nechci poslouchat jeho rozhovor, tak se snažím zabavit se nějak jinak. Chodím po kuchyni a snažím se vymyslet, co mu za přijetí hovoru provedu, když je tady a má se věnovat mi. Když to ale trvá už delší chvíli, trucuji. Po další delší chvíli ho konečně vidím jít směrem ke mně, to už mám však ruce zkřížené a podupuji nohou. Skoro jako žárlivá manželka. Omluvně se na mě usměje a vysvětlí, že to bylo kvůli práci. Trucovitě se k němu otočím zády. Slyším jeho kroky, jak jde ke mně. Omotá ruce kolem mého těla a sevře mě ve svém medvědím objetí. To už sem u však vysmeknu, přestože jeho objetí zbožňuji. A pořád trucuji. Vzdorným pohledem mu však vyšlu zprávu, že by se měl snažit víc, aby si mě zase získal.

Opět se ke mně nahne, omotá mi jemně ruce kolem boků a pomalu mě otočí k sobě. Políbí mě líc a polibky směřuje po mém krku dolů, než se vrátí a jemně mě kousne do ucha. Dobře, na tohle by se nikdo nemohl připravit! I když s sebou cuknu, hned zase nasazuji nedobytnou tvář. Walter se jen usměje a políbí mě na rty. Říkám si, abych ještě chvíli vzdoroval. Ale nakonec roztaju a omotám mu ruce kolem krku.

„Pořád se na tebe zlobím,“ připomenu mu hravě s úšklebkem.

„To vidím,“ vrátí mi úšklebek.

„Měl bych tě potrestat, že upřednostňuješ práci přede mnou.“

„Hm, to bys měl. Ale nejdříve tě musím potrestat já.“

Svůdně na něj zavrčím. „Ještě jednou v mé přítomnosti zvedneš nějaký hovor, tak si mě nepřej,“ zašeptám s úsměvem.

„Teď mám strašnou chuť to vyzkoušet,“ svěří se mi. Tohle škádlení si oba užíváme. Záměrně provokujeme toho druhého dotyky a hlasem, abychom ho vydráždili co nejvíce. Nebo jenom letmé otření stačí, aby ten druhý ztrácel kontrolu.

„Za trest se mě nesmíš dotknout rty,“ zašklebím se na něj.

„To je příliš krutý trest,“ zavýskne Walter.

„Ponaučení do příště.“

„O to víc si však užiju dotyky jinak.“

Pohne pánví proti té mé a rukami mi sjede na zadek. Vidím, jak moc mě chce políbit nebo kousnout do krku, ale drží se. To mě překvapuje.

„Tvůj trest je však stejný,“ zazubí se. Zaúpím v duchu. Provokativní zmetek! Ale… má na to právo.

„Tak to bychom s tím měli něco udělat,“ zašeptám a nahnu se k němu. Dráždím ho blízkosti svých rtů u těch jeho a přitom mučím sebe samotného. Upřímně? Je to opravdu peklo. Dotyky ani jednomu z nás nestačí. Chceme i polibky. Bez těch to tak nějak není ono. Jako první to však vzdávám já.

„Tak už mě sakra polib,“ div nevykřiknu frustrovaně.

Walter se ušklíbne. „To je tvůj trest,“ připomene mi.

„Nesnáším tě,“ procedím mezi zuby.

„Nápodobně,“ usměje se jako sluníčko na hnoji.

 

Nakonec jsme oba své tresty porušili a vymysleli si jiné. Ten sex včera večer byl zatraceně divoký. Zakryl mi oči šátkem… a upřímně – ještě nikdy jsem necítil nic tak intenzivního. Určitě ho přemluvím, abychom to takhle udělali někdy příště znovu. Ale rozhodně ne, aby si mě bral v tolika pozicích, jako včera. Ještě teď mě bolí celé tělo. A těch kousanců všude možně. Vyslouží si za ně ranní polštářovou bitvu, kterou vyhraju. Uvelebím se na jeho klíně jako vítěz a šklebím se na něj.

„Už jsi vyhrál,“ podotkne.

„Ještě ne,“ zavrním a snížím se k němu, abych ho políbil. Hned na to ho však začnu kousat do krku. Nejspíš to nečekal a tak s sebou při prvním kousanci škubne.

„Zvíře,“ usměje se nevinně.

„Říká ten, díky kterému vypadám takhle,“ ukážu na svou maličkost. Walter si mě se zájmem prohlédne a uznale přikývne.

„Vypadáš sexy.“

Schytá ránu polštářem. Blbec jeden! Pohladí mě po bocích.

„Říkám pravdu,“ dodá hrdě. Schytá další ránu. „To mě praštíš po každé větě?“ A další ránu. Ušklíbne se a chytí moji ruku. Stáhne mě k sobě na hruď a obejme. Políbí mě do vlasů. Vesele se usměji. Mazlíme se několik minut, než oba uznáme, že je na čase vstávat. Ale i to vstávání nám trvá déle, než předpokládáme, protože se navzájem stahujeme zpátky do postele pro přídavek mazlení. Užívám si jeho přítomnost a teplo.

„Nechce se mi do práce,“ zamručím mu do hrudi. Prohrábne mi jemně vlasy.

„Tak zůstaň doma.“

„Nemůžu.“

„Mohu se o to postarat.“

Praštím ho po jeho neposedné ruce, která sjela z mých zad o něco níž. Našpulí smutně pusu. „Ne,“ zasměji se. Je to sexuální mašina nebo co?

„A masáž taky odmítneš?“

„Už vidím, jak se ta masáž zvrhne v další sex,“ řeknu upřímně.

Walter se nevinně usměje. Přesně to měl nejspíš v plánu. Nakonec se s povzdechem vzdávám a vstávám z postele jako první. Walter se mě sice pokouší stáhnout znovu dolů, ale tentokrát se mu to nepovede. Smutně zamručí a vstane taky. Sejdeme do kuchyně, kde nám udělám kávu a čaj, zatímco se Waltera postará o pořádnou snídani.

„Tohle nesním,“ řeknu upřímně, když přede mne přistane snad dvojnásobná omeleta.

„Když dokážeš sníst , tohle je brnkačka,“ mrkne na mě. Plácnu ho po zadku (protože na jeho hlavu v sedu nedosáhnu), on se však jen spokojeně ušklíbne. Když bojuji se svou snídaní, ještě něco dalšího vaří. Překvapí mě, když přede mě postaví nějakou krabičku s jídlem. „Oběd,“ řekne jen.

„A svačina nebude, mami?“ zeptám se provokativně.

„Ještě si stěžuj,“ zakření se na mě. Sleduji ho jen v zástěře a spodním prádle. Mám chuť mu říct, aby si sundal i to spodní prádlo, ale raději se umlčím dalším kusem omelety. Když dobojuji, obávám se, že mi přistane na talíři snad ještě přídavek. Místo toho mě naštěstí čekají slova chvály a poplácání po rameni. A krabička se svačinou…

„Nejsem zvyklý snídat,“ přiznám se.

„A pak nemáš vypadat jako vyžle,“ vyplázne na mě jazyk. Pokrčím ledabyle rameny. Většinou mi čaj stačí. Když namítnu, že by měl taky posnídat, odbyde mě tím, že mu stačí jenom čaj. Schytá ode mě varovný pohled. Nakonec ho přemluvím, aby se taky posadil. Tempo, jakým však spořádal svou omeletu, je skoro vražedné.

„Bude ti blbě,“ pronesu, když popíjím svůj čaj.

„Tak ti zavolám, aby ses o mně přišel postarat,“ mrkne na mě.

„To si ještě rozmyslím,“ zabrblám. Schytám jemný kopanec pod stolem. Vyslouží si i on svůj vlastní, ale o dost silnější, když mi prsty na noze pomalu přejede po lýtku. „Myslíš taky na něco jiného?“ ušklíbnu se na něj.

„Ne,“ usměje se nevinně. Div nevyprsknu čaj od smíchu.

 

Jen s velkým přemáháním opouštím dům. Jsem však pomalu vypuštěn, obdařený nejen obědem a svačinou, ale taky několika vroucnými polibky, posledními prohrábnutími vlasy, starostlivými dotyky a slovy na útěchu a sílu. Uměl bych si představit každé ráno, aby vypadalo takhle. Jen smutně přivřu oči, když se pomalu vymaním z jeho objetí. Ještě se stihneme domluvit, že dneska přijdu zase já k němu. Proč se pořád střídáme? Ne, že by mi to vadilo. A na druhou stranu – zas tak dobře se ještě neznáme, abychom přemýšleli o společném bydlení, no ne? To, že si ho umím představit, neznamená, že si to Walter umí také představit. Věnuji mu poslední pohled. Ujistí mě, že jen umyje nádobí a zmizí. Klíče nechá pod květináčem na okně. Jen přikývnu, zvednu ruku na rozloučení, nasednu na kolo a rozjedu se do práce. Na tváři mi hraje drobný úsměv a cítím příjemné teplo uvnitř sebe.

Říká se, že štěstí jde ruku v ruce se smůlou. Na mě naštěstí smůla tentokrát nespadla. Nepočítám několik dopisů, které dnes přišly. Ostatní si je rozeberou, aby se po delší době dostali na vzduch. Líně si vezmu ten poslední, který na mě zbyl. Nejraději bych ho neotevíral vůbec, abych neznal další jméno mrtvého člověka. Jen tiše pozoruji známku a pečeť, která je na všech dopisech stejná.

Když chci dopis otevřít, vzhlédnu.

Stejně tak všichni ostatní kolegové, až na jednoho.

Timothy Wood.

Je to právě on, kdo upoutal naši pozornost.

Pomalu dýchá, je celý rudý, ruce se mu třepou, když v rukách drží dopis a křečovitě ho tiskne mezi prsty. V očích má hrůzu. Zničehonic zakřičí, začne mlátit pěstmi do stolu, shodí všechno na zem. Propisky se rozletí do všech stran, rámeček s fotografií praskne, jeho hrnek se roztříští na kousíčky, balíček žvýkací gumy se zakutálí pod stůl. Několikrát ještě udeří do stolu, který se pod jeho silou prohne. Popadne dopis, který sotva otevřel, a začne ho škubat.

Přemýšlíte, co se s ním nyní děje? Je to určitá fáze krize. Každý si ji během této práce projde několikrát. Snažíme se tuto krizi potlačit do doby, než budeme o samotě venku, ale někdy to prostě udržet v sobě nejde.

Spouštěčem může být i sebemenší drobnost.

Roztrhaný dopis hodí na zem a dupe na něj, drží se za vlasy a rve si je, zatímco neustále křičí. Rozhlédne se spěšně kolem, bělmo očí má zarudlé, oči lesklé od slz. Čí číslo stálo v dopise, že ho to tak polekalo? Jeden z nás se zvedne a opatrně k němu přejde, aby ho uklidnil, to už ho však Timothy odstrčí stranou a žene se kupředu. Kam? Směrem na balkón. Trvá jen pár vteřin, než se tam dostane. Všichni stojí jako zmražení. Je nám moc dobře jasné, co se Timothy snaží udělat. Ale nemá na to právo…

Když už skoro přeleze zábradlí, omotám mu ruce kolem tlustého břicha a strhnu ho dolů na zem. Smýká sebou a křičí na mě.

„Pusť mě, Takeshi!“ křičí a slzy mu tečou z očí. „Nic lepšího si nezasloužím! Smrt se mi stejně vyhne, sakra!“

„To je tvůj osud!“ zakřičím na něj a držím ho při zemi, ale vím jistě, že až použije síly, snadno se mě zbaví. „Žij život toho, komu jsi ho sebral!“

Delší dobu s ním bojuji sám, než mi konečně ostatní pomůžou a odvlečou ho zpátky dovnitř. Chvíli trvá, než se uklidní, ale nakonec jen propukne v usedavý pláč, schoulí se na židli a posílá nás pryč. Dáváme mu chvíli, aby se vzpamatoval.

Když je schopen opět normální konverzace, natáhne se pro hadr a spěšně si přetře obličej. Nadechne se pomalu nosem.

„Už lepší?“ zeptá se kolega opatrně.

Timothy nejistě přikývne.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptám se.

Chvíli váhá, ale poté znovu přikývne. Očima spočine na kouscích dopisu. Je ticho. Potom vstane a začne je sbírat.

„Znáte přeci mou sousedku? Tu, která mi posílá skvělé jablečné koláče. Hm, nebo posledně jsem od ní donesl sušenky s karamelem,“ snaží se nám připomenout její vařící schopnosti, které jsou vskutku pozoruhodné. Jen přikývneme a někdo poznamená, že její kokosové kostky jsou také skvělé.

„Co se stalo?“ zeptám se znovu já.

Timothy do ruky položí poslední kousek dopisu, než je všechny hodí do koše a začne sbírat tužky a propisky a úhledně je skládat na stolek. Pro rozbitý hrnek si zajde pro lopatku.

„Její syn… měl číslo ode mě. Byl jsem to já, kdo mu tehdy předal dopis. Byl hrdý. I ona… byla hrdá. Otec byl příliš starý na to, aby sloužil. Oba ho šli vyprovodit na vlak. Slíbil jsem jim, že se jim vrátí. A nyní…“ poslední slovo zašeptá plačtivě a ruka s kousky hrnku se u roztřese, takže všechno vysype znovu na zem. „Jsem vážně… anděl smrti,“ zavzlyká tiše.

Vyměním si pohled s ostatními.

„Jak… zemřel?“ zeptá se někdo jiný než já.

„V boji,“ zašeptá Timothy zlomeně jen a konečně vyhodí útržky dopisu do koše. „Pokud dovolíte… tohle je osobní. Měl bych… to být já. Už tak mě musí jistě nenávidět. Sebral jsem jí syna… a slíbil jí, že se vrátí. Jsem lhář. Má plné právo mě nenávidět.“

Mlčíme.

„Jsi si jistý?“ zeptám se jenom.

Timothy jen přikývne.

„Dobře,“ ozve se za mnou hlas kolegy. „Pokud si myslíš, že to bude nejlepší…?“

„Musím převzít zodpovědnost,“ dodá Timothy jen, když vstane a otřepe si kolena. Netrvá dlouho a vezme si svůj klobouk, v tiskárně vyjede papír, jehož obsah všichni až příliš důvěrně známe. Popadne ještě pár dalších dopisů, které ani nezkontroloval. Nejspíš si to ani neuvědomil, nebo nás chtěl zmást, abychom se nedivili, proč bude delší dobu pryč. Jen nám vysmekne kloboukem poklonu a zmizí.

Chvíli váhám, než pohlédnu k balkónu. Chtěl zemřít. Stisknu tužku pevně mezi prsty. Nemáme jistotu, že se o to nepokusí znovu.

„Musím na vzduch,“ pronesu jen a odejdu, ostatní jen zamručí na odpověď.

Počkám, až se Timothy rozjede na vlastním kole pryč. Poté ho začnu pronásledovat s velkým odstupem, aby si mě nevšiml. Nevím, co se mu honí v hlavě, ale určitě nic dobrého. Timothy není slaboch, ale když se jedná o blízkého člověka, sami často děláme šílené věci, aniž si to uvědomíme. Myslíme si, že jsou správné. A přitom naše blízké jenom více zraňují. Musím se ujistit, že Timothy svou sousedku ještě víc nezraní, než zranil sebe. Kolo odstavím za rohem a opatrně se přiblížím k domu od Timothyho.

Vidím ho, jak váhá. Jak si hraje s oznámením. Jak jde po cestičce ke dveřím a zase se vrací. Jak si rukou spravuje nervózně vlasy a stírá pot. Jak si znovu naráží klobouk na hlavu. Jak se nadechne z plných plic a nejistý krokem jde znovu ke dveřím. Přiblížím se o něco víc. Zaklepe na dveře.

Když mu otevře jen o pár let starší žena, přivítá ho s milým úsměvem a vřelým pohledem. Timothy se kousne do rtu, ještě jednou zaváhá, než si sundá klobouk. Nervózně si s ním hraje. Žena se zasměje.

„Cože jsi dneska tak stydlivý? Pojď dál,“ zve ho vesele.

„Ch-Charlotto,“ zakoktá se a poté si odkašle, když mu hlas přeskočí. Žena se zasměje.

„Ano?“

Timothy pohlédne k zemi. Nadechne se ústy, než k ní znovu vzhlédne. Násilím polkne nasucho. Otevře ústa. Nejdříve nic nevyjde. Klobouk si nervózně v prstech otočí, než konečně začne.

Stejné otázky, které pokládáme všichni. Charlotta se jenom směje a odpovídá mu s humorem. Myslí si, že jde o vtip, že snad zapomněla, že má svátek nebo nějaké výročí, kdy se sem přistěhovali s manželem. Až potom jí začne docházet, že se nejedná o žert. Zbledne jako stěna a vytřeští na něj oči.

„Ne,“ zašeptá, než poté vykřikne: „Ne!“

„Je mi to líto, Charlotto,“ zašeptá Timothy a skloní hlavu. Žena se mírně třese. Co však následuje, mě překvapí. Charlotta se rozmáchne rukou a vlepí Timothymu facku, div nespadne pod její silou.

„Slíbil jsi…!“ zavřískne na něj se slzami v očích. Timothy mlčí, drží se za rudou tvář a hledí k zemi. „Slíbil jsi, že se mi můj syn vrátí! A co jsi udělal? Co jsi udělal?! Poslal jsi ho na smrt! Stejně tak mnoho dalších! Už jsi šťastný? Proč on? Proč ne já? Proč jsi tehdy nepřišel za mnou a nedožadoval ses mě?“

Začne ho mlátit do hrudi a pořád na něj něco křičí. Zakryju si však uši. Tohle nemohu slyšet. Posléze její křik utichne, slyším jen její těžký a namáhavý pláč. Dusí se slzami. Nejistě se na tu scénu naposledy podívám, než se vzdálím. Vidím, jak Timothy svírá Charlottu ve svém náručí a slyším její nadávky a vzlyky. Nasednu na kolo a odjedu. Měl bych počkat, až i Timothy půjde, ale nevydržel bych to.

Když přijedu zpátky, odstavím kolo na své místo.

Mlčky vejdu do místnosti a usadím se.

„Hlava čistá?“ zeptá se někdo tiše.

Nejspíš,“ řeknu stejně tiše.

Nejsem schopen se vůbec soustředit. Vyjdu ven na balkón a zhluboka se nadechnu. Temné dešťové mraky se začínají stahovat směrem k nám. Zavřu oči. Teplý vánek mi prohrábne vlasy.

Opřu si čelo o zábradlí.

Příjemně chladí.

 

Nepostřehnu, kdy začne pršet. Vzpamatuji se, až se mi oblečení lepí na kůži. Povzdychnu si a svěsím hlavu ještě níž. Ať už je večer, přeji si. Ještě chvíli stojím na dešti, než zase zmizím vevnitř a jdu se vysušit za hromadného smíchu mých kolegů. Všimnu si, že se Timothy ještě nevrátil. Začínám mít už trochu obavy.

Na mou otázku, zda se vůbec ozval, mi nikdo neodpoví.

Unaveně na sebe pohlédnu do zrcadla, když se snažím osušit na toaletách.

Ta scéna s Timothym mi nedá pokoj.

Pořád se k ní vracím a skenuji očima sem a tam dveře, zda se v nich Timothy náhodou neobjeví. Měl bych se mu nejspíš omluvit. Neviděl mě, ale pocit viny přesahuje pocit klidu. Pohlédnu očima dolů na číslo. Nepatří mezi lidi, kterým jsem předal dopis. Všechna svá čísla si pamatuji. Každý z nás si je pamatuje až moc dobře. Vstanu a přejdu do archívu. Snažím se nemyslet, snažím se tady zůstat co nejdéle, přestože tak prodlužuji utrpení rodiny, která je v nejistotě. Nebo je spíše udržuji v klidu, že jejich příbuzný je stále naživu a zdráv? Netuším. Prsty přejíždím po složkách jednotlivých mužů a žen a hledám v nich jedno určité číslo. Pomalu a opatrně. Nikam nespěchám. Svraštím obočí, když uvidím složky s čísly, které sem nepatří. Vyndám je. Spatřím úplně nové tváře. Možná, že je přijal někdo jiný, ale i tak by je nemohl dát zrovna sem, úplně mimo seznam. Nejsou to jediné složky, které jsou zpřeházené. Když je jdu dát na jejich místo, najdu další zpřeházené složky. S dalšími novými jmény. Povzdychnu si a začnu třídit.

Je vyloučeno, aby někdo z nás, ať už nedopatřením nebo záměrně, tolik složek přemístil úplně mimo jejich pravé místo a skříň.

Prohlížím si tváře mužů a žen, které jsem nikdy neviděl. Svraštím obočí. Nepatří pod náš okrsek, pod naše město. Proč tady tedy jsou?

Sevřu si kořen nosu.

Nejspíš špatně protřídili poštu a přihlášky. Nebylo by to poprvé.

Kdyby se to stalo u jednoho dokumentu, u dvou… neřeknu. Ale u osmadvaceti – to už je na pováženou.

A to jsou jen ty, které jsem našel nyní.

Vyjdu ven a oslovím zbylé kolegy, kteří opět upadají do nečinnosti, přestože práce máme až nad hlavu, zda jsou si vědomi tohoto přehazování. Dostane se mi jen tichých zakrouceních hlavou a mnoha otázek. Otázek, na které můj mozek není schopen odpovědět kvůli dočasné otupělosti smyslů.

Nakonec si jen podrážděně sednu zpátky a přeji si, abych se nikdy nebyl zeptal.

 

Než skončíme s rozdělováním a identifikováním nebo vyplňováním přihlášek či odpovídáním na výhružné dopisy, že nám někdo podpálí tuhle hříšnou budovu, venku už je tma a hustě prší. A já jako naschvál nemám deštník. Smutně si povzdychnu. Doufám, že v tohle nečasu zůstal Walter doma. Pomalu si protáhnu obličej.

„Jdeš už?“ slyším něčí hlas. „Máš deštník nebo tě někdo vyzvedne?“

„Nějak se domů dopravím,“ prohodím. Když si balím věci, smutně se usměji nad nedojedenou svačinou. Zatraceně, ten oběd byl vážně dobrý. Však mi taky záviděli a ptali se na recept, vyžírky jedny.

„Skutečně?“ ujišťuje se.

„Ano,“ usměji se na něj vlídně.

„Dobře,“ pokrčí ledabyle rameny. „Tak zase zítra.“

Když zmizí, otevřu krabici se svačinou. Tousty jsou sice zvlhlé, ale pořád dobré. A navíc připravené s něhou a láskou. I kdybych měl prasknout, sním je všechny. Pozoruji přitom hodiny, abych měl jistotu, že nezmeškám Walterův příchod. Pokud vůbec přijde, pochopitelně. Pokud měl rozum a zůstal doma, počkám, až se počasí zklidní. To bude totiž nejlepší rozhodnutí.

Než se naději, už rukou hrabu v prázdné krabičce na jídlo. Dobře, uznávám, že si mě už rozmazlil. Přejdu k oknu. Venku je doslova psí počasí. Fučí, blesky lítají oblohou, prší ze všech stran. Jen šílenec by vyšel ven. Výpadek elektřiny na sebe nenechá dlouho čekat. Musím se pousmát. Ještě počasí dám chvíli, potom půjdu domů.

Tedy spíše se pokusím probojovat se domů.

 

O to větší překvapení pro mě je, když si všimnu promoklé osoby bojující s deštníkem proti větru a dešti. Dostanu nehezký pocit. Určitě zahne za roh, říkám si. Ne. Ten maniak pro mě vážně přišel. Povzdychnu si a rychle seběhnu dolů. Naštěstí na vrátnici zůstal ještě vrátný a očividně se také neměl k odchodu.

„Můžeš mi říct, zda tvoje hloupost zná hranic?“ zašklebím se na Waltera, když mu podávám ručník.

„Ještě si stěžuj,“ zazubí se na mě, celý zmoklý jako pes. Zatřepe hlavou. Povzdychnu si. „Stydíš se za mě?“ mrkne na mě nenápadně.

„Ne, ale mám chuť tě vyhodit zase ven.“

„Nemůžeš vyhodit bezbranného civilistu jen tak na ulici.“

„Ty nejsi bezbranný,“ připomenu mu.

„Jakpak to?“

„Ještě chvíli mě dráždi a ukážu ti jakpak to,“ zasyčím šeptem škodolibě. Ušklíbne se.

„Rád tě dráždím,“ zašeptá upřímně. Bodejť by ne! „Nemůžeme se přemístit na chvíli někde, kde budeme sami?“ zašeptá ještě tišeji a přitom pohledem se kradmo obrátí na vrátného. Tomu je silně jedno, co si vykládáme, spíše nadává na počasí.

„Fajn,“ kapituluji a odvedu ho do nějaké větší místnosti. Zavřu za námi dveře. Walter se spokojeně usměje, jako malé dítě. „Spokojený?“

Roztáhne ruce a div na mě nepadne, jak mě pevně obejme. „Teď už ano,“ zavrní jako kočka. Protočím nad ním hravě očima, ale usměji se pro sebe, když ho také obejmu. „Chyběl jsem ti?“ vyzvídá.

„Hm, možná,“ rýpnu si do jeho ega.

„Já ti dám možná,“ ušklíbne se na mě a kousne mě do nosu. Opřu se o jeho hruď a sešpulím pusu.

„Jsi mokrý,“ poznamenám.

„Jsi génius,“ usměje se ironicky.

Schytá ode mě ránu ručníkem do boku, až trochu nadskočí. „Tohle si odskáčeš,“ ujistí mě, když mi vyrve vlhký ručník z ruky. Nejdříve se trochu usuší, než mě jím praští po zadku. Otevřu pusu v němý výkřik. Tu radost mu však neudělám! Oba se zasmějeme. Pomůžu mu z mokrého oblečení a nabídnu mi i asistenci. „Nemysli si, že tě nechám se k sobě dostat tak blízko,“ usměje se nevinně a ručník drží pevně ve svých rukách. Myslí si, že bych mu ho sebral. Tak se alespoň kochám pohledem na jeho tělo. Tedy spíše jeho obrys. Ať se rozsvítí zničehonic světla, pomyslím si. Ať ho zastihnu nepřipraveného.

Zmateně zamrkám, když přejde ke mně. Ručník mi omotá kolem pasu a přitáhne mě jím k sobě. Sehne se dolů ke mně a políbí mě na rty.

„Jaký byl dneska den?“ zeptá se důvěrně a tiše.

„Smutný a osamocený,“ řeknu upřímně a opřu se o něj.

Rukou mi prohrábne vlasy. „Pročpak?“

„Protože jsi tady nebyl ty,“ řeknu s pohledem stranou. Jsem rád za tu tmu kolem nás. I tak Walter dokáže snadno najít mou tvář, sevřít ji mezi prsty a vtáhnout mě do hlubokého, vášnivého polibku.

„Vynahradím ti to,“ slíbí mi, když mě přitiskne k sobě.

„Na to spoléhám,“ pousměji se pro sebe. Jeho obnažená hruď, přestože je stále trochu vlhká, příjemně hřeje. Stejně tak jeho ruce, které mě vískají ve vlasech, hřejí.

Spokojeně zavřu oči.

„Neusni mi tady,“ zašeptá mi do ucha.

„Pako,“ zakroutím nad ním hlavou.

„Proč jsem zase pako?“ zeptá se dotčeně.

„Protože umíš zkazit hezkou chvilku,“ šťouchnu ho do hrudi. Hrdě přikývne. On je na to snad vážně hrdý! „Až se počasí zlepší, ještě bych někam rád zašel.“

„Někam?“

„Je to kvůli kolegy,“ pokrčím rameny. „Měl těžký den.“

„Tak to teď jistě bumbá v hospodě.“

„Ne, určitě ne.“

Walter si povzdychne. „Nevím, jak bych měl na tohle reagovat, abych pravdu řekl,“ řekne a zamyslí se. „Mám to přijmout jenom jako starostlivý partner? Nebo jako milující manžel tě doprovodit a nekomentovat to? Nebo mám být žárlivý přítel, který ti to zakáže?“ při poslední větě se na mě zeširoka zazubí. Ušklíbnu se.

„Záleží na tobě, ale určitě bude z tebe žárlivka. Živě si tě dokážu představit,“ šeptám mu do ucha.

„Hm, ještě jsi mě žárlivého neviděl,“ ušklíbne se víc.

„O to víc mě to nyní láká,“ mrknu na něj. Počkat… řekl vážně předtím manžel? Krev se mi nažene do obličeje. Blbec! A jako naschvál v tuhle chvíli se musí nahodit světla. Že mám já ale sakra štěstí! Walter na mě nejdříve zamrká, ale potom se vřele usměje.

„Že bys měl nemravné myšlenky?“ zazubí se.

Říká samec sám! „Zklidni hormony, lovče, ještě někam musíme zajít,“ zazubím se.

„Co když ti to nedovolím?“ nakloní hlavu na stranu, když přemýšlí nahlas.

„Ale dovolíš,“ poplácám ho po rameni s milým úsměvem, „protože jsi přece milující partner a chceš být i dokonalý manžel jednoho dne.“

Právě jsem si vykopal hrob. Walterovi zajiskří v očích. Že já mu vždycky tak dobře nahraji, sakra!

 

Když pršet přestane, vydáme se na svou cestu.

Skenujícímu pohledu žárlivého lovce se nakonec nevyhnu. Drží mě sice za ruku, ale pohledem by mohl vraždit. Asi jsem měl po něm chtít, aby mi byl oporou a milujícím partnerem, ale nemohu si asi znovu vybírat. Taky chci vidět jeho žárlivou stránku. Když dojdeme na místo, sice s sebou ošívá a chce se vypařit, ale když už jsem chtěl jeho žárlivou stránku, tak musí vydržet. Zazvoním na zvonek. Delší dobu čekáme na odpověď. Zkusím to znovu. Třeba usnul. Nebo není vůbec doma…

„Hm, asi není doma, tak jdeme,“ pokrčí Walter rameny a už chce jít pryč, ale já jdu na jinou stranu. „No tááák,“ protáhne a sleduje mě skoro zmučeně, jak se jdu podívat do oken nebo po zadním vchodu. Se sebezapřením se však vydá za mnou.

Nedalo by mi to pokoje, kdybych ho alespoň neviděl, jak spí nebo tak něco. To, že měl dnes krizi, neznamená, že to na něj nemůže přijít znovu.

Zadní dveře jsou otevřené.

Neměl bych, ale chci se jen ujistit. To přece není zločin, ne?

Vejdu dovnitř a Walter se jen chytá za hlavu a něco za mnou volá. Však ho jdu jen zkontrolovat, nejdu mu nic sebrat, zatraceně. Timothyho dům je plný harampádí a naprosto neuklizený a nezorganizovaný. Nejspíš jen Timothy se tady vyzná. Já mám co mluvit, napadne mě.

Slyším nějaký zvuk. Otočím se a vidím, že mě Walter tiše pronásleduje a prstem si dělá kolečka na spánku. Převrátím nad ním oči.

Nyní uslyším nějaké zavrzání.

Vydám se potichu za ním. Pootevřu dveře, zpoza kterých jde vidět jen slabý proužek světla. Sleduji Timothyho, jak sedí sklíčeně na židli a v ochablých rukou drží nějakou zbraň. Pohled má nepřítomný. Zakleju a rychle se k němu rozběhnu, když se pohne. Naštěstí pro mě je překvapený mou nečekanou návštěvou, takže vzhlédne a já mu mohu zbraň odhodit stranou. Sotva ji držel v rukách.

„Tohle není řešení!“ zatřesu s ním.

„A co mám podle tebe dělat?!“ zavřískne na mě. „Jak mám žít s tím, že jsem zabil syna své kamarádky? Syna, kterého jsem skoro bral jako za vlastního! A co když si taky přijdu pro ni jednoho dne?! Co když jí nakonec nevědomky seberu úplně všechno?“

Chvíli se takhle hádáme. Walter nás jen tiše pozoruje. Nohou zbraň posune úplně až do rohu pro případ nouze. Když se dohádáme, jako malé děti, oba si jen otráveně povzdychneme.

„Jestli jí to chceš nějak oplatit, tak se rozhodně nezabíjej,“ řeknu znovu. „Je to bohužel… riziko povolání.“

Timothy se křivě, smutně usměje. „Když budu slaboch a neudělám to sám, udělá to buď ona, nebo její manžel.“

„Pochybuji.“

Pohlédnu na Waltera. Přejdu k němu a přemýšlím. „Asi se ti moc nechce odejít, když nemáš jistotu, že se o to nepokusí znovu, že?“ zeptá se tiše. Přikývnu. Tolik asi k našemu dnešnímu večeru. „Měl bych nejspíš jít…?“

„Ne,“ zarazím ho ihned. „Sám ho rozhodně uhlídat nedokážu.“

„Nejsem chůva,“ usměje se trochu.

„Víš, jak to myslím,“ povzdychnu si.

„Ze všeho nejdřív by bylo nejlepší tu zbraň zbavit nábojů. Potom mu ji můžeme dát, ať si s ní hraje.“ Praštím ho do ramene. „Žertuji.“

„Když mu seberu pistoli, má tady nože, vidličky, sklo… plno věcí,“ přemýšlím nahlas.

„Nebo dostane rozum a nic si neudělá. Nanejvýš se opije.“

Bingo!

Když ho opijeme do němoty, tak usne a nebude o sobě vědět. „Úžasný nápad,“ div nevykřiknu a rychle ho políbím na líc. „Budeš mi asistovat?“ usměji se široce.

„Ten úsměv se mi nelíbí,“ podotkne Walter a chce vycouvat, ale to už ho tahám do místnosti.

„Bude se ti to líbit,“ švitořím vesele a i přes jeho protest ho dotáhnu ke svému kolegovi a představím je. Pokud se mi povede opít Timothyho natolik, že brzy usne, třeba nebude potřeba se zpít do němoty s ním.

Otázkou však zůstává – jak dlouho to tempo s ním vydržím?

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 9)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Ray se ráno vzbudil a všeobjímající ticho mu napovědělo, že je pravděpodobně...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 16
Petr seděl v boxerkách na kraji Jirovy postele a čekal, až muž vyjde z...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 7
„Hej Armine, pamatuješ si naše poslední chvíle?" zeptal se muž s plačící tváří...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 15
„Ty ses jako udělal do mě?“ „Je tu snad ještě někdo jinej?“ Odpověděl jsem...