Čt, 17/05/2018 - 00:07
8

Chvíli trvalo, než se matka probudila. Otec pro mě přišel, ale dřív než cokoliv řekl, vběhl jsem ustrašeně do pokoje, abych se ujistil na vlastní oči, jaký její stav doopravdy je. Oddychl jsem si nahlas, když jsem ji viděl – živou. Rychle jsem k ní přešel a objal ji. Mlčela, byla nejspíš zaskočena mým náhlým objetím. Ale neodsunula mě. Místo toho mě sevřela tak pevně, jak jen ve svém stavu dovedla.

„Co tady děláš?“ zašeptala mi do vlasů.

„Probudil mě výbuch,“ přiznal jsem tiše. „Doběhl jsem sem, jak nejrychleji jsem mohl…“

„Hlupáku,“ ozvala se po chvíli a skryla svou tvář v mých vlasech.

Už jsem nic neřekl, jen ji pevně držel v objetí. Žila. Dýchala. Srdce jí bilo. Mohu být na ni jakkoliv moc naštvaný – ale pořád je to má matka. Osoba, která mě miluje, která mi dala život, aniž by musela.

„Kailo,“ oslovil ji otec nejistě, než ji políbil na čelo. „Cítíš se lépe?“

Matka se smutně usmála. „Neznám škody ani úmrtí mých lidí, právě jsem přežila výbuch a zřícení té nejdůležitější budovy v naší oblasti a ty se mě ptáš, jestli se cítím lépe?“ prohodila s chladným vtipem. „Ano, je mi dobře. O kolik lidí jsme přišli?“

„Pořád to sice propočítávají, ale s velkou pravděpodobností o třináct, dvacet osm lidí je těžce zraněno, šedesát lidí je jen lehce zraněno,“ informoval ji otec. Přikývla a znovu si lehla. Zavřela oči.

„Dalších třináct zbytečně promarněných životů,“ zašeptala tiše. „A to jsem se rozhodla je dnes večer okrást o lov. Jsem příšerná matka svých vlastních lidí.“

Mlčel jsem. Neměl bych tady vůbec být. „Ale vůbec nejsi,“ ozval se otec a vzal ji za ruku. „Nebýt tebe, tak bych…“ začal, ale jen zakroutil hlavou. „Dlužím ti život, Kailo. To by jen tak nikdo neudělal. Nikdo by jen tak nezahodil život pro život někoho jiného.“ Políbil ji na ruku. „Děkuji,“ zašeptal a opřel si čelo o její dlaň. Matka mlčela a tiše ho sledovala. Prohrábla mu vlasy a pousmála se.

„Jsi naivní, Jeremy,“ zašeptala jen a konečně mě pustila z pevného objetí. Věnovala mi úsměv. „Máš hloupého otce, Mirku. Nenakaž se jeho hloupostí,“ zasmála se.

„To zabolelo,“ ušklíbl se Jeremy.

Ale já se zasmál s ní. „Neboj se, matko,“ řekl jsem a sevřel jí ruku v té své. Zmateně na mě pohlédla. „Jsem… rád, že jsi v pořádku.“

Byla tohle vynucená slova? Matka se však vroucně usmála a pohladila mě po tváři. „Rosteš příliš rychle. Včera ses sotva narodil. Tolik chvil jsem mohla strávit s tebou, zatímco jsem věčně na bojišti,“ povzdychla si smutně.

„Je to tvá práce,“ připomenul jsem jí smutně.

Zamračila se. „Mohla jsem si vzít volno,“ řekla si spíše pro sebe. „Tolik let jsem tě přehlížela, že si sotva pamatuji, jaká je tvá oblíbená barva, nebo co ve svém volném čase vůbec děláš.“

Zůstal jsem mlčet. Myslím si, že to věděla, až moc dobře. Alespoň ty mé pravidelné návštěvy území odpadlíků.

„Nic se neděje – i tak jsem vyrostl, ne?“ usmál jsem se. Povzdychla si. Co jsem zase řekl špatně?

„Měla bys odpočívat, Kailo,“ připomenul jí můj otec.

„Není třeba. Musím se vrátit do boje… musí vědět, koho rozzuřili,“ zašeptala nebezpečně. Ze starostlivé matky na chladnou Vůdkyni… Už mě to ani nepřekvapilo. Pomalu jsem vycouval z místnosti, aniž by si mě všimli. Byli plně ponořeni do plánování. Nemohu jim to říct. Nikdy. Nemám právo brát jim jejich dokonalou iluzi o mém životě…

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem spíše pro sebe, než jsem se rozběhl pryč z pokoje. Zda mě slyšeli, či nikoli, jsem netušil. Lež. Jen smutná lež, kterou jsem vytvořil, aby byli rodiče šťastní. Společná lež, kterou jsme stvořili, abychom vypadali jako dokonalá rodina. A přitom…

Vyběhl jsem z nemocnice a sotva dech popadaje jsem utíkal na jedno jediné místo, které bylo středem mého veškerého zájmu. Ano, mám strach o matku, ale tohle nezůstane bez trestu. Matka si jistě vyvodí, že za to mohou oni, stejně jako všichni ostatní. Podpoří její myšlenku. A pak začne katastrofa… Vrážel jsem do lidí, omlouval se ve spěchu a běžel bez dechu kupředu. Překonával jsem bolest v boku a nedostatek kyslíku. Ignoroval jsem roboty, kteří mě upozorňovali na můj stav. Jeden mě otravoval neustále a vyptával se mě, zda mi má sehnat pomoc. Zle jsem zavrčel.

„Dej mi už pokoj!“ zakřičel jsem na něj a udeřil do jeho skleněné hlavy pěstí, až se rozbila. To mě konečně vzpamatovalo. Rozhlédl jsem se kolem. Lidé si něco špitali a někdo někam volal. Rychle jsem si nasadil kapuci na hlavu a utíkal kupředu. Nebe potemnělo a já v dáli slyšel hromy značící nehezkou blížící se bouřku. Proč na mě tak zírali? Proč na mě tak hleděli, jako bych byl netvor? Jako bych byl-… Zastavil jsem se při uvědomění se, že na mě hleděli jako já předtím na odpadlíky. Zděšeně, znechuceně a opovržlivě. Jako bych nebyl člověk. Sevřel jsem v ruce pěst. A přitom jsem stejný, jako oni, tak proč…? Rozběhl jsem k jejich území. Tohle matka zaručeně nenechá jen tak bez odezvy. Je mi jasné, že i jako zraněná udělá cokoliv, aby se dostala na své místo a potrestala je. I kdyby za to neměli nést zodpovědnost. Ale pokud ne oni, tak kdo? Ti samí lidé, kteří mě napadli? Nebo snad někdo z vnitřku? Kdo za tím stojí?

Zastavil jsem se před plotem. Díval jsem se na díru v něm. Z druhé strany na mě čekaly ostré ostny, které se mi předtím zaryly nehezky do krku. Přejel jsem si zezadu po krku. Povzdychl jsem si. Sice s obtížemi, ale dostal jsem se dovnitř. Jaká ironie, že toto místo pro mě znamenalo jediné místo, které poskytovalo bezpečí.

Oprášil jsem se a s kapucí na hlavě jsem se rozběhl kupředu. Kolem mě byly odpadky nebo obří díry po posledních bojích. A samozřejmě mrtvá krajina.

Cestu jsem znal až příliš dobře. Příliš dobře pro své vlastní bezpečí. Seběhl jsem schody rychle dolů a hnal se uličkami, které jsem pomalu znal už nazpaměť. Hledal jsem jedno jediné místo, kde jsem měl jistotu, že Viktora najdu. Měl jsem v hlavě plno otázek, které si žádaly odpovědi. Měl jsem v srdci tolik pocitů, které potřebovaly osobu, aby je přijaly. Tehdy jsem se však soustředil jen na otázky a pocity dal stranou.

Doběhl jsem do obří místnosti a konečně se vzpamatoval. Jak jsem předtím mohl být tak hluchý a nemohl slyšet tu melodii, která mě sem podvědomě vlekla. Melodii, kterou vyluzovala kytara. Tak svůdně a nenápadně, že mě k sobě sám vábil, jako siréna námořníka. Seděl tam dole, na židli, v obří místnosti, úplně sám, hrál na kytaru a patou si dopomáhal ke správnému rytmu nebo rukou plácal do kytary, aby se vrátil zpátky do správné tóniny. Unešeně jsem ho sledoval a pomalu šel po schodech dolů k němu. Tvářil se, jakoby o mně nevěděl. Ale bylo mi jasné, že o mně ví. Vždycky nějakou záhadou o mně věděl.

Došel jsem tiše až k němu.

Srdce jsem měl skoro v krku.

Co jsem se ho chtěl zeptat?

Ta melodie mě zbavila všech myšlenek!

Zastavil jsem se těsně za ním a zhluboka se nadechl. Pořád si mě nevšiml? Vyloučeno. Musí o mně vědět…

„Ještě to není hotové, pár tónů mi ještě zbývá,“ řekl najednou s úsměvem a přestal. „Ale brzy to najdu – finální podobu této melodie…“

Mlčel jsem. Pohlédl jsem na papíry s notami u jeho nohy. Dodal jsem si odvahu a podíval se na jeho bílé vlasy. Sevřel jsem ruce v pěst, zatímco on se zatím na mě ani nepodíval. Cítil snad vinu? Nebo mě zkoušel?

„Udělali jste to Vy?“ zeptal jsem se najednou, ale Viktor nepřestával ladit kytaru. „Zaútočili jste na Velitelství odboje? Jak jste se tam dostali? A proč jste použili bombu, když tam byli i nevinní?“

„Dobře,“ usmál se Viktor a přejel po strunách, které vydaly překrásný zvuk, úplně ignorujíc mé otázky a otočil se hlavou ke mně.

Pousmál se více, vstal a mě přiměl, abych se usadil na jeho místo. Zmateně jsem k němu vzhlédl, když si pouto od kytary sundal a předal ho mě. Opatrně mi uložil kytaru do klína a hbitě se dostal za mě za židli. Zaraženě jsem k němu vzhlédl. Natiskl se na mě zezadu, až mi zrůžověly tváře, a svou bledou rukou uchopil tu mou.

„Co to-…“ začal jsem zaraženě.

„Tiše,“ zašeptal mi v blízkosti ucha svůdným hlasem. Sakra! Já ho asi tou kytarou praštím! Chvíli mi držel ruku v té své, než ji nasměroval ke strunám a mé nemotorné prsty umístil na jednotlivé struny. Stejně tak druhou musel trochu násilím umístit tam, kam patřila. Moc jsem mu to neulehčoval. Zaprvé – hrát na hudební nástroje opravdu neumím. Zadruhé – nesedělo se mi zrovna nejlépe. A zatřetí – momentálně nejdůležitější bod – Viktor stál za mnou tak blízko, že jsem se opravdu nemohl soustředit, když jsem slyšel i jeho dech v blízkosti svého ucha! Nic jsem mu však nevytkl. Ale měl jsem! „Prstoklad máš mizerný, ale s tím se dá pracovat,“ usmál se mile a přiměl mě trochu stisknout struny. Druhou ruku přiměl po nich přejet, až kytara vydala stejnou melodii, jakou on před chvíli hrál také. „Zkus si to sám,“ vyzval mě. Jen jsem k němu bezradně vzhlédl. Usmál se.

Mé prsty vyměnil za své, jen mi do ucha zašeptal: „Nepřestávej hrát, chci, aby sis tohle poslechl celé jako první.“

Nedivil bych se, kdyby mi zrůžověly i uši po těchto slovech.

Váhavě jsem začal, ale on mi jen přísně řekl, abych zrychlil, což jsem pohotově udělal. Sledoval jsem, jak rychle mění pozici prstů, aby odpovídaly jeho přání. Zavřel jsem oči a soustředil se na tu melodii. Už jsem ji někde slyšel. Kdo mi ji pouštěl?

Potom mi to došlo.

Pan učitel chemie.

Proto se mi zdála tak povědomá. Přepracovává ji? Nebo ji upravuje? Dokončuje?

Potom však přišla ta část

Najednou se mi ruce roztřásly a naprosto zdřevěněly.

Vzpomněl jsem si na Viktora a tu holku, jak spolu hrají a usmívají se. Vzpomněl jsem si na ty lidi, kteří mě napadli Vzpomněl jsem si na hořící budovu velitelství hlavního odboje proti odpadlíkům Vzpomněl jsem si na zraněného otce a matku v bezvědomí.

Jako smyslů zbavený jsem rychlostí blesků hodil s kytarou o zem a zhluboka dýchal. Potil jsem se. Pevně jsem si sevřel vlasy mezi prsty. Sotva jsem se tak prudce rozmáchl, to příjemné teplo na mých zádech zmizelo stejně rychle. Viktor nic neříkal. Neviděl jsem mu do tváře. Zuřil nebo se bál?

„Mirku?“ slyšel jsem jeho hlas jakoby z dálky. Snažil jsem se uklidnit, abych byl vůbec schopný myslet. Bolestné vzpomínky se však prodíraly na povrch od chvíle, kdy jsme tu melodii spolu začali hrát… Melodii, která to všechno začala. Mou žárlivost vůči té dívce, která se ukázala být jeho sestrou. Melodii, kterou jsem poslouchal chvíli předtím, než ta budova vybouchla. Melodii, kterou mi poprvé přehrál učitel chemie ve svém kabinetu. „Mirku, co se děje?“

Cítil jsem jeho prsty pomalu putující mi ve vlasech.

„Už se tam nemohu vrátit,“ zašeptal jsem, zatímco jsem se klepal a drtil si mikinu ve svých rukou, div jsem ji neroztrhal. „Už nejsem stejně tupá ovce, jako ostatní. Vím toho příliš. Pokud se to ostatní dozví, jistě mi vymyjí mozek nebo tak něco…“ řekl jsem třesoucím se hlasem. „Nebo v horším případě na mě budou dělat pokusy nebo mě pošlou v první řadě jako návnadu proti vám… Nemohu se vrátit… Už nemám domov.“

Viktor mě tiše sledoval. Mlčel. Myslel si jistě, že jsem směšný. Však jsem taky byl! Jen tak jsem mu vykládal, co se mi honilo myslí. Stejně jako on. Kdysi jsem takový nebýval. Kdysi jsem sotva promluvil a nyní mu tohle všechno vykládám…

Slyšel jsem kroky.

„Nepřibližuj se,“ zašeptal jsem tiše a v očích cítil slzy. Dle zvuku šoupajících se nohou po zemi mě však po chvíli ignoroval. Poté mě jeho paže pevně sevřely v objetí.

„To je v pořádku, Mirku,“ zašeptal a sevřel mě o to pevněji. „Nedrž to v sobě… Nech to všechno vyjít. Ať to slyší…“

Chvíli jsem váhal. Nakonec jsem jen bezmocně sevřel jeho košili mezi prsty a rozplakal se. Jako děcko. Viktor tam jen stál a držel mě pevně u sebe. Nic neřekl. Jen mi sem a tam prohrábl vlasy nebo přejel konejšivě po zádech. Nebo stiskl o něco pevněji ve svých pažích. Dopřál mi čas, abych se i uklidnil. Poté se nejistě usmál, chytil mě za ruku a dobrou francouzštinou mi do vlasů svým smyslným hlasem zašeptal: „Je t’aime.“

Význam těch slov jsem znal až moc dobře, přestože jsem se na něj zmateně podíval. Setkal jsem se však jen s upřímným úsměvem a otevřeným pohledem očí barvy hlubokého oceánu, které mě vyzývaly, abych se potopil. Tak hříšně svůdné a bezedné… Trochu jsem zaklonil hlavu. Jak může někdo takové oči odsoudit?

Nevím, který z nás byl první, kdo stáhl toho druhého do nesmělého polibku.

Zavřel jsem po chvíli oči. Viktor mi rukami sevřel tváře a polibek prohloubil. Znovu se na mě natiskl. Po chvíli rukami sjel dolů po mých zádech a sevřel mě pevně, majetnicky v objetí. Neváhal jsem a ruce jsem mu omotal kolem krku. Ten polibek byl jiný než posledně. Víc intenzivní… skoro bych řekl, že i…

Svůdný a hladový.

Neohrožený a divoký.

Stejně jako Viktor sám.

Netuším, jak dlouho jsme se líbali, ale přál jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Kytara na zaprášeně zemi byla svědkem utvrzení toho křehkého vztahu, který mezi mnou a Viktorem pomalu vznikal, rostl a nabíral na síle. Zrodil se, aniž bychom si toho vůbec všimli. A svazoval nás dohromady jako pevný provaz. Myslel jsem si, že ty knihy o láskách byly jen plané výpovědi starých panen své doby. Ale mýlil jsem se – cítil jsem všechny příznaky, že trpím láskou. A byl jsem za to rád.

Chtěl jsem se odtáhnout, abych se nadechl, ale Viktor očividně ještě neměl dost. Uzavřel mé rty v těch svých a otevřel oči, které přes sebe nesly clonu chtíče. Jemně mě kousl do spodního rtu, než ho vsál mezi své rty. Po chvíli, tahaje za můj spodní ret, polibek pomalu přerušil, pořád se mi upřeně díval do očí a snad čekal na jakoukoliv mou reakci. A kdybych tvrdil, že mi mozek nekapituloval, nesbalil se a neodešel si na procházku na tu chvíli, kdy jsme se líbali, tak bych lhal.

Viktor se stydlivě pousmál a prohrábl mi vlasy.

„Nemohl jsem odolat,“ nepřímo se omluvil.

Je t’aime.

Miluji tě.

Fráze, kterou používali naši předci poměrně často.

Sebral jsem všechnu odvahu, kterou jsem v sobě měl, než jsem plynulou francouzštinou, za jejíž hodiny jsem byl nakonec i rád, řekl: „Je t’aime aussi.“

Vidět, jak se Viktorova tvář mění – jak kulí oči, pleť mu bledne ještě víc, než začne nabírat odstín rudé, jak se mu ústa otvírají v nevyřčeném slově, jak nerozvážně kmitá očima všude kolem sebe, jak se mu ruce trochu potí a třesou – bylo pro mě milým překvapením, které jsem si chtěl ponechat pro sebe. Protože i neohrožený bojovník musí mít city, za které bojuje – ať už své nebo svého pána.

4.966665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 30)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Lovci mají svou hrdost. Na druhou stranu – poznají, když prohráli. Ryua tedy...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Jeremy Zatresol som bránku a vbehol do domu. Telo sa mi triaslo a každý nerv...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
„Celý můj,“ zavrním a skloním se k němu, abych vdechl tu krásnou vůni, a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 22
„Majo, mám na tebe obrovskou prosbu!“ „Je mi to jasný, musím ty nováčky jet...