Út, 14/09/2021 - 13:39
1

Stoupnu si na špičky, prsty poupravím černou kravatu, co mu tak perfektně sedne k té bílé košili. Chvíli stojí nehybně, jen mě pozoruje, ale evidentně je mu tohle dost nepříjemné. Těká pohledem po místnosti, je tu na něj moc lidí. Ale já jsem neodolal a musel jsem ho vzít s sebou. Přišel jsem si jako kdybychom zbytečně ztratili hrozně moc času a snažil se dohnat každou ztracenou vteřinu. Věnoval jsem mu arzenál všeříkajících uklidňujících úsměvů a stiskl jeho dlaň. Potom jsem se ale otočil a přiložil fotoaparát k obličeji, měl jsem tady přeci jenom práci. Do hledáčku ze všech lidí se mi dostal hlavní tvůrce celé téhle slávy. Bělovlásek, co tak moc vyčníval ve všech těch perfektních tvářích. Tvářil se netečně, jako kdyby duchem nepřítomný, pohled upřený kamsi do dálky. V rukou svíral šampaňské, ale ani se ho nedotkl. Pohrával si s ním a na konečcích prstů se rýsovala hnědá barva, co evidentně ještě nestačil dát dolů. Bylo vtipné ho pozorovat, jak se kolem něj nakrucují reportérky, lidé mu gratulují, třesou volnou rukou a on nevěnuje ani jednomu z nich pozornost, natož jediný pohled. Tmavě modrý oblek mu volně visí na těle, nesnaží se snad ani vystupovat hrdě a nadřazeně. Krátce jsem se ušklíbnul, no jo, Valy. Znal jsem ho už od vejšky, je pravda, že toho moc nenamluvil, takže jsem ani vlastně nevěděl, jestli jsme přátelé, ale jeho smysl pro cit a jeho talent byl jedinečný. Ani jsem se nedivil, že dnes otevíral svoji první velkou výstavu. Měl to udělat už dávno. A právě já dostal nabídku, abych celou tuhle událost zdokumentoval. A jelikož jsme s Jáchymem dlouho nebyli na rande, no nebyl bych to já, abych nevyužil příležitost vidět ho v košili! Vždyť jak mu obepínala hruď při každém nádechu, raději jsem se na něj nekoukal, zatímco většina ženského osazenstva měla oči jenom pro něj, smůla dámy, tenhle patří mně!

Proplétal jsem se mezi vystavenými obrazy, až jsem málem srazil číšníka s tácem plným šampaňského. Ovšem ten, kdo pohotově zareagoval, byl vysoký černovlásek, chytil tác, pak se tázavě podíval na mě, zase zpátky na šampaňské a pokrčil rameny.

„Budeš to pít?“ Zavrtěl jsem hlavou a on už do sebe exoval jedno šáňo za druhým. Zasmál jsem se, i když mi ho upřímně bylo trochu líto. Robin.. Víte, tahle výstava byla trochu no.. jiná. Valy totiž nemaloval zvířátka, krajinky, nebo snad nějaké jiné umělecké skvosty. Ne, on maloval Robina. Přesněji řečeno jeho tvář. Byla tady vystavena ze všech úhlů, v každé náladě. A byla oceněná právě pro jeho preciznost, pro každý detail, který byl doveden k dokonalosti. Robin zavrávoral před jedním mega dílem a zrovna s přivřenýma očima sledoval své já v nadživotní velikosti, které dělalo úplně stejný výraz.

„Wow, tak tady bych se nepoznal! Mám obočí o pět milimetrů jinde než na tom vedle!“ Chápu, vidět sám sebe tolikrát musí být děsivé a Robin z toho už evidentně začínal mít nějakou psychickou újmu. Takže jestli jste si mysleli, že já jsem cvok, když mám doma fotky spícího Jáchyma, na tohle to rozhodně nemělo.

„Chceš taky uspořádat výstavu?“ Rýpnul jsem si do své kamenné sochy, zatímco ten mi věnoval taky další chladný pohled. Proč mám pocit, že Robina chápu? Vždyť Jáchym měl taky evidentně problém s vyjadřováním! Ale jeho pohled mi jasně naznačil, že jestli to udělám, vyhodí mi celou sbírku poštovních známek do popelnice!

Znovu jsem ho vyfotil, jeho chladnou tvář. Ale teď už jsem to nedělal tak často. Protože dřív jsem si ty fotky schovával jako poklad, bál jsem se, že jednou přijde den, kdy budou to jediné, co mi zůstane. Dnes jsem ho ale už nemusel fotit, nemusel nic schovávat. Protože jsem věděl, že neodejde. Ta propast mezi námi už totiž nebyla hluboká, nebyla už vlastně žádná. Věděl jsem o něm všechno a on věděl zase vše o mě. Konečně jsem to chápal, jeho důvody, obavy i strach. Konečně jsem dokázal přijmout ten fakt, že mě nechal jít a rozhodl se začít znovu. Přestal řešit minulost a vzpomínky a myslel na přítomnost, na to, že mě jeho ruka objala kolem ramen, pak se sklonil, bříškem palce přejel opatrně po náplasti pod pravým okem, kde jsem měl ještě pozůstatky z nehody a věnoval mi krátký polibek na rty, protože věděl, že se za chvíli s omluvným úsměvem vypařím fotit zase dál. Musel jsem zachytit ty radostné okamžiky, ty lidské tváře plné radosti a potěšení. Protože takový jsem prostě byl. Zrovna jsem si šteloval objektiv, procházel skrz jednotlivé místnosti a sledoval rozložitá záda snědého černovlasého muže v luxusním obleku. S pozvednutým šampaňským právě něco nadšeně sděloval tmavovlásce před ním.

„Umění, vidíte to? To je to, do čeho bychom měli investovat, do čeho bychom měli věnovat prostředky. Vidíte tu preciznost? Ty tvary? Oblé, ladné, přesně sedící. Vidím v tom.. hloubku..“ Vyprskl jsem smíchy, když jsem si všiml, že černovlásek evidentně místo obrazu popisuje dámy pozadí a ona mu k tomu souhlasně kývá.

„Ach pane Linharte, máte naprostou pravdu. Jste znalec..“ Dívce se přestal věnovat až ve chvíli, kdy si všiml mě. Neopomněl se do objektivu široce usmívat. Nebylo to falešné, předstírané. Ne, bylo to naprosto upřímné a mně se fotit jeho tvář líbilo. Byl pohledný, perfektní a zároveň jakýmsi zvláštním způsobem laxní, neupravený.. Zatímco se ona černovláska cpala do objektivu, aby evidentně s tímhle znalcem byla na fotce, on si za flígr přitáhl hnědovláska, co byl zabrán do živé debaty s nějakou sladkou brunetkou.

„Bene, usměj se! Budeme v novinách!“ Aniž bych na něco čekal, párkrát jsem je vyfotil. A ten nasraný výraz hnědovláska na té fotce rozhodně stál za to dát do alba! Zatímco ho pak vesele pustil, ona brunetka už tam nebyla a hnědovlásek vrčel všechno možné. „Ty seš takovej kretén Dominiku! Musíš sponzorovat taky každou kravinu!“

Nevím, koho mi na téhle výstavě bylo víc líto.

Když už jsem měl vše dostatečně zdokumentované a výstava pojmenovaná symbolicky – Robinovo tvář spěla ke zdárnému konci, rozhodl jsem se, že bychom taky mohli vyrazit domů. A on tam byl, s napraženou náručí u východu, s připraveným kabátem, do kterého mě zabalil. Kde mi otevřel auto, přepásal mě tak pěti pásy – protože od té minulé nehody jsem musel stále jezdit s ním, jet sám nepřipadalo v úvahu, a ještě z úspor koupil ultra bezpečné auto. A věřte mi, vidět ho každý den se soukat do Citygoučka mi vždycky zlepšilo den!

Ano, máte pravdu, jestli si myslíte, že jsme si teď žili na růžovém zámku v zemi za duhou, ale opravdu to tak bylo. Jeden pro druhého byli oporou, každý den věnovali jeden druhému maximum, neměnili se, nic si netajili. Protože tak to prostě mělo být.. Večer musel přežít moje romantické slaďárny 1000 a jedné noci, přes den zase zachraňoval ztracená koťata a ohořelé stařenky a v noci to byl můj hrdina, kterému jsem láskyplně usínal v náručí. A každý den jsem byl vděčný, vděčný za to, že to udělal. Že mě podruhé nenechal jít. Takže když jsem mu do rtů šeptal, že ho miluju, už jsem se nebál. Nebál jsem se těch slov, protože jsem věděl, že on to tak má stejně.

Zrovna jsem vařil večeři, zatímco Jáchym utíral prach – vážně, psychopat – a kontroloval mě, jestli jsem náhodou nepodpálil kuchyň nebo nerozbil všechny skleničky, mimochodem, to se stalo jenom jednou a častokrát mi dával prsty dál od nožů na prkýnku, prostě brouček. Zrovna jsem si pobrukoval Despacito, házel Happy kolečka salámu, když mi rytmickou píseň přerušil hlasitě vyzvánějící telefon v chodbě. Prohlédl jsem si číslo na displeji, zvláštní, nikdy mi nevolal.

„Prosím?“ Slyšel jsem ho, ale nic nechápal, rozeznával slova, ale jako kdyby nic nedávalo smysl. Chrlil jsem na něj jednu otázku za druhou, ale on mi neodpovídal, nereagoval, odstřihnul mě a já věděl jediné, musíme jet. Ruce se mi roztřásly, měl jsem strach. Strach o svého mladšího bráchu.. Maxi.

A byl to Jáchym, kdo mě snad mechanicky obléknul do bundy, kdo bez jediného slova nasedl do auta a vezl mě do nemocnice. Kdo přetrpěl moje mlčení, jen mi tisknul dlaň. Byl při mně jako opora, kterou jsem v životě tak moc postrádal. Tak moc jsem se bál být sám.. Věděl jsem, že i když mě život srazí na kolena, už nikdy nebudu muset vstávat sám. Už nikdy totiž nebudu muset být sám, protože bude navždy vedle mě. 

Dodatek autora: 

Tak zvonec a konec heart. K vysvětlení toho, proč se v tomhle dílu objevuje tolik lidí.. máme s Yo takovou úchylku propojovat naše povídky, vysílat spolu kluky na dovolené, oslavy a jiné akce, rujnovat jim navzájem vztahy a tak laugh. Takže všechny postavy, které v tomto díle jsou, mají i své vlastní příběhy a povídky. A my cítíme, že je čas podělit se s vámi o to, co se vlastně stalo Kristiánově bráchovi Maxovi. Ale to až zase příštěangel. Moc děkujeme za hvězdičky, komentáře i podporu a doufám, že jste si to užili! heart

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
Seděl ve svém dubovém křesle, potaženém kožešinou, s knihou v ruce, na jejichž...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Právě stojím úplně nahý mezi dvěma zcela oblečenými muži. Pocit trapnosti a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Jonatan   „Ahoj, tak co tě donutilo se spojit zrovna se mnou?“...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 4
 „Šach mat.“ Další jeho slova, co se mi zabodávají hluboko do kůže, jako...