So, 11/11/2017 - 21:48
7

Daniel se zavrtěl a pomalu otevřel oči.

„Dany, jak ti je?“ zeptal jsem se tiše a odhrnoval mu vlasy z upoceného čela.

Protřel si rukou oči a posadil se. Bylo vidět, jak je zesláblý a dezorientovaný. Jako kdyby se díval skrze mě.

„Dany, to jsem já, Rob,“ mluvil jsem na něj. Zvedl ochable ruku a mávnul. „Máš tu nějaké léky na snížení horečky?“ ptal jsem se. Mírně jsem ho tlačil opět do lehu.

Zakroutil hlavou, když se položil.

„Tak dojdu něco koupit, lékárna je hned za rohem. Pak ti ohřeju tu polévku,“ řekl jsem a popotáhl mu deku až k bradě. Daniel zavřel oči.

„Hned budu zpátky,“ pohladil jsem ho po vlasech. Přemýšlel jsem, jestli mě vůbec pořádně vnímal.  Ještě chvíli jsem pozoroval, jak oddechuje. Když jsem si byl jistý, že tvrdě spí, zvedl jsem se a přivřel za sebou dveře do ložnice. Polévku jsem dal do lednice a batoh položil na židli v kuchyni. Sebral jsem jen peněženku a klíče od bytu.

 

Lékárnice mě vyslýchala, jako při soudu. Ptala se na všemožné příznaky a obtíže, které se u pacienta vyskytují, až mi z toho šla hlava kolem. Pomalu mi začínala docházet trpělivost, vždyť jsem potřeboval jen něco na sražení horečky. Měl jsem totiž v plánu Daniela dokopat k lékaři hned, jak mu horečka klesne a bude schopný sám myslet.

Nakonec jsem odcházel s obyčejným paralenem a kapkami do nosu. Podle toho, jak jsem ho slyšel chrápat, mi bylo jasné, že má pořádnou rýmů.

Když jsem dorazil zpátky, spal. Sundal jsem si bundu a přehodil ji přes židli. Pak jsem natočil sklenici vody a šel mu dát tabletku na snížení horečky.

Probudit ho mi dalo celkem zabrat. Tiše jsem šeptal jeho jméno a hladil ho po upocené tváři. Nakonec oči přece jen otevřel a zase se na mě díval, jako kdybych tam ani nebyl. Když jsem mu řekl, ať si vezme tabletku a zapije ji vodou, posadil se. Rozklepaně ke mně natáhl ruku.

Když poslušně polkl a vypil pár doušky vodu, opět si lehl. Spal dál během několika vteřin a já šel posbírat jeho špinavé svršky.

 

Bylo kolem šesté, když se z ložnice ozval kašel a po chvíli se ve dveřích objevil i on. Zamířil do koupelny a po chvíli přišel za mnou do kuchyně.

„Ahoj, tak jak je ti?“ zeptal jsem se a zvedl se ze židle. Zmohl se jen na mdlý úsměv. Sesunul se na židli a chvíli jen hleděl před sebe.

„Chceš ohřát ten vývar? Měl bys něco sníst,“ hrnul jsem se automaticky k lednici bez ohledu na jeho souhlas či nesouhlas.

Nalít polévku do misky a strčit do mikrovlnky bylo to nejjednodušší, ale donutit ho k tomu aby snědl víc, jak pár lžic bylo téměř o život. Nakonec do sebe poslušně natlačil polovinu toho, co jsem mu nalil. Na jednu stranu jsem ho chápal, ale na tu druhou jsem věděl, že vynechávat jídlo, i když je vám na umření, není moc dobré. Tělo potřebuje z něčeho získat sílu.

Také jsem ho ukecal, aby si dal krátkou sprchu a převlékl se do čistých svršků. Nechtělo se mu, bylo vidět, jak moc je unavený a nemá sílu. Přesto po chvíli přemlouvání vlezl do koupelny. Když vyšel s osuškou omotanou kolem pasu, hned jsem ho začal oblékat do dlouhých pyžamových kalhot a trička, které jsem mezitím našel. Než si opět lehnul, vzal si další paralen a pak už jsem ho nechal spát. Než jsem se však stihl zvednout z postele, vzal mě za ruku.

„Copak?“ hlesl jsem a stiskl jeho dlaň. Se zavřenýma očima se jemně usmál. Druhou rukou jsem ho pohladil po tváři. Přišel mi jako malé dítě.

Chvíli jsem tam s ním jen seděl a pozoroval v šeru jeho tmavou siluetu pod peřinou. Doufal jsem, že zase usne, on však místo toho otevřel oči a podíval se na mě.

„Neměl bys spát?“ zašeptal jsem. Daniel se posadil a vzal do ruky telefon.

„Zůstaneš tu se mnou?“ vyťukal otázku.

„Jistě,“ souhlasil jsem.

„Děkuji,“ s tím odložil telefon a lehl si.

„Zítra z práce půjdu nakoupit a pokusím se ti uvařit, ale žádnou kuchyň jako od maminky nečekej,“ usmál jsem se, ale bylo mi moc době jasné, jak jsem na tom s vařením. Mým vrcholným dílem byla míchaná vejce a polévka z pytlíku.

Daniel přikývl a usmál se. Zavřel oči a během chvíle klidně oddechoval.

 

Spal jsem v obýváku na gauči. Zaprvé jsem nechtěl chytit to, co sužovalo Daniela a za druhé spal na prostředku postele a já se nehodlal mačkat na kraji. Nedělalo mi tedy problém zabrat gauč a spát jen pod slabou dekou. Ráno jsem sice nebyl tak čilý, jako bývám, ale dalo se to zvládnout.

Než jsem odešel do práce, napsal jsem vzkaz a nechal ho v kuchyni na stole. Zamkl jsem za sebou byt a cestou přes město přemýšlel, co odpoledne koupím a pokusím se uvařit.

 

V půl čtvrté jsem stál před potravinami a v duchu si přeříkával, pro co vlastně jdu. Shon v práci mi dal, co proto a já nějaký nákup úplně vytěsnil.

Citrony, zázvor, pomeranče, jablka a zelenina jako rajčata, okurka, paprika, mrkev a brambory. Následovalo pečivo, maso, nějaký ten sýr a jogurt, mléko, puding a dva balíčky piškotů. K tomu všemu jsem sáhl i po balení papírových kapesníčků a čokoládě, ta byla pro mě, za ty starosti. Sotva jsem ten celý nákup probral.

Když jsem odemykal a vcházel do bytu, byla slyšet televize. Daniel ležel v obyváku, zachumlaný v dece a sledoval nějaký film.

„Ahoj, už je ti lepé?“ pozdravil jsem ho. Tašky a batoh jsem položil na zem a popošel ke gauči a sedl si na jeho okraj.

„Ahoj, nepatrně, ale stále žádná sláva,“ dostalo se mi odpovědi.

„Neboj, to přejde. Koupil jsem zázvor a citrón, to tě postaví na nohy. Teda, mě to pomáhá,“ vykládal jsem mu, zatímco jsem si svlékal bundu. Sám jen přikyvoval, ale byl jsem rád, že neprotestuje.

Nechal jsem ho v obyváku a stoupl si do kuchyně. Vybalil jsem nákup a dal se do vaření. Snad udělat bramborovou kaši a přírodní plátek masa nebude zase takové věda. Uvázal jsem si tedy Danielovu zástěru přes svoje oblečení a začal s kuchtěním.

Oloupat brambory a dát je vařit jsem zvládl. Rozporcovat a naklepat maso taky. Přidat horké mléko do brambor a rozmixovat taky nebylo těžké. Začal jsem se sebou bojovat, až když přišlo na maso a jeho zpracování. Když jsem našel pánev a olej nejistě jsem je položil na rozehřátou plotýnku.

„Bože, co já vím, jak dlouho to budu muset nechat na tý pánvi?“ žbrblal jsem si pod vousy, ale maso položil na pánev s trochou rozpáleného oleje.

 

„Danny, pojď se najíst,“ zahučel jsem na něj z kuchyně a vytahoval kuřecí plátky z pánve. Nakonec mě to nepřipadalo tak strašné, jen jsem se děsil chuti.

Daniel se přišoural do kuchyně obtočený dekou. Usadil se ke stolu a pozoroval mě, jak nandávám kaši.

Když před ním přistála porce téměř pro dva, ustrašeně ke mně zvedl oči.

„Nemusíš to sníst všechno,“ zazubil jsem se. Úlevně si oddechl. Uchopil příbor a nabral trochu kaše.

„Ale kdyby to nebylo vůbec poživatelný tak to prosím tě nejez vůbec. Já a vaření se moc nekamarádíme,“ omlouval jsem se a u toho si nandával svou porci. Pak jsem se usadil naproti němu a dal se do jídla.

 

„Nebylo to tak hrozné,“ přistál přede mnou kousek papíru. „Jen by to příště chtělo osolit brambory a to maso trochu ochutit. :D

„Já doufal, že proneseš něco ve smyslu, že mě k plotně už nikdy nepustíš,“ smál jsem se a v duchu na sebe byl ohromně pyšný, protože i když to nemělo žádnou chuť, speciální chuť, dokázal jsem uvařit. Navíc jsem vlastně nevařil pro sebe.

„Ale chutnalo mi. Jsem rád, že jsi mi uvařil,“ usmál se na mě Daniel, než vstal od stolu a odešel do obyváku zpět k televizi.

Tetelil jsem se blahem.

 

Druhý den po práci jsme dojedli zbytek kaše a já to maso trochu okořenil. Danielovi bylo o něco lépe, ale jít k doktorovi odmítal. Horečka sice zmizela, ale objevil se ošklivý kašel a podle toho, co jsem z něj vymámil, ho také škrábalo v krku.

„Co ti to udělá? Zítra si tam dojdeš, nebo dojedeš. To mi je jedno. Ale nehodlám tě tu léčit jen čajem a paralenem. To by taky mohlo trvat týdny,“ rozčiloval jsem se, když mi hlavou ležel na klíně a sledovali jsme film.

 

Ve čtvrtek jsem k Danielovi dorazil o něco déle. Stavoval jsem se u sebe doma pro nějaké čisté oblečení. Přece jen na mně jeho trička visí jako na strašákovi v zelí a trenýrky mi padají z boků.

V kuchyni na stole jsem našel krabičku s antibiotiky a pastilkami proti bolesti v krku. Daniel spal v ložnici, bylo mi jasné, že to jen tak obyčejné nachlazení nebude, když dostal antibiotika. Sám jsem se nakonec svezl na gauč a během chvíle usnul. Zmohla mě únava a to chladné počasí venku tomu také dost přidávalo.

Vzbudil mě Dany, který se nemotorně snažil přelézt mé spící tělo na kraji pohovky a tak se dostat za mě.

„Víš, že mě jde vzbudit i líp, než tím, že mě zalehneš, nebo mi přelámeš nohy?“ zahučel jsem rozespale. Na to se Daniel rozkašlal, což mě donutilo otevřít oči. Mezi záchvaty ošklivého kašle se na mě zubil.

„Moc se nesměj,“ sedl jsem si. „Co chceš k jídlu?“ protíral jsem si unavené oči a přemýšlel, co by bylo jednoduché a nebyla to bramborová kaše a maso.

„Nemám hlad, ale dal bych si něco sladkého,“ psal do papírového bloku.

„A co sladkého?“ ptal jsem se zatím, co jsem v hlavě vzpomínal, co sladkého jsem vlastně koupil.

„Tebe,“ natočil ke mně blok a nevinně u toho mrkal.

„Ale, jdi ty!“ zasmál jsem se. Bylo mi jasné, že mu už otrnulo, ale nějaké to mazlení a sex nepřipadalo v úvahu. Nechtěl jsem být nemocný a on by měl odpočívat.

Daniel smutně sklopil oči a mrsknul blokem na druhou stranu gauče. Navztekaně zkřížil ruce na prsou.

„Ty jsi vážně jak malé dítě, když jsi nemocný,“ smál jsem se a zvedal se z gauče. Naštvaně se zamuchlal do deky a nafoukl tváře. Přišel mi roztomilý, ale už maličko přehrával, přesto jsem byl rád, že mu je lépe.

Probíral jsem se skříňkou s mlskama a dumal nad tím, čím sladkým bych si ho mohl uchlácholit. Nakonec mi padl do ruky čokoládový puding. Přiznávám, že jsem ho nikdy nedělal. Většinou si totiž koupím hotový v kelímku s tou bílou šlehačkou navrchu, ale dle návodu na obalu mi to nepřišlo tak složité.

Vzal jsem tedy balíček s pudinkovým práškem, hrnec, do kterého jsem nalil půl litr mléka a dal ho vařit. Pak jsem sáhl po piksle ze skříňky, kde je cukr.

Rozmíchal jsem prášek v troše mléka a přisypal tři vrchovaté lžíce cukru, které jsem se také snažil rozmíchat. Jen co mi přišlo, že se mléko tak nějak dostatečně vaří, přilil jsem to do něj. Po chvilce míchání to celé začalo tak nějak houstnout, až to nakonec nabralo konzistenci, kterou to má mít. Tedy když nepočítám hrudky o velikosti cvrkacích kuliček.

Po chvilce míchání jsem to vzdal. Vypnul plotnu a hnědou hmotu rozlil do čtyř mističek, které jsem našel v polici nad talíři.

„Ty Dany, já ti nevím, ale tak nějak se mi to nepovedlo,“ nesl jsem mu misku s opravdu divným hnědým cosi, ze kterého se ještě kouřilo.

Daniel si nedočkavě poposedl, když viděla, jak mu nesu nějakou dobrotu. Misku mi skoro vytrhl z ruky, stejně tak i lžíci.

„Prosím tě foukej! Je to horký!“ stihl jsem zařvat, než si do pusy strčil první lžíci. Zabrzdil jí před ústy. Chvíli na ni foukal a pak teprve ochutnal. Stejně rychle, jak obsah prví lžíce zmizel v jeho puse, tak rychle jsem byl nahozený, jak ho vyprskl.

„Coje?!“ vyjekl jsem a stíral si pudink z obličeje. Daniel házel znechucené obličeje, jako když jí tu nejodpornější věc na světě. V rychlosti pokládal misku na stůl a hnal se do koupelny.

„To to je tak hnusný?“ dotčeně jsem sáhl po misce a nabral lžíci. „Vždyť to zase tak strašný bejt nemůže, ne?“ zvedl jsem lžíci i s obsahem k ústům a párkrát na ni zafoukal. Třeba to měl ještě moc horký, pomyslel jsem si. Mezitím Daniel vyšel z koupelny. Viděl jsem ho vytřeštit oči, když viděl, jak lžíce mizí v mé puse a já následně plivu její obsah zpět do misky.

„Fuj,“ vydechl jsem. Miska přistála na stole a já se hnal taky do koupelny. Kdybych si vzal pusu savem, možná by to pomohlo líp, pomyslel jsem si.

„Slaný, co?“ smál se na mě Daniel s blokem v ruce.

„Jo,“ hlesl jsem a otíral si obličej ručníkem. Taky jsem se mohl jít převléknout. Tričko to schytalo stejně jako můj obličej.

„Ale tak víš jak, když jsi předtím neosolil ty brambory, tak sis to teď aspoň vynahradil,“ dusil se Daniel kašlem a smíchy zároveň.

„Myslel jsem, že to sladím,“ povzdechl jsem si a sklízel osolený pudink, který všechen putoval do záchodové mísy. „Už do kuchyně ani nepáchnu,“ mumlal jsem u mytí nádobí.

Daniel ke mně přišel, objal mě kolem pasu a políbil zezadu na krk. Snažil se mě utěšit, ale mě bylo jasné, že já a vaření nikdy dohromady prostě nepůjdeme.

„To se stane každému, že se přehmátne. Navíc mám dost podobné dózy na cukr a sůl, takže se ti nedivím, že jsi to popletl,“ chlácholil mě přes papír, když jsme se opět uvelebili na gauči.

„Hmm,“ hučel jsem a říkal si, jaké jsem nemehlo. Sám jsem si dokonale zkazil náladu.

 

Mrzutost mě pronásledoval i v pátek. Monča mě stáhla od kasy, prý jsem děsil zákazníky. Po konci směny jsem se šoural pomalu k Danielovi. Doufal jsem, že mu už bude dost dobře na to, aby zvládl kuchtit sám. Jeho jídlo by mi rozhodně zvedlo náladu.

Už, když jsem si otevíral dveře od jeho bytu, bylo mi divné, že není zamčeno. V chodbě byly dámské polobotky a byl slyšet tlumený ženský hlas. Poznal jsem, že na návštěvu přijela Danielova matka.

 

„Mohl ses ozvat. Šárka by ti nějaké jídlo určitě dovezla,“ ozvala se paní Langová.

 „Ale prosím tě. Co tak on může umět,“ ozvalo se po chvíli ticha. „Daniely, já jsem ti k tomu řekla svoje,“ pokračovala po chvíli.

Bylo mi trapné odposlouchávat, tak jsem znovu otevřel dveře a následně jimi trochu hruběji prásknul.

„Dany, jsem zpátky,“ zahučel jsem přiměřeně na hlas. Zul jsem si boty a klíče pověsil na háček u věšáku, kam jsem přehodil též i svou bundu. Pak jsem se vydal za nimi.

„Oh, Dobrý den paní Langová, netušil jsem, že tu budete,“ usmál jsem se na jeho matku mile, když jsem vkročil do kuchyně. Dělal jsem šíleně překvapeného, jako kdybych neslyšet těch pár tlumených vět, které pronesla pře pár minutami.

„Robine?“ vykulila oči. Opět na mě působila nesmírně ledově, jako při prvním setkání. A to jsem si začínal myslet, že mě začne mít ráda.

Daniel mi zamával, přešel ke mně, líbnul mě na tvář a vzal kolem pasu.

„Franc tu s vámi není? A ani žádná z dcer?“ vrhal jsem otázky a pozoroval její překvapený obličej. Nevypadala příjemně překvapeně.

„Franc musel odjet do Rakouska zařídit pár věcí ohledně penzionů,“ odpověděla mi, ale během toho sbírala zdravý rozum. Očividně jí rozhodilo, že jsem si to do bytu jejího syna napochodoval bez předchozího upozornění.

Daniel sáhl po svém telefonu.

„Kontrola musí být,“ vyťukal a pohodil hlavou k matce. Ušklíbl jsem se.

„Nedáte si kávu, paní Langová?“ zeptal jsem se a snažil se o tak mile hostitelský tón až to znělo dokonale falešně.

„Ne,“ odfrkla jako nasupená kobyla. „Mohl byste nás, Robine, nechat na chvíli o samotě? Ráda bych probrala pár rodinných záležitostí s Danielem,“ řekla po chvíli tak ledově až mě opravdu zamrazilo.

„Ale jistě,“ přikývl jsem. Daniel na mě začal dělat posunky a máchal rukama. Bylo mi jasné, že mi sděluje, že se nemám vzdalovat, ale já je chtěl nechat o samotě.

„Zatím ti převléknu postel,“ usmál jsem se na něj a zlehka ho líbnul na tvář. Daniel mě nechtě pustil, ale když jsem se od dveří do obyváku otočil, usmál se na mě.

Dveře do ložnice jsem nechal otevřené, abych zaslechl alespoň část rozhovoru, který mezi nimi bude probíhat.

„Co to má znamenat?“ začala stroze paní Langová. „To tu s tebou už jako bydlí?“

„Měl jsi mi dát vědět. Postarala bych se o tebe určitě lépe jak on,“ vyhrkla naštvaně.

Hádal jsem, že se jí moc nelíbí, že jsem tady. Navíc, když si sem chodím jako do vlastního domu. Co si ale budeme, bylo by hezké přijít domů, kde na vás někdo čeká.

„Bože Daniely! Copak jsi puberťák?! Myslela jsem,…“ ustala věta v půli. Napínal jsem uši a u toho pomalu svlékal povlak z polštáře.

„Ale Jonáš…“ ozvala se zase část věty, při které mi vylítl tlak a já se zvedl z postele.

„A co z toho máš? Je mladý. Najde si někoho ve svém věku a nechá tě. Předtím tě ale ještě stihne vykrást,“ zaslechl jsem a to už byla poslední kapka. Sesunul jsem se na zem a složil hlavu do dlaní. Cítil jsem se hrozně. Jako úplný póvl. Co si to o mně ta ženská jen myslí?! To vypadám tak hrozně? Ne, že by mi záleženo na tom, co si o mě ostatní myslí, ale tohle mě dost ranilo. Nikdy jsem nic neukradl, jak o mě může mít takové mínění, když mě ani nezná!

„Odcházím!“ zaznělo naštvaně.

„Měl bys ještě zajet na hřbitov zapálit svíčku, ty víš kam,“ ozvalo se blíže k ložnici a já poznal, že se paní Zuzana přesunula směrem k chodbě.

„Napiš a přijeď, Lia i Franc tě rádi uvidí,“ řekla paní Langová a pak práskly dveře.

 Sesbíral jsem se ze země a posadil se na postel. Přitáhl jsem si peřinu k sobě a hledal knoflíky, bych z ní stáhl povlečení. Ruce se mi klepaly, takže jsem byl sotva schopen malé kulaté ohavnosti rozdělat. Během několika vteřin se v ložnici objevil i Daniel. Vypadal rozčileně. Byl zarudlý a kašlal.

„Promiň, přišel jsem nevhod,“ zahuhlal jsem a snažil se dělat, že jsem nic neslyšel a nejsem rozhozený.

Daniel si sedl vedle mě a vytrhl mi peřinu z rukou. Objal mě kolem ramen. Volnou rukou vytáhl telefon.

„Slyšel jsi to, co?“ na to jsem jen přikývl.

„Ona prostě taková je, nic si z ní nedělej. Taky jsem si myslel, že se s tím po tom víkendu srovná, ale ještě nepochopila, jak jsi úžasnej. Navíc, kdyby viděla, jak ses kolem mě točil a vařil mi, tak by takhle nemluvila,“ pozoroval jsem, jak slovo za slovem naskakuje na displeji.

„Chce pro tebe jen to nejlepší,“ hlesl jsem.

„Ty seš to nejlepší! Párek se o mě nikdy nestaral, když jsem byl nemocný a to nemocný nebývám často,“ pokračoval Dany.

„Ale Párka ti schvalovala maminka,“ vydechl jsem a sáhl po peřině. Potřeboval jsem do něčeho soustředit třes rukou.

„Nepotřebuju, aby mi partnera schvalovala matka,“ vyťukal Daniel.

„Nechci, aby ses s ní hádal kvůli mně,“ řekl jsem smutně.

„Robe, kašli na ni. Ona si časem zvykne. Já vím, že jí ukážeš, jak jsi skvělej. Navíc, já nikdy nebyl šťastnější. Víš, jak mě to vzrušovalo, když jsem tě viděl v mojí zástěře? Jak bylo milý, když jsi mě ukládal, nosil mi léky a vařil čaj. A jak moc jsi roztomilý právě teď?“

Cítil jsem, jak se mi dere horkost do tváří i přesto, že všechno to, co jsem dělal, mi přišlo normální, přirozený. Přece toho, koho milujete, budete opečovávat, když marodí, ne?

„Vždyť to nic nebylo. Udělal bych to pro tebe znova,“ usmál jsem se a opřel si hlavu o jeho rameno. Chyběla mi jeho fyzická přítomnost. Teplo jeho těla, které mi samo napovídalo, že je se mnou rád. K tomu jsem nepotřeboval ani slova.

„Takže znovu slanej puding? Možná, že bych si na něj zvyknul, kdyby se to s tou solí tak nepřehnalo. :D :D :D,“ naskákalo na mobilu.

„Ne nebude!“ skoro jsem vykřikl, ale smál jsem se, stejně tak jako Daniel. Pak jsem se od něj odtáhl, abych no následně mohl povalit na postel.

„Doufám, že už je ti dobře, protože, jestli od tebe tu angínu, nebo co ti vlastně je, chytím, tak mi budeš muset poskytnout možná ještě lepší servis, než já tobě,“ s tím jsem mu prsty vjel do tmavých vlasů a políbil ho. Popravdě mi bylo jedno, jestli na mě jeho bacily přeskáčou a lehnu taky. Nutnost je zkrátka nutnost.

4.96774
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (31 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Ryuu vztekle zavrčel. Rozmáchl se druhou pěstí a přiměl Melafora se stáhnout....
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 12
„Hledáš tady svobodu?“ zeptal se mě smyslně hlubokým hlasem. Nebyl jsem schopný...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 16
O 3 týdny později.... Tristan „Pro příště mějte na paměti větší...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 27
Nenápadně se blížil chodbou. Občas se zastavil a poslouchal, zda se někdo někde...