Pá, 12/10/2018 - 00:02
4

Bylo těžké pro mě sledovat zraněné lidi, kteří byli na pokraji života a smrti. Bylo však ještě těžší sledovat zraněné lidi, jak odklízejí mrtvé lidi. Opravdu by toho byla matka ve svém šílenství schopna? Kdo vydal rozkaz? A proč byl vydán? Došla snad Vedení trpělivost? V hlavě mi znělo jediné: Musím to zastavit. Ale jak? Když i Vedení má matku silně v hrsti, proč by měli poslouchat zrovna mě?

„Mirku?“ oslovil mě Viktor, ale já na něj nereagoval. Díval jsem se dolů na lidi na zemi, nebo když měli štěstí, na nosítkách nebo věcech, které se podobaly postelím.

„To jsme opravdu všichni takhle slepí?“ zeptal jsem se tiše.

Viktor mlčel. Přešel ke mně. „Ne úplně všichni. Pár lidí nám očividně s radostí pomáhá. Jinak bychom se nikdy nedostali tak blízko k Vůdkyni. A to byl teprve první protiútok…“

Byl jsem potichu. Co mám na tohle říct?

Pevně jsem stiskl zábradlí mezi prsty. Neměl jsem na výběr. Kdybych před tím měl pořád utíkat, nikdy bych mu to neřekl. Nevěděl jsem, jak zareaguje. Především v tuto chvíli. Potom, co se stalo.

„Viktore,“ oslovil jsem ho tiše. Jen zamručel, aby mi dal najevo, že mě slyšel. Váhavě jsem se na něj podíval. Díval se dolů na svou sestru. Nadechl jsem se nosem a chytil ho za ruku. Konečně mi věnoval pozornost. „Potřebuji s tebou mluvit. O samotě, mezi čtyřma očima,“ zdůraznil jsem poslední slova. Chvíli se na mě díval, ale poté mlčky přikývl. Chytil mě taky za ruku a vydal se po schodech nahoru, dokud jsme nebyli zpátky na povrchu, kde se každou chvíli mohly objevit ozbrojené jednotky.

„Tady nás nikdo sledovat nebude,“ uklidnil mě, než se na mě konečně podíval. „O čem jsi chtěl mluvit?“

„Slíbíš, že mě nebudeš nenávidět?“ zeptal jsem se nejistě.

Zamračil se nad mou další otázkou. „Už teď se mi to nelíbí, ale budiž. Slibuji,“ řekl, nejdříve trochu podrážděně, ale slib mi dal už klidným hlasem. Zadíval se na mě pohledem starostlivého člověka. Odvrátil jsem pohled k zemi. Bude mě nenávidět. Vím to.

„Moji rodiče… oba slouží v hlavním odboji,“ řekl jsem tiše.

Bylo ticho. Slyšel jsem jen pravidelný dech Viktora, který se pomalu nadechoval a dlouze vydechoval. Bylo to děsivé. Nedíval jsem se mu do tváře. Měl jsem příliš strach, že pokud vzhlédnu, tak by mě praštil. Slyšel jsem jeho kroky mým směrem. A je to tady… Vše, na čem mi doposud záleželo, jsem ztratil jenom proto, že jsem se musel narodit zrovna mojí matce a mému otci. Cítil jsem v očích slzy. Projde kolem mě nebo mě udeří? Jedno jsem věděl jistě – přišel jsem o něj.

O to větší překvapení mě čekalo, když se Viktor zastavil kousek ode mě a poté mě pevně sevřel v náručí. Chvíli jsem netušil, co dělat.

„Pako,“ zašeptal tiše. „Proč jsi něco neřekl ihned…?“

Vzhlédl jsem k němu. Věnoval mi pohled zraněného štěněte. Smutně se usmál.

„Nemusel ses do toho tolik zamotat,“ prohrábl mi vlasy omluvně.

On se na mě nezlobí? Nenenávidí mě? Zamrkal jsem. Neměl jsem odvahu mu říct přímo, kdo jsou mí rodiče. Ale… snad později… jednou to budu moci říct. Jednou… Dřív, než ho zabijí. Ta představa mě vyděsila.

„Neboj se, tak nějak jsem to očekával,“ zašeptal mi do vlasů. „Myslíš si, že se nějak změní to, co k tobě cítím?“

Políbil mě na čelo.

„Jsi vážně šílenec,“ zasmál se.

Chvíli jsem byl potichu, potom jsem se pousmál a dal mu za pravdu.

„Ale i tak toho šílence miluji,“ zazubil se na mě po chvíli. Kdybych ho nemiloval, tak bych ho asi praštil. Má štěstí, že to nikdo neslyšel. Prozatím… jsem chtěl, aby to bylo jen mezi námi. Nikdo to přece nemusí vědět, ne? Ale udržet něco takového je nemožné. Věděl jsem to. Ale alespoň na chvíli jsem chtěl s ním mít drobné tajemství. Něco, co by nás spojovalo mnohem víc, než jen láska.

„Vypadá to, že nám asi na svatbu nepůjdou, že?“ zeptal se najednou Viktor a široce se ušklíbl. Pako jedno!! Div jsem po něm něco nehodil. Očividně se vyžíval v situacích, kdy mi bylo trapně. Že já něco říkal! „Jako pozvat je můžeme, ale budeš si brát hloupého Odpadlíka a nepřítele státu, takže ti to nepovolí. Ale i tak si tě ukradnu pro sebe,“ dodal hrdě. Tentokrát jsem se vlastní botou strefil do jeho hlavy. „To bolelo!“ našpulil pusu, zatímco se držel za hlavu. „I tak si tě vezmu,“ ušklíbl se chvíli na to.

Hodil jsem po něm i druhou botu, ale tentokrát jsem bohužel minul. K mojí smůle mi byla zima na nohy, takže mi je musel vrátit.

„Nežertuji,“ zašvitořil, když mi donesl boty zpátky. „Budeš ale dokonalá žárlivá manželka.“

„Můžeš s tím přestat?!“ vyjel jsem po něm, celý v rozpacích, zatímco si to on nejspíš užíval a smál se na celé kolo.

„Teď už chápu, že jsi chtěl mít soukromí,“ mrkl na mě spiklenecky. Pohrozil jsem mu botou ve své ruce, a tak zvedl ruce na důkaz toho, že se vzdává.

Když jsem byl znovu obutý, zavěsil se na mě, div jsme oba nespadli na zem. Omotal mi ruce kolem krku a spokojeně se usmíval.

„Řekneš to ostatním?“ zeptal jsem se nejistě.

„Blázníš?“ zhrozil se Viktor a sevřel mě o něco pevněji. „Hned by tě využili jako oběť, chtěli by výkupné nebo podobnou věc! Ani omylem! Jediný, kdo bude moci vydírat tvoje rodiče – a to svatbou – budu já!“

„Co máš pořád s tou svatbou?“ zeptal jsem se zděšeně. Zazubil se.

„Z toho se nevyvlečeš.“

Jen jsem si pomyslel, že možná by bylo lepší zůstat potichu o svém pravém původu. Vlastně jsem mu až tak úplně nelhal. Důležité bylo, že věděl, že armáda to tady bude ničit o to důkladněji právě kvůli mně… nejspíš.

„Opravdu tady není drobná naděje?“ zkusil jsem udělat psí oči.

Viktor se však široce usmál. „Nulová,“ řekl s klidným hlasem.

Tolik asi k mému osudu…

Viktor se rozesmál po mém zdrceném výrazu. „Bavíš se hodně?“ zeptal jsem se zdrceně.

„Ano, protože určitě chceš to samé,“ usmál se nevinně.

Otočil jsem se na patě a zamířil jsem zpátky dolů. Tohle už dlouho nevydržím poslouchat, napadlo mě. To jsem však netušil, že mě Viktor pronásledoval, chytil mě zezadu a div jsme oba nespadli ze schodů kvůli jeho náhlé lísavé náladě.

„Mně neutečeš,“ usmál se roztomile.

„To není fér,“ nafoukl jsem tváře. „Nemůžeš o tom rozhodovat sám.“

„Ty si mě snad nechceš vzít?“ najednou nahodil slzavé údolí.

„Copak je tohle doba přemýšlet zrovna o tomhle?“

„A kdy jindy?“ rozmáchl se Viktor rukami. „Nechci čekat, až mi za zadkem proletí kulka. Chci vědět nyní a tady, jestli jsi ochotný se stát mým mužem v blízké budoucnosti či nikoliv?“

A zase Viktorova upřímná stránka – jak já ji někdy nenávidím.

„Takže?“ opřel se o stěnu a čekal na odpověď.

„Nemůžeš přece po někom chtít, aby tak rychle odpovídal,“ nechal jsem se slyšet uraženě.

„Je to jednoduché, stačí říct ano,“ usmál se široce. „Doufám, že nepřemýšlíš o odmítnutí?“ zděsil se najednou.

Nervózně jsem si hrál s vlasy. Co mám zatraceně odpovědět?

„Že ne?“ zhrozil se o to víc.

„Nepůjdeme se podívat za tvou sestrou? Třeba už je vzhůru?“ navrhl jsem, abych se dostal z trapné situace.

„Mirku!“ zvýšil náhle hlas a uvěznil mě mezi sebou a zdí. „Chci to vědět teď. Nedělám si legraci. Víš… Je možné, že každou chvíli zemřu… Chci vědět, že to cítíš stejně, že by sis dokázal představit společnou budoucnost. Není to přece až tak těžké… v dnešní době to jde a lidi se na tebe nedívají jako na blázny. Chci mít jistotu, že pořád mám za co bojovat a pro co žít.“

Tiše jsem ho sledoval.

Pohlédl jsem k zemi a zakryl si ústa, abych předstíral, že jsem přemýšlel. Místo toho jsem se jen sobecky snažil zakrýt rozpaky.

„Ano,“ řekl jsem po delší chvíli ticha a Viktor na mě zamrkal. Pomalu jsem k němu vzhlédl. „I já si tu budoucnost dokážu představit. Ale… ze všeho nejdřív musíš přežít.“ Chytil jsem ho pevně za ruku. „Proto se opovaž zemřít. Jinak ti to neodpustím. Chceš si mě vzít? Dobře. Přežij tuhle směšnou válku mezi lidmi a dokaž mi, že se tvá láska vůči mě nezmění. Sleduj mě i v té nejhorší možné situaci, kdy se možná budu muset obrátit proti tobě a poté mi řekni, že mě pořád chceš…“

Viktor mě nejspíš poslouchal jen na půl.

Oči mu zářily radostí jako malému dítěti. Chvíli na to mě pevně objal a nepouštěl. Radoval se, ale moc jsem jeho slovům nerozuměl. Nejspíš mu stačilo, že jsem mu potvrdil, že si ho v blízké době vezmu. Byla to pravda. Plánoval jsem to. Možná to bylo v mém věku předčasné, ale tu budoucnost po jeho boku jsem si uměl představit. Ale pouze za předpokladu, že by ho uznali jako normálního občana tohoto města, této země… nikoliv jako Odpadlíka. Pochyboval jsem, že by rodiče souhlasili. Ale bylo mi to jedno. Byl jsem už dostatečně starý sám o sobě. Nepotřeboval jsem jejich svolení.

„Neměl bys mě nejdříve požádat o ruku a pak vymýšlet svatbu?“ zasmál jsem se.

„Buď ticho,“ zrozpačitěl nyní Viktor. „To je jenom detail.“

„Podstatný detail, manžílku,“ zavrkal jsem provokativně, než jsem se rychle rozběhl pryč, aby mě Viktor nemohl popadnut a bůhvíco mi udělat.

I kdyby to mělo být jen na omezenou chvíli, chci být s Viktorem šťastný. Když si mě chce vzít, budu jedině rád. Ale musí přežít. To se stane jeho hlavním pohaněčem. To bude jeho hlavní důvod, aby nezemřel, aby nepadl za oběť mojí matce. To bude spouštěčem ve chvílích, kdy bude na konci sil, aby nepřestával bojovat.

Dodatek autora: 

Upřímně... sama netuším, jak je možné, že jsem se s touto povídkou nebyla schopna nikterak pohnout kupředu přes 4 měsíce. Pokud si někdo ještě čirou náhodou pamatuje tyhle dva, gratuluji! :D

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
Můj spolubydlící ještě nedávno vypadal jako hrdina z Walking Dead, s ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Sledoval jsem, jak tam zlomeně klečel. Vypadal jako můj Simon. Ne ten ze...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 24
Natáhl jsem se po ovladači a ztišil zvuk. Pohodlně jsem si položil hlavu zpět...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
„Kate, ty si tehotná.“ uvedomím si zrazu. Vykročím k šokovanej...