So, 31/12/2016 - 19:21
3

>Svítilo slunce, byl však smutný den. Bylo teplo, vítr si pohrával s větvemi stromů, padající listí mělo vyplnit prázdnotu. Prsty držely obrovskou kytici sudého počtu. Nehybně jsem stál, všichni ostatní už odešli, ale jenom on se nikdy nevrátí. "Přál jsem si být tvým hrdinou a vidíš jak to dopadlo?" Po tvářích stékaly slzy, oči červenaly. Klekl jsem si a požádal o odpuštění. Nebylo v mé moci mu pomoci. "Promiň." Opřel jsem kytici o náhrobek a pomodlil se. <

 

Itachi Kaage:

Jeho meč míří k mému srdci, rychle reaguji a vyhýbám se. Tváří se znechuceně. Otáčím se a rozbíhám k nejbližší budově. Dohání mě. "Mě neutečeš." křičí. Já vím, že proti němu nemám šanci, ale nemůžu se jenom tak vzdát. Musím ochránit Susumu, potřebuji ho ochránit! Udělám co bude v mé moci.

Rozrážím vchodové dveře a vybíhám schody do druhého patra. Zatáčím vpravo. Jsem na balkóně. Pevně držím meč. Mířím před sebe na vchdo, ve kterém se objevuje on.

"Víš, že lidé jsou naivní? Dokážou uvěřit všemu, co jim kdo nakecá. Vím to z vlatní zkušenosti." radostně se otřepal. "Mysleli si, že Vlčí dítě způsobí zkázu, a tak jej toužili zabít. Tehdy jsem "utekl" a vynesl onu fámu o tom, že mě porazili v lese. A jak jsem řekl, uvěřili tomu." Směje se, zatímco já nervozně přešlapuji u zábradlí. "Nyní jim konečně přinesu tu obávanou zkázu srpnových dětí!! A to díky tobě!" V klidu si popošel. "Znovu je zrodím. Ještě naposledy se podívají na ten hrozný svět. Pak přijde rána, která všechno změní!"

"Kde si byl celou tu dobu? A jak je možné že žiješ, vždyť je to…" Snažím se prodloužit rozhovor, zároveň zjistit co nejvíce informací. Když se ke mě rozejde, jednou rukou se opřu o vratké ohraničení. Mečem na něj však stále mířím.

"Přesně sto let. Nebyl jsem člověk, pouze žil jako nebohé lidské stvoření trpící poruchou. Pomalu se načítaly dny, a já věděl že jednou přijdeš. Potom se objevil Susumu, díky všem těm báchorkám, které se tvořily v myslích lidí, jsem se postupně stával jeho nejbližší osobou, aniž by o tom věděl. A když se dověděl o Takeru, dítěti, které bylo divné, o tom že je jeho následníkem, stal jsem se jeho tvorem jako nejmilejší bratr Katsu. Postupně jsem ho začal ovládat, a přitom dokázal aby mi naplno věřil. Myslel si, že jsem mu naprosto oddaný, zatímco jsem jej v potřebných chvílích ovládal a používal ho pro svoje potřeby. Teď v tom má dokonalý zmatek, už dokáži vyvolat představy, které ho příváději k šílenství. A víš co? Zatím, co ty tady plkáš a ztrácíš můj čas, utápí se v přesvědčení, že ho chce zabít zdravotní sestřička. Ach, má lepší a lepší nápady."
"Zdravotní sestřička?"
"Jo, šel do nemocnice ten idiot, asi tě chce zachránit…" říká lhostnejně "Ale dost řečí, je čas abys zemřel." Vrhá se na mě.

Yuta Susumu:

Ležím, nevím kde. Naposledy jsem byl v nemocnici, ale tady to vypadá jinak. Už ani nedokáži místnost přiřadit. Zvednu se do sedu a kouknu dolů na ruce. Jsou sevřené v poutech, cítím onen tlak, ale mohu s nima pohybovat jak chci. Zdají se povolená, nebo dokonce na šňurce, jelikož je mohu také odtáhnout. Dochází mi to, jsou jenom v mé hlavě. Vidím je, ale neexistují.

"Ehm." upozorní na sebe hlas sestřičky. Sedí na dřevěnem stole naproti mě. Jednou rukou si pohrává s nožem, jenž mi předtím vypadl z kapsy. Jezdí s ním po stole. Druhou rukou mi mává. Těsné a krátké šaty zakrývají, jen dostatečně, ženě intimní části. "Už jsi konečně vzhůru?"

"Co jsi zač?" Ptám se se strachem, ale s přesvědčením.

"K čemu by ti to bylo, hochu?" posílá ke mě jakési vlny. "Ale něco bych ti na sebe prozradit mohla." Sesouvá se ze stolu, na zem pokládá nejprve jednu nohu a poté druhou. Luská prsty. "Katsu tě jde zabít." Udělala krok vpřed. Natahuje se a rychlým pohybem bodá. Překvapen stihnu na poslední chvli uhnout, jenže nůž se zabodává do pravé paže. Zasekl se, ostrá bolest projíždí tělem. Vytrhávám se ženě a I s nožem vybíhám ven z místnosti. Držím se za ránu. Dlouhá úzká chodba je obrostlá kořeny stromů. Skáču hned do prvního úkrytu v záhybu. Zkoumám ránu a poté pomalým a bolestivým pohybem vytahuju předmět. Začíná krvácet, ale nevzdávám se. Už jsme skoro na konci…

"Kdepak jsi bráško?" Kroky se přibližují, následně však zase oddalují. Utichají. Levou rukou svírám krvácející ránu zatímco zraněnou se chystám zaútočit. Bezhlavě se rozbíhám. Může to být tak snadné? Je ke mě otočená zády, míří na druhou stranu.

"Aaa!" křičím, když vyhazuji zbraň. Letí k ní, překvapeně se otáčí, neočekávala, že zrovna tak…

Chytá ho. "Ne, takhle to nepůjde." Poví mi se smíchem. Znovu na mě útočí. Rychlými pohyby střídá útok z jedné I druhé strany. Snažím se bránit, neutíkám. S nárazem padám k zemi. Nohou tlačí na hrudník, ostří přikládá ke krku. Pomalu posouvá, jako by chtěla odpárat hlavu vrstvu po vrstvě. Snažím se protestovat Hážu rukama, ale je až příliš silná. Se svým hubeným, zraněným a slabým tělem nemám šanci. Trhá mi vlasy, tlačí hlavu do záklonu. "Promiň, to není příliš rychle. Ale chci si to užít"

>"Stačila jedna rána, proč jsi nic neudělal?" mluvil ke mě Itachi.
"Neměl jsem sílu." protestoval jsem.
"Sám tomu nevěříš. Věděl jsi, že buď ona nebo ty. Věděl jsi, že na to máš… Tys jen nechtěl dál být svůj."
"Nikdy jsem nebyl svůj!" vykřikl jsem. "Sám moc dobře víš, že jsem celou tu dobu byl někdo jiný. Že pravda nebyla nikde, nebyl jsem důležitý…"

"To je lež!" Odporoval. "Pro mě si byl důležitý…<

Víčka mám zavřená, výraz zkřivený v bolesti. Po slepu pátrám po její paži. Když se ji dotknu nemohu vyčkávat. Stahuju jí ze sebe, obracím na záda. "Takhle by to nešlo." řeknu pro tentokrát já. Tekutina tvoří krvavý potok, nakonec odpadá na ženino tělo. Bojuji se silným sevřením na noži, chci ho uzmout pro sebe, zároveň však i pro ni. Křečovitě se brání, ale její energie vyprchává. Zaléhá mi v uších, však nadějně přebírám zbraň a bez váhání bodám do krku. Nemohu se na to dívat, zabíjím člověka. Najednou se z ní stávají hvězdičky, mizí ze země, letí vzhůru. Shromáždují se do velké koule, točí se a potom praská.

Stromy mizí, všechno se vrací do normálu a se zjištěním, že jsem pořád v nemocnici omdlévám.

 

Itachi Kaage:

Najednou padá na kolena. Chytá se za hlavu. "Ten hajzl, už nesmím čekat!" Zakroutí hlavou.

"Trefil ji! Zabil ji! Mám pravdu!" Kolem rukojeti jsou obmotané prsty, má v plánu mě další ranou zapíchnout a vyhrát. Zábradlí, o které se opírám, povoluje. Už nedrží tak pevně jako má. V hlavě proletí plán.

Meč natáhne za hlavu a krokem vpřed do toho dává sílu. Nevím, jak je to možné, ale rychlým pohybem se vyhýbám. Zmateně se rozhlíží, nechápe to stejně jako já. Překračuje na místě, vystrkuji nohu a s podkopnutím jej zhazuji na zábradlí. Chytá se ho, pod jeho váhou povoluje. Proráží vzduch. Setmění prořízně východ slunce. Padá dolů z balkónu, meč letí kousek nad ním. Hrubě dopadá na záda, pronikavé křupnutí láme kosti. Zbraň se otáčí ostřím k němu a lehce se zabodává do hrudníku.

Z úst psrká krev. Nevěřícne si sedám. Zavírám oči, víčka tikají.

Jsem v nemocnici. Ležím na stejném místě, jako před tím. Matka sedí u postele a spí. Všímám si ztrápeného výrazu. Pak si všímám obvázaných rukou. Dlaň přikládám k ústům. "Byl to jenom sen!" vykřiknu do ní. Spící osoba se probouzí.
"Itachi!" Objímá mě. "Tolik jsem se o tebe bála!" Z nosu mi stéká krev. "Tady máš." Podává mi kapesník, ale nakonec přebírá iniciativitu a drží mi ho u krvácejícího místa. "To už nic není." Je spokojená.

Sedíme, matka muví a já ji v klidu naslouchám. "No a najednou se ti objevil otok na koleni. Nechápali jsme, co se děje, ale doktoři začínali tušit. Už tehdá, jak ses pokusil o, ty víš co, si nějak nezvykle krvácel. A byla to pravda. Ihned ti dodali potřebné množství srážecího faktoru, operovali potřebné a mnoho dalších… Důležité bylo, že ses začal vracet do normálu. Pak se vyskytly problémy a ty jsi upadl do kómatu" V hlavě se hned motala otázka, jak dlouhou dobu jsem spal. Nakonec jsem to vědět nechtěl. "Odskočím si, hned jsem zpátky, nepotřebuješ něco?" Zakroutím hlavou.

Matka odejde, ale vzápěti se zase otevřou dveře a v nich se objeví muž v bílém oblečení. Zezadu jej přidržuje sestřička. Muž se usmívá. S pomocí dojde k posteli a ulehne. Sotva sestřička odejde, vrhám se za ním. Vrávorám, ale nenechám se zastavit. Opřu se o jeho postel. Sluneční paprsky zvýrazňují jeho bledou tvář. Jde vidět, že ho potkalo hodně trápení.

A tak jsem touhu o snu zapomenul a uvěřil ve skutečnost.

"Susumu?" Chytám ho za ruku, nechává se. "žiješ! Ty žiješ!" Skoro skáču radostí.
"Omlouvám se Itachi." Zvážní.

"Za co?"

"Nedokázal jsem se ovládat, to on byl tím, kdo mě měl v hrstí, tím kdo mě ovládal… on byl všechno, čím jsem byl. Já-" Umlčím ho polibkem. Pohladím po tváři.
"Neomlouvej se, vím to."

"Odjíždím." Vykulím na něj oči. V koleni ucítím tlak.

"Kam?" dobývám se

"Zajistili mi tří měsíční léčbu v psychiatrické léčebně."

"Co? Cože?"

"Chtěl jsem tě ochránit, a tak jsem běžel za tebou do nemocnice. Ale objevila se ona, já… ona byla opravdová!"

"Pšt. Nemluv." Znovu ho políbím, neboť vím, co tím vším myslí. Tu se otevřou dveře a do pokoje vejde vyděšená máma. Jop, já vím. Nemáš ho ráda, ale já ano. A taky jsem slíbil, že ho zbavím pomluv. I když nevíš, co se dělo ve chvílích kómatu, povedlo se mi to, alespoń tak, jak to bylo potřeba. Tak, jak je to pro něj důležité.

 

"Počkám na tebe, Susumu." vyšlu potichu k muži, který mě zachránil. Usměje se. Je možné, že mě slyšel?

Dodatek autora: 

Doufám, že se vám povídka líbila!! :3

4.81818
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 11)
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Když zoufalství zvítězí… „Zeptám se tedy jinak, mistře,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
„Řekni, Takano-kun – co všechno o mně zatím víš?“ „Snad jenom to, že nemáš...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 29
...všichni andělé padnou... a když svět ztratí naději, zrodí se poslední...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 20
Roztáhl svá šedivá křídla a chystal se vznést, něco ho však zastavilo. Pomalu...