Po, 25/12/2017 - 19:15
9

Věnování: 
posádce Haaru :)

Skrz klimatizační šachtu jsem se protáhl snadno. Jen sem a tam jsem musel nadávat, protože jsem za ty roky zapomněl, že jsem trošku vyrostl, takže jsem se sekl nejméně ve třech zatáčkách. Naposledy jsem tuhle cestu použil snad před čtyřmi, pěti lety, takže se není čemu divit. Tehdy mi rodiče najali chůvu, aby mě pohlídala, protože oba odjížděli na několik měsíců pryč. Obratem jim však zavolala, že jsem jí utekl. Dohodli se s ní, že bude nejlepší, když odejde. Oběma jim došlo, že s tou osobou nehodlám trávit svůj volný čas po škole. Potřeboval jsem rodiče, ne chůvu. Ani těch jsem se však nedočkal.

S menšími obtížemi jsem se dostal přes úzký otvor ven přímo na tvrdou zem. Pár odřenin mi nijak neuškodí, musel jsem mít jistotu, že Viktor je v pořádku!

Rozhlédl jsem se obezřetně kolem.

Výborně, zahrada a plot zůstaly nedotčené. Žádné speciální opatření ani po tolika letech. Hlavním úkolem onoho zabezpečení bylo udržet mě uvnitř domu. Rozběhl jsem se pro dnešek už po druhé k plotu od odpadlíků a doufal, že Viktor a učitel jsou v pořádku.

Zvon na věži zlověstně odbíjel další uplynulou hodinu.

Brzy se objeví noční hlídky. Měl bych si pospíšit, abych nebyl zbytečně zastaven a vyptáván na nějaké hlouposti. Vzhlédl jsem ke vzducholodi nad sebou. Tímto starým zařízením cestovala jen má matka. A to jen zřídkakdy. Milovala dobu parních strojů. Milovala dobu pokroku. Proto si nechala postavit starou vzducholoď.

Přikrčil jsem se za rohem, když jsem doběhl k místu a sledoval mrtvou krajinu kolem. I toho nejodvážnějšího by pohled na toto místo proměnil ve slabocha. Šel jsem směrem ke své jediné cestě dovnitř a překvapený, že ji doposud nezadělali, se dostal dovnitř.

Rozhlédl jsem se kolem.

Mohu důvěřovat povídačkám, že když je matka pryč, tak se zde neválčí a neútočí?

Rozběhl jsem se rovnou k onomu starému metru. Prudce jsem se zastavil ještě před schodištěm. Rozcuchal jsem si vlasy. Nasadil jsem si kapuci. Srdce mi splašeně bilo. Vítr mi prosvištěl kolem uší. Nebylo cesty zpět.

Rozběhl jsem se dolů po schodech.

Přes temnou chodbu jsem se snažil najít opět cestu k místu, kde jsem potkal Viktora. Vzpomínka, jak hraje na kytaru, na tu úžasnou melodii… vzbudila ve mně mravenčení, až se mi chloupky na rukách zvedly. A ten důmyslný pohled, když jsem ho načapal…

Přestaň!

Zastavil jsem se, abych mohl konečně popadnout dech, jak moc jsem sípal.

Zkusil jsem se zaposlouchat. Bylo však vyloučeno, že by v tuto chvíli mohl hrát. Co se stalo, když mě odvlekli? Jsou v pořádku? Sevřel jsem si kalhoty mezi prsty a rozběhl se kupředu, se srdcem skoro v krku. Uběhl jsem jenom dalších deset vteřin, než jsem se zastavil a div jsem nevyplivl plíce před sebe. Moje kondička byla rozhodně mizerná a já se na ni nemohl i nadále spoléhat.

Setřel jsem si otravný pot a rozhlédl se kolem.

Snažil jsem se rozpomenout, kterou cestou jsem šel předtím.

Potom, jako na zavolanou, jsem slyšel onu známou melodii. Neváhal jsem a rozběhl jsem se jejím směrem. Děkoval jsem Viktorovi, že je naživu, že mi sám ukazuje, kudy mám jít, abych se o tom přesvědčil.

Doběhl jsem opět na místo, které připomínalo staré nástupiště, ale rychle jsem se přikrčil. Viděl jsem ho, byl v pořádku, ale nebyl to on, kdo hrál na kytaru. Na jeho místě nyní seděla nějaká holka. Sledoval jsem ty dva a trochu se zamračil.

Viktor se k ní sehnul, stiskl jí ruku a ukázal jí, jak má hrát, a já měl chuť praštit do zábradlí před sebou od zlosti. Sledoval jsem, jak s ní cukruje, a cítil jsem podivnou zlost. Ale nepřiměl jsem se k tomu, abych vylezl ze svého současného úkrytu. Viděl jsem, jak se k ní nahnul, stiskl jí ruku a ukázal jí, jak má kytaru vůbec držet, a druhou rukou jí ukázal, jak má přejíždět po strunách. Byli až moc blízko. Div jsem neskřípal zuby od vzteku, že jsem takové pako a schovávám se. Proč?!

Nemám právo se takto podivně chovat… Nejsme si nějak blízcí, nejsme ani kamarádi nebo tak něco… A oni dva – vypadají dost blízcí jeden druhému. I když představa Viktora a oné dívky mi připadala špatná. Ne, že bych jim to přál-nepřál, nebo tak něco – ano byla hezká, ale nezasloužila si vedle sebe tak fešného kluka.

To už jsem vybouchl nahlas a rval si vlasy za tak pitomé myšlenky. Co to proboha melu za kraviny?!

Až potom mi došlo, že jsem naprosto v háji. Váhavě jsem se podíval dolů a oba na mě zaraženě hleděli.

Jen si cukrujte dál! Jdu domů!

Frustrovaně jsem vstal a rychle se rozběhl pryč.

Tak já tady riskuji krk a on si tady mezitím cukruje s touhle poběhlicí?! Skřípal jsem zuby od vzteku, jehož příčina by mi jindy, u někoho jiného, připadala směšná.

Doběhl jsem do nějaké jiné opuštěné místnosti, nadzvedl si brýle a snažil si utřít oči. To kvůli tomu prachu kolem, určitě… Slzy kvůli nějakému zmetku, kvůli kterého jsem strachy bez sebe, zatímco si on cukruje s nějakou… rozhodně ronit nebudu.

Zklamaně jsem si povzdychl.

To jsem to teda dopracoval, co?

Proto jsem se tady vracel a zase riskoval?

Schoulil jsem se do klubíčka a položil čelo na kolena. Jsem k smíchu. Jsem k ničemu… jen k smíchu. Ani bránit se pořádně neumím, neumím odporovat rodičům, neumím prosadit své myšlenky nahlas… Do očí se mi draly slzy.

Jsem horší než odpad.

„Mladý muži, tady bys neměl být,“ slyšel jsem milý hlas a poté ucítil teplou ruku ve vlasech. Vzhlédl jsem se zarudlýma očima k učiteli, který se na mě mile usmíval. „Přece jsem ti řekl, aby ses sem nevracel,“ dodal už přísnějším hlasem a zamračil se na mě.

„Omlouvám se,“ zmohl jsem se jen na tiché pípnutí.

Učitel si povzdychl a usadil se na zem vedle mě.

„Proč ses vrátil?“

„Netuším…“

„Tohle na mě nezkoušej, Mirku. Znám tě už dlouhou dobu. Proč?“

Pokrčil jsem poraženě rameny. Učitel si povzdychl a na čele mu vystoupily drobné vrásky. Promnul si kořen nosu.

„Tak ještě jednou a naposledy. Mirku, vím, že jsi chytrý kluk, takže mám jistotu, že mi nyní odpovíš. Proč ses vrátil?“

„Sám opravdu netuším,“ řekl jsem nyní roztřeseným hlasem a bylo mi do pláče. Vycítil to a opatrně mi prohrábl vlasy. „Snad… Snad jsem si naivně myslel, že se něco změní… že já něco změním, ale to je nemožné.“

Učitel byl potichu, místo toho si mě přitáhl do jemného, opatrného, ale pevného objetí. Kdybych se chtěl odsunout, nedovolil by mi to. Ale já nechtěl. Jeho ruka v mých vlasech mě uklidňovala a melodie, kterou pobroukával, mě skoro uspávala.

Ale já se zaposlouchal hlavně do té nejstarší melodie světa.

Do melodie tlukotu srdce.

Neustále opakující se podstatná melodie, která udržuje všechny při životě.

Nevím, kdy jsem usnul.

Probudil jsem se díky zvuku roztříštění skla. Rozevřel jsem víčka. Uvědomil jsem si, že ležím v posteli a jsem přikrytý nějakou starou, otrhanou dekou.

Očima jsem pomalu prozkoumal potemnělou místnost kolem sebe. Jediné světlo poblíž mě byla stará lucerna s rozsvícenou svíčkou uvnitř. Další světlo vycházelo zpoza rohu, odkud jsem také slyšel řinčení skla a tiché nadávky.

Zvedl jsem se do sedu a snažil se rozeznat něco kolem, ale lucerna jen stěží osvětlovala kousek světa vedle mě. Další místnost, kde nejspíš byl i ten, co nadával a něco rozbil, jsem poznal díky slabého světla, které jsem viděl zpoza rohu a pohybujícího se stínu na zemi.

Vstal jsem z postele, která tiše zavrzala.

Vykoukl jsem zpoza rohu a viděl učitele, jak sbírá ze země nějaké střepy a hází je do prázdné krabice od prošlých vloček. Opatrně jsem se podíval pozorněji. Kuchyně byla opravdu malá místnost. Měla jen malou ledničku, stolek uprostřed, dřez a plotnu, hodně starou – ještě na sirky, bez plynu nejspíš. Všiml jsem si totiž několika balíčků sirek v přehrádce nad plotnou. A vzhledem k tomu, že učitel byl nekuřák (alespoň jsem si to myslel), tak to bylo jediné vysvětlení, proč by těch balíčků měl tolik.

„Pane učiteli?“ oslovil jsem ho nejistě.

Vzhlédl ke mně a já s sebou trochu cukl. Světle modré oči se zadívaly do těch mých. Věnoval mi milý úsměv, zvedl ze země poslední střep a hodil ho do krabice.

„Probudil jsem tě, co?“ zeptal se mile. Všiml si mé bledosti a otočil se k malému zrcátku nad dřezem a po chvíli si mnul oči. „To už by mohlo být lepší, ne?“ zeptal se, když měl opět ty oči, které jsem u něj viděl už tolikrát. Pohlédl jsem k zemi.

„To… nebylo potřeba,“ špitl jsem. Kontaktní čočky, aby skryl svou identitu a mohl pracovat s normálními dětmi a nikdo z rodičů si neztěžoval. „Omlouvám se.“

„V pořádku,“ usmál se mile. „Chtěl jsem ti uvařit čaj,“ dodal a prohledal šuplíky, dokud nenašel další hrnek, pořádně ho neumyl a nepřelil mi čaj do něj. „Ale prasklo mi ucho u toho starého,“ řekl s dětinským úsměvem, který jsem na něm miloval ze všeho nejvíce. Úsměv jsem mu konečně opětoval.

Opatrně jsem si hrnek vzal a přivoněl k jeho obsahu.

U konvice s horkou vodou jsem si všiml jakéhosi balíčku suché trávy.

„Co to je?“ zeptal jsem se zmateně.

Učitel se mile usmál. „Bylinky, ze kterých je ten čaj uvařený,“ vysvětlil mi. „Teď už chápeš, proč toho tolik vím, proč mám rád starou hudbu, proč nosím roláky i v létě… a tak dále, a tak dále…“

Pokynul mi, abych se usadil.

„Otázkou však zůstává – proč ses tedy vrátil? Co doposud nevíš? Nebo to víš, ale nejsi si jistý? Nebo kvůli komu spíše?“

Byl pozorný jako vždy. Čaj byl výborný. Odložil jsem hrnek na stůl a nervózně si promnul ruce.

„No,“ začal jsem a smutně pohlédl k zemi. „To už je stejně jedno. Ta osoba… by neměla zájem.“

„A proč si myslíš, že by Viktor o tebe neměl zájem?“

Zrudl jsem až po kořínky uší.

Rychle jsem sklonil oči do hrnku s čajem a odkašlal si, abych zahnal trapnou situaci.

„Není třeba se za to stydět, v dnešní době se za to neodsuzuje,“ pokračoval mile a pohladil mě po hřbetu ruky. „A navíc – je to tvé rozhodnutí. Ano, lidé by brblali o jeho původu, ale v každé době se najdou hnidopiši.“

Div jsem se nerozesmál nad tím termínem.

Hnidopiši?“ zeptal jsem se pro jistotu, křečovitě jsem zadržoval smích.

„Ano, hnidopiši,“ zopakoval a naklonil hlavu na stranu. „Nikdy jsi to slovo neslyšel nebo nečetl?“

Ale to už jsem ho nevnímal, protože jsem se rozesmál.

Omluvil jsem se mu, ale buďme upřímní – to slovo… Kdo by se mu nezasmál?

„Takže zpátky k Viktorovi,“ smázl mi úsměv z tváře a já rozpačitě pohlédl zpátky na dno hrnku. „Co za střelený důvod tě zrovna k němu táhne?“

Nevím Nevím sakra, fakt nevím! Je arogantní! Prudérní! Idiotický! Ale tak hříšně svůdný! A ty jeho oči

Kdybych tohle někdy řekl nahlas, musel bych si nafackovat a zahrabat se pět set metrů pod zem.

Takže jsem raději zarytě mlčel a civěl na dno hrnku, kde jsem viděl plavat bylinky, které byly i v onom sáčku na protějším stole u plotny.

Učitel mě šťouchl do čela.

„Země volá Mirka!“ usmál se oslnivě.

Opět jsem zaryl zrak hluboko do šálku s čajem.

Učitel si povzdychl, ale povzbudivě se na mě usmál. „Když tě k němu zavedu, jistě ti něco milerád vysvětlí, protože dle tvého výrazu jsi ho přistihl při nějakém nedorozumění, že ano?“

Tupě jsem na něj zacivěl.

To mi snad čte myšlenky a vzpomínky?

Nic takového jsem přece neřekl, tak jak…?

Leda že by o té holce věděl…

Zmohl jsem se jen na tiché přikývnutí. Žaludek se mi sevřel. Opravdu to bylo moudré rozhodnutí?

Učitel však neztrácel čas a nenechal mi svou odpověď změnit; popadl mě za ruku a už mě tahal pryč, i přes mé protesty, že si chci nejdříve dopít svůj čaj.

Byl stejně tvrdohlavý jako já.

Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale nedal mi šanci se jakkoliv obhájit.

Do čeho jsem se to zatraceně zase zapletl?

Dodatek autora: 

S velkou omluvou - kapitola zde měla být už na Vánoce jako speciální dárek, ale Viktor a Mirek mi těsně před jejím koncem utekli a jejich učitel se je vydal se mnou hledat, proto jsem ji trochu pozměnila, abych mu poděkovala ^^ přeji Vám všem krásné prožití svátků a doufám, že Vám kapitola zvedla náladu

4.96
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 25)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 2
Napřáhl se a kolem meče, se jako had, začalo cosi obtáčet. Vypadalo to na vítr...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 1
Ambriel a Ludrun sedí na trůnech, u Ambrielových nohou leží Darek. Pod schody...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 4
Dragon seděl v trávě a v náručí mu spal zrzavý chlapec se šrámem na...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
REN Trochu jsem tušil, tak na deset procent, že tenhle blbej lidskej stav...