Čt, 16/11/2017 - 16:30
13

Provinile jsem se díval do země. Nebyl jsem schopný odolávat upřenému, přísnému pohledu své matky po dobu delší než pět minut. Potom by i Vám ten pohled lezl na nervy. Navíc s temnými brýlemi na nose vypadala o to přísněji. Vlasy se jí vzadu kroutily do divokých rudých vln, jejichž konce byly jako zázrakem osvětlené jako slunce. Kdykoliv se jí někdo zeptal, jak je možné, že její konečky mají tuto zvláštní barvu, odvětila, že když její vlasy odumírají, zesvětlají. Pochopitelně si to jen vymyslela. Nechávala si je zesvětlovat. A když potom bojovala s odpadlíky… s radostí sledovala, jak se jí barví do ruda. Skoro ji vzrušovala myšlenka, že může někoho zabít a odnést si jeho krev, jako památku na jejich souboj.

„Mirku,“ oslovila mě chladně a já s sebou cukl. Její hlas byl odjakživa hbitý jako bič a ostrý jako dýka. Nikdy nezaváhala. Celou svou bytostí vyzařovala takovou sílu, že se i ti nejlepší z našich vojáků báli s ní jít do křížku. Nikdy jsem neměl odvahu se zeptat, kolik životů stálo v její cestě za místem, které si tak tvrdě vybojovala a získala. Jako jediná žena, která kdy mohla vést armádu. Vůbec se neohlíželi na to, že její předek, který nesl stejné jméno jako já, býval jejím příbuzným. To pro ně nehrálo roli. Až když jim dokázala, jak šílená a chtivá, co se zabíjení odpadlíků týče, umí být, nemuseli váhat a pozici si tak vybojovala sama. Během jednoho jediného dne. Otec tehdy říkal, že nejspíš zešílela… Možná měl pravdu. Zvedl jsem k ní zrak, když mě pohladila po tváři. „Co jsi tam dělal?“ zeptala se mě, upíraje na mě své temné oči zpoza brýlí. „A pravdu,“ dodala okamžitě.

Co je horší? Když vás vyslýchá vlastní matka a vy moc dobře víte, co chce slyšet…? Nebo když vás vyslýchá vaše matka a vy znáte pravdu, ale víte, že tu rozhodně nesmíte říct? Nervózně jsem si prohrával s prsty a rozhodoval svou odpověď. Kdybych řekl, že mi v mozku šrotovalo, jako nikdy a několik koleček z toho dokonalého stroje i odpadlo, rozhodně bych nelhal. Každá vteřina snad trvala tisíc vteřin pod jejím drobnohledem.

„Mirku,“ zatřepala se mnou, když sama uznala, že mé přemýšlení trvá až neskutečně dlouho.

„Kailo, uklidni se,“ promluvil otec tiše, ale mile. Matka po něm však vrhla tak děsivý pohled, že až ucukl.

„Teď tady mluvím já,“ zasyčela tiše, hrozivě, a tak chladným hlasem, až jsem se otřepal. Pomalu se na mě otočila a zeptala se znovu normálním hlasem: „Co jsi tam dělal, Mirku?“

Snažil jsem se počítat údery vlastního srdce po dobu deseti vteřin. Ale díky jejímu hlasu jsem počet ztratil a myšlenky se rozsypaly všude kolem. Byl jsem tázán, měl bych odpovědět…

„Já…“ začal jsem nejistě.

„Kailo, oba moc dobře víme, že tam byl omylem,“ vložil se do toho otec. Matka se na něj pomalu podívala a očima se ho přímo ptala, kdo mu dovolil mluvit za mě. Mile se na ni pousmál a pohladil ji po tváři. „No tak, miláčku, usměj se,“ řekl jí sladkým hlasem. Kaila jeho ruku odstrčila stranou a opět se zaměřila na mě. Otec se však s potutelným úsměvem přiblížil k jejímu uchu a zašeptal: „Usměj se, nebo tě zlechtám.“

„Opovaž se, Jeremy,“ řekla prudce a stejně tak prudce od něj odkročila na vzdálenost tří kroků.

„Jen jsem žertoval, má milá.“

„O tomhle se nežertuje.“

Snad jediné dvě slabiny mojí matky, na které jsem kdy přišel; je lechtivá… a za mého otce by klidně položila život. Z každé mise, kterou si sama bere na starost, se všichni vracejí. Tyhle mise jsou jen zřídkakdy. Ale pokud ano… Ve všech novinách oslavují její velké vítězství. Jezdí po celém světě, aby se zbavila velkého počtu odpadlíků, když je třeba. Oslavují ji víc, než mého předka Mirka. Žena, která nikdy nezklame. Žena, která přinese jednoho dne vítězství. Když jí dají povolení. To ji jako jediné nejspíš svazuje. Povolení, které jí dovolí zabít všechny odpadlíky.  Ale to nikdy nedostane. V zájmu zachování jakéhosi řádu je nemůže zlikvidovat ihned. Ano, nikdo se o odpadlíky nestará, nikdo je nebere jako za sobě rovné, ale pokud by se o tomto činu dozvědělo jiné místo se stejným územím pro odpadlíky, mohla by vzniknout vzpoura, ve které by se odpadlíci snažili pomstít ty již mrtvé.

Složitý proces, který zde však stojí už několik desítek let.

Kaila se usadila na židli a přehodila si nohu přes nohu, něco naškrábala do notesu před sebou a zvedla ke mně pohled, když mě přistihla, že ji sleduji. Ihned jsem sklonil zrak. Povzdychla si.

„Zase jsi utekl z domova?“ zeptala se tiše, skoro jako starostlivá matka.

Zmohl jsem se jen na přikývnutí.

„Po kolikáté je to už tento měsíc?“ pokračovala ve výslechu tónem starostlivé matky. Nejistě jsem si sevřel látku oblečení mezi prsty. „Odpověz, Mirku,“ vyzvala mě tiše a prohlížela si propisku, pomalu s ní točila v ruce a mně si vůbec nevšímala.

Nervózně jsem polkl a špitl: „Po osmé…“

Jen jednou mrkla a něco si napsala do notesu před sebou. „Jak ses tam dostal a jak ses dostal ven, aniž by tě nezabili?“

„Náhodou,“ lhal jsem, „když byla otevřená vrata… šel jsem dovnitř.“

„A to si tě nikdo nevšiml?“ zeptala se mě pochybovačným hlasem ihned. „Chceš zesměšňovat naše lidi?“

„Ne, to bych si nedovolil.“

„Takže jak?“

Nemohu jí to říct. Tu díru zadělají. A pak už bych se nemohl dostat dovnitř. Musím Viktorovi poděkovat.Dřív, než bude pozdě. Za to, že mě zachránil. Nemusím, mohl jsem za to, že se kvůli mně vyvolal další lov na ně, ale… musím mu poděkovat. Za záchranu. A tak jsem tam opět zarytě mlčel a v duchu počítal vteřiny, abych nezešílel. Moje matka si začala tiše klepat hrotem propisky do sešitu, pomalým, stálým pohybem a nespouštěla ze mě oči.

„To už stačí, Kailo,“ ozval se na jednou můj otec a já k němu vzhlédl. Matka mě však pořád sledovala. „Pochybuji, že by se tam snažil dobrovolně dostat. Nejspíš mu tam něco spadlo, něco mu sebrali a on si to chtěl vzít zpátky. Nebo doufal, že tě uvidí v akci. Řekni, ty bys také své rodiče chtěla vidět v akci.“

„Ale rozhodně bych se pro to nerozhodovala tak šíleným způsobem,“ odvětila ihned pohrdavě, vyhoupla se na nohy a přešla ke mně. Chytila mě za ruku. „Mirku, slib mi, že tohle už víckrát neuděláš,“ poprosila mě a pohladila mě po hřbetu ruky. Přitom se vpíjela svýma očima do těch mých. Ten pohled jsem nenáviděl ze všeho nejvíc. Vždycky mě dokázala přesvědčit, aby bylo po jejím, abych se vším souhlasil… aniž by použila více slov. Mohl jsem jen tiše přikývnout.

Pomalu svou ruku vysunula z té mé a vzala si kabát, který si na začátku tohoto výslechu sundala.

„Jeremy,“ oslovila mého otce profesionálně a on se stejně tak profesionálně postavil do pozoru.

„Ano, madam?“ zeptal se jen.

„Odvez Mirka domů a vrať se. Dnes večer musíme ještě do vedlejšího úseku,“ řekla a Jeremy jí pomohl do kabátu.

„V kolik hodin?“

„Okolo půl desáté. V deset vyjíždíme. Vyberu ještě pár dalších lidí a nalodíme se.“

„Rozumím.“

„Mirku,“ otočila se nyní na mě. Přešla ke mně a políbila mě na hlavu. „Slib mi, že už takovouhle hloupost neuděláš. Nepřidělávej mi starosti.“

Chvíli bylo ticho. Nemohl jsem jí odporovat. Musel jsem souhlasit. Abych ho mohl vidět znovu. „Slibuji,“ řekl jsem jen.

Potom se moje matka otočila na podpatku a odkráčela pryč. Zase odjíždějí. Na jak dlouho? Den? Dva? Týden? Stejně je doma vídám jen sporadicky. Pohlédl jsem smutně k zemi. Ucítil jsem ve vlasech něčí ruku a vzhlédl ke svému otci, který se na mě povzbudivě usmíval.

Předal mi věci, které na území odpadlíků našli.

„Neber ji doslova… ani nijak vážně,“ vyzval mě mile. „Jen… je toho na ni trochu moc poslední dobou. To, co říká, většinou ani nemyslí doopravdy. Prostě zapomene vypnout z modulu práce na modul rodina a domov.“

Jen jsem přikývl. Můj otec se však usmál a znovu mi prohrábl vlasy. Ruku jsem mu odstrčil. Stejně jako moje matka nemám v oblibě, když mi někdo cuchá vlasy. Jedna z mála věcí, která nás spojuje už od samotného počátku… aniž by to bylo v plánu jednoho z nás. Vyšli jsme skrz bránu a já se snažil neohlížet se, neposlouchat nic kolem sebe, nic nevidět. Zastavil jsem se až po krátké chvíli, ale jen krok po mně se zastavil také otec. Jen koutkem oka na mě pohlédl.

„Proč je to pro ni tak těžké…?“ zeptal jsem se s pohledem k zemi.

„Upřesni svou otázku,“ otočil se na mě otec s drobným úsměvem.

„Přijmout, že nepůjdu v jejích šlépějích… Oba to moc dobře víme – nemám kondici a už vůbec nemám psychiku na zabíjení.“

„Jsi zatím ještě mladý, cokoliv se může změnit. Je to tradice. Už jsem ti to vysvětloval. Potomek vždy převezme místo po rodiči.“

„Ale…“

Přešel ke mně a stiskl mi jemně ramena. „Věřím v tebe, Mirku,“ usmál se víc. „Oba v tebe věříme. Moc dobře víme, že máš na velké věci. Jen stačí, když se jim trochu víc otevřeš. A rozhlédneš se kolem. Chytíš šanci za pačesy. A nepovolíš.“

„Třeba jsem jiný,“ namítl jsem tiše.

Pustil mě a zakroutil hlavou. „Kdybys byl, poznal bych to.“

Kradmo jsem se ohlédl za sebe na ohraničené území, ze kterého se kouřilo. Někde hořelo. Cítil jsem ten zápach ve vzduchu. Je Viktor v pořádku? A co učitel?

„Odsud už to zvládnu sám,“ snažil jsem se otce přesvědčit, že nepotřebuji eskortu až domů. On se však jen mile usmál a pokračoval kupředu.

„Poslední dobou spolu trávíme příliš málo času – musíme upevnit taky i rodinné vztahy sem a tam,“ mrkl na mě spiklenecky. „Co si takhle promluvit jako otec se synem?“

Aha. Jednou za čas (když má čirou náhodou čas a náladu) tohle otec zkouší. Snaží se ze mě vymámit takové ty základní věci – zda se učím, zda si rozumím se spolužáky, popřípadě zda mám přítelkyni nebo přítele. Na rozdíl od matky vidí i možnost žít se stejným pohlavím – matka je v tomhle dost skeptická, ale problém by s tím (v mém případě) nejspíš neměla. Možná by remcala zpočátku, ale pak by se s tím smířila. Musela by. Bylo by to totiž moje rozhodnutí.

„Vše při starém,“ řekl jsem zkráceně.

„Rozveď to,“ vyzval mě okamžitě. „Nemusíš mít obavy, matce jako vždycky nic neřeknu, pokud si to budeš výslovně přát.“

„Není co rozvádět,“ snažil jsem se z toho vykroutit.

Zastavil mě a poklepal mi na nožičku brýlí. Tohle vždycky dělal, když jsem byl malý a ztrácel pozornost. Na tváři měl pořád ten hřejivý úsměv. „Prosím?“ nahodil skoro štěněčí oči.

„Dobře…“ vzdal jsem to, na což se div nezaradoval jako dítě. „Možná… že tady je možnost, že bych… projevoval zájem o jednu osobu.“

„Osobu?“ zopakoval po mně vesele.

„Ano.“

„Řekneš mi něco konkrétnějšího, nebo je zatím v počátcích?“

„Zatím… jen sleduji.“

Stalkere,“ ušklíbl se.

„Sám jsi to chtěl slyšet!“ bránil jsem se na jeho poznámku s mírně rudýma ušima.

„Jen žertuji,“ odvětil na mou obranu. „Je dobře, že projevuješ zájem o ostatní lidi kolem sebe. Už máš taky na čase rozhlížet se kolem. Čím dřív najdeš svého prvního partnera, tím lépe pro tebe. Poučíš se z chyb ze své první lásky a potom už budeš vědět, na koho se nedívat.“

„Já vím, jsem natvrdlý a trvá mi to,“ citoval jsem matčina slova.

„Kaila to tak nemyslela.“

„Ale myslela.“

„Víš, že tě miluje. Musí tě škádlit, aby ses uměl ve světě potom bránit.“

Netuším, jak se mu to povedlo, ale nakonec jsme se normálně bavili jako otec se synem. Dlouhou dobu jsem takový pocit nezažil. Byl to… hezký pocit. Pocit, který mi chyběl neuvěřitelně dlouho. Možná proto jsem utíkal z domu a toulal se ulicemi, možná proto jsem tak často chodil k odpadlíkům, abych je mohl vidět a ověřit si, že jsou oba v pořádku.

„Podívej,“ slyšel jsem tichý hlas a vzhlédl. Viděl jsem skupinku mých spolužáků, kteří se na nás kradmo dívali. „Protekční děcko. Nejsme mu ani dost dobří na pozdrav.“

Jen jsem sklopil zrak.

Otec si toho všiml.

„Skutečně je všechno ve škole v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

Usmál jsem se. „Kdyby ne, dostali byste zprávu,“ řekl jsem naučenou frázi.

„Mirku,“ oslovil mě tiše, „pokud je tady problém, vždycky se najde i řešení. Jen nám o tom musíš říct.“

‚V tom případě mi řekni, proč matka bez váhání zabíjí lidi? V čem jsou odlišní? Ve vzhledu? V tom, že se rozhodli jejich předci jinak? Proto musí umírat pod vašima rukama? A proč právě vy?! Proč se k tomu matka dobrovolně hrnula?‘ prohnalo se mi hlavou. Ale na to jsem se ho zeptat nemohl. Stejně by mi neodpověděl popravdě.

Nebo vůbec.

Nečekal jsem dlouho a ozval se robot vedle mě, že moje nálada poklesla a napadají mě chmurné myšlenky a ptal se mě, jak mi může pomoci. Pitomá zbytečnost dnešní doby.

Otec mu zadal sérii nějakých čísel, robot se zničehonic usmál a zase se rozletěl za někým jiným. Konečně jsme došli domů.

Sledoval jsem otce, jak hledá ve vnitřních kapsách ve svazku klíčů klíč i od našeho domu. Odjakživa mě zaujal jeden jasně stříbrný s modrými ornamenty nahoře. Byl to univerzální klíč ke všem branám do území od uprchlíků. Existovalo jen pět lidí, kteří tyto klíče vlastní. Matka. Nejvyšší generál, kterého jsem viděl u učitele. Otec. A dva další vysoce postavení důstojníci. Ostatní z našich ozbrojených jednotek proti odpadlíkům měli jen jeden určený k jejich vymezenému území nebo žádný. Pouze těchto pět lidí mělo možnost vstoupit do každého území, kdy se jim zachtělo. Proč otec získal taky jeden, když předtím byly vždycky jen čtyři, je mi záhadou.

„Vítej doma,“ otevřel mi dveře, když našel konečně ten od našeho domu. „Mám ti uvařit večeři?“

„Není třeba,“ odvětil jsem ihned a vešel dovnitř. Chtěl jsem, aby to divadlo skončilo, aby se přestal namáhat.

„Dobře… Mám zamknout?“

Není třeba,“ zopakoval jsem znovu.

„Mám tě rád,“ usmál se mile.

Už jsem se nadechoval, že opět zopakuju svoje slova, ale naštěstí jsem se zarazil v čas. Mírně jsem zrudl a věnoval mu nehezký pohled, zatímco on se usmíval jako sluníčko na hnoji.

„Já tebe taky,“ řekl jsem s mírným donucením dané situace.

„Opatruj se,“ zamával mi. Jeho zlatý snubní prsten se mu zaleskl na prsteníčku, než se otočil na patě a zavřel za sebou dveře. Počítal jsem tiše jeho kroky a vzdálenost, kterou s každým krokem udělal. Po dvanácti vteřinách jsem přešel ke dveřím a kukátkem vykoukl ven. Už byl dávno pryč. Ještě chvíli jsem čekal, než jsem chytil kliku.

Jak jsem si myslel – zamkl mě.

Osmkrát. Proč já hlupák jsem říkal pravdu? Proč jsem neřekl jen třikrát. To by si nemuseli ti dva vyslat skrz myšlenky jakýsi stav nouze. Šel jsem zkusit otevřít okno, ale jak jsem si myslel. Aktivoval se automatický zámek, který mě zapečetil v domě. Nebylo úniku. Snad jen…

Přeběhl jsem do ložnice a hleděl na klimatizační šachtu.

Moje jediná cesta ven…

Toho dne jsem se rozhodl zpečetit nejen svůj osud. Ale i osud nás všech.

Než jsem si přitáhl židli, abych se dostal nahoru, napadlo mě jen: ‚Musím najít Viktora!‘

Dodatek autora: 

Zdravím, lidičky :) tak tady zase máte další kapitolu - dvě třetiny jsem měla napsané hned pár dní po vydaní předešlé kapitoly, ale potom se toho nějak moc nakupilo, takže další kapitolu přidávám až nyní. Doufám, že jste si kapitolu užili.

Shiw

4.875
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 24)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 5
Dnes je utorok.....to znamená, že aj s dnešným dňom mám 6 dní na to aby...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 8
Nad městem se rozlévá krvavá zář vycházejícího slunce a potemnělým hřbitovem se...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
„Tak proto si císař slibuje hodně od takového parchanta, jako jsi ty,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
Warren si vždycky myslel, že netrpí častým nešvarem svých hackerských kolegů a...