Po, 08/06/2020 - 22:37
2

Je zkouškou Boha pro svého prostředníka? Stvořil Marka, aby zkusil mou odolnost a schopnost odsoudit každého bez ohledu na pocity? Jakou krutou, temnou stránku vsadil do vínku zrovna jemu? Neměl bych si ho vůbec pouštět k tělu! Stejně jako kdejaký policajt je i on mým veřejným nepřítelem číslo jedna! A přesto ho z hlavy nemohu dostat. Je to poprvé, kdy uvažuji nad ním tak často, jako nad kdejakou svou příští obětí. Tohle se mi nepodobá. Musí to být zkouška nervů, jinak si to vysvětlit nemohu! Nebo mi snad vlastní mozek naznačuje, abych nevěřil té jeho zdánlivé dokonalosti a zkusil ho prozkoumat o něco víc? Co najdu, když si ho pořádně prohlédnu?

Nechápu ho… proč člověk jako on po večerech chce jíst pizzu? Ta se přece prodává těm chudým, co si nemohou dovolit něco speciálního každý večer, tak dají pár dolarů za pizzu nebo něco v McDonaldu. Určitě by si mohl se svým platem dovolit večeři v kdejaké honosné restauraci. A pokud je problém, že pracuje pozdě do noci, tak si může uvařit něco doma, ne? Bylo by to praktičtější. Pokud teda vařit umí. Výborně, teď na panu dokonalém začínám hledat chyby a hříchy. Musím se pousmát pod svou rouškou.

Ležím na zádech, zatímco něco spravuji na podvozku auta a myšlenkami bloudím k němu. Ironické, jako podvozek nade mnou. Spíš to auto spravuji do původního stavu, aby mohlo zase v pořádku jet pryč. Kvůli své hlavní práci jsem se musel naučit už mnoho. A rozebrat a zase složit auto zpátky do původního stavu bylo to nejmenší. Bolí mě záda. Deka na špinavé zemi příliš nepomáhá zabránit sklu nebo kamenům, aby mě tlačily do zad. Co byste taky čekali od nejšpinavější čtvrti ve městě, kde se povalují opilci a budižkničemové celé dny, špinaví, a přesto čistější než kdejaký zazobanec. Když jsem hotov, chvíli sleduji své skryté dílo. Dílo, které plně dokážu ocenit jenom já sám.

Vylezu zpod auta a rozhlédnu se kolem. Nikdo ve tři hodiny ráno není vzhůru, a kdyby, tak není dostatečně střízlivý. Štítivě seberu deku a rovnou ji vyhodím. Pohlédnu k jednomu rozsvícenému světlu nahoře vlevo, kde se mihotá jeden stín v opakujícím se rytmu. Je to stín ženy. Plná ňadra jí poskakují a hlavu má zvrácenou dozadu. Určitě si to užívá. Pohlédnu na dveře do té budovy. Stojí před ním chlapecké kolo bez zámku. A před dveřmi vidím zaschlou hromadu krve, kolem které je výstražný žlutý obrys od policejní křídy. Nevyřešený pád. Další chlapec záhadně zemřel. Stalo se to sotva pár dní zpátky, a přesto lidi už zapomněli. Prý nešťastně vypadl z okna. Ale já znám skrytou pravdu.

S rukami v kapsách se vydám domů.

Dám vrahovi poslední možnost se pomodlit a spasit se.

***

Unavenýma očima sleduji obrazovku, kde stojí Mark a vážným hlasem oznamuje tragickou událost dne. Další chlapec vypadl z okna a majitel budovy hodlá žalovat lidi, co vytvářeli nepohodlný balkón a pochybná okna na všech patrech. To vám nepomůže… Můžete si na ně stěžovat, ale oni nejsou na vině, oni nejsou hříšníci. Uplakané tváře jen lhostejně ignoruji a soustředím se jenom na jednu z nich. Tlustá ženská, která se rve skrz dav, zatímco si stírá neexistující slzy. Kamera jí nevěnuje pozornost. Když potom znovu záběr na Marka, záznam zastavím a pustím si ho znovu. Sleduji všechny tváře, jak se pomalu pohybují, když si záznam pustím zpomaleně. Ještě jednou a zastavím ho. Sleduji jenom jednu jedinou tvář, kterou byste mohli snadno přehlédnout. Truchlí spolu s ostatními a přitom se oběti vysmívá. Je vrahem a nebojí se ukázat to na kameře.

Usrknu ze své kávy. Záznam vypnu a pohlédnu na druhou obrazovku. Nastavím kameru o něco lépe na budovu, která před chvílí byla v záznamu ze zpráv. Opět jenom jedno světlo svítí a mně je jasné, co se děje za nedobytnými stěnami budovy, která se už tolikrát stala místem nevyřešené vraždy, tedy smutné události, jak to nazvaly noviny.

Ale já znám pravdu

***

Usadím se na židli a sleduji tři obrazovky před sebou. Už jsem si vybral svou oběť, svého odsouzence. Žena, věk 47 let, nezaměstnaná. Moje první oběť, kterou jsem poznal už před dvěma roky. Celou dobu jsem ji sledoval, hledal potřebné důkazy a doufal s ní, že se svých hříchů zbaví. Nezbavila. Dokonce i nyní sleduji, jak si užívá v pelechu neřesti s nezletilým chlapcem, kterého omámila drogami a alkoholem. Není nikterak hezká. Možná proto ji opustili všichni čtyři její předešlí manželé. Plastika jenom dodala její šerednosti vyšší úroveň. Smutek zaháněla nezdravým jídlem. A protože se zapomněla v čase, myslí si, že jí je pořád 17 let, že je ta překrásná dívka z plakátů, bývalá modelka, která pobláznila svět. A že ti chlapci pod ní, kteří sotva vědí, co se děje kolem nich, s prázdným pohledem ji snad prosí, aby si je brala víc. To byl její první hřích, se kterým souvisel i její druhý hřích. Kdykoliv s některým z nich totiž skončila, uškrtila je nebo jinak zabila. Dokonce i nyní, když dosáhla, čeho chtěla, mladíka pod sebou udusila polštářem.

Nezaujatě přihlížím celému tomu jejímu aktu. Vždycky své oběti pozorně pozoruju a přemýšlím nad jejich hříchy. A ona si můj rozsudek zaslouží. Zpozorním stejně jako ona, když se doposud bezvládné tělo začne vzpínat. Snad se probral z náruče alkoholu a prášků na oblbnutí a bojuje z posledních sil o život. Jeho útlé paže sotva dokážou zvednout váhu téměř devadesát kilo tuku. Buď jej udusí, nebo rozdrtí pod svým tělem. Takhle na dálku mohu jenom přihlížet. A policejní stanice opět odvrací zrak.

Namířit kameru tak, abych viděl do jejího bedlivě střeženého bytu, bylo obtížné, trvalo mi to překvapivě tři měsíce neustále přerušované práce. Ale výsledek bylo, že jsem přihlížel jejím zvrhlým choutkám a počítal její hříchy, abych ji mohl odsoudit. K mému i jejímu překvapení chlapec náhle nabere plno síly a shodí ji ze sebe. Spěšně zkontroluje situaci. V cestě ke dveřím mu brání živá hora sádla a tuku. Zavřu oči v tichou modlitbu za jeho duši. Vybral si smrt téměř okamžitě, když viděl, že se pomalu zvedá. Nemyslí. Snad doufá, že právě roztříštěná lebka o chodník bude úctyhodnější smrtí, než být jejím mazlíčkem i po smrti. Na ulici je ticho. Nikdo ve dvě hodiny ráno není dostatečně střízlivý, aby řešil problémy jiných. Jen já se tiše modlím za ztracenou, zlomenou duši.

***

Jsem znechucený jejím divadýlkem, co toho rána předvádí. Ty falešné slzy a vzlyky nemusím ani slyšet a dělá se mi z ní špatně. Jak mohl Bůh stvořit takovou bezcitnou šeredu?! Jak a proč ji nechal doposud naživu?! Sevřu ruce pevně v pěst. Sotva se otočí k lidem zády, už si vybírá svou další oběť. Ale plete se! Nyní se ona stane mou obětí! Bůh totiž už rozhodl. Ne, jsem rozhodl. Umím být trpělivý, když je třeba. Ale když vím, jak její příběh skončí, nemohu se dočkat. Téměř jí skrz myšlenky přikazuji, aby už vypadla. Z tohoto světa. Abych mohl pomstít ty mrtvé chlapecké duše…

Protáhne se skrz dav lidí zpátky do domu, používajíc kapesník, aby smazala falešné, neexistující slzy. Zmizí v budově. Po chvíli se vrátí zpátky s nějakou drahou kabelkou přes rameno. Už netruchlí. Už se znovu hrdě nese, jako hromada sádla, už hrdě kráčí na svou vlastní popravu. Nehezky se usměju. Pojď, pojď blíž!

Nasedne do auta, pohodí kadeřemi a spustí motor. Spustí tak i odpočet mé bomby. Zhluboka dýchám a užívám si každou vteřinu. Už jí totiž zbývají jen tři minuty života!

Prohlíží se v zrcadle a marní svůj drahocenný čas. Ale to mi nevadí. Protože už jsem vynesl její rozsudek. Pokud s sebou vezme i nějaké další hlupáky, budiž! Ale ne, po chvíli se rozjede, až se ujistí, že vypadá jako pravá děvka! Rudá rtěnka na její tučné tváři je spíš k smíchu. Pohodí ještě jednou kadeřemi a lhostejně odjede z místa činu.

Sleduji ji na kamerách. Téměř bez dechu, vzrušeně, počítám její poslední vteřiny.

A potom překrásný výbuch, který mě rozesměje. Lidi, kteří procházeli zrovna uličkou, prchají o kus dál ze strachu, až poté se odváží přiblížit k místě činu. A já ji svým smíchem posílám do pekla, kam také patří. Auto hoří, ona možná chvíli ječí, jak pominutá a kroutí se, ve snaze se dostat pryč z auta, když jí bomba nesebrala život. Ale nestihne to. Po chvíli její tučné tělo požírají plameny a živí se z jejího sádla ještě dlouhou dobu, než někdo konečně zavolá hasiče a policii. Záchranáři nebudou potřeba.

***

Stojím pod sprchou a nechávám vodu, aby ze mě smyla hříchy jiných. Z vedlejšího pokoje ke mně doléhá hlas moderátorky, která oznamuje další úmrtí. Pousměji se pro sebe. Kdyby to hlásal on, určitě bych seděl na sedačce a poslouchal ten jeho sametový hlas. Takhle se nemusím namáhat nebo spěchat. Zpozorním, když uslyším známé pípnutí. Vypnu vodu a osuším se. Ještě za pochodu si suším vlasy, když dojdu do vedlejšího pokoje. Na pravé obrazovce mi výstražně bliká červená malá tabulka.

BombMega009 vám převedl na účet 100 dolarů. Zpráva odesílatele: „Díky! Díky! Ta tučná svině si nic lepšího nezasloužila! Byl to luxusní pohled! Kdy bude známa další oběť? Uděláš někdy stream pro věrný fanoušky? Lol. Určitě bych se kouk‘.“

Zprávu jenom odkliknu a zkontroluju si účet. Skutečně mi přišlo 100 dolarů. Pousměju se pro sebe. Je to můj skromný hřích. Když mi před lety někdo nabídl peníze za to, že jsem odsoudil někoho, kdo mu dělal ze života peklo, odmítl jsem ho. On ovšem naléhal, pořád na mě útočil na mých vlastních stránkách. Bylo to otravné. Tak jsem dal na něj. Jako symbolickou částku jsem mu dovolil poslat mi 10 dolarů. On si to ovšem vysvětlil po svém, poslal mi 100 dolarů a ještě to nezapomněl všem sdělit. Ne každý mi pošle peníze nebo je neposílají tak často. Ale mám mezi svými následovníky jisté osoby, jejichž přezdívky i jména znám. Jsou to pořád ti samí. BombMega009 byl druhý, kdo mi kdy poslal peníze. A když se mu líbí nějaký nápad, kterým provedu další popravu, vždycky se ozve.

Netrvá dlouho a podobných zpráv mi přijde po chvíli ještě pět. 600 dolarů jenom proto, že jsem dělal svou práci? Asi si říkáte, že mohu s klidem odejít ze své současné práce. Mohu. Ale bylo by divné, kdyby sousedi začali něco tušit, nemyslíte? A utržené peníze využívám na obstarávání součástek do bomb. Když mi za to chtějí platit, byl bych blázen, kdybych je odmítl. Aspoň jim mohu dopřát správnou podívanou, když po ní tolik touží.

***

„24 dolarů, prosím,“ usměje se Lucy oslnivě. Celkem pohledný muž jí úsměv opětuje a s radostí jí dá i dýško s tím, že je hezká. Lucy, která naštěstí není vaše typická husička, co s ním začne ihned koketovat, vřele poděkuje s tím, že: „Tady máte 6 dolarů nazpátek.“ Mohla si vydělat 6 dolarů jenom za úsměv, tomu se říká úspěch. Ale Lucy nemá v hlavě jen piliny. Možná proto si s ní rozumím.

„Ale ty byly…“ začne muž rozpačitě, když si uvědomí, že mu balící hláška moc nevyšla. Nakonec se usměje a drobné si vezme zpátky. „Navíc, pravda…“

„Měla jsi příležitost si něco vzít pro sebe,“ poznamenám ironicky. Dloubne mě prstem škodolibě do ramene.

„Co já? Spíš co ty! Tak co? Přijde dneska ten fešák?“ vyptává se ihned.

„Nic mezi námi není,“ ujistím ji.

„Proč ne, sakra? Předtím jsem ti ho tak krásně nahrála! Proč jsi neudělal první krok, když jsi po něm tak okatě koukal i předtím?“

„Vypadám na to, že se odvážím udělat první krok?“

„Billy, Billy, ty jsi vážně slepej. Vždyť tě minule balil celou dobu a svlíkal tě očima.“

„Lucy!“ syknu na ni tiše a rozhlédnu se.

„Co? Je to pravda. Tak co - přijde?“

Povzdychnu si pro sebe.

„Dal ti na sebe číslo? Kolik mu je?“

„Je tohle zpověď?“

„Ano, snažím se totiž, aby sis konečně našel pořádnýho chlapa, když o kus ženský nemáš zájem.“

Věnuji jí vševědoucí pohled.

„Dobře, už jsem zticha,“ zasměje se. „Ale jestli ho dneska nesbalíš, tak přísahám, že ti ho přeberu - ikdyby byl na chlapy, já z něj heteráka udělám, protože by byla škoda nechat takovýho fešáka na ocet.“

Lucy!“ syknu na ni znovu, se smíchem.

„Ano, žárlivko?“

„U pokladny máš dalšího fešáka.“

Ohlédne se přes rameno. „Ten má plešku,“ zkritizuje vážně.

„Někdy mě dojímají tvé priority,“ zakroutím nad ní hlavou. Hravě se ušklíbne, než zase odběhne k pokladně s úsměvem.

Dnes směna utíká opravdu dobře a rychle. Možná je to tím, že vím, že až přijdu domů, budu moci po dlouhé době rovnou zalehnout. Zítra nemám směnu, takže mě nikdo nebude budit. A nikdo se nebude zlobit, když si vypnu mobil. Výjimečně, ale nerad bych, aby mě náhodou někdo probudil. Jako předtím…

Svůj den volna stejně využiju k vlastnímu výzkumu.

***

„Billy, někdo tě shání,“ nakoukne Lucy dovnitř, když spolu s ostatními znuděně sledujeme rozpouštějící se sýr na pizze.

„Mě?“ ujistím se zmateně. Jen přikývne. „Kdo?“ Nic neřekne a zase se vrátí k pokladně. Téměř zalituji, že se vydám za ní. Protože tam stojí on, s tím svým dokonalým úsměvem jako z pohádky a dívá se mým směrem. A do pytle, pomyslím si. Teď nejsem připravený vést milou konverzaci, když jsem myšlenkami mimo. Otočím se na patě, ale hned jsem zastaven Lucy, která mě s úsměvem tahá směrem k pokladně, i přes můj protest.

„Není třeba se ničeho obávat, už ho vedu,“ švitoří přitom vesele.

„V pořádku, stačilo mi říct, kdy dneska končí,“ slyším Markův hlas, jistě doladěný tím skvělým úsměvem.

„On vám to rád sám řekne.“

Neřeknu! „Určitě otravuji…“

„Ale kdeže!“

Div mě nehodí na pult rovnou na talíř nebo přímo do krabice, prosím, pizza Billy je hotová a čerstvá, stačí jen rozkrájet. Mého pohledu, kdy jí slibuji, že tohle jí neprojde, si nevšimne a rychle mizí v kuchyni, přestože tam nemá co dělat. Věnuji mu jen pohled, než spěšně přejdu k pokladně. On se mile usměje a pomalým krokem se přesune opět do mého zorného pole.

„Dobrý den, Billy,“ osloví mě konečně a zase mě obdaruje září svých bílých zubů.

„Dobrý,“ odvětím chabě.

„Mohu si ukrást trochu vašeho času?“

„Pročpak? Skončil jste dneska dřív, tak nevíte, jak zabít čas?“ Kurva. To bylo sprostý…

On se však ušklíbne. „Vy si všímáte, kdy končím? Jsem ohromen.“

„Většinou jste tady těsně před zavíračkou,“ zhodnotím pomalu.

„Ale máte pravdu. Dneska mám volno.“ To se divím. Tak proč ten sexy oblek?

„Co si dáte dneska?“

„Hm…“ zamyslí se. „Co mi doporučíte?“

A je to tady zas Zas ten pocit nepříjemného tepla a jistého vzrušení.

Jedna má část křičí, že se mám na něj podívat a nechat ho, aby mě tak okatě sváděl a já si to užíval. Ta druhá, racionální, však pořád vzdoruje. A vím proč. Začínat si něco s ním by mi způsobilo jen samé problémy. I jemu.

„Nerad mluvím s někým, kdo se mi nedívá do očí. Je to dost… neosobní,“ vychutná si poslední slovo na svých dokonalých rtech. Doslova ho pohladí, než ho vypustí z úst. Přivřu oči. Aniž bych se na něj díval, přímo vidím před sebou jeho pohybující rty. Zakroutím nad sebou hlavou. Vzpamatuj se, napomenu se. Konečně k němu vzhlédnu. „Jestli jsem vás včera nějak svým chováním urazil, omlouvám se. Ale - jak jsem řekl - nepřijde mi správné, když opouštíte svou práci tak pozdě,“ pokračoval. Jeho lícní kosti vystoupí, když mi opět věnuje ten vřelý úsměv.

„Někdo… zrovna nevyhledává oční kontakt,“ řeknu opatrně. Neodsuzuj mě. Neodtahuj se, když jsi konečně získal mou pozornost.

„Všiml jsem si,“ uzná nahlas a lokty se opře o pult pár centimetrů ode mě, ale pořád v dostatečné vzdálenosti lidí, co se sotva znají, „že moc na jakékoliv kontakty nejste.“ Naše oči se konečně střetnou. „Proč tedy pracujete v kolektivu mladých lidí, kteří považují za správné se neustále dotýkat navzájem?“ vyzvídá s úsměvem.

„Je to… dobrá práce,“ zhodnotím po chvíli, když uhnu pohledem. „Plat je dostačující… Kolektiv mi vyhovuje. Moc práce tady není. Člověk se může klidně celý den schovat v kuchyni… Nebo dělá prostě to, co mu jde nejlépe… nebo co ho baví.“ Podepře si hlavu, když mě zaujatě poslouchá. „Takže… ty drobné chyby… dokáže přehlédnout.“

„I když ten člověk zrovna nezvládá komunikační dovednosti a je neustále postaven před pokladnu?“

Ano, naráží tím na mě. „Je to… součástí práce. A když chce plat… musí to přetrpět.“

„I když se to děje každý den?“

Na to už nemám argument.

***

Proč by tak dokonalý, čistý člověk měl zájem o někoho, jako jsem já? Neuniknou mi jeho zkoumavé pohledy, kterými mě pozoruje celé odpoledne ze strategicky dobrého místa, protože má výhled do kuchyně na část, kde se vyskytuji. Nejednou jsem ho přistihl, ale on se ani nesnažil to skrýt. Zpočátku to bylo nepříjemné… ale ty jeho oči - byly nakonec zvláštně uklidňující, řekl bych. Být pod neustálým dohledem mi většinou dělá problém, ale ten jeho pohled mi nijak nevadil.

Když se blížil konec směny, Lucy si všechny svolala do kuchyně a mě (doslova) vyhodila ven. Co s nimi řešila, jsem neměl vědět. A tak jsem trpělivě čekal, až mi opět povolí vstup do kuchyně. A trpěl pod pohledem, který se mi přímo propaloval do každého bodu těla, kam se díval. Ale bylo to příjemné utrpení.

„Takže jsme se dohodli, že máš padla, Billy, a my uklidíme kuchyni,“ usměje se Lucy, když vyjde z kuchyně, kde doposud slyším doznívající nadávky zbytku týmu.

„Ale-…“ začnu.

„Bez debat,“ utne mou snahu protestovat.

„Pochybuji, že to vyčistí,“ dokončím.

„Dohlídnu na to. Tak koukej padat. A ne že mě zklameš,“ špitne mi spiklenecky, než mě rukou odhání pryč. Chvíli váhám, než rychle pohlédnu na Marka, který vše trpělivě sleduje a pak zpátky na ni. „Zírá na tebe celý den a ty po něm taky pokukuješ. Dělej, než si to rozmyslím,“ pohrozí mi nakonec.

„Oplatím ti to,“ slíbím jí, než rychle zmizím v šatně.

***

„Chtěl jste… o něčem mluvit?“ zeptám se, když se zastavím před ním. Chvíli mě už pozoroval, když jsem mířil k němu. Pousměje se a vstane.

„Očividně, jinak bych tady nečekal takovou dobu,“ ujistí mě. Ano, to bylo logické. „Můžeme se projít? Asi… to nebude rozhovor na chvíli,“ zváží svá slova moudře. A ve mně hrkne. Co by se mnou chtěl řešit? Myšlenka, že by snad mohl nějakým záhadným způsobem spojit mě a mé další koníčky, byla směšná. Nikoho by to nenapadlo. Nikdo neznal tvář Bombardéra ani místo jeho bydliště. Přesto mě jeho slova trochu zarazila.

„Určitě,“ pokusím se o vřelý úsměv, který stejně skryje maska.

Ohlédnu se přes rameno, kde slyším Lucy tiše volající, že mi přeje štěstí. „A neposer to!“ zněl její tichý dodatek.

***

Když vyjdeme z velkého obchodního domu, kde byste našli takřka cokoliv, pořád nic dalšího neřekl. A já bych přitom mohl jeho hlas poslouchat věčnost. Teď je řada na mě, abych ho skenoval očima a čekal, až se zastaví a bude mi opět věnovat trochu svého času. Držím se přibližně tři kroky od něj, než je on zkrátí na dva. Do nosu mě jemně udeří jeho kolínská.

„Mohu mít trochu osobní otázku?“ zeptá se konečně a zastaví se. Trochu mě jeho otázka zarazí, ale nakonec přikývnu. Rozhlédne se po poloprázdném náměstí, kde jsme se zastavili. Vrazí ruce do kapes svého saka a zhoupne se z pat na špičky a zase zpátky. Je nervózní? „Máte zítra volno?“ zeptá se přímo. Když přikývnu, usměje se. „A mohl byste svůj drahocenný volný čas věnovat mě?“

„Proč?“ zeptám se po chvíli.

Vidím, že se chce zasmát, ale skryje to za falešným odkašláním. „Mám to říct přímo?“ zeptá se po chvíli, když na pevně sepjatých rtech vidím zadržování smíchu.

„Ano?“ nechápu.

„Vyjdete si zítra se mnou na oběd či večeři?“ zeptá se hlasem, kterému se neodmlouvá.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
Ležel jsem zazipovaný ve spacáku jako kukla připravená přečkat všechny rozmary...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Obraz Tallantridy - Kapitola 10 Michaël Leclère   | Francie,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Nejspíš mám výpadky paměti. Před dvěmi minutami jsem za šéfem přišel až...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 22
Takano Rokushi tiše ležel na posteli a hleděl do stropu, mírně zpocený, s ...