St, 28/03/2018 - 17:27
4

Na okamžik jsem si přál, aby tato chvíle nikdy neskončila. Aby mě držel v náručí a mohl mě chránit a já mohl cítit jeho teplo, které dokazovalo, že pořád žije. Měl jsem najednou pocit, že ho musím ochránit… jako kdybychom se znali odjakživa. Mlčeli jsme, a přesto jsme věděli, nad čím ten druhý přemýšlí.

Alespoň jsem si to myslel.

„Měl by ses vrátit,“ ozval se po chvíli, ale nepouštěl mě ze své náruče. Pousmál jsem se. Sice nejdříve působil odměřeně a možná i trochu chladně, ale tato jeho nově objevená stránka byla roztomilá.

„Ještě chvíli,“ zaprotestoval jsem.

Jen nade mnou zakroutil hlavou. Něco si zabrblal pod nosem, ale nepouštěl mě.

… nošení brýlí, protože věřili, že právě brýle jsou nejvíc sexy doplňkem světa a také nejzaručenější metoda, jak někoho svést…

Vzpomněl jsem si na slova z učebnice a ušklíbl jsem se. Opravdu jsme jen tupé ovce, které dělají to, co se od nich očekává. Vtloukává se nám do hlav plno hloupostí. Prohrábl jsem Viktorovi opatrně vlasy. Cítil jsem ten pohled uhrančivých očí a raději jsem ty své směřoval jiným pohledem. Jako by to prohrábnutí bylo omylem. Bylo ale těžké dlouho odolávat pohledu do těch uhrančivých očích. Dlouho jsem nevydržel a zahleděl se mu do nich znovu. Tentokrát se on ušklíbl a přiblížil se o něco blíž.

„Nad čím přemýšlíš, brejloune?“ zeptal se. Šťouchl jsem ho do čela a zamračil se. „Pardon, Mirku.“ Očividně si užil, když mé jméno vyslovil, pomalu a jeho hlasem znělo tak líbezně, že bych ho mohl poslouchat pořád a pořád dokola. Poklepal mi na prostředek brýlí a já nasadil protáhlý obličej. Proč má tolik lidí toto ve zvyku?! Očividně jsem ho však pobavil.

„Kdy ze mě slezeš,“ zalhal jsem. Očividně jsem ho zaskočil. „To je to, nad čím přemýšlím,“ vyplázl jsem na něj jazyk. Nebudu lhát - jeho tvář plnou rozpaků si budu pamatovat ještě dlouhou dobu! Škoda, že nezůstal takhle nehybně zmatený ještě chvíli. A o to víc mě zklamalo, když ze mě slezl. Příjemné teplo, které mě hřálo po celém těle, bylo rázem pryč a mnou otřáslo z náhlé zimy.

Sice nerad, ale posadil jsem se a slezl z postele. Zkusil jsem, zda naše oblečení už uschlo. Jaké příjemné zjištění, že ještě zdaleka ne!

„Už se stmívá,“ zabrblal Viktor a vypadal zamyšleně. Zmateně jsem na něj zamrkal. „Nebylo by rozumné tě tady schovávat - je to až příliš riskantní,“ vzhlédl ke mně upřímně. Trochu mě jeho slova ranila, ale chápal jsem jeho obavy. Už tak hodně riskuje, když se tady se mnou ledabyle vybavuje. Přešel ke mně. Nejistě jsem ucouvl. Na to se však ušklíbl a nutil mě couvat zpátky, dokud jsem zády nevrazil do stěny. „Ikdyž takhle bych se tě mohl zeptat na plno věcí rovnou,“ řekl upřímně a v očích mu skákaly neposedné jiskřičky. Nyní se vehnala krev do tváři mně a já uhnul pohledem. Prohrábl mi pomalu vlasy a stáhl je dozadu, aby mi viděl přímo do očí. Chvíli tak zůstal, než mé vlasy pustil, aby se neposedně znovu dostaly zpátky, a o krok ustoupil. Hned na to se však vrátil a deku mi o něco zvedl, aby mi zakryl důkladně vlasy. Nic neřekl, jen se svýma uhrančivýma očima vpíjel od těch mých. Ten pohled byl tak důsledný a hluboký, že jsme ho ani jeden nemohli přerušit. Až potom Viktor, když se ozvalo pootevření dveří.

Dovnitř vešli nějací dva odpadlíci. Zůstal potichu a jen je očima pozorně sledoval. Jako lovec, který sleduje svou kořist. Potom mě popadl za ruku a tichými kroky jsme se oba přemístili pryč. Nakonec mě nastrkal do malé místnosti se slovy, že se hned vrátí. Místnost byla nejspíš na nějaké věci k uklízení. Do stehna se mi zarýval starý, špinavý kbelík a o rameno jsem měl opřeného kamaráda smetáka. Pan mop pro jistotu zůstal odkloněný celé téhle bizardní situaci a hadr ledabyle visel přes kbelík. Tichým, žárlivým svědkem byla lopata, která po mně na chvíli také spadla, když jsem se pohnul. Nebyl to zrovna nejlepší úkryt. Bylo tady chladno a vlhko. A já měl jenom deku kolem sebe. Jakýkoliv pohyb by způsobil pohyb všeho kolem. Tiše jsem zaklel a doufal, že se Viktor vrátí brzy s mými věcmi nebo že mě odsud alespoň dostane. Po delší chvíli už se všechno třepalo i se mnou. Zatraceně, tady je kosa! Copak tady nemáš lepší skrýš, Viktore?!

Zuřil jsem a sliboval jsem mu krutou pomstu. Předtím mě málem svedl na scestí (ne, že bych se tomu bránil) a nyní mě jen tak odhodí? To mu nedaruji!

Když jsem se potom zaposlouchal do hlasů za dveřmi, slyšel jasný, zlý hlas Viktora. Snažil jsem se uklidnit svůj třas a tím i hluk všeho kolem. Něco těm dvěma nejspíš vyčítal, zněl naštvaně, ale já mu nerozuměl. Přitiskl jsem ucho na dveře.

„A co já s tím? Pokud chcete jít a nechat se střelit do hlavy, tak klidně! Já raději počkám na rozhodnutí ostatních!“ slyšel jeho vzteklý hlas.

„Pche, netušil jsem, že jsi takový srab, Viktore,“ utrousil jeden z nich.

„Cos to řekl?“ vypěnil Viktor a já slyšel nějaký hluk, jakoby někdo vrazil do židle a potom spadl na zem.

„Jen co je pravda,“ zavrčel ten druhý hlas. „Myslíš si, že jsem se někdy mýlil? Je tady brejlatá krysa a já ji dostanu za každou cenu! Jen si to představ! Na chvíli si to představ! Budeme požadovat výkupné a dostaneme svobodu! Budou celí podělaní, aby se jejich elitě něco nestalo, a udělají cokoliv.“

„Spíše ti proženou kulku hlavou, pitomče,“ zasyčel Viktor zle. „Copak nevíš, kolikrát jsme se už snažili vyjednávat? Rozumí pouze jedinému - zabíjení! A i kdyby tady čirou náhodou byla nějaká obrýlená osoba, myslíš si, že by ho neměli dávno zaregistrovaného?“ Potom se sám zarazil.

Chvíli bylo ticho a já napjatě poslouchal. Takže o mně vědí? Jak…?

„Taky tě napadlo?“ zeptal se druhý hlas spokojeně a já slyšel, jak se ten první zvedá. „Poslali ho sem, aby se stal jedním z nás, sledují nás a chystají se nás zbavit jednoho po druhém, aby si neušpinili ruce.“

Viktor pořád mlčel.

„Stačí trocha jedu do jídla a zaručeně zhebneme všichni. Nebo si vyčká na správnou chvíli, vryje se nám pod kůži, my mu budeme věřit a pak prásk! Zabije nás jako zvířata,“ pokračoval ten první hlas chladně.

„Vypadněte,“ zasyčel Viktor zle, ale tiše. Sám jsem se zarazil a oni oba očividně také.

„Cos to-?“ začal jeden, ale opět jsem slyšel prudkou ránu, tentokrát o zeď.

„Řekl jsem, ať vypadnete, nebo neručím, že vaše čísla budou pořád svítit i během jedné minuty,“ zavrčel na ně Viktor chladně a já si představil, jak jeho oči nyní nejspíš vypadají. Temné, chladné, plné vzteku.

Slyšel jsem, jak oba na něj nadávají a pak se odklidili. Pohlédl jsem k zemi. Je to moje vina. Vědí, že jsem tady. Nesmím se sem vrátit. Jinak bude Viktor v ohrožení i vlastními lidmi. Ale… slíbil jsem to. Co teď? Byl jsem zoufalý. Bál jsem se pohnout, cokoliv udělat. Cítil jsem v očích slabošské slzy. Je to moje vina.

Vzhlédl jsem ke světlu, které se ke mně pomalu dostalo po otevření dveří. Viktor mě tiše sledoval, než se o krok přiblížil a pomohl mi na nohy.

„Slyšel jsi to?“ zeptal se starostlivě.

Jen jsem přikývl.

Viktor se ztrápeně poškrábal na krku. Nejspíš netušil, co má říct.

„Mají pravdu,“ špitl jsem. „Ohrožuji vás… Nevíš, jestli náhodou nejsem přestrojený zabiják… co si hraje na ubožáka.“

Viktor se pousmál a pohladil mě po tváři. „V tom případě mi nevadí, že jsi zabiják, protože jsi to ty. A ty mi neublížíš. Vím to.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

Pokrčil rameny, ale usmíval se. „Nazývej to slepou důvěrou nebo hloupou oddaností, ale je tomu tak. Nemám strach. A pokud bys mě měl kdy zabít, nebál bych se zemřít. Protože vím, že by má smrt měla smysl.“

Zmateně jsem na něj pohlédl. Jeho úsměv se na chvíli vytratil.

„Ale té podlé bestii nedovolím, aby mi vzala život. To jí raději zlomím vaz, než aby mě měla zabít,“ zašeptal a stiskl ruku pevně v pěst, až mu klouby zbělely. „Ať trpí stejně jako všichni naši padlí lidi… jen pro její zábavu už zemřelo tolik…“ Zavřel oči. Viděl jsem, že opět svádí vnitřní boj, než se konečně uklidnil. Vzhlédl ke mně ostrým pohledem očí s barvou oblohy. „Kdybys měl být vycvičený zabiják, tak ti nyní říkám, abys mě zabil raději ty, než ta bestie,“ dodal rázným hlasem. Přešel ke stolu, sebral z něj skalpel a předal mi ho do rukou a namířil ho na sebe. „Do toho, prosím tě o to,“ dodal rázně. Viděl jsem na něm, že to myslí vážně. Ruce se mi však třásly. Nakonec jsem skalpel pustil k zemi a zhluboka se rozdýchával. Viktor mě jen sledoval.

Poplácal mi po rameni.

„Vidíš? Nemáš na to na někoho zabít,“ řekl tiše, než mě znovu objal. „Promiň, ale musel jsem to udělat. Jinak bys vymýšlel další hlouposti, které by mě tak akorát naštvaly…“

Přikývl jsem a nejistě jsem ho taky objal. Byl by schopný přesvědčit každého, že má pravdu. Byl by schopný každého přimět udělat to, co chce. A přesto si zachovával klidnou mysl, když mě zkoušel, zda odolám pokušení, které v sobě mají moje matka a otec. Vím, že to tam někde uvnitř zakořeněné je. Oddanost elitě.  Z oné oddanosti mám právě největší strach. Jednou určitě přijde den, kdy se matka rozhodne, že půjdu v jejích stopách. A i kdyby mě měla násilím změnit, udělá to. Nesmí si dovolit, aby tato špinavá práce vešla do rukou nějaké jiné rodiny. Tak určil můj předek Mirek.

Pro teď jsem se však nechal uklidnit teplem a vůní Viktora. Jeho tělo příjemně hřálo. Zavřel jsem oči a vnímal vše o to víc. Přál jsem si, aby tohle nikdy neskončilo. Kdybych tehdy tušil, že právě můj vztah k Viktorovi skončí tragédií, kterou bych nikdy nikomu nepřál, rozhodl bych se sem dobrovolně vracet několik dní v kuse?

Ano.

Protože to, co jsem si předtím neuvědomoval, byl pomalu klíčící se křehký vztah, který mí předkové nazvali láskou.

Kdyby ovšem nebyl rok 2067, mohli bychom zůstat spolu.

Kdyby nebyl rok 2067… možná bych té tragédii zabránil.

Dodatek autora: 

Jedná se o spíše takový dodatek k předešlé kapitole, který by se mohl klidně vypustit, ale zároveň je to tak trochu podstatný dodatek, protože je to chvíle, kdy si Viktor uvědomí, že ostatní odpadlíci vědí o Mirkovi, a Mirek nedlouhou poté zjistí, že onen dávný cit zvaný láska se mu dostal do celého těla ;) a taky napovídá, co se stane v blízké budoucnosti... Ne, nebojte se, Viktor ani Mirek nezemřou, alespoň ne v roce 2067 ;)

Vaše Shiw

4.882355
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
Hlas svědomí – Naivní   Než aby musel čelit všemu zlému ve svém...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 19
„Hlavně neblbni… to chce klid,“ snaží se Milan. Klid?! Do prdele!...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 25 Rozhovor na vyhlídce (Andrail a...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
„Rozhodnutí je ostatně na tobě, Takano-kun; buď si vybereš svobodu, nebo za to...