Po, 02/04/2018 - 00:04
4

Ačkoliv nerad, vrátil jsem se domů. Z neznámého důvodu jsem měl na tváři připitomělý úsměv a nemohl jsem se ho zbavit. Několikrát jsem si vlepil facku, ponořil hlavu pod studenou vodu, ale ten úsměv tam pořád byl! Časem mě začal děsit a já se obával, zda mi náhodou obličej neochrnul. Abych uklidnil mysl, rozhodl jsem se uvařit si večeři. Robot mi nabízel plno různých jídel, ale já jeho pomoc odmítl. Chtěl jsem něco uvařit - sám. Váhal jsem nad ingrediencemi, které jsem měl v nabídce v naší ledničce. Přitáhl jsem si židli a zatímco se mě robot umístěný ve sporáku ptal, co to dělám, vylezl jsem na vratkou židli a otevřel skříň nad dřezem. V ní mívala matka vždycky soubory s kuchařkami nebo na flashce umístěné staré pořady o vaření, které ji zaujaly. Zaradoval jsem se, když jsem jednu flashku našel, a seskočil dolů. Robot ihned zapípal a opět mě upozornil na to, abych si dával pozor, jinak se zablokuje pro mé vlastní bezpečí.

„Kušuj,“ ušklíbl jsem se a strčil flashku do jiného zařízení. Nastavil jsem si větší obrazovku a stiskl první video. Vykoukl na mě mladý muž, sympaticky vypadající, něco vykládal a počítač mi to ihned překládal do současné řeči. Pozorně jsem ho poslouchal a nachystal si, o co mě žádal. Něco přehnaně rychle mluvil a překladatel to shrnul jednou větou.

„Vykládá jakési italské sprosté vtipy, které pro osobu vašeho věku nejsou zrovna vhodné,“ ozval se monotónně a já obrátil oči v sloup. Když se chlap zachechtal a s ním i jeho obecenstvo v televizi, konečně přešel k pultu a já s ním. Uvázal si zástěru kolem pasu a já chvíli váhal, jakým správným směrem se má dávat. Musel jsem video zastavit, abych tento drobný problém vyřešil. Už tak jsem byl celý rudý, a to jsem ještě ani nezačal dělat něco s párou!

Překladatel mi vysvětlil, že po mně chce, abych nejdříve umyl důkladně zeleninu ve studené vodě, což jsem taky udělal. Ital mezitím zase vykládal nějaké sprosté vtipy, takže se monotónní hlas opět ozval a já si povzdychl. Tohle mohli rovnou vystřihnout, no ne? Potom jsem soustředěně pozoroval, jak vše rychlostí blesku krájí, zatímco já jsem sotva stihl ukrojit jedno kolečko okurky. Stopl jsem video a pomalým, opatrným tempem pokračoval. Robot mi nabídl pomoc, ale já ho prudce odmítl, až zmizel za rohem a poznamenal, že se můj stav změnil a měl bych si odpočinout. Sotva jsem začal!

Robot mi každých dobrých pět minut připomínal, že je pořád aktivní a ochoten mi pomoci. Ať už konečně zmlkne! Snažil jsem se a on mi podkopával ten malý zbytek sebevědomí, které jsem ještě doposud měl, hluboko pod zem. Nasadil jsem si sluchátka, ve kterých byl slyšet hlas překladatele a v pozadí kuchaře, sem a tam jsem se podíval na obrazovku, zda věci dělám dobře a úplně jsem vypustil ze svého zorného pole toho otravného robota. A jak se mi hned krásně pracovalo! Sice jsem večeři na první pokus spálil a při druhém pokusu osolil o něco víc, než bylo třeba, ale na potřetí se mi povedlo připravit ono jednoduché jídlo, které popisoval Ital. Houby jednoduché! Těžké jako…

Zpozorněl jsem, když jsem slyšel vyťukávání čísel, a pohlédl směrem ke dveřím. Vyndal jsem sluchátka, obrazovku s Italem zrušil, flashku s tímto souborem schoval zase rychle zpátky do skříňky a snažil se uklidit nepořádek kolem.

„Příště už tak milá nebudu, mají si hlídat hranice,“ slyšel jsem naštvaný matčin hlas.

„Kailo, miláčku, už jsme doma. A tady je přece jedno tvé pravidlo - doma se o práci nehovoří,“ slyšel jsem vlídný hlas svého otce.

„Nepřipomínej mi pravidla, která jsem sama zavedla!“ otočila se na něj matka elegantním způsobem, když oba vešli do mého zorného pole. Oba se zarazili a zhluboka se nosem nadechli. Potom jejich pohledy směřovaly ke mně.

„Mirku?“ vydali oba ze sebe zmateně.

„V-Vítejte doma,“ usmál jsem se nervózně. Oni na mě však pořád zůstávali hledět. Copak jsem i toto jednoduché jídlo udělal špatně? Nebo to tak strašně zapáchá?! Nervózně jsem se pohnul ke stolu se třemi talíři. „Z-Zkusil jsem něco uvařit,“ snažil jsem se zakrýt rozpaky, ale moc se mi to nedařilo a já si v duchu nadával, že jsem pako a měl jsem to nechat na robotovi. Pořád na mě překvapeně hleděli. Copak jsem v jejich očích klesl už tak hluboko? Deprese mě povalila jako vlak a jela plnou rychlostí proti zdi s nápisem: Hloupost.

Těsně předtím, než onen vlak napálil do té zdi a celou ji mohl rozbít, se však prudce zastavil, sotva matka promluvila: „Tys vařil?“

Onen pomyslný vlak vrátil zpátečku a mě také odvezl zpátky. Nejistě jsem přikývl. Kaila přistoupila o něco blíž a pohlédla na tři talíře s jídlem.

„Mohu to jen potvrdit!“ ozval se robotický hlas. „Vítejte doma, paní Kailo, pane Jeremy.“

Kaila mlčela a sledovala jídlo před sebou. Usadila se a zkusila jako první, neohroženě, nebála se, že by to mohlo být otrávené nebo špatné. Důkladně žvýkala ono malé sousto, než ho polkla.

Byla potichu.

Déle, než bylo u ní obvyklé.

„Mirku,“ řekla přísně a já nadskočil. Podívala se na mě a usmála se. „Dobrá práce,“ pochválila mě.

I můj otec se pousmál a usadil se naproti ní, aby také zkusil. Jen přikývl na souhlas. Stydlivě jsem se usmál a usadil se k jídlu také.

Dlouhou dobu jsme neseděli takhle - sami, jen my tři, jako rodina - a netrávili jsme spolu tak drahocenný čas. Byl to příjemně hřejivý pocit, který zaplnil mé nitro. Jako by neexistovala práce. Jako by se před pár hodinami nic nestalo. Nechtěl jsem se vyptávat na útržek rozhovoru, který jsem slyšel předtím. Teď bylo důležité zachovat tuto mírumilovnou atmosféru.

K mému překvapení nadhodila matka otázky, které nebyly nijak útočné, spíše zvídavé - zda se pořádně učím, zda se nic v mém životě moc nezměnilo, pochválila opět mé kuchařské umění, ale měla jistě na jazyku, že jsem to přehnal s kořením. Otec jen přikyvoval a zmínil se, jen letmo, že jsem se začal zajímat i o lidi kolem sebe, za což si vysloužil ode mně kopnutí pod stolem. Matka se jen pousmála.

„Není třeba na nic spěchat, Mirku, moc dobře to víš,“ řekla a natáhla ke mně ruku. Měl jsem tendenci ucuknout, ale ona mi jen prohrábla vlasy. „Až budeš připravený můžeš nám ji nebo jeho představit. Podpoříme tě. Důležité je, že ty budeš šťastný.“

Jen jsem přikývl.

Moc dobře jsem chápal, že matka přepnula z módu práce do módu doma na někoho příliš rychle. Ale takhle tomu bylo vždycky. Časem jsem si na to zvykl.

„Co když… by ta osoba byla jiná?“ zeptal jsem se nejistě.

Matka se usmála a napila se vody. „Víš moc dobře, že s otcem nehledíme na rasové nebo náboženské rozdíly,“ prohodila mile.

‚Ale kdybych nadhodil, že je to odpadlík, tak všechny tyto tolerantní věci by vymizely… protože je to jen odpadlík,‘ pomyslel jsem si zklamaně. Naše společnost si hraje, že jsou si všichni rovni. A stejně jsme je vyčlenili pryč jen proto, že se jejich předkové rozhodli jinak, že se jejich geny drobně liší od těch našich.

„Je to někdo ze třídy?“ vyzvídala matka zvědavě. Nervózně jsem se usmál.

„Ještě… to není až tak vážné,“ namítl jsem váhavě.

Pochopila a vřele se usmála. „Dobře. Nebudu na tebe tlačit, když si tím vztahem ještě oba nejste jistí,“ řekla mile a já přikývl. Poděkoval jsem jí za to. Nikdy ti to nebudu moci říct, protože bys ze mě buď vytřepala duši nebo ho šla okamžitě zabít za to, že mě nakazil. Nákaza… jak směšné, že jsem tomu před pár dny věřil. Pokud jsem tuto nákazu chytil, tak jsem za ni opravdu rád. Usmál jsem se od ucha k uchu. „Někdo se zamiloval,“ vrkala vedle mě matka, než mě popadla a pevně sevřela v náruči.

„Mami!“ snažil jsem se vyprostit z jejích spárů, ale nemohl jsem, zatímco mě mačkala, jako plyšového medvídka. Rozcuchala mi vlasy na všechny strany. Otec jen nečinně přihlížel a smál se.

„Nemysli si - i když budeš dospělý, rozcuchanému objetí své matky neutečeš!“ smála se. Převrátil jsem nad ní očima, ale nechal ji, aby mě drtila ve svém náruči. A přitom si vzpomněl na pevné sevření Viktora. Trochu mu zrudly tváře. Bylo to jiné objetí, než to matčino… Hřálo. Mnohem víc, než nyní matčino.

„Kailo, pusť ho, přivádíš ho do rozpaků,“ usmál se otec mile a očividně se bavil touhle situací.

„Tak ho popadni z druhé strany, Jeremy,“ pobídla ho matka. Otec chvíli váhal, než se ušklíbl. Snažil jsem se vykroutit, ale matka mě pevně držela. Po chvíli nás oba otec pevně sevřel v náruči a chvíli jsme takhle pozbyli. Jako dokonalá rodina vytáhnuta z knihy…

Potom mě však otec začal lechtat a matka, nejspíš ve strachu, že ji začne taky lechtat, mě proti otci div nehodila a sama se rychle vzdálila k rohu místnosti. Já s otcem jsme se jenom zasmáli. Její strach z lechtání nás oba vždycky bavil. Matka však nahodila přísnou tvář a vypadala nyní děsivě.

„Tohle není vůbec vtipné,“ řekla rázně. Ale já jsem se smíchu nemohl ubránit. Sice mi říkala, abych se jí přestal vysmívat, ale i otec nejspíš usoudil, že je to vtipná situace, protože se začal znovu smát také. Nakonec jsme si oba vysloužili několik letmých pohlavků.

Umyl jsem nádobí s matkou, zatímco se otec šel osprchovat. Robot hlásil, že to může udělat sám, ale Kaila ho rázně vypnula. Byl jsem jí za to vděčný.

„Chtěla bych se za to předtím omluvit,“ začala matka tiše a já jí věnoval zmatený pohled. „To na stanici,“ dodala a podala mi umytý talíř. Pousmál jsem se.

„Nic se neděje,“ řekl jsem jen a vzal jsem talíř do ruky.

„Poslední dobou jsme já a otec zavaleni prací, nemáme na tebe skoro žádný čas,“ uznala provinile.

„Nic se neděje,“ zopakoval jsem svou odpověď. „Vaše práce je záslužná a důležitá.“ Proč jsem se ji snažil podpořit v zabíjení nevinných lidí?

„Až nastoupíš na mou pozici, tak to pochopíš,“ řekla jen a vypláchla mísu v teplé vodě. Váhal jsem. Tohoto tématu jsem se obával.

„Matko, nemyslím si, že jednou budu stejně dobrý, jako ty,“ nadhodil jsem tiše. Jen se zasmála zvonivým smíchem, který jsem u ní slýchával jako dítě. Prohrábla mi vlasy mokrou rukou. Byla teplá.

„Věřím, že budeš. A budeš i lepší,“ spiklenecky na mě mrkla. Kéž by jen věděla.

„Co když se na tvé místo vážně nehodím?“

„Hodíš se na něj stejně dobře, jako se na něj hodím já, Mirku, věř mi. Také jsem protestovala, když mi můj otec, tvůj dědeček, tuto práci předával. Stála za tím hromada dřiny, abych se dostala až na vrchol. Jen měj pevnou ruku a zvládneš to.“

„Ale-…“

„Už jsem řekla,“ matka mě ostře přerušila přísným hlasem. Jen jsem pohlédl k zemi.

„Rozumím, matko,“ vyšlo mi z vyschlého krku.

Chvíli mě pozorovala přísným pohledem, než si povzdychla a vypnula vodu, utřela si ruce a přivinula si mě do náruče. Prohrábla mi pomalu vlasy a vtiskla polibek na čelo. „Omlouvám se. Někdy zapomínám, že jsem doma a ne v práci… Promiň, Mirku,“ sevřela mě ve svém náruči o něco silněji. Váhal jsem, ale nakonec jsem ji také objal.

Chápu ji…

Její práce je těžká, náročná, vyžaduje pevnou ruku a silné nervy.

Nemohu ji vinit, že sem a tam zapomene, že není mezi vojáky ale doma u své rodiny. Jen… by to nemuselo tolik bolet. Nemám rodiče, jen dvě vzdálené existence, které o mně neví nic. Ví jenom to, co si sami vysnili, nebo to, co jsem jim nalhal. Nepotřebují se více starat, když jim řeknu, že jsem v pořádku. Nepotřebuji znát pravdu, kterou před nimi skrývám.

„Matko,“ oslovil jsem ji tiše.

„Ano?“ řekla stejně tiše.

„Mám tě rád,“ řekl jsem místo toho, co jsem měl na mysli. Nepotřebují se více starat. Matka se mile usmála a znovu mi prohrábla vlasy.

„Já tebe taky,“ řekla láskyplně.

Tu noc rodiče po dlouhé době strávili doma.

Tu noc jsem po dlouhé hleděl do stropu a nemohl usnout.

V domě bylo příliš horko. Otevřel jsem si okno, aby mi dovnitř proudil čerstvý, chladný vzduch.

Přemýšlel jsem.

To, co dělají mí rodiče, je přece záslužné - tak proč se na to dívám jinak? Kdyby to nedělali, odpadlíci by utekli a my bychom byli v ohrožení. Pevně jsem stiskl peřinu mezi prsty, až mi klouby zbělely. Ale co když je spravedlnost, ve kterou věří mí rodiče, nesprávná? Co když jim kdysi vykládali pohádky o té nákaze, až tomu oba začali věřit? Nebo hůř - co když oba znají pravdu, protože jim někdo tu pohádku řekl a oni samotní poznali, že to je lež? Zhluboka jsem si povzdychl. Tyhle filozofické otázky mučili můj mozek. Musel jsem se nějak rozptýlit. Natáhl jsem se pro mobil a sluchátka. Sundal jsem si brýle a položil je na noční stolek. Pustil jsem si muziku, abych odklidil tyto myšlenky stranou. Zavřel jsem oči a snažil se usnout.

Ale nemohl jsem.

Teplota v domě se snad ještě zvýšila. Bylo to k nevydržení. Namáhavě jsem polkl.

Srdce mi splašeně bilo.

Promasíroval jsem si spánky, než jsem se posadil. Natáhl jsem se pro brýle. Podíval jsem se unaveně na hodiny. Jasnými červenými číslicemi mi oznamovaly, že je 3:41. Potom se mi ze sluchátek začala vinout melodie kytary. A já si představil, jak ji Viktor hraje. Jenom pro mě. Sklopil jsem smutně zrak. Když hrál, vypadal jinak. Mírumilovně. Kdyby si otec s matkou jeho hudbu poslechli, nechali by ho na pokoji? Dovolili by mu žít? Jsem si jistý, že i ostatní by si ho rádi poslechli.

Prohrábl jsem si zpocené vlasy. Zarazil jsem se. Mé oblečení bylo také vlhké. Doposud jsem si toho nevšiml. Měl bych se převléct a osprchovat… Vstal jsem z postele a nejistě se zapotácel. Horečka? Z čeho? Ne… jen se dům přehřívá. Měl bych snížit teplotu nastavenou na topení. Nejspíš.

Tvrdohlavě jsem se rozhodl, že si nejdříve zajdu alespoň pro sklenici vody.

Povedlo se mi bezpečně dostat se až ke dveřím svého pokoje. Překročit práh by byla maličkost… kdyby se mi však nezatočila hlava, nohy nezamotaly do sebe a já neskončil na zemi.

Podlaha byla příjemně chladivá na rozdíl od vzduchu v místnosti.

Z dálky ke mně dolehl nějaký ustaraný hlas.

Potom mě však obklopila příjemná tma a bezmezné ticho.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 8
Vzpomínám si, když jsem tě poprvé uviděl. Seděl jsi v konferenční ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Irida Rallios 10. KAPITOLA 1 17. den doby větru, čtvrtletí větru, rok...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Tak toto som nečakal ani v najdivokejšom sne. Bol som z toho tak prekvapený, že...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
To ráno, ještě rozespalej ve spodkách, jsem zamířil do koupelny. Možná jsem...