Čt, 27/07/2017 - 00:01
15

Ne, že bych neměl odvahu, ale… když jsem pomáhal učitelovi sklízet věci a odnášel mu je do kabinetu, pocítil jsem nepříjemný pocit. Bylo mé rozhodnutí správné? Měl bych mu říct, abychom šli každý svou cestou? Pochyby mi naplňovaly mysl. Asi jsem moc čitelný, protože mě zastavil a poklepal mi na prostředek brýlí. Jen jsem zmateně zamrkal a dostal se zpátky do reality. Oslnil mě jeho milý úsměv.

Snížil se ke mně, musel si dřepnout, takže jsem ho nyní převyšoval minimálně o čtyři hlavy.

„Jsi nějaký zadumaný poslední dobou. Je pro to nějaký přímý důvod?“ zeptal se zvědavě. Jen jsem zakroutil hlavou. „A taky neschopen slov, jak mohu vidět,“ dodal se smíchem. Neměl jsem mu to za zlé – momentálně jsem si připadal, jako pako. Jen jsem pohlédl stranou, abych skryl své zahanbení ze zrůžovělých tváří. Copak jsem holka? „Omlouvám se, jestli jsem tě přivedl do rozpaků,“ reagoval téměř okamžitě na mou reakci a prohrábl mi vlasy. „Ale něco ti povím,“ začal, přiblížil se k mému uchu a zašeptal: „Rozhodně jsem radši, když tě vidím zadumaného, než jen s prázdným pohledem, který nosí všichni ostatní.“

Opět jsem nebyl schopen cokoliv říct. Podíval jsem se mu do očí, které po chvíli skryl pod víčky, aby mě obdaroval dalším kouzelným úsměvem.

„Měl bych tě rychle doprovodit domů, než mi budou tví rodiče volat a shánět se po tobě,“ odskočil najednou od tématu, vstal, vzal mi své věci z rukou a uschoval je do kabinetu. Přehodil přes sebe kabát, popadl nějakou koženou tašku a s menšími uličnickými jiskrami v očích se ke mně vrátil. „Takže… zajímáš se o zakázané téma, mladíku, i nadále?“ zeptal se mě důvěrně.

Neměl jsem ponětí, zda je to hra, nebo zda to myslí vážně, a pokud zalžu, něco řekne mým rodičům. A ti by nebyli zrovna moc nadšení.

„Ano,“ řekl jsem však odhodlaně. Nesmím couvnout.

„Dobře,“ přikývl učitel chemie, otočil se na patě, aby zamkl svůj kabinet po posledním pohledu dovnitř a prvním dlouhým krokem kupředu se vydal směrem k východu. A já s ním. „Abych ti mohl dát co nejpřesnější informace, musíš se umět pořádně zeptat. Zeptej se mě správně, a já ti odpovím. Je to snadné. Skoro jako hra, kterou naši prarodiče občas hrávali. Informace za správnou otázku.“

Možná, že je podivín, ale rozhodně je to učitel, se kterým je vám dobře a ani si to neuvědomujete.

„Hmm,“ zamyslel jsem se nahlas. „Takže – kdy byl na ně vyhlášen první lov?“

„To by sis měl pamatovat, máte to v hodinách Historie,“ odvětil ihned. Dobře, dostal mě. Nebude mi přece dávat informace, které už bych sám měl vědět. Bod pro něj.

„Dobře, máte pravdu, tohle bych měl vědět. Ale stejně tak Vy,“ rozhodl jsem se pro stejný protiútok. Jen nade mnou zakroutil hlavou a otevřel mi dveře, abych vyšel ven jako první.

„Když to oba víme, v čem tedy má tvá otázka podstatu?“ vyhýbal se odpovědi i nadále. Ale měl pravdu.

„Tak jinak – zeptali jsme se jich někdy přímo na jejich názor ohledně jejich vyčlenění, nebo se tyto záznamy jen poupravily?“

„Pochopitelně jsme se jich – dle těchto záznamů – ptali. Nemohli bychom si dovolit učinit něco tak nelidského, jako je ihned odříznout od světa a jejich bližních, kteří měli to štěstí a patřili sem k nám,“ vysvětloval a otevřel mi dveře, abych mohl vyjít. Úsměv mu trochu ochabl. „Jenomže… tak to tvrdí záznamy. Ti, kteří riskovali životy, aby se s nimi setkali a přežili, zjistili, že tomu tak vůbec není. Pochopitelně byli proti, nikdo se jich na nic neptal a ihned je odřízli. Žádná dlouhá vyjednávání, jak se tvrdí, žádné upomínky nebo nabídky na zmírnění trestu za špatné geny – prostě přímá akce během jedné noci, kdy se rozpadly rodiny, vztahy dvou milovaných lidí, sourozenců, rodičů s dětmi – jen proto, že kvůli genetické vadě vypadali jinak.“

„Tohle nechápu,“ přiznal jsem popravdě.

„Zeptej se mě a já se ti to pokusím vysvětlit,“ navrhl s úsměvem, zatímco jsme kráčeli jeden vedle druhého po prázdných ulicích. Kolem nás projelo auto místní hlídky s temně rudou sirénou, která však nehoukala ani nesvítila. Jen pozůstatek toho, že v tomto městě kdysi býval zločin na denním pořádku. Nyní tato auta jezdí spíše jen pro turisty.

Pro jejich zábavu.

„Co je pravdy na tom, že nám říkají, že mají zakrnělý mozek a končetiny? Proč?“ zeptal jsem se, možná hloupě, ale zajímal mě jeho názor.

Slyšel jsem smích. Jsem mu jen k pobavení? Podíval jsem se na něj. I on mi pohled opětoval.

„Čekal jsem, že se mě na to zeptáš,“ zhodnotil upřímně. „Proč by nám to mohli říkat? No… Čeho se člověk bojí, o to se nestará. Čeho se člověk bojí, tomu vymýšlí různé věci, aby si svůj strach nějak zmenšil. Proto ten zakrnělý mozek, oči a nohy. Bál ses jich, že tě mohou nakazit hloupostí a také svou odlišností. Už kdysi v dávné minulosti jeden muž pronesl pár nehezkých poznámek na jednu určitou rasu, která zde s námi žije v pokoji i nyní,“ začal, než se poklonil jakési starší dámě, aby jí odpověděl na pozdrav, „a všem tak nasadil brouka do hlavy. Co když ti Židi tehdy byli skutečně nakažení a mohli je infikovat?“

„Narážíte tím na třicátá léta dvacátého století?“ zeptal jsem se, abych se ujistil, že myslíme to samé.

Zastavil se a společně jsme čekali, než nám zelená barva na semaforu dovolí přejít.

„Ovšemže,“ usmál se mile.

„Adolf Hitler byl pomatenec a fanatik, který dokázal plno lidí přesvědčit o svém šílenství jen svým dokonalým vystupováním napříč svého skutečného, tichého . Existuje dokonce i teorie, proč zrovna tato rasa.“

„Nějaký Žid mu prý nedovolil jít studovat, protože byl v tehdejší komisi. Ano, také jsem tu myšlenku už zaslechl,“ přiznal se a vyrazil kupředu a já s ním.

„A přesto dokázal tolika lidem poplést hlavu.“

„Správně. Můžeš si to samé myslet i o našem Mirkovi, který tohle všechno tehdy zavedl,“ zašeptal a mile se usmál na strážníka, který se k nám blížil. Pochopil jsem. Mlčel jsem a nahodil také milý úsměv. Když byl strážník vzdálený, ptal jsem se dál.

„Co právě jeho vedlo k tomuto činu? Způsobil mu nějaký odpadlík nějaké trauma v dětství? A proč zašel tak daleko, že jim dal čísla, která jim odpočítávají jejich život? Nebylo by pro ně lepší nevědět, kdy zemřou?“

„Moc otázek najedou,“ poklepal mi na část brýlí, která spojovala sklíčka, a zamrkal jsem. „Takhle se ta hra nehraje. Musíš se ptát postupně a počkat na odpověď, na mě pálit plno dalších otázek.“

Hra. Copak mu nedochází, že se ho vyptávám na, jak sám předtím tvrdil, zakázané téma? Vzrušuje ho snad nebezpečí?

„Dobře, tak tedy-…“ začal jsem, když se ozvala ohlušující rána a země se trochu zatřásla. On zůstal v klidu a pohlédl očima k území odpadlíků, odkud vycházel mohutný dým.

„Vypadá to, že mají dnes víc zábavy než dost,“ pronesl si spíše jen tak pro sebe než pro mě. Jeho pohled v očích byl rázem jiný. Když postřehl drobný popel na svých brýlích, jal se je ihned očistit, aby měl pořád výhled na vše dokonalý. „Na co ses to ptal?“ nahodil znovu úsměv a my jsme pokračovali.

Ohlédl jsem se za dýmem, který se pomalu za pomocí větru rozšiřoval kolem. Popel poletoval do té chvíle, než se spustily očišťovače vzduchu a všechen jej vsály do sebe.

„Mirku?“ oslovil mě, aby získal mou pozornost.

„Omlouvám se,“ zabrblal jsem na omluvu, že jsem ho nevnímal, a následoval ho. „Co právě oni tomu Mirkovi udělali, že se rozhodl je takto… odstřihnout?“ zeptal jsem se opatrně.

„Dostáváme se opět k otázce, co Židi udělali Hitlerovi. Nebo co otroci kdy udělali faraónům,“ neodpověděl mi na otázku. Upozornil jsem ho na to. „Dostanu se k tomu, neboj se,“ věnoval mi úšklebek, než zase vjel do své nitě: „Proč králové potřebovali pážata? Proč potřebovali rádce? Můžeš se takto ptát do nekonečna. A pořád nenajdeš správnou otázku.“

„A co takhle podložený fakt?“

Zastavil se. „Mirku,“ oslovil mě znovu a položil mu dlaně na ramena. Mírně mi je stiskl. „Neptej se ‚proč‘. Taky se říká, že kdo se ptá, na toho se lidé dívají podezíravě. Protože kdo chce moc vědět, většinou se dostane do merku vyšší moci. Takže… pro tvé vlastní dobro bych se přestal vyptávat. A když už – tak jenom mně. Budeš mít jistotu, že se to nerozšíří dál,“ v průběhu své řeči tišil svůj hlas na úplně tichý, který jsem sotva slyšel. Ano, chápu. Měl bych se obávat, jako on. Ale… Potřeboval jsem to vědět.

Moc mi sice neřekl, ale navedl mě na správné odpovědi, které jsem hledal ve své mysli, aniž bych si to uvědomoval.

Blížili jsme se k rozcestí, které by mě zavedlo rovnou domů. Zpomalil jsem a on také. Bylo mi s ním dobře. Nechtěl jsem, aby tento náš tichý rozhovor kdy skončil. Ale když jsme se přiblížili o to víc, povzdychl si. Také ho to snad mrzelo?

„Podívej, kolik je hodin,“ zakroutil hlavou. „Protáhl jsem to o dost víc. Má paní se bude zlobit.“

Pousmál jsem se. Tohle ho trápilo?

„Omlouvám se, že jsem Vás zdržel. Mohu vás doprovodit, abych se jí také omluvil,“ navrhl jsem.

„Není třeba – sám jsem zdržoval,“ zakroutil hlavou. „Opatruj se. Zítra… se nejspíš neuvidíme.“

„Jak to?“ zeptal jsem se zmateně.

„Nemáme spolu hodinu,“ zasmál se zvonivým smíchem. „Ale… taky zítra nebudu celý den ve škole. Musím po doktorech, a tak. Prohlídky, vyšetřování – však to znáš. Každého to jednou za rok čeká a ani já nejsem výjimka.“

Aha, takže on myslel tohle. Bál jsem se, že odjíždí na týden na dovolenou, aby se jeho psychický stav zlepšil na maximum. Tak mě napadá – jak dopadla naše učitelka. Snad se brzy vrátí – upocené podpaží bych opravdu nerad znovu viděl, natož cítil. Další týden bych ji rád zase vítal, než toho nechutného muže.

„No… asi bychom se měli rozloučit, že?“ zeptal jsem se trochu smutně.

Přikývl. „Byl to pěkný rozhovor,“ usoudil nahlas a upřímně.

„Děkuji, že jste mě vyslechl,“ přiznal jsem popravdě.

„Není zač, občas je dobré si jen tak popovídat. Rozhodně se neboj zase přijít – mé dveře jsou vždycky otevřené,“ prohrábl mi vlasy. Přikývl jsem.

Zničehonic se přiřítil robot a pípal strašně nahlas a dával učitelovi pokutu za příliš velký tělesný kontakt s nezletilým. Převrátil jsem nad tím očima, ale zasmál jsem se s ním. Dal jsem mu na půlku pokuty. Byl jsem to já, kdo ho neupozornil na hrozící nebezpečí, když si bude pohrávat s mými vlasy i na veřejnosti.

Provinile mi poděkoval a omluvil se mi, když se robot zase vypařil.

„Nečekal bych, že budou ještě aktivní v tuto hodinu,“ prohodil jsem upřímně.

„Ještě není tak pozdě,“ pokrčil učitel rameny.

„Ale pro Vaši paní určitě už je,“ musel jsem si trochu rýpnout. Svraštil obočí a hravě mi pohrozil prstem, jako malému dítěti.

„Nedovolujte si, mladíku,“ prohodil hrozivě. „Opatruj se, Mirku,“ dodal, než se vydal svou vlastní cestou domů. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jeho paní neznám. Rozhodně nebude mít problém. Vysvětlí jí to a ona to pochopí. No… pro jistotu jsem ho sledoval, abych ho zachránil před případným domácím vězením. U žen člověk nikdy neví – jsou straně nevyzpytatelné.

Blížil se západ slunce. Noční život opuštěných a ztracených individuí začínal. Navštěvovali své vytipované podniky, aby se pobavili a zapomněli na svůj smutek a beznaděj. Učitel těmi uličkami, kde se nacházely tyto podniky, ladně procházel. Nepatřil sem. A věděl to. Oni to věděli také. Na to měl moc šťastnou tvář, než aby zapadal mezi tuto spodinu. Měl rodinu, která ho doma čekala. Milující manželku a jistě minimálně párek malých dětí, které měly to štěstí a mohly ho nazývati otcem. Plížil jsem se v jeho stínu, než jsem došel k opuštěnému, naprosto obyčejnému domu.

S platem učitele a umělkyně – sochařky – si moc velké obydlí dovolit ani nemohli. Ale učitel vypadal spokojeně. Nikdy si neztěžoval. Ba naopak – byl šťastný. Rozdával radost, kde mohl. A jeho rodina ho milovala. Když totiž zaklepal na dveře, ihned mu dvě malé děti omotaly kolem nohou a objímaly je. Smály se a vítaly ho doma. Stejně tak jeho tmavovlasá žena vyšla ven. V západu slunce vypadala opravdu překrásně. Políbila ho na tvář a zavedla dovnitř spolu s dětmi.

Pousmál jsem se.

Výjev skoro jako z knihy o šťastné rodině.

Měl jsem nutkání jít za ním a vysvětlit jeho ženě, proč jde tak pozdě. Ale nohy mi ztvrdly. Nevím, jak dlouhou jsem tam jen tak stál a tiše špehoval učitele zpoza oken, které nepřekrývaly žaluzie. Hrál si s dětmi, jeho potomci se smáli, jeho manželka ho líbala na tváře a objímala. Obrázek dokonalé rodiny. Skutečně.

Nohy mi rozmrzly asi tak po dvou hodinách. Měl jsem jistotu, že mu jeho žena odpustila a nechá ho zase jít do školy. Znělo to směšně? Omlouvám se. Ale opravdu jsem se obával naštvané paničky, která by ho praštila po hlavě pánví a dala mu domácí vězení. Takový případ se v dnešní době už nejednou stal.

Už, už jsem se otáčel, že půjdu pryč. Viděl jsem, jak ukládá děti do postýlek a líbá je na čela. Říkal jim jistě dobrou noc a sladké sny, buďte hodní na maminku a poslouchejte ji. Jako každý jiný rodič. Povzdychl jsem si. Stiskl jsem popruh tašky mezi prsty. Musím se přinutit odejít. Musím.

Málem by se mi povedlo i odejít… kdyby se najednou neotevřely vchodové dveře a já neslyšel skoro zoufalý hlas:

„Prosím, alespoň dnes večer, neodcházej. Nechci žít sama a jen s půlkou manžela. Spíše s přízrakem než s lidskou bytostí!“

Otočil jsem se. Viděl jsem ženu, které předtím tvář zdobil velký úsměv a milující oči, naprosto zdrcenou a v slzách. Co si řekli, co jsem neslyšel? Učitel jí sevřel ruce a něžně políbil její dlaně, než ji pevně objal a vtiskl polibek na tvář.

Zašeptal skoro neslyšeně: „Víš moc dobře, že nemám na výběr.“

Po chvíli ji pustil a nechal ji, aby tam stála sama a v slzách. Bez opory. Sledovala ho, jak odchází, utřela slzy, zhluboka se nadechl. Musela být silnou matkou. Měla dvě děti, které vychovávala sama. Protože jejich otec nebyl většinou doma. Buď v práci, nebo mimo domov. Ale proč?

Kam se v tuto hodinu chystáte, učiteli?

Když se za ženou zavřely dveře, pronásledoval jsem tiše učitele. Vypnul jsem si mobil. Napadlo mě, že by se rodiče po mně mohli shánět. Vysvětlím jim to pak.

Učitel byl obezřetný. Minimálně desetkrát za svou cestu se otočil a díval se kolem, zda ho někdo nesleduje. Nejednou mi přivodil infarkt.

Netuším, proč obcházel tolikrát ulice dokola. Snad věděl, že ho někdo sleduje, a snažil se ho tak zbavit. Ale to se mu nepovedlo. Jsem tvrdohlavý a tvrdohlavým zůstanu.

Když jsme se blížili k jeho cíli, naplnila mě nejistota. Budovy, které před pár ulicemi byly plné až k prasknutí oslavujícími lidmi, nyní zely prázdnotou. Skla vymlácená, ohořelé zbytky budov a vyhaslé granáty se válely všude kolem. Některé budovy dokonce i nyní hořely. Popel poletoval vzduchem. Přivítala nás mrtvá krajina. Byl to skoro jako obrázek z apokalypsy. Nebo jako dávná černobílá fotografie ze světových válek. Naplnil mě nepříjemný pocit.

Co učitel hledal před bránou do zapovězeného území po odpadlíky?

Přiblížil jsem se o něco blíž.

Viděl jsem, jak rozepíná kabát a upravuje si rolák. Něco málo prohodil se strážemi, ti si vyměnili pohledy. Jeden z nich mu ukázal rukou, aby něco snad zvedl nebo ukázal. To gesto jsem nepochopil. Učitel si prohrábl vlasy a držel je nahoře asi tak deset sekund, než mu ten druhý kývl, že to stačí. Něco si zapsali do tabulek a ten nalevo šel s učitelem k bráně. Otevřel ji pro něj a vpustil ho dovnitř. Nechápal jsem to.

Jak mohou pustit obyčejného člověka dovnitř?!

Vždyť po něm zaútočí!

Zarazila mě však ještě jedna věc – pohled, který mi učitel nenápadně věnoval. A jeho tajemný úsměv. Věděl snad, že jsem ho celou tu dobu sledoval?

„Hej, ty! Co tady děláš?“ slyšel jsem přísný hlas a nadskočil jsem.

Otočil jsem se a za mnou stál muž oděný v černé zbroji, kterou zde používají v boji proti odpadlíkům.

Tohle rozhodně nedopadne dobře.

4.95122
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (41 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Týden uběhl jako voda a Daniel už od brzkého sobotního rána, nejspíš asi od...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
Sadol som si do električky a rozhodol sa ignorovať všetky otázky či obavy čo sa...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 13
Obraz Tallantridy - Kapitola 4 Andrej a Étienne | Benátky, pondělí 24....
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 13
Dovolte mi vyprávět příběh starý už pár století, přesto pořád tak krásně...