Čt, 09/09/2021 - 19:07
1

Už po několikáté jsem se převalil v posteli na jinou stranu, ale usnout se mi nepodařilo. Nebylo to poprvé, poslední dobou jsem měl probdělých nocí víc, než bych sám chtěl. Tentokrát jsem se překulil na záda, založil jsem ruce za hlavou a pohledem sledoval bílý strop. Slyšel jsem, jak vedle mě Jáchym v klidu oddechoval, vypadal naprosto vyrovnaně na rozdíl ode mě, jemuž v hlavě hučelo jako v úhlu. Ale pohled na něj mi vydržel jen pár vteřin, než jsem ho odvrátil. Dřív jsem miloval pozorovat jeho tvář, hodiny a hodiny, čechrat mu vlasy a usmívat se jak měsíček na hnoji.. Ale poslední dobou ne. Nemohl jsem se na něj dívat, protože jsem se potom nemohl ani dívat na sebe. Kruté, nejspíš si říkáte, že až příliš kruté, ale pohled do jeho očí bolel. Bolel, protože se na mě díval tak oddaně, rezignovaně, přijímal všechny moje scény a nálady, mlčky, pokorně. A já nemohl už ubližovat další osobě. Jo, byl jsem citlivka, ale prostě jsem nedokázal žít sám se sebou.

Možná jsem na Jáchyma byl zbytečně tvrdý, nebylo to fér. Snažil ses, dával jsi mi všechno, na co jsem jenom pomyslel, vynahrazoval mi každou vteřinu, která nám utekla a já měl být šťastný, že mám tebe a tvé pevné objetí. Ale pokaždé, když ses na mě díval, cítil jsem se vinen. A takový já nebyl, nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit..

Jedna myšlenka zběsile skákala na druhou, tisíce co kdyby, přemítání nad minulostí i naší budoucností. Věděl jsem, že takhle dál fungovat nemůžu. Pavla jsem se po tom, co se událo, rozhodl z hlavy vypustit. Ano, dal mi mnohé, možná, že jsem ho jen využíval, možná bych se v jeho situaci cítil stejně. Věděl jsem, že omluva nespraví zlomené srdce, ale já se neuměl přetvařovat. Chtěl jsem se smát, radovat z maličkostí, z každé chvíle spolu, ale cítil jsem se zrazený a podvedený. Jako kdyby to, co Jáchym dělá, bylo jen proto, protože mi tehdy ublížil. Cítil jsem z jeho očí lásku i něhu, i spalující touhu, co mi vehnala horkost do tváří pokaždé. Ale nemohl jsem se zbavit toho pocitu, že to takhle prostě být nemá. Odpustil jsem mu všechno, co se stalo. Jen jsem zoufale potřeboval znovu najít ten stálý bod ve svém životě, a ne se bát, že mě znovu bezdůvodně opustí. Ne si pokaždé, když odchází, představovat, že už se nevrátí, že se mi rozplyne pod rukama a já zůstanu sám. Neuměl jsem být sám.. A nechtěl jsem už za žádnou cenu být bez něj. Jenže jsem mu to nedokázal říct, věděl jsem, že mi stejně věnuje jen mlčenlivý pohled. Tak zoufale moc. Zavřel jsem oči, chtěl se stočit do klubíčka a utéct. Ani moje fotky mi už radost nepřinášely, ležely roztroušené na podlaze, chaotické, neuspořádané, nejasné. Přesně jako moje pocity.

Miloval jsem Jáchyma, celým svým srdcem i po tolika letech. Tak proč jsem se cítil jako vybitá baterie? Tak moc jsem lpěl na minulosti, až mi přítomnost proklouzala mezi prsty. Cítil jsem mezi mnou a jím propast, zprvu malou, nevinnou. Ale věděl jsem, že se zvětšuje. Že se uzavírám sám do sebe a ignoruju jeho pokusy jen proto, protože mezi námi visí ta dusná otázka, kterou nikdo nezodpoví. Slovo, co mě budilo z nočních můr – proč?

Probudil mě až hlasitě zvonící telefon vedle postele. Cítil jsem, jak se prohnula, jak moje drahá polovička prudce vyskočila z postele a už aktivně tiskla mobil k uchu.
„Roh patnácté a šestnácté, plynový kotel, no jasný.. běžím..“ Krátké a přesné povely, posadil jsem se a sledoval, jak na sebe ve spěchu hází oblečení. Věděl jsem, kam jde. Odcházel ode mě takhle často, vždycky ho zavolali na nějakou pohotovost, kde potřebovali každou ruku a on byl ten nejlepší. Ne proto, jak vypadal, ale pro jeho srdce. Obětavé, odvážné, a hlavně neskutečně velké. A právě do tohohle chlapa jsem se tehdy zamiloval, když mi před třemi lety zachránil život a díval se na mě tím pohledem, ve kterém říkal, že i kdyby se celý svět hroutil, já budu v pořádku. Tak často jsem ten pohled teď v jeho očích postrádal, jako kdyby si budoucností a vším tím mezi námi byl stejně nejistý jako já sám. Znovu mě pohltil ten pocit úzkosti, toho strachu, co mi lomcoval každou buňkou pokaždé, když jsem ho viděl odcházet. Ten pocit, že se mu něco stane, že zůstanu sám. Nenáviděl jsem ten pocit, ale přesto tady byl. Nedělal jsem, že spím, ne, naopak jsem vstal, a zatímco si on oblékal bundu, já ho chytil za rukáv. Nechtěl jsem ho prosit, aby tady zůstal, protože takový slaboch jsem nebyl. A jeho místo bylo tam, při zachraňování životů. Namísto slov, či čehokoliv, jsem ho k sobě prostě přitáhl a prudce ho políbil. Ne proto, abych se ujistil, že to, co dělám, je správné. Ale proto, aby on věděl, že tady budu, až se vrátí.
„Buď opatrný..“ Usmál se tím svým úsměvem, který mě vždycky dostával do kolen, protože byl na jeho tváři vidět tak málokrát. Jeho oči mě lehce zmateně propalovaly, ale já na něj jen kývnul, usmál se na něj, a zatímco on mě spěšně líbnul na čelo, viděl jsem, jak prudce vybíhá z bytu. A já osaměl, v bytě, který jsem neznal, sám, se svými pocity. Když se jednalo o strach o něj, dokázal jsem myslet na jediné.. Na přítomnost. Vrátil jsem se do kuchyně, nalil si do skleničky čistou vodu, potřeboval jsem se probrat, nějak vzpamatovat, vrátit se zpátky a naplnit tu prázdnou skořápku. Jako kdyby právě strach o něj mi ujasnil a utřídil myšlenky.. Sledoval jsem průhledné dno skleničky, viděl, jak se voda leskne a vzpomínal si na to příšerně horké odpoledne v parku..

Držel jsem jeho ruku pevně na rozdíl od něj, co tu mou držel spíš jen tak ze zvyku, já tu jeho svíral až křečovitě. Proč? Protože jsem prostě měl rád ten pocit bezpečí, když jsem byl s ním. Fotoaparát se mi houpal kolem krku, ale právě mi došel film, takže jsem bohužel si nemohl jeho tvář už po sté vyfotit. A to mu zrovna sluníčko tak božsky šisovalo vlasy. Nedokázal jsem odtrhnout pohled a přestat se tak blbě usmívat, za což do mě častokrát dost rýpal. Kdybyste ho viděli, procházeli jsme se v parku, bylo něco kolem čtvrté odpoledne, ale vedro k padnutí a já si neustále stěžoval, neměl jsem rád léto. Sledoval jsem, jak mu paprsky slunce tancují v očích a ve tváři, jak se snaží nesmát, ale stejně mu to moc nejde, takže nad mým pohledem jen kroutí nevěřícně hlavou. Nevím, nevím proč, ale prostě jsem byl šťastný.
„No a pak jsme s Maxem šli na – slyšel jsi to?“ Zarazil jsem se uprostřed historky, začal jsem se rozhlížet, bylo to tiché, nevýrazné. Ale pak silnější, někde snad, nade mnou? Jáchym na mě chvíli koukal nechápavě, ale pak se začal chovat snad ještě divněji než já. Mňoukání spojené s podivným vzdycháním a fňukáním nás doslova rozhodilo. Sledoval jsem toho svého hromotluka, jak chodí kolem jednoho stromu dokola. Normálně bych mu za ten jeho zděšený pohled dal aspoň korunu, ale to jsem to slyšel taky. A pak už jsem jen sledoval, jak Jáchym natahuje ruce nahoru, do korun toho velikého dubu. Netušil jsem, jestli teď jako se rozhodl stát ctitelem stromů, ale jeho pohled byl zamračený, přemýšlel, poznal jsem to podle sotva patrné vrásky mezi obočím. Pak se ale jeho úsměv rozzářil jako sluníčko, nedokázal jsem to vydržet a přišel jsem blíž. Jáchym mezitím natahoval ruce nahoru, a to přesněji ne kvůli čemu ale komu. Na stromě seděl asi pětiletý chlapec, jak se tam dostal, netuším, a tisknul k hrudi sotva neidentifikovatelnou kouli bílých chlupů. Evidentně tam vyšplhal po zlámaných větvích, ve snaze to nebohé kotě hrdinsky zachránit, ale teď to na něj bylo vysoko a on se bál skočit. Byl to sotva mžik, když jsem viděl, jak chlapec přestal brečet, jak se po krátkém přemlouvání neochotně vrhá do Jáchymovo náruče a ten ho snáší dolů se slovy, že je to hrdina.. Viděl jsem Jáchyma v hodně životu nebezpečných situacích, a tahle rozhodně nebezpečná nebyla, dobře, ale to není to, co tím chci říct. Ale něco v jeho pohledu, když mluvil klidně, plynule a upřímně, když z jeho očí vyzařoval klid, až tak, že bych mu i já svěřil celý svůj život. Ten samý pohled, který měl v tu noc.. Mohli jste ho milovat víc?

Přistihl jsem se, že se usmívám. Víc a víc. Ta vzpomínka, kterou jsem si bohužel nemohl vyfotit, ale ten dětský upřímný úsměv, kdy Jáchyma radostně objímal kolem krku, ten jsem z hlavy nikdy nedostal. Až teď jsem si začal uvědomovat, jak krátké životy žijeme. A jak moc sobecký jsem. Proč jsem se pořád zabýval tím, co bylo? Tím, co nemůžu změnit? Už dost schovávání, už dost brečení mu na rameni. Já musel znát pravdu, musel jsem vědět, co se mu stalo, abych mohl jít dál. Abychom my mohli jít dál..

Vyběhl jsem ven, mráz se mi hned zakousl do kůže a zalézal pod teplou bundu. Klíčky od jeho auta ležely na stole, znamenalo to jediné, že nemůže být daleko. A já ho musel vidět hned, proto jsem nastartoval a rozjel se. Ten jeho starý volkswagen sice proti zimě dost protestoval, ale já věděl, že mě technika teď přece nezradí! Narazil jsem si čepici na hlavu, víc se zachumlal do černé šály a vyrazil cestou k místu nehody. Věděl jsem, kde je, pár bloků od nás, jak jsem slyšel v telefonu. Hluk jsem slyšel i o těch několik ulic dál..

Potřeboval jsem mu to říct, potřeboval jsem to vědět a zeptat se. Víc rozhodný jsem snad v životě nebyl.. Možná to byla moje chyba, že jsem se nerozhlédnul. Možná její, že mi nedala přednost a řítila se na zledovatělé silnicí takovou rychlostí, že to nestačila strhnout ani zabrzdit.. Možná jsem to mohl stihnout já, ale až moc mě oslepila její světla.. Kdo ví, cítil jsem jen, jak do mě z boku druhé auto narazilo. Náraz nás vytlačil až ke krajnici. Nevím, kdy jsem se probral nebo jestli jsem vůbec odpadnul. Ve spáncích mi hučelo, tepalo. Zrak jsem měl rozostřený. Vybavuje se mi kouř, jak jsem se dusil, zakrvácená ruka druhého řidiče těsně vedle mě, vlastně to byla žena, nohu zkroucenou v nepřirozeném úhlu, po spánku jí tekla krev, ale jinak žádné zranění neměla.. Cítil jsem pachuť krve v ústech, ale jinak jsem byl v pořádku, jen mi noha zůstala nešikovně zaklíněná v pochroumaném železe palubní desky. Věděl jsem, že tady hraju o čas, ale necítil jsem potřebu zachránit sám sebe. Chtěl jsem zachránit tu ženu, nás oba. Ten adrenalin, zběsile bušící srdce a bezmoc, když jsem se ani po vynaložení veškeré síly na nic nezmohl. Ale přesto jsem bojoval dál.

Tak takhle se cítíš, když dobrovolně dáváš svůj život všanc? Když riskuješ, abys zachránil druhé a nemyslíš přitom na to, jestli se něco stane tobě? Nikdy jsem ti nebyl blíž než v tenhle okamžik, nikdy jsem víc nelitoval všeho, co jsem ti nestihl říct.. a měl! Mluvil jsem, hlasitě a překotně, co všechno jsem ti chtěl říct, hlava té ženy se pohnula, sledovala mě, ale oči se jí zavíraly. A já jí ujišťoval, že přijdeš. Protože v tuhle chvíli jsem před sebou viděl jen tvoji tvář a tu jistotu v tvých očích. A věděl jsem, že všechno bude v pořádku..

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
„Jmenuji se Zarbagos,“ pravil Zarbagos a vřele rozevřel ruce. ‚Správně, získej...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
„Nemůžeme ho před Vanyarem schovat,“ zhodnotil Failon upřímně. „Jednak by si...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 22
Stál jsem ve sprše a vychutnával si horkou vodu dopadající na mou kůži,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 9
Nathan   Počúvam tichý klepot kvapiek na sklo a sledujem ako...