Čt, 31/05/2018 - 00:06
8

Málem bych zapomněl, že i Viktor je obyčejný smrtelník, obyčejný kluk v mém věku, kterého takovéto doznání stojí hodně síly a nervů, ale hlavně citů, které vsází všanc. Stejně tak mě to stálo jistou odvahu, abych se mu vyznal. Ale takové rozpaky jsem rozhodně necítil. Možná, že nečekal, že se mu vyznám tak rychle (nebo že se mu vůbec vyznám). Nervózně jsem si pohrával s prsty a raději zapředl hovorem směrem ke kytaře, když jsem ji zvedl.

„Asi jsem s ní neměl házet…“ začal jsem nejistě. „Promiň.“

Viktor se konečně dostal z rozpaků, do kterých jsem ho uvedl, a přešel ke mně. Vzal opatrně kytaru a jal se ji kontrolovat. Byl jsem nervózní. Uklidnil mě jeho úsměv.

„Je to stará dobrá bojovnice – tak snadno se nevzdává,“ řekl mile. „Ale pokud s ní příště hodíš, nejspíš přijdeš nejen o prsty, ale o celé ruce,“ dodal tichou výhružku. Nuceně jsem se usmál. No… právo by na to měl. „Na co sis vzpomněl?“ zeptal se mě najednou a já zamrkal. „Když jsme hráli, najednou jsi byl jako v transu… přestals a… hodils s ní o zem.“

Mlčel jsem a pohlédl stranou.

„Viděl jsi něco špatného?“

Přikývl jsem. Viktor mě nejistě vzal za ruku, než mě znovu pevně objal. „Pořád jsi mi neodpověděl,“ dodal jsem si odvahu po chvíli a čekal na jeho reakci. Opět nereagoval, jen mě sevřel o něco pevněji. „Viktore, teď mi nemůžeš lhát,“ připomněl jsem mu a pomalu se vyvlekl z jeho paží. Nejistě pohlédl k zemi. „Zaútočili jste na Velitelství odboje?“ zeptal jsem se znovu a přiměl ho mi pohledět do očí. Ty modré, předtím nebojácné oči se nyní snažily skrýt a bály se.

„Ano,“ řekl po chvíli tiše.

„Jak jste se tam dostali?“ vyzvídal jsem dál.

Opět bylo chvíli ticho. „Skrz náklaďák, kterým se nám vozí prošlé jídlo,“ odvětil stejně tiše. Trochu jsem vykulil oči. Pravda, to auto se vždycky vrací na základnu, aby podalo hlášení. Nejistě jsem se kousl do jazyka.

„A proč jste použili bombu, když tam byli i nevinní?“ zopakoval jsem svou poslední otázku.

„Protože to bylo varování,“ slyšel jsem nějaký dívčí hlas a ohlédl se. Byla to Viktorova sestra, která mě propalovala pohledem. Na chvíli jsem zpanikařil. „Klid, nesním tě,“ řekla mi vzdorným hlasem a přešla k nám.

„Co tady děláš, Ilso?“ zeptal se Viktor a zamračil se na ni.

„No, vzhledem k tomu, že zrovna nemám na práci pomáhat zraněným, tak jsem si řekla, že se projdu,“ zamračila se Ilsa na svého bratra. „A kohopak tady nevidím?“

„Je jiný,“ řekl Viktor přísně a chytil mě za ruku. Jeho sestra si toho ihned všimla a trochu se odtáhla.

„A v čem? Že ti ihned neustřelil palici?“

„Ilso!“ zvýšil na ni Viktor hlas.

„Nebo že ti nedal na tělo bombu, abys nevybouchl? V čem? V čem je jiný podle tebe!?“

Viktor sevřel ruce v pěst. V duchu se uklidňoval, než tiše vydechl. „Není zaslepený jako oni,“ řekl po chvíli a pohlédl na mě. „Na rozdíl od nich si uvědomuje, že jsme si podobní víc než dost. A chce nám pomoci.“

„Jo, jasně. Rovnou do hrobu. Stejně jako ten maník od jídelního náklaďáku. Taky říkal, že je odtam dostane – a stejně všichni zemřeli, když to vybouchlo!“ dupla Ilsa zle. Viktor si otráveně povzdychl. Nejspíš ztrácel nervy.

„Jaký… maník?“ zopakoval jsem nejistě po ní.

„Jeden obrýlený maník, asi tak jako ty,“ zavrčela na mě nepřátelsky. „Jen o něco starší. Tmavé vlasy, brýle, slušnej voblek, prostě maník.“

To moc konkrétní nebylo.

„Nejspíš někdo z vyšších pozic ve vašem odboji,“ upřesnil Viktor. „Už nejednou s námi přišel do kontaktu. Kupodivu se nabídl, že nám v tomto pomůže. Ta bestie má ve svých vlastních řadách zrádce a sama na to nikdy nepřijde. Rozhodně by nečekala podraz zrovna od něj.“

„Od koho?“ zeptal jsem se nejistě.

„Nevím, jméno neříkal,“ pokrčil Viktor rameny, „ale prý jsou si blízcí.“

„Ale i tak!“ zaradovala se dívka a zatleskala. „Krásnější ohňostroj jsem nikdy předtím neviděla!“

Mlčel jsem. Trochu těžce se mi dýchalo. Oni z toho mají radost. Ano, chápu, jsou to jejich nepřátelé, ale… mí rodiče málem zemřeli. Plno lidí zemřelo. Mnohem víc je zraněno.

„Mirku,“ oslovil mě Viktor a prohrábl mi vlasy. „Bylo to poprvé a naposledy. A navíc – byl jsem proti tomu, když se o tom hlasovalo. Byla to šílenost a kupodivu jim vyšla z půlky. Náš hlavní terč výbuch bohužel minul.“

Pořád jsem mlčel. Šli po mé matce. Když odstraní mou matku, Vedení tím hodně oslabí. Matka je hlavním pilířem celého odboje. Když padne ona – morálka celého mužstva bude v troskách. Každý potřebuje svůj vzor, který by následoval.

„Viktore,“ oslovil jsem ho nejistě. „Je… tady něco, co bys možná měl vědět ty.“

Viktor na mě zmateně pohlédl.

„Nechám vás o samotě,“ zavrkala Ilsa mile a vypařila se úprkem.

„Viktore,“ oslovil jsem ho znovu a stiskl ruce v pěst. Tiše jsem vydechl, když se na mě podíval. Jak mu mám tohle říct? Přešel ke mně a chytil mě za ruce, aby mi zabránil v jejich mačkání.

„Ano?“ zeptal se mě mile a vpíjel se do mě svýma modrýma očima.

Opět jsem nabral plno vzduchu do plic.

Tohle bylo těžší, než se na první pohled zdálo.

„Co bych měl vědět? Nenapínej mě,“ řekl žertem a s jasným, zářivým úsměvem.

„Jedná se… o mé rodiče,“ řekl jsem a snažil se zhluboka dýchat a pokojně myslet. Ale to bylo těžší, než kdy předtím.

„Ano?“ řekl znovu trpělivě. „Chtějí mě poznat?“ dodal vesele.

Kéž by.

„No… rádi by, ale… oni jsou oba-…“ začal jsem, ale byl jsem přerušen Ilsou, která se sprintem vrátila zpátky a vesele na nás volala. To ještě netušila, že zbývalo jen pár vteřin do katastrofy, které nemohl nikdo z nás zabránit. Kdyby se nevrátila, možná, že by se nic nestalo. Ale byla to ona, kdo upoutal radary nahoře. Byla to ona, kdo navedl onu červenou tečku, aby ji sledovala…

„Viktore, málem bych zapomněla! Učitel-…“ začala Ilsa vesele, ale poté její hlas byl přerušen náhlým výbuchem. Viděl jsem Viktorův zděšený pohled, když viděl, že nad jeho sestrou je jakási červená tečka, označující místo, které dřív nebo později bude zasaženo velkým nábojem. A také že bylo. Protože Ilsa ani nestačila doříct větu a ozval se výbuch, který měl za následek zřícení stropu nad Ilsou a zavalil ji pod sutinami, přestože se snažila ze strachu rychle uskočit stranou.

„ILSO!“ zakřičel Viktor zděšeně a rychle se rozběhl nahoru. Zůstal jsem stát jako opařený. Proč…? Proč nyní…? Pevně jsem sevřel čelist a rozběhl se za ním. Musím mu to říct, dřív než bude pozdě!

Slyšel jsem, jak Viktor vulgárně a vztekle nadává, když odhazoval zbytky stropu a poté se snažil vyprostit svou mladší sestru zpod zbytku velkých kusů. Pomohl jsem mu ji dostat do bezpečného místa. Rychle jsem se rozhlédl kolem. Kamery zde už desítky let nebyly použity. Proč taky, když už metro patřilo na území odpadlíků. Tak jak se sem mohli strefit zrovna ve chvíli, když tady někdo byl?

Mnoho dalších výkřiků na sebe nenechalo dlouho čekat a země se otřásla pod zřícením několika dalších stropů. Viktor jen pevně stiskl rameno své sestry a zděšeně hleděl před sebe. Jeho číslo se snížilo z 0101 na 0064 během ani ne pár vteřin. Viděl jsem, jak se mu ruce mírně zatřásly a jak pomalu, zhluboka dýchal.

„Přivedl jsi je sem?“ zašeptal tiše, ale nepodíval se na mě. „Přivedl jsi je sem, aby dosáhli své pomsty ihned? Proč?“

Jeho hlas se trochu třásl. Nemrkal. Oči se mu po chvíli leskly od podráždění.

„Ne,“ řekl jsem, sotva jsem si uvědomil, z čeho mě obviňoval. Chytil jsem ho za ramena a zatřásl s ním. „Nikoho jsem sem nedovedl, přísahám! Nikdo mě nesledoval, šel jsem sem dobrovolně!“

Viktor na mě hleděl prázdnýma očima. „Jak ti mohu věřit?“ řekl nepřítomným hlasem. Pravda. Jak? Právě zemřelo 37 lidí a já jsem tady přišel jen před pár minutami. Doposud na toto místo nezaútočili. Proč by na tom něco měnili? Vydala rozkaz matka v naprostém šílenství, nebo jsou to rozkazy otce? Nebo zástupce mé matky? Kdo vydal rozkaz, aby se zaútočilo i na místo, které matka záměrně nechávala nedotčené po dobu několika let, aby jim dovolila se vyléčit?

Viktor beze slova vstal, svou sestru nesl v náručí směrem k sutinám, které bránily v průchodu. Nejistě jsem ho oslovil.

„Jestli za to skutečně nemůžeš,“ začal a zastavil se, „pomoz mi dostat ji odsud. Prosím. Chci, aby byla v pořádku.“

Neváhal jsem ani chvíli a jal se odhazovat zbylé kameny, abych nám zajistil průchod. Srdce mi splašeně bilo. Ale po delším boji se mi povedlo uvolnit alespoň trochu průchod a my se odtam dostali. Viktor nic neřekl, jen tiše poděkoval a rychlými kroky šel kupředu, nesouc svou sestru v náručí. Kdybych si v tu chvíli neoddychl a nevzhlédl nahoru, jistě bych toho litoval. Rychle jsem Viktora strhl stranou spolu s jeho sestrou a zabránil tak, aby nás rozdrtil další útok na strop. K naší smůle byl tento výbuch však větší a úplně nám zatarasil jakoukoliv cestu ven nebo zpátky.

„Sakra,“ zaklel jsem tiše, když jsem kašlal prach.

Pohlédl jsem na Viktora, který jen o něco víc sevřel svou sestru v náručí. Bylo mi jasné, že mi nyní opravdu nemá jak pomoct. Musel jsem tedy tu hromadu kamení zkusit odházet sám. Ale to by mi trvalo věčnost. A bůh ví, zda čirou náhodou teď namířili někde poblíž, aby nás pohřbili zaživa. Najednou jsem postřehl pohyb vedle sebe. Byl to Viktor, který hrabal dvakrát tak rychleji a odhazoval dvakrát tolik, co já. V očích mělo vztek, ale také chuť žít. Jistě nadával na vojáky v Odboji tak, jako nikdy. A na mou matku mnohem víc. Nenechal jsem se tím omezit a pomáhal mu, seč jsem mohl.

Pokud se jedná o naplánovaný, automatický útok, do další střely zbývalo pár minut. Zkusil jsem spočítat, kolik času nám zbývalo přesně. Nebylo to až tak těžké, když jsem znal jejich přesný cíl, který nám jasně svítil na zdi vedle hlav. To moc povzbudivé nebylo. Zadýchaně jsem přestal. Už jsem neměl síly. Viktor snad sílu získal z mé neschopnosti, protože hrabal o to náruživěji. Překvapilo mě však, že strop nad námi se nezbořil celý hned po prvním výbuchu.

Štěstěna nám byla nakloněná. Ve chvíli, kdy jsme se dostali skrz skulinu a protáhli jí i Ilsu, další výbuch nás svou silou srazil na zem a celý strop chodby se zřítil. Mohli jsme mluvit o štěstí, nebo o plánovaných třech útocích, které měly zničit hlavní chodbu do jedné z mnoha důležitých místností. Ani bych se nedivil, kdyby i tamta místnost byla už zničená.

„Můžeš chodit?“ zeptal se Viktor starostlivě. Přikývl jsem a poděkoval mu, když mi pomohl na nohy. „V tom případě se připrav na běh,“ řekl poměrně zadýchaně. „Protože já tady rozhodně nehodlám zemřít,“ dodal se zavrčením. Sevřel svou sestru pevně ve svém náručí a po chvíli se rozběhl skrz temnou chodbu kupředu.

A já hned za ním.

Blížil se konec podzimu 2067.

Byl to rok, kdy jsem byl poprvé políben.

Byl to rok, kdy jsem někomu poprvé vyznal své city.

Byl to rok, kdy jsem se poprvé vzepřel rodičům.

Rok 2067 se nesl ve znamení míru a klidu mezi hlavními světovými státy, zatímco uvnitř každého z nich panovala válka horší, než ty světové.

A především mně bylo určeno, abych v roce 2067 byl svědkem velké tragédie, kterou jsem si nepřál nikdy zažít. Nyní, když sepisuji své paměti, pořád mě děsí ty obrazy, které mě v nočních můrách provázejí noc co noc.

Nemohl jsem nic udělat.

Nemohl jsem tomu zabránit.

Byl jsem příliš slabý, abych zachránil ty, které jsem miloval, před zkázou.

Byl jsem příliš naivní, abych mohl něco změnit.

Proto pro mě rok 2067 nebyl rokem míru a klidu ani omylem.

Ale svého rozhodnutí nelituji.

Dodatek autora: 
4.944445
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 18)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
4. září 1666    Oříškové oči zasazené do bledé pleti se zasněně...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 22
Před několika lety jsem se zamiloval do nádherného kluka. „Radku, tak se...
Hodnocení:
3.8/5
- Komentářů: 6
Prečo. Prečo?! Prečo, když jsem načurený alebo unavený, sklouzávám do ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Zatímco jsem se utápěl v hněvu a bezmoci, pohodlně jsem ležel v posteli...