St, 29/05/2019 - 10:47
6

Zhruba půlka května

„Danieli, můžeš laskavě zpomalit? Vypadáš jak dirigent filharmonie,“ navztekaně si sednu ke stolu v kuchyni a snažím se uklidnit. Přemáhá mě zlost a smích najednou. Ten jeho nasupený výraz je k pomilování. Navíc je Daniel hodně vtipnej, když se vzteká. Ale ta jeho žárlivost mě fakt vytáčí.

Po pár jeho už pomalejších gestech, ve kterých jsem pochytil spoustu výčitek o tom, jak jsem slíbil, že budu doma, ale místo toho jsem někde v tahu s bůhví kým, jsem to už nevydržel.

„Co ti sakra vadí? V práci tvrdneš od nevidím do nevidím. Vím, že toho máš teď dost, ale chodíš domů, až když já pomalu spím a ještě k tomu vstáváš stejně brzy. Viděl ses? Vypadáš jak mrtvola.  A nevím, kdo říkal, že tenhle týden bude mít odpoledne volný a pak mi psal zprávy, že se zdrží, a nakonec přišel pomalu až v osm, co?  Navíc, kdybych pro tebe v úterý a ve čtvrtek nedošel, nejspíš bys tam, nad těma papírama, zůstal taky celou noc,“ rozkřikl jsem.

Daniel si jen povzdechl a promnul si oči.

„A ano, psal mi Michael, že se chce sejít. A co jsem měl jako dělat? Koukni, kolik je hodin, no? Půl jedenáctý a tys přišel v kolik, co? Tvrdíš, že před půl hodinou, ale je pátek. Pátek, Daniely. Myslíš, že mě to baví, tady sedět sám? V osm jsem se prostě sbalil a šel s ním na pivo. Potřeboval se vypovídat. Navíc ho znáš, tak mi tu nedělej scény, že se tahám bůhví s kým,“ povzdechnu si.

Vím, že když je Dany extrémně unavený, tak dokáže být také extrémně protivný, a k podnícení jeho žárlivosti stačí opravdu jen málo. Ale nechápu, proč žárlí zrovna na Míšu.

S Michaelem se známe od dětství, jelikož je Maruščin synovec a jezdil k nim na prázdniny. Léta jsem o něm neslyšel, protože bydlel se svou rodinou na Slovensku a do Čech pak jezdil míň a míň. Ale po novém roce se mi ozval a začali jsme se vídat. Až pak mi došlo, že to byl on, kdo tenkrát seděl, jako páté kolo u vozu, v jídelně, když jsem Daniela vytáhl poprvé k našim a šli jsme na statek. Teď je to už pomalu čtyři měsíce, co jsme v pravidelném kontaktu, a Míša se mi svěřuje. Dost mě zaskočilo, že je taky gay a navíc když z něj vylezlo, že jsem byl jeho první láska, překvapil mě snad ještě víc. Takže možná chápu, proč si dělá Dany starosti, ale přitom nemá vůbec proč. Míša je menšího vzrůstu než já a i když má štíhlou pružnou postavu, krásný obličej a známe se dlouho, mé city k němu jsou spíše bratrské, než abych přemýšlel nad něčím hlubším. Navíc jsem i já pro něj minulost. Momentálně mu motá hlavu jeho šéf. Který, dle jeho slov, působí jako někdo, kdo dokáže zabít byť jen pohledem. Takže figuruju spíš jako vrba a nestranný rádce.

Daniel přistoupil ke mně a já zahlédl omluvné gesto. Každý den vidím jak moc je unavený, ale když nemáme poslední dobou ani možnost si pořádně promluvit, sotva mi pošle zprávu, kdy přijde z práce, začíná to být opravdu těžké pro nás oba.

„Dany, já vím, že toho máš teď hodně,“ zvednu se ze židle a postavím se těsně před něho. „Svou práci miluješ, nikdy bych ti to nevyčítal, ale stýská se mi. Vidíme se minimálně. Ráno, když jdeme do práce, je krátké a večer tě postřehnu, když padáš do postele vyčerpáním. Proč si nepořídíš zástupce, nebo tak něco? Vždyť se z toho zblázníš. Vždyť víš, že to takhle dál nejde, jednou se z toho sesypeš a co potom?“ díval jsem se mu přímo do očí a doufal, že pochopí, že o něj mám opravdu vážnou starost.

„Dany, hrozně mi chybíš,“ zašeptám, „už je to tak dlouho, co jsme…“ nechám větu vyznít do ticha. Od začátku minulého měsíce se náš intimní život smrskl na pusu na dobré ráno, a to ještě dost odbytou. Tak moc mi chybí jeho blízkost, že už jsem si několikrát musel ulevit sám. Ale co si budeme, stíhala mě bezdůvodná provinilost a nebylo to dostačující.

Dany se mnou propletl prsty na obou rukách a mě stačilo překonat už jen tu krátkou vzdálenost. Opřel jsem se čelem o to jeho a zavřel oči.

„Vím, jak jsi unavený a nechci tě do toho nutit, ale potřebuju tě víc, než jen vidět dvakrát denně. Tvoje blízkost mi moc chybí, je to už tak dlouho,“ vydechnu zmučeně. Ale už je to pro mě opravdu neúnosné. Obzvláště, když přihlédnu, jaké to bylo dřív. Nemohli jsme jeden z druhého sundat ruce a teď? Má tolik práce a kupí se mu toho čím dál tím víc. Já mu celou dobu dávám jen prostor, podporuju ho a čekám, co bude dál.

„Dany, pomiluj se se mnou,“ zašeptám a otevřu oči.

Projede mnou vlna uspokojení, když se zadívám do té šedi, ve které jsem rozžehl přesně ty správné jiskřičky, které jsem potřeboval. Unavenost byla v jeho pohledu sice stále patrná, přesto ji pomalu ale jistě vytlačoval chtíč.

Daniel pustil mé ruce. Jednu mi obtočil pevně kolem pasu a druhou mě pohladil po tváři. Slastně jsem přivřel oči a otřel se o ni. Následně si mě přitáhl k polibku. Pak už se mi točil celý svět. Všechno si pamatuji jen matně, ale bylo to zatraceně intenzivní. A samozřejmě všechno proběhlo bez slov, protože jsem nedokázal vydechnout ani jeho jméno. Ani jednou jedinkrát. Jeho rty mi k tomu totiž nedaly ani nejkratší příležitost. Celý ten dlouhý čas bez intimností byl zapomenut.

 

Hned následující den po té hádce, nebo spíše po tom usmiřování, se nám oběma z postele moc nechtělo. Snažili jsme se dohnat všechno to, co jsme poslední dobou zanedbávali. Mazlili jsme se a užívali si blízkosti. To samé jsme plánovali i na neděli, ale odpoledne přišla zpráva od Zuzany. Máme prý přijet v neděli na oběd. Ani jeden z nás nebyl nadšený, ale co se dalo dělat. Zuzana pískne a Danda to musí udělat. A já ostatně taky. Konečně se se mnou tak nějak smířila, takže sekám latinu.

 

Dorazili jsme už kolem desáté. Uvítala nás Lia s Knedlem na ruce a dle jejího výrazu, který nevypadal moc nadšeně, nebylo cosi v pořádku. Když jsem se ptal, co se stalo, Lia protáčela oči a říkala něco o tom, že je matka děsivě milá.

Přivítání proběhlo až podezřele v dobré náladě. Zuzana se točila kolem plotny a pobrukovala si, Šárka s Viki se, v bezpečné vzdálenosti od matky, tiskli jedna k druhé na pohovce u okna a Lia se věnovala mobilu. U toho ignorovala Knedla, který na ní dorážel, nejspíš chtěl ven. Franze jsem nezahlédl a tak jsem jen Danielovi líčil něco, co se stalo v práci.

Když nás Zuzana vyzvala, abychom se usadili v jídelně, že se večeře bude podávat během pár minut, všichni se naráz postavili a odebrali směrem ke stolu. To už dorazil i Franz, který se usmíval.

Po večeři následovala nenucená konverzace a ochutnávka vín, které Franz přivezl z cesty z Francie. Když otevřel první lahev a všichni dostali svou sklenku, postavil se a odkašlal si.

Pár větami všechny přítomné obeznámil, proč jsme se tu vlastně sešli. A abych pravdu řekl, všem to vyrazilo dech.

On a Zuzana se měli v plánu vzít. A tenhle nevinný nedělní oběd s následným vinným sedánkem, byl jen záminkou pro to, oznámit tu velkou novinu celé rodině a co je důležitější, požádat Daniela a Šárku o požehnání.

Když jsem pohlédl na Daniela, byl jsem mírně v šoku. Trochu mu cukal spodní ret a oči se mu leskly. Pak jen udělal gesto s významem: „Konečně.“ A tím rozbil celé napjaté ticho u stolu. Všichni se rozesmáli.

Přijímání gratulací a dotazy ohledně samotné svatby pak zabraly většinu večera. Postřehl jsem, jak se Zuzana na Franze usmívá a bylo mi jasné, že ho ta žena nadevše miluje. I přesto, že občas umí být jak psí čumák.

Nakonec jsme s Danielem přespali v našem obvyklém pokoji, oba jsme pili a práci měli druhý den až odpoledne. A taky jsme potřebovali probrat onu velkou novinu. Všechny to šokovalo, ale kdo by jim to nepřál. Daniel mi nakonec sdělil, že ani netuší, proč se do teď ještě nevzali, ale prý by jim to schválil kdykoliv.

 

A tak teď o necelý rok později tu poprvé od maturity stojím navlečený do obleku a popravdě moc dobře vím proč ho nevlastním. Necítím se v něm. Navíc prostě nedokážu pochopit, proč vlastnit něco, do čeho se navlíknu tak maximálně jednou do roka, jestli vůbec, a pak to bude zbytečně viset ve skříni.

Ale vysvětlete Dandoj, že půjčit si ho bohatě stačí. To bylo o nervy. Dokázal na mě hledět s tím svým pokerovým výrazem a ani nehnout brvou, dokud jsem své hysterické představení nedokončil a neopřel se vyčerpáním o kuchyňskou linku. Pak svými klidnými vyrovnanými gesty shrnul, ve třech větách, své bezchybné argumenty. A já byl nahranej. Vyhrál a já nedokázal ani trucovat. Přitáhl si mě totiž do náruče, rukama sjel na zadek a rty jemně oždiboval mé tváře, odkud jsem se mu sám dobrovolně nepřisál na ústa. No a vydržte tohle jeho lísavé chování. On prostě ví, co na mě platí. Tělesné teplo, uklidňující dotek a ty jeho oči barvy ocele. Vždy mu vše odkývám. A taky odpustím. Stačí jen, aby se na mě usmál a sjel mě přesně tím pohledem, kterým se na mě dívá teď, když se prohlížím v zrcadle v našem hotelovém pokoji v Rakouských Alpách. Tím pohledem, kterým jasně říká: „Už abych tě z toho svlíkal.“

Vzpomínám si, že to trvalo asi týden, nebo možná dva, než mě dokopal ke krejčímu, který mi mohl vzít míry a pak ušít tenhle směšný mundůr. Sice je to černá klasika, nic extravagantního, ale jsem v tom navlečený naposledy. To jsem si slíbil. Takže jeden jedinej den, pro Zuzanu a France a pak už si může tohle černý zvěrstvo viset ve skříni klidně do skonání světa. Jo a taky hádám, že až ho ze mě bude Daniel svlíkat, nezabere mu to ani minutu. I když s těma drobnýma knoflíčkama na košili, nevím, nevím.

 

Přes samotný obřad a všechny ty formality, gratulace, rodinné fotografie a ty ostatní svatební věci, jsme se konečně dobrali k hostině a následné zábavě.

Franz a Zuzana si svatbu náležitě užívali a Daniel, Šárka i Lia vypadali šťastně a bylo vidět, že se skvěle baví. Všechno bylo krásné a takové pohádkové. Zuzana se na mě usmívala, a když jsem jí blahopřál a přál spoustu štěstí, políbila mě na obě tváře.

 

Bůh ví, kolik bylo hodin, když jsem se ocitl sám stolu a postrkoval po něm vidličku. Ne, že bych se nudil, ale Daniel prováděl po parketu matku, holky tančili taky a já je od stolu jen pozoroval. Přece jen, i když jsem Danielova polovička, je to jejich velká rodinná událost.

Nakonec mě ale upoutal jeden starší pár, nedaleko ode mě. Pán měl naslouchátko, ale nejspíš o sluch přišel vlivem stáří. Jeho paní naopak sluch postrádala nejspíš úplně a ze znaků, které použili, jsem pochopil, že se chystají tančit. Muž nabídl své ženě rámě a dovedl ji na okraj parketu. Jednu ruku ji položil na záda a za tu druhou ji vzal. Ona mu volnou ruku položila na rameno a během chvíle už se kolébali do rytmu pomalé písně.

Podepřel jsem si hlavu a pozoroval je, jak tančí. Zatoužil jsem také stát na parketu a prožít podobný okamžik. Samozřejmě bych se pověsil na Daniela a vnímal jen hudbu a tu energii mezi námi.

„Chci taky,“ zamručel jsem si sám pro sebe a dál zasněně pozoroval pár na parketu. Bylo by krásné, takhle s Danielem zestárnout.

Z myšlenek mě probrala až osoba, co se usadila vedle mě, na místo kde by měl normálně sedět Daniel. Narovnal jsem se a otočil se k vetřelci.

Přisedl si plavovlasý muž. Oči hnědé jako rozpuštěná čokoláda a když se na mě usmál, v pravé tváři se mu objevil dolíček. Měl pečlivě upravené strniště a v pravém uchu sotva postřehnutelnou náušnici.

„Ahoj, jsem Dominik,“ ozval se jeho příjemný hlas a pak ke mně natáhl ruku.

„Ahoj, Robin,“ odvětil jsem a krátce mu nabízenou ruku stiskl. Popravdě se mi moc nezamlouvalo, že mě vyrušil z mého zasnění.

„Co tu sedíš tak sám? Neměl bys tančit nebo tak něco?“ pokračoval muž, který se představil jako Dominik a já si ho ještě párkrát přeměřil. Byl určitě o něco málo vyšší jak Dany, postavu musel mít velice slušnou a celkově působil mile. Upil jsem tedy ze své sklenice vodu a pak se s ním dal do řeči. Pokud mám zabít čas, tak proč si trochu nepopovídat.

Bavili jsme se asi patnáct minut. Byla to taková neurčitá konverzace o hudbě, sportu a atmosféře svatby. Zaznělo i pár vtipů a já si začínal myslet, že je Dominik fakt fajn chlap, a Dany by si s ním rozhodně měl co říct. Během následujících pár minut, mě ovšem vyvedl z omylu. Naklonil se ke mně blíž a svou rukou mi jakoby náhodou přejel po stehně vzhůru. Ztuhl jsem a cítil, jak veškeré mé alarmy křičí na poplach. Pohledem jsem přejel po parketu a hledal Daniela. Byl ale až na úplně druhé straně a tancoval se Šárkou. Byla by blbost, rozběhnout se k němu. Navíc, přece neuteču jako malý kluk a neschovám se za máminu sukni, teda v mém případě spíš za Dandův zadek.

„Nechceš odsud vypadnout?“ ozvalo se mi těsně u ucha, na kterém mě zalechtal Dominikův dech. Ošil jsem se a začal přemýšlet, čím jsem mu tak mohl dát najevo, že bych mohl mít zájem.

„Ani ne,“ vydechl jsem a odstrčil jeho ruku ze svého stehna. Najednou mi byl docela protivný.

„Robine, no tak. Přece se tu nebudeš nudit. Užijeme si trochu zábavy,“ pokračoval neodbytně a jednu ruku obtočil kolem mého pasu, druhou vrátil zpět na mé stehno. Samozřejmě jsem ho hned odstrčil a zvedl se do stoje.

„Řekl jsem ne. Promiň, ale jsem zadaný a rozhodně jsem ti nedal signál, že bych měl zájem,“ stál jsem proti němu v bojové pozici.

„To říkají všichni, že jsou zadaní. Ale ty tu sedíš celou dobu sám, kdepak máš toho svého přítele?“ postavil se proti mně a já viděl, že mě o dobrých deset čísel převyšuje.

„Tebe nemusí vůbec zajímat, kde je, kdo je a co právě dělá. Nemám zájem. Dej si odchod,“ vydechnu. „Anebo víš co, dám si odchod já. Sbohem,“ řeknu dřív, než stačí odpovědět, ale než stihnu udělat druhý krok, svírá mé zápěstí.

„Ale no tak. Přece bys nedělal drahoty. Jen se na mě podívej, nic lepšího tu dneska nenajdeš. Jen si užijeme a pak se můžeš vrátit za tím svým. Co ty na to?“ zvedne sebevědomě obočí a vykouzlí takový škleb, který mě prožene mráz po zádech. Ten chlap má zatraceně sílu, už mě bolí celé předloktí, jak pevně svírá mou ruku.

„Řekl jsem, že nemám zájem,“ zaškubu rukou a pokusím se vykroutit z jeho sevření. Beznadějně. Přitáhne se mě blíž, ale já se zase odtáhnu.

„Nech mě na pokoji!“ syknu k němu. Docela lituju, že jsem neutekl při první příležitosti nebo, že jsem se s ním dal vůbec do řeči.

„Robku, jsi na řadě!“ uslyším udýchaný hlas Lii, kterou teď Daniel nejspíš proháněl po parketě na rychlou skladbu.

Otočím se tedy za hlasem a střetnu se s Danyho vzteklým pohledem. Přeskočí z mých očí na ruku, kterou drží Dominik. Lia jen s pootevřenými ústy zírá.

Daniel máchne pár gest k Dominikovi.

„Hele frajere, já nevím, o co se tu snažíš, ale co takhle dát si odchod? Tady ta si určitě najde jiného tanečníka. My tu s Robinem máme nějakou práci,“ Dominikův sebevědomý, možná spíše namyšlený a panovačný tón jen v Danym vyvolává větší a větší vztek.

„Nemáme žádnou práci. Jasně jsem ti řekl, ať vypadneš,“ zavrčím na muže a cuknu rukou. Pak se otočím k Danymu, který vypadá, že každou chvíli vystartuje.

„Dany, klid. Hlavně žádný scény, všechno se může vyřešit v klidu. Je to jen otrava. Nic víc,“ snažím se ho uklidnit, ale div po Dominikovi nevrhá nože.

Dominik na mě začne mluvit a chce mě odtáhnout k východu, to už však zakročí Dany, který stiskne zápěstí jeho ruky, která drží to mé.

„Au, co to do háje děláš?!“ vykřikne Dominik a pustí mou ruku. Daniel svůj stisk samozřejmě ještě zesílí a druhou rukou chmátne muži po krku, který stiskne.

„Pusť mě,“ zachrčí blondýn, který sebou škubne.

„Dany! Pusť ho. Prosím tě, nech ho. Dany, prosím, nech ho!“ zavěsím se mu na ruku, kterou drží muže pod krkem. Ten jen sýpe.

„Danieli, prosím,“ zaúpím. Nechci, aby se něčím pokazila svatba a už ne kvůli tomu, že se Daniel s někým porve, kvůli mně.

Daniel ho pustí a Dominik zalapá po dechu.

„Kdybych, kurva věděl,“ zasípe.

Daniel vyloví z kapsy mobil a po chvíli se z něj ozve ten robotický hlas, na který už jsem málem zapomněl. „Vypadni odsud, než ti rozbiju hubu!“

„Kreténe,“ zahučí Dominik a dá se k odchodu. Ještě zaslechnu pár urážek na svou, nebo Danielovu adresu, což je vesměs jedno. Jsem rád, že už je pryč.

Vydechnu a sednu si zpět na svou židli. „Konečně, je pryč.“

Daniel Lie něco sdělí a ta jen kývne a odejde. Pak se postaví naproti mně a čeká, až k němu zvednu pohled.

„Danny, já-já se fakt omlouvám, nevěděl jsem, že po mně vyjede. Snažil jsem se ho odehnat, ale …“ utnul jsem větu v půli, když jsem k němu zvedl pohled a postřehl jeho znaky.

„Je řada na tobě,“ znakoval.

 „Po-počkej, jak jako? Vždyť Lia teď odešla,“ vyhrkl jsem. Trochu mě vyděsil svými příkrými gesty, ale nejspíš to byl ještě pozůstatek z toho výstupu před chvílí.

„Zatančíš si se mnou?“ četl jsem z dalších znaků, ke kterým tentokrát přidal úsměv.

„My-myslíš to vážně?“ vykoktal jsem a bradu měl kdesi u kolen. Nevěděl jsem, jestli vyskočit radostí dva metry vysoko, nebo začít panikařit, protože všude bylo plno lidí a já si stále nebyl jistý, zda bude společností přijaté, že spolu tančí dva muži. Myšlenky na Dominika byly ty tam.

„Zbytečně přemýšlíš,“ znakoval, „jen pojď.“ Pak ke mně natáhl ruku a rošťácky mrkl.

Tohle jsem nemohl odmítnout, prostě ne. Vstal jsem, podal mu ruku a už mě vedl na parket.

Otočil se ke mně čelem.

„Sakra, kam s rukama?“ vydechl jsem nervózně. Daniel měl však jasno. Položil si mé ruce na ramena a své umístil na mé boky a přitáhl si mě těsně k sobě. Pak se na mě usmál a hluboce se mi zadíval do očí. Začal se se mnou pohupovat do rytmu písně. Chvíli jsme si jen hleděli do očí a pak jsem je zavřel a opřel se čelem o to jeho.

„Děkuji,“ vydechl jsem.

 

Po chvilce píseň ustala a já tak byl nucen oči otevřít. Daniel se na mě usmíval. Tak něžný úsměv jsem na jeho tváři miloval nejvíc, protože jsem věděl, že patří jen mě.

„Jdeme si sednout, pojď,“ řekl jsem a chtěl jsem se vymanit z jeho náruče.  Zakroutil hlavou na protest.

„Ale no tak. Proč ne?“ divil jsem se, jeho protestu. Nějak mi jedna píseň stačila, i když jí byla sotva polovina, ale nechtěl jsem vzbuzovat více pozornosti, než bylo zdrávo. To už ale začínala hrát další píseň. Tentokrát o dost rychlejší, odhadoval jsem to na nějakou polku. Danielův úsměv se z něžného proměnil v doslova ďábelský.

„Ne!“ téměř jsem vykřikl, „To nemyslíš vážně, že chceš hopsat na tohle.“ Nasadil jsem ten nejžalostnější výraz, který jsem dokázal. Mezitím se však Daniel pohnul. S ním samozřejmě i já a to mě donutilo opět mu položit ruce na ramena.

„Tohle ti vrátím, jen počkej,“ ucedil jsem skrz zuby.

Daniel vedl výtečně a po chvilce mě to začalo i bavit. Opravdu by mě nenapadlo, že budu někdy tančit polku. Navíc s mužem. Přišlo mi to tak vtipné, že jsem se rozesmál nahlas.

Za chvíli už mi přestával stačit dech. Daniel měl nejspíš pocit, že mám málo pohybu, tak se začal otáčet v takové rychlosti, že mé nohy sotva stíhaly. O motání hlavy ani nemluvě.

„Zpomal, prosím,“ sípal jsem a zarýval prsty do látky jeho saka. Hned tempo zpomalil a i sama píseň za chviličku ustala.

 „Ty jsi mě chtěl zabít, ne?“ nabíral jsem ztracený dech a ruce stáhl z jeho ramen. On ty své z mých beder a začal znakovat.

 „Líbilo se, ne?“ usmál se.

„To jo, ale to tvoje tempo,“ vydechl jsem a prohrábl si vlasy.

Další tři písně byli v podobném tempu a Daniel se mnou vymýšlel takové kreace, že soutěže typu StarDance by se mohly jít klouzat.

Pak se tempo hudby opět zpomalilo a já se po chvíli zase rozhlédl kolem. Do teď jsem měl oči a i veškerou svou pozornost jen pro Daniela.

„To na nás koukají celou dobu?“ vykoktal jsem a začínal si připadat opravdu trapně.

Ano, snil jsem o tanci s ním. O romantickém ploužení uprostřed parketu, ale nejspíš by mi stačilo pustit hudbu u něj v bytě a zavěsit se mu kolem krku uprostřed obýváku. Ne se předvádět před nespočtem očí a úst, která si vzápětí začnou něco šuškat.

Daniel ke mně vztáhl ruku a pohladil mě po tváři.

„Já vím,“ povzdechl jsem si. Věděl jsem přesně, co by mi řekl. Nemám si jich všímat.

„Nepůjdeme si už sednout?“ zkusil jsem a chtěl se tak vyhnout další písni. Sálem se ale rozezněly pomalé tóny a mě naběhla husina.

„Ne,“ odpověděl prostým znakem Daniel.

Opět jsem zkusil psí oči, ale nebylo mi to nic platné. Pak jsem se rozhlédl kolem sebe. Všichni začali ploužit a už si nás nikdo ani nevšímal.

„Tak ale poslední tanec,“ zkonstatoval jsem, že už nehodlám šaškovat po parketě. Ale ještě jeden jsem si chtěl vychutnat.

Usmál se a vykouzlil dva prosté znaky. „Za pusu,“ přeložil jsem si.

Zmetek. On chce zaručeně udělat divadlo. Věděl, že jsem stále nesvůj, když jsem s ním před tolika lidmi a stydím se, držet se i za ruku. Ale tohle?

Nakonec ani nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala. Možná se mé tělo pohnulo samo, možná mě neviditelná síla postrčila. Udělal jsem krok blíž a zazpíval se zpěvákem s podobně nakřápnutým hlasem, jako měl interpret oné písně, Bryan Adams.

„Here I Am.“

Daniel se usmál. Opět jsem jeho ruce ucítil na svých bedrech. Svými jsem putoval od jeho předloktí, přes paže až na ramena. Za krkem jsem je spojil a natiskl se na něj tělem, co to šlo.

Spojit rty nedalo žádnou námahu. Bylo to tak známé a přesto mě to pokaždé dokázalo vzít dech. Stejně jako poprvé a nejspíš už navždy.

Dodatek autora: 

Zdravím všechny,

možná jste čekali trochu jiný konec celé povídky a proto se vám omlouvám, pokud nenaplnil vaše očekávání (tedy pokud jste mě za ten rok už dávno neodepsali ;)).

Děkuji

Vio

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 14)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Je pozdní noc, když se k palácové bráně přikrade tmavá postava. Zabuší na ni...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Rozmyslel som si to, osprchoval sa studenou vodou a tým schladil aj moje...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 4
''Prihraj mi!'' Kričal vyšší pochudší chlapec, ktorý práve stál na kraji...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
O Flávovi by se toho jistě dalo říct mnoho, jenom ne to, že by byl útlocitným...