Čt, 02/09/2021 - 19:11
2

Ve spěchu jsem se oblékal a zároveň snídal. Od té doby, co Kristián bydlel u mě, všechno bylo jinak a mně dalo hodně práce se s tím nějak popasovat. V žádném případě si nemyslete, že mě obtěžoval nebo jsem nebyl rád, že tehdy uprostřed noci stál s batohem v ruce zrovna přede dveřmi mého bytu. Věděl jsem, co to znamená. Akorát jsem prostě nebyl zvyklý s někým bydlet a v jednom kuse jsem nestíhal. Vpadl jsem do ložnice jako velká voda, protože jsem si u té rychlosnídaně samozřejmě ušpinil tričko a zastavil se pohledem na tobě, jak se nešťastně přehrabuješ v prádle na sušáku. Zvedl jsem obočí.

„Všechno v pořádku?“ otočil ke mně nic neříkající obličej.

„Nemám nic na sebe.“ Uhnul před mým přímým pohledem stranou a já si vzdychl. Vážně jsem doufal, že se to nějak srovná a vyřeší, ale ono ne. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si byl stoprocentně jistý a že jsem udělal všechno správně. Protože ne. Neměl jsem s tím začínat, nikdy jsem neměl dovolit, aby se mnou toho kluka podváděl, ne protože by mi záleželo na něm nebo sobě, ale protože Kristián takový nebyl a já moc dobře věděl, už tehdy tu první noc, že jsem ho zatlačil někam do temné uličky. Viděl jsem to, jak ho to trápí, celá situace, jak nemůže volně dýchat. Málo jedl, špatně spal a budil se s křikem uprostřed noci. Skoro se už neusmíval. Ta letargie v jeho očích se mi nelíbila, ale chápal jsem ji.

Nemůžeš stavět svoje štěstí na neštěstí druhých. To mi říkala babička, když jsem byl jenom malej kluk, ale já ji neposlouchal. Protože i když jsem ho měl zase zpátky u sebe a byl zase jenom můj, celé to mělo tak nějak hořkou pachuť.

Věděl jsem, že takhle to dál nejde. Nemluvili jsme spolu o tom, co se stalo, na nic se mě neptal a ani já nechtěl vědět, jak to u nich vlastně proběhlo. A bylo to zvláštní, protože Kristián neuměl mlčet a teď celé dny jen koukal z okna a fotil fotky, které nepřinášely nic nového. Měl u mě sotva pár triček a nějaké další oblečení a jen ten starý samovyvolávací foťák, což mu klid na duši asi nepřidávalo. Promnul jsem si spánky, už bylo vážně na čase začít se chovat jako dospělý a přestat utíkat.

Otevřel jsem skříň a vyndal z ní svojí černou mikinu, zvedl mu ruce a přetáhl mu ji přes hlavu. Sice mu byla větší, ale on často nosil věci spíš v mojí velikosti, takže to zase tolik nevadilo. Zabořil nos do měkké látky a zhluboka se nadechl, zatímco já ho pohladil po hlavě a políbil na čelo. Když jsem mu kolem krku dával svojí tmavě modrou šálu, zvedl ke mně ty velké vážné oči, jak jen jsem tenhle pohled nesnášel. Hodiny tikaly, upozorňovaly mě, že přijdu pozdě, ale já je ignoroval. Sklonil jsem se k němu a políbil ho na rty, prsty zahákl do mého trička a byl to on, kdo polibek prohloubil, kdo se chtěl ujistit, že takhle je to správně a mě vážně rmoutilo, že mu nemůžu dát ten pocit, jaký by si zasloužil. Proč jsme prostě nemohli zapomenout na minulost a jít dál..

Sníh mi křupal pod nohama, všude kolem silnic už byl rozmočený a špinavý a z té krásné nevinné podívané zbyla jen černočerná břečka. Ruce v kapsách, nevnímal jsem svět okolo. Znovu, po sté jsem si opakoval, že takhle to bude nejlepší. Nejjednodušší. Bolestné, ale nejméně. Alespoň pro tebe. Tolik nocí probděných, zatímco jsi bezstarostně spal vedle mě a já cítil, jak mi srdce zběsile tluče. Nechápal jsi to, nemohl. To, proč jsem byl tak dlouho sám a nechtěl ve svém životě dalšího člověka, to, proč to tak moc bolelo a děsilo zároveň, když jsem v těch novinách znovu viděl její tvář.

Rachel. Tak moc jsem ji miloval. Ale víš co? Nikdy jsem ji nemiloval tak jako tebe. Klidně si spal opřený o můj hrudník, zatímco moje třináctá komnata se otevírala a vypouštěla ven všechno, co jsem tam tak neústupně uzamkl. A byly tu ony. Pochyby. Noční můry. Strach. Budil jsem se zbrocený potem a díval se na tebe, jestli dýcháš, jestli žiješ, jestli jsi tu pořád se mnou. Ale tu představu jsem z hlavy vyhnat nedokázat. Byl jsem jako posedlý, paranoidní, šílený ve svém vlastním krutém světě, kde umírají lidé, které miluješ.

Víš, jakou mi to dalo práci? Držet tě od sebe, odstrkovat tě a zatracovat, když jediné, po čem jsem toužil, bylo sevřít tě v náručí a tisíckrát ti do vlasů zopakovat, jak moc tě mám rád? Jenže čím déle jsem žil v přítomnosti, četl články o nehodách a požárech a katastrofách a čím více se tvůj život splétal s mým, tím chladněji jsem v sobě utvrzoval tu myšlenku. Že ve tvém životě pro mě není místo.

Ta zahraniční nabídka byla poslední kapka. Chápal jsi vůbec, jakou šanci jsi dostal? Čeho jsi mohl dosáhnout, kam až ses mohl dostat? Ale ty sis vybral mě, mě, který působil jako živelná katastrofa, kterého strašily bludy z minulosti a který pro tebe nikdy nebude dost dobrý, rozumíš?

Nikdy.

„Děje se něco?“ konečně jsem si ho pořádně všiml, nedokázal jsem se mu dívat zpříma do očí, cítil jsem se jako největší ubožák na světě. Zeptal ses mě už tolikrát a já vždycky zbaběle odvětil, že ne, i když v mé hlavě křičelo tolik hlasů. Zavrtěl jsem hlavou a konečně se na něj podíval zpříma. Nemohl jsem ti bránit v rozletu,...

„Musíme to ukončit, Kristiáne..“ kelímky s čajem vypadly z jeho rukou a s tichým žuchnutím dopadly do hromádek sněhu. Polkl jsem. Je to správné. Správné, správné,.. správné.

„Proč? Ale vždyť všechno je v pořádku, nechápu proč bychom se měli..“ Neuhnul jsem pohledem, stále stál před ním, pevně a tvrdě jako skála. Nemohl jsem ti ukázat své pochyby, protože jsem věděl, že bys mě dokázal přemluvit, ale to jsem nemohl dopustit.

„Já to tak chci. Zjistil jsem, že takhle to dál nejde. Jsi nevyspělý, mladý.. Nepotřebuji v životě někoho vychovávat.“ Mechanicky pronesená slova, která nedávala smysl. Hlouposti. Bláboly. Lži. Ve svém životě jsem potřeboval jenom tebe..

„Tak já se změním, udělám všechno, co budeš chtít. Chci, abychom spolu byli šťastní..“ nemohl jsem tě dál poslouchat. Zavrtěl hlavou, tentokrát můj výraz ztvrdl.

„Ty to nechápeš! Prostě s tebou už být nechci, Kristiáne. To, co mezi námi bylo, bylo. Užili jsme si, snažili se hrát si na šťastný pár a nevyšlo to. Rozhlédni se kolem sebe, čeká na tebe tolik možností, celý svět..“ Rozhodil jsem rukama. Viděl tvou tvář, tak moc jsi se přemáhal, trhalo mi to srdce. Zatnul jsem ruce v pěst, tolik jsem toužil tě obejmout, ale neudělal jsem to. Sledoval, jak ti po tvářích stékají slzy a doufal, že mě nenávidíš. Nenávidíš tak moc, abys mě nadobro odstranil ze svého života. Už jsem to dál nevydržel. Otočil jsem se a odcházel.

 „Je konec.. Pochop to, prosím..“ nemohl jsem ti ukázat svou tvář, protože bys to poznal. Že všechno, každé jedno hloupé slovo, které tě tak moc zraňovalo, byla lež.

Pípal mi mobil a já jen zběžně přečetl asi desátou zprávu s hanlivým a nenávistným obsahem, tahle mi dokonce vyhrožovala. Ani jsem nad tím nehlesl. Chápal jsem, že Kristiánův ex se nějak potřebuje smířit a nepopíral jsem, že vůči němu jsem se choval nanejvýš sprostě. Ale měnit jsem to nehodlal. Kristián byl na prvním místě.

Bylo půl sedmé a já už byl z práce doma. Pospíchal jsem, chtěl jsem tě někam vzít, do kina nebo na procházku, chtěl jsem zase slyšet tvůj smích, chtěl jsem, abys zapomněl. Schody jsem bral po dvou, odmítl sousedku z druhého s nabídkou domácí kachny, šel jsem tak rychle, že jsem o tebe, sedícího na posledním stupínku, skoro zakopl.

„Kristiáne?“ zmateně jsem se díval, jak tiše sedíš, ani ke mně nezvedneš pohled a jen se zarytě koukáš do podlahy. „Co tu-“ nedořekl jsem, protože vyskočil a střelil po mě pohledem. Pohledem, který jsem na jeho tváři asi nikdy neviděl.

„Nemám klíče.“ Tiché zavrčení jako něco zlověstného před bouří. Ten vyčítavý tón mě mátl, nechápal jsem, co se děje. Prošel jsem kolem něj, vytáhl svoje klíče a odemkl. Nechal jsem ho projít, bez výrazu se protáhl kolem mě a naštvaně hodil na poličku v předsíni balíček, než zmizel v obýváku. Svazek fotek se svezl na zem a rozletěl se po celé místnosti. Sklonil jsem se, abych je sesbíral, ale zaujaly mě. Tyhle fotky totiž nebyly dobré. Byly rozmazané, přesvícené,.. roztržité. Jako bys při nich myslel na něco docela jiného. Vrátil se do předsíně a naštvaně se na mě díval.

„Nemám klíče.“ Zopakoval, když jsem se postavil, odložil balíček a začal mu věnovat pozornost. „Tak jako ve tvém bytě nemám oblečení, knížky, Happy tu dokonce nemá ani pelíšek.. tak to přiznej, že nás ve svém bytě nechceš.. To je jedno..“ jeho hlas přeskakoval, zase zmizel za ohybem chodby. Tak tohle si celou tu dobu myslíš? Že tě tu nechci?

Následoval jsem ho do útrob bytu, nic jsem neříkal. Mlčky jsem sáhnul do náprsní kapsy a vyndal odtamtud stříbrný klíček a zubní kartáček, které jsem mu podal do rukou.

„Náhradní klíč měl můj kolega, kdyby se mi něco stalo. Společnou službu jsme měli až dneska.“ Pohlédl jsem mu do tváře. „A ráno sis stěžoval, že musíš pořád používat můj kartáček.“

Kristián se díval na ty dvě věci ve svých rukách a z tváře se mu vytrácelo naštvání, střídal ho jen smutek. Smutek, který činil smutným i mě.

„Promiň, já jenom..“ leskly se mu oči, ale já nechtěl omluvy, já tě chápal. Vždyť ve tvé tváři se dalo vždy číst jako v otevřené knize. Roztáhl jsem své mohutné paže a místo slov ho sevřel v objetí, okamžitě se ke mně přitiskl a já ho jen líbal do vlasů, sednul si s ním do křesla a dlouhé minuty jen v tichu čekal, až se uklidní. Pak jsem mu palcem přejel po tváři a naklonil hlavu.

„Půjdeme k tobě do bytu a ty si tam vezmeš všechno, co potřebuješ, dobře?“ kývnul vysíleně hlavou, ani neprotestoval, jak jsem čekal. Samozřejmě jsem šel s ním, nehodlal jsem se nijak motat do jejich vztahu ani rozviřovat čerstvé rány, ale chtěl jsem, aby věděl, že to myslím vážně a že když si vybral mě, neudělal chybu.

Byl jsem to já, kdo klepal na dveře a díval se zpříma do obličeje vysokého hnědovláska, který přišel otevřít a propaloval mě nenávistným pohledem.

„Jdu si jen pro nějaké věci..“ zamumlal Kristián, načež se hnědovlásek arogantně ušklíbl.

„A vzal sis bodyguarda co? No, pěkný.. podvedeš mě, a ještě ho sem přivedeš. Myslel jsem si o tobě něco jiného.“ Kristián uhnul před jeho pohledem, bylo smutné, že se na to vlastně nedalo nic říct, protože měl pravdu a věděl jsem to já i Kristián, přesto jsem však hodil na hnědovláska varovný pohled a on se jen ušklíbl.

„Tak běž, vezmi si, co chceš.“ Zmizel v bytě a já jen kývnul na toho mého moulu s utrápeným výrazem. Opřel jsem se o zeď venku a čekal, jak jsem již řekl, tohle nebyla moje věc a já věděl, že ani Kristián by si nepřál, abych nějak zasahoval, a tak jsem postával a krátil si čas hraním s Happy, když se z bytu ozvala rána a zvuk tříštícího se skla a pak křik. Okamžitě jsem zpozorněl.

„-slyšíš, jenom malá děvka! Nenechám tě na pokoji, rozumíš? Znám se s tvým šéfem! Budu ti dál psát smsky, dál ti volat, dokud-“ to už se ale otevřely dveře a Kristián vyběhl ven, chytil jsem ho zrovna ve chvíli, kdy skoro spadl ze schodů, jak zbrkle odtamtud vystřelil. Nedivil jsem se. Pavel stojící mezi dveřmi doslova soptil nenávistí. Postavil jsem třesoucího se hnědovláska pevně na nohy a pak se na něj s poněkud drsným podtónem obrátil.

„Smsky? Posílá ti nějaké smsky?“ tvoje oči se na chvíli zaleskly, než jsi uhnul pohledem a mlčky stočil hlavu zase směrem na schody, doslova jsem cítil to nutkání vytrhnout se mi a prostě odtud navždycky zmizet, ale já nemohl. Promiň. Já si jen představoval, co takového ti asi psal, když jsem si uvědomil, jakými slovy častoval mě. A ty nejsi já.. ty jsi chtěl být vždycky s každým za dobře. A to ve mně odpálilo doslova nálož.

Byl to jenom mžik, když jsem se otočil a vrazil Pavlovy chystajícímu se k dalšímu nenávistnému proslovu pěstí přímo do obličeje. Nečekal to, skácel se dozadu, cestou shodil z poličky několik věcí a sotva dopadl na zem, znovu jsem svou sevřenou pěst namířil proti jeho obličeji, znovu a znovu ho zasypával ranami, jako smyslů zbavený a můj výraz byl jiný, jiný než kdy dřív. Plný odporu.

„Jáchyme ne, nech ho, prosím tě!“ byl to Kristián, který chytil mou ruku a za tričko mě zatáhl zase zpátky. Konečně se mi před očima zase rozsvítilo a já opravdu poodstoupil od hnědovláska na zemi, kterému se z obočí a nosu hrnula krev a který teď sténal na podlaze. Dýchal jsem mělce a krátce a díval se na něj s jasným podtextem. Že jestli to udělá ještě jednou, zabiju ho.

***

„Proč jsi to udělal?“ pomáhal jsem ti uklízet věci do mojí skříně a vyhýbal se tvému upřenému pohledu. Co jsem měl říct? Cítil jsem se pod psa.

„Ubližoval ti.“ Zamumlal jsem jednoduše a prohrábl si vlasy, když nastalo mezi námi ticho. „Já vím, co já mám říkat..“ já ti ublížil o dost víc. Podíval se na mě tím pohledem, chtěl znát všechny odpovědi. Ale já nebyl připraven ti je dát. Srovnal jsem poslední mikinu a odešel z pokoje.

Dneska už bylo toho vzrušení dost..

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Kapitola III. - Vášeň   Arlen přidušeně vzdychl, když Vĺk jeho rty...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
Bol som unavený po dlhom dni. Vliekol som sa k autu a v hlave si...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Sestra KAPITOLA         ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 22
Společník   Cassius Šel jsem chodbami a ještě stále myslel na “...