So, 14/04/2018 - 00:11
4

Nad jeho slovy jsem se pousmál a poplácal ho po hlavě. „Je opravdu pozoruhodné, že to se slovy umíš mnohem lépe, než já,“ přiznal jsem, popravdě. Viktor se najednou provokativně ušklíbl.

„Ale jdi – jsem přece jenom hloupý odpadlík se zakrnělýma očima neschopný používat mozek,“ řekl a zúžil oči. Rozesmálo mě to.

„Tak hloupý, že přechytračíš i mě,“ mrkl jsem na něj stejně provokativně.

„O tom nepochybuji.“

Dal bych nevím co, aby tato chvíle nikdy neskončila. Abych se mohl utápět v tolik nenáviděných modrých očích odpadlíka. Jak je někdo může nazvat šeredné? Jak tak čisté oči jako voda může někdo nenávidět? Pevné objetí jsem mu oplácel.

„Viktore,“ oslovil jsem ho nejistě. Opět jenom zamručel na odpověď. Váhal jsem. Netušil jsem, jak své nejhlubší myšlenky zformulovat ve slova, natož ve větu. „Kdybys… Kdybys měl možnost žít mimo toto území – chtěl bys ji mít?“

Chvíli na mě mlčky hleděl, než se zamračil.

„N-Nemyslel jsem tím nic špatného,“ snažil jsem se vyvrátit jeho špatnou myšlenku, že ho provokuji.

„Je to nemožné,“ řekl Viktor a zavřel oči. „Asi tak nemožné jako létající prase.“

„Víš, že se dělají nyní pokusy, kdy se prasatům skutečně dávají křídla mrtvých ptáků, aby-…“ začal jsem po chvíli, ale on se rozesmál.

„Nechápeš to, co?“ zeptal se a pohlédl na mě. „I kdybych měl tu možnost, nepřijal bych ji. Tak nějak… mi to tady připadá mnohonásobně pohodlnější, než tam u vás.“

„Ale-…“

„Ano, možná tady máme o trochu více vzrůša, než byste si vy kdy mohli představit… ale sžili jsme se s tím a přijali to. Tedy – ne úplně doslova a ne úplně všichni, ale chápeš jádro mojí odpovědi, doufám?“

Přemýšlel jsem. Měl bych být stejný jako on a říct své myšlenky nahlas? Tolik mě to trápilo, ale zároveň jsem měl strach, že se mi vysměje.

„Chápu,“ řekl jsem jen.

Po chvíli jsme se vymanili z příjemného objetí. „Máš hlad?“ zazubil se na mě.

„Ale… je ti už lépe? Myslíš, že je rozumné jen tak odejít?“

„Nikdo mě tu nedrží a ty taky vypadáš o něco lépe, když dokážeš přemýšlet nad absurditami. Teplé jídlo ti jedině pomůže. Takže se tě zeptám znovu a chci slyšet tvou odpověď: Máš hlad?“

„Docela,“ přiznal jsem. Nemohu mu říct své myšlenky – ještě ne.

„V tom případě tě vezmu někam, kde se pořádně nadlábneme,“ řekl upřímně, než se dostal zpod mně rychlostí blesku a já po chvíli stáhl půlky k sobě, když jsem naskočil, a zrudl studem, sotva mě plácl po zadku. „Neloudej se, nebo ti uteču!“ dodal hravě. A zatímco já přišel o další část hrdosti, hnal jsem se za ním a vyhrožoval mu pěstí.

Až u dveří jsem se prudce zastavil. Sakra – kapuce!

Naštěstí tato místnost byla prázdná, jinak by se stalo nevím co.

„Počkej!“ zakřičel jsem za ním, když jsem se za ním hnal s kapucí na hlavě. Tohle si vypije! Pravda, stíhat někoho, kdo denně trénuje, zatímco vaše kondička je opravdu mizivá, je… bolestné. O to horší jsou následky. Budu upřímný – rozplácl jsem se na zemi celý zadýchaný a zpocený, zatímco se Viktor náramně bavil. „Tohle si vypiješ,“ slíbil jsem mu hrozivě, zatímco jsem sípal.

Viktor se jen spokojeně usmál. „Vážně máš mizivou kondičku,“ neopomenul mi připomenout. Vrhl jsem po něm pohled lovce a zatáhl ho za nohu, aby také spadl.

„A ty mizerné reflexy,“ upozornil jsem ho s úšklebkem.

„Dokážeš teda překvapit, brejlounku.“

„A ty zas tolik ne, modroočko.“

Chvíli jsme oba zadržovali smích, než jsme ho vypustili do světa. Byly to jen drobné věci, ale ty věci měnily můj život – stávaly se pro mě hodně podstatnými, věcmi, které jsem si nikdy nepřál zapomenout nebo vymazat ze svého života. Byly to věci, na kterých mi záleží i nyní. Chvíle s Viktorem na území odpadlíků patří mezi mé nejkrásnější vzpomínky na mé dospívání.

„Pravda, musím se zlepšit,“ řekl Viktor, když jsme se oba uklidnili.

„To bych ti doporučil,“ souhlasil jsem. Pomohl mi na nohy. Mou ruku však nepouštěl. Ani já tu jeho. Ba naopak – stiskl jsem ji silněji. Úsměv na Viktorově tváři se ještě víc rozšířil, když mou ruku stiskl nazpátek o dost silněji.

Pojďme,“ řekl jen, než jsme se vydali kupředu, pořád ruku v ruce. Šel jsem vedle něj a užíval si jeho přítomnost.

Nešli jsme však směrem k východu metra, ale ještě hlouběji do něj.

„Není východ na opačnou stranu?“ zeptal jsem se nejistě.

„Kdo říkal, že jdeme ven?“ pohlédl na mě Viktor s úsměvem. Trochu se mi to nelíbilo, ale nakonec jsem nad tím pokrčil rameny. Vedl mě hlouběji a hlouběji do metra. Blikající žárovky nad našimi hlavami mě začínaly děsit. Sem a tam jsem slyšel a viděl pohyb v temnotě chodby, ale raději jsem se přemlouval, že se mi to jenom zdálo, že tady krysy nebo jiní hlodavci rozhodně nejsou!

„Nevede tam jiná cesta?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Můžeme jít ven a zkusit štěstí – třeba by nás omylem nezastřelili,“ ozval se Viktor. Pravda. Chvíli na to se strop nad námi zatřásl. „I když… riziko nebezpečí je zde stejné,“ dodal. Opět pravda.

Zamrkal jsem, když jsem cítil, jak jeho palec pomalu přejíždí po mé kůži na palci. Byl jsem rád za blikající žárovky, tmu kolem a kapuci – jinak by se jistě Viktor bavil tím, že vypadám jako rak nebo tak něco. Srdce mi bilo o něco rychleji. Počkat… to mi něco připomíná. Zamyslel jsem se. V jedné staré knize z knihovny se přece popisovalo něco podobného. Mysli, vzpomínej!

Jak to ten autor nazval?

Něco na L. Ta dívka měla stejné příznaky jako já. A ta druhá osoba dělala to samé, co právě nyní udělal Viktor. Nemohl jsem si vybavit název té knihy ani autora, ale slovo jsem si vybavil (po dlouhé chvíli). Láska. Cit tak silný, že dokázal (prý) přemoci i smrt. Váhavě jsem se podíval na Viktora. Vysmál by se mi, kdybych se ho zeptal, zda také cítí lásku ke mně? Ne, oni to vyjadřovali jinak. Sakra! Co si to vůbec říkali? Matka to také často používá. Mám tě rád? Ne – to může říct kdokoliv. Jak zněla ta věta?!

Byl jsem v koncích. V mysli jsem se vracel ke všem knihám, které jsem z dávné, zakázané doby přečetl. Ale nic se v mém mozku neobjevovalo, žádné světlo na konci tunelu, žádná poslední naděje. Bylo mi mizerně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Viktor, který si očividně všiml mého vnitřního boje.

„J-Jo,“ zakoktal jsem a hned jsem si to za to zanadával. Proč se mi musel hlas zadrhnout zrovna nyní? Viktor se však dál nevyptával, díkybohu.

Než jsem si to uvědomil, poslední zdroj blikajících světel jsme minuli a šli jsme po tmě. Nejistě jsem pokládal nohu před sebe a druhou rukou se snažil předem zjistit, zda do něčeho nevrazím. Viktor nejspíš neměl problém – možná viděl lépe ve tmě, stejně jako kočka? Netušil jsem. Rozhodně byl více v pohodě, než já.

„Pozor, schody,“ upozornil mě, když jsme šli už pár dobrých metrů jenom ve tmě. Poděkoval jsem mu za varování a dával nohy vzhůru, připravený, že na ně každou chvíli narazíme. Měl pravdu. Vyšli jsme pár schodů a já konečně spatřil světlo. Pousmál jsem se. Viktor mou ruku sevřel o něco pevněji a přitáhl mě k sobě, než zašeptal: „Připrav se vidět odpadlíky během volného času, jak vysávají nebohým obětem mozek.“

Nad jeho krutým vtipem jsem vypískl a div jsem nespadl ze schodů, zatímco se on pobaveně smál, až se za břicho popadal. „To nebylo vtipné!“ zavřískal jsem.

„Opravdu ne?“ zeptal se mě během smíchu.

„Ani trochu!“ dupnutím jsem svá slova potvrdil.

„Jsi vážně strašpytel,“ nezapomenul mi připomenout, než se vydal kupředu, tahaje mě za sebou. „Neboj se, já tě nesním,“ dodal žertovně, když viděl, že ho odmítám následovat.

„Jenom aby,“ zabrblal jsem si pod nos, než jsem ho následoval.

Nad mou poznámkou se jen ušklíbl.

Když jsme vyšli schody nahoru, zamrkal jsem. Byli jsme v nějaké vstupní hale, nebo něčem podobném. Na stropě byly velké kruhové hodiny, které se však dávno zastavily, protože malá ručička byla nalomená a velká ručička byla poloviční. Strop byl popraskaný, stěny děravé a viděl jsem sem a tam také i plíseň a zaschlé černé cosi. Nejspíš jídlo? Podlaha byla z šedého kamene, ale nesla na sobě také mnoho černého cosi. Tam, kde kdysi byly obrazovky s hlášením odjezdů a příjezdů byly velké krabice s nápisy dnešního menu a několika nadávkami na mou matku. Tam, kde se kdysi prodávaly jízdenky, byl za sklem tlustý muž ve špinavé zástěře a točil s nějakou stříbrnou naběračkou cosi. Neviděl jsem co – jen jsem viděl jeho rytmický pohyb a konec naběračky v jeho prstech za sklem. Lavice zde zůstaly, i když většina z nich byla poničených nebo špinavých. Spatřil jsem mnoho žen, dětí ale i pár mužů, jak něco hltavě jedli z misek nebo měli v rukách nějaké bulky. Děti hltaly o sto šest, přestože je matky napomínaly, aby zpomalily. Muži však také hltali a srkali, protože spěchali – nejspíš zpátky na bojiště. Byl zde docela hluk, jak všichni mlaskali, křičeli jeden přes druhého a mlátili miskami o stůl, že se to buď nedá jíst, nebo že ten blaf chtějí znovu, přestože je to pomalu, ale jistě zabíjí taktéž. Sevřel jsem mi žaludek z toho pohledu na tak mnoho lidí, jak si dokonce i od úst navzájem berou, aby se najedli, co nejvíce to šlo.

„Našlapuj opatrně,“ upozornil mě Viktor. „Děti si rády hrají s jídlem.“

„To je… strašné,“ zmohl jsem se jen.

„To je tady normální,“ opravil mě Viktor, poněkud smutně. Nejistě jsem ho následoval, pořád ruku v ruce s ním. Rozhlížel jsem se kolem. Muži ani ženy si nás nevšímali, zatímco děti, které jasně dávaly kuchaři najevo, že to v misce, což neumím pojmenovat než jako cosi, je trpké chuti, a proto to lžícemi házely po sobě, nedbaje na matky, které je napomínaly, aby se chovaly slušně. „Žijeme tak už… poměrně dlouho.“

„To tady máte jen jednu… jídelnu?“ hledal jsem správné slovo. Viktor přikývl. „To je strašné,“ řekl jsem znovu a opět se mi sevřel žaludek. Při myšlence, kolik jídla se denně u nás vyhodí a oni se musí spokojit s těmito věcmi a porcemi. Dostávají snad alespoň to, co my nesníme? Nebo dostanou něco, co by ani zvířata nejedla?

„Jsi v pořádku? Zbledl jsi. To je to až tak strašné?“ zeptal se mě Viktor starostlivě a smutně se usmál.

„Jsem v pořádku,“ snažil jsem se znít sebejistě.

Zatáhl mě za ruku směrem k muži, který míchal to podivné cosi. Ihned jsem si zakryl ústa i nos. Ten puch byl nesnesitelný!! Takže to bylo hlavní zdroj toho zápachu! Div jsem neomdlel, jak se mi z toho točila hlava.

„Benjamine, už je to doba, co?“ zeptal se Viktor mile. „Co máme dnes na menu?“

„Neumíš číst?“ ušklíbl se Benjamin.

„Ne, mám zakrnělé oči,“ zavtipkoval Viktor a pobavil tím toho pupkatého muže. „Je tady něco, co tak nezapáchá?“

„Á, takže pánovi už polívka ze zbytků nevoní, co?“ ušklíbl se muž a vysmekl mu posměšnou poklonu s imaginárním kloboukem. „To abych se do příště polepšil, co? Jinak mi strhneš body a pošleš na mě hygienu? Budiž, můžeš si místo toho vzít bulku se starým masem. Nezaručuji, že však nebude zapáchat stejně!“ zasmál se muž hlasitě a praštil se do stehna. A Viktor se zasmál s ním. Přinutil jsem se alespoň k úsměvu.

Chci pryč, prohnalo se mi hlavou.

Viktor mě odvedl trochu stranou a ve velké krabici se válelo několik zabalených bulek s nápisem firmy, kterou jsem moc dobře znal.

„Prosím, Vaše Veličenstvo, račte si vybrat z prvotřídní kvality – sice prošlé minimálně měsíc, ale pořád stravitelné,“ vyzval mě Viktor, než si sám popadl minimálně ze pět balíčků. No… řekl, že mě na něco pozve a vzhledem k tomu, že nemohu identifikovat tamtu divnou věc v hrnci toho Benjamina, raději se přiotrávím jídlem, které znám. Nejistě jsem si však sebral dvě zabalené housky a následoval ho. Viktor se rozhlížel kolem. Asi hledal místo. „Není tu skoro volno,“ svraštil obočí, než mě popadl za ruku a tahal zase někam pryč.

A já ho ochotně následoval, abych se dostal z toho nezdravého vzduchu.

Šli jsme pořád výš a výš, až najednou Viktor loktem otevřel dveře. Rozhlédl se kolem, než dveře otevřel o něco víc, abych mohl projít také.

„Vyhovuje ti tohle více?“ zeptal se.

Rozhlédl jsem se kolem, když jsem vyšel nahoru. Byla to velká střecha metra. Měl jsem výhled na celé území odpadlíků. Všiml jsem si, kolik budov nově hořelo a kolik budov už vojáci pro jistotu strhli kvůli vlastnímu bezpečí. Viktor se usadil na roh budovy a s úsměvem se díval před sebe.

Posadil jsem se vedle něj.

„Dobrou chuť,“ popřál mi mile, než rozbalil bulku a hladově se zakousl.

„Dobrou chuť,“ řekl jsem nejistě a pohlédl na zabalené jídlo ve svých rukách. Možná to nebude až tak špatné… Odbalil jsem bulku a zamrkal jsem. Nebyla zelená ani se nerozpadala v prach. Když jsem si kousl poprvé, abych zjistil, že i maso kupodivu bylo také dobré, Viktor už rozbaloval další, zatímco si olizoval prsty na druhé ruce. Ani mě nenapadlo, že by mohl mít takový hlad.

„Tak co – otrávil ses?“ zeptal se s plnou pusou, když jsem si kousl podruhé. Převrátil jsem nad ním očima.

„Díkybohu ne,“ zkazil jsem mu radost.

„Škoda. Myslel jsem si, že to ani nerozbalíš,“ svěřil se mi upřímně. Zase mluvil dřív, než myslel. Nebo to řekl schválně.

Opět jsem se zakousl. Bulka s masem nakonec nebyla až tak špatná. Maso možná bylo trochu tuhé a houska suchá a rozpadala se ke konci, ale to mi nevadilo. Dokázala zasytit hladový žaludek a kupodivu se mi i ulevilo, když jsem první bulku snědl. Nejspíš jsem se opravdu potřeboval pořádně najíst. Pousmál jsem se pro sebe. Chtěl jsem si vzít druhou bulku, ale Viktor měl nejspíš to samé v plánu. Oba jsme se zarazili, když jsme chtěli vzít tu samou. Viktor ke mně vzhlédl.

„Posluž si,“ řekl, poněkud trpělivě.

Vem si ji,“ pousmál jsem se.

„Jak chceš,“ reagoval Viktor okamžitě, sebral bulku, sundal z ní obal a opět se s chutí zakousl. Překvapovalo mě, kolik toho dokáže sníst. Spíše spořádat. Byl jako bezedná červí díra. Až mě to překvapovalo. Já jsem sotva snědl jednu a půlku z druhé a byl jsem plný. Všiml jsem si jeho hladového výrazu, když jsem se svým jídlem dlouho otálel. Usmál jsem se a půlku své bulky mu věnoval. Hned se od ní pustil, až jsem se zasmál.

„Měl jsi říct, že máš takový hlad,“ podotkl jsem.

„Žaludek je potvora – prostě se ozval,“ nechal se slyšet Viktor opět s plnou pusou.

Chvíli jsem si hrál s papírem od bulky v ruce, zatímco se vedle mě ozývalo mlaskání. Potom jsem svraštil obočí. Podíval jsem se na temný kouř, který se vznášel od jedné blízké budovy. Ozval se opět výstřel a nějaký hlas křičel rozkazy. Pevně jsem stiskl papír mezi prsty, až se z něj stala kulička.

„Viktore…“ oslovil jsem ho sebejistě najednou. On se zrovna zakousl do další bulky se starým masem a místo tváří měl velké boule. Zvídavě ke mně vzhlédl, zatímco žvýkal. Na puse měl drobky z bulky. Teď je ten správný čas! Teď nebo nikdy, Mirku! Dělej – mluv! „Co když… Co když nechci, abys zemřel? Co když… mohu zajistit, abyste se z toho všichni dostali v bezpečí? Co když… nezemřeš podle čísla, které ti bylo určeno?“

Řekl jsem to.

Konečně!

Viktor přestal žvýkat. Tiše na mě hleděl, oči dokořán otevřené a ústa v němém začátku nějakého slova, které znala jen jeho mysl.

Dodatek autora: 
4.941175
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 41
„Dnes ti syn môj ukážem tvoju budúcnosť. Už máš 18 rokov, je najvyšší čas aby...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 13
Padající sníh přikryl ponuré ulice, pomalu zapadající slunce zalila svět svými...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Probouzet se sám bylo smutné. Malou náplastí však byla rozválená část postele,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
„Dokud nás smrt nerozdělí“   IV.      ...