Po, 19/12/2016 - 21:18
9

Vánoce trávím na horách se svou rodinou a dalšími dvěma rodinami. Se svými rodiči, se starším bratrem a svým přítelem. Matka a otec mého přítele i s jeho mladší sestrou. A s přítelkyni mého bratra a její rodinou Jenže letos to bude jinak. Bratr a Nikol se rozešli. Takže je nás o rodinu méně.

 Po dvou hodinové jízdě v autě jsme konečně dorazili na naší horskou chatu, na které trávíme už páté Vánoce všichni spolu. Vylezl jsem z auta, můj poklad sotva rozepínal pás. Už jsem stál u kufru a vytahoval první zavazadla.

„Chrisi, já ty tašky vezmu. Ty mi běž otevřít dveře." Přece ho nenechám tahat ty těžké věci, které jsou skoro větší, jak on. Tak jo, přeháním ale stejně by je neunesl. Chris mě poslechl. Vylezl z auta, otřepal se zimou a vyrážel k budově. Nemá rád sníh. Proto je pro něj lyžování, koulování a jiné zimní hrátky tabu. Vsadím se, že celý týden bude zavřený doma a sníh bude sledovat pouze z okna svého pokoje. Pousmál jsem se, vytáhl dvě tašky a zamířil k chatě. Schody jsem přeběhl, zatočil jsem za roh a naskytl se mi pohled na mou mámu a přítele, jak se přátelsky vítají. Hned jak si mě máma všimla, mi skočila kolem krku a radostně mě vítala. Když chce, tak má i sílu. Málem mě uškrtila. No, nemůžu jí to mít za zlé. Neviděli jsme se od bratrových narozenin. Naštěstí přišel táta a zachránil mě před tou vražedkyní. Kyslík mi fakt bodl. Otec vzal obě tašky a odnesl je do domu. Já se ještě vrátil po poslední tašku nechanou v autě, auto jsem zaparkoval do garáže a zamkl ho. A hned na to jsem se mohl vrátit do domu. Do toho příjemného teplíčka sálajícího z krbu.

Hned na mě dýchla atmosféra klidu a pohody. Kšá starosti, zmizni práce, dej si pauzu školo, jsou Vánoce a já je hodlám strávit v tomhle kruhu příjemných lidí v této chatě v osamělých horách podle sebe.

Nic nebylo připravené. Tedy, žádné ozdoby, žádný stromeček, žádné cukroví. Nic. Vždycky jsme tohle dělali spolu. Nikdy jsem nedovolil rodičům, kteří sem dorazili vždy první, aby něco nachystali. To rozhodně ne. Uděláme to spolu jak praví tradice. Maximálně jen mohla máma připravit těsto a otec sundat ozdoby z půdy.

Máma už zametala a utírala prach, tohle jsem jí sebrat nemohl a navíc to nesouvisí s Vánocemi nebo aspoň ne úplně. Otec tahal všechny kufry k pokojům, ve kterých jsme se ubytovali. A můj brácha Richard, ten nechal všechnu práci na těch dvou a sám se rozvaloval na sedačce, jak vysoký tak široký. Snad ani nezaregistroval naší přítomnost. Přešel jsem tedy k sedačce a položil, tak jo se přiznávám, hodil jsem na něj jeden kufr, co jsem ještě držel v ruce. Richard jen vydechl a rukami objal tašku.

„Jsi snad král Jelimán, aby ses tady tak rozvaloval?" Hodil po mě naštvaný pohled. Podle jeho ospalého a skoro nechápajícího výrazu jsem posoudil, že jsem ho probral z hezkých snů.

„Ty jsi fakt strašný Alexi. To nemáš nic lepšího na práci, než mi kazit masáž od jedné sexy masérky?" Uhádl jsem to. Sny a moc pěkný. Aspoň z jeho strany. Pff, jasně že mám lepší věci na práci, ale tebe ulejvat nenechám. To by jsi moc fandil.

„Prosím, nepopisuj mi svou zvrácenou mysl." Další z jeho jedovatých pohledu. Avšak poznámku k tomu spolkl. Převrátil se na druhou stranu zády ke mě. Chvilku se nic nedělo, dokud jsem neuslyšel tiché pravidelné dýchání. Není pochyb, že přede mnou leží můj bratr. Takto naštvat mě nedovede nikdo a nic kromě něho. Ale ten ještě uvidí. Rozběhl jsem se v před a skočil na bratra jako na nějakém wrestlingovém zápase. Jenže jsem se přepočítal. Bratr není úplně blbý a nějakou dobu se už známe. Jak jsem už byl ve vzduchu a na něj dopadal, otevřel oči. Ten úlisný vítězný úsměv kterým mi ukázal, že jsem poražený a on vítěz. Uhnul, já dopadl na pohovku a on mi skočil na záda.

„Tak Prdelko, nechtěl by ses svému velkému bratrovi omluvit?" Zatlačil mi hlavu do polštáře. Ale podařilo se mi jí otočit na bok.

„Jak jsi mi to řekl? Zabiju tě. Zaručeně tě zabiju.'' Vztekal jsem se, cukal sebou, vrtěl se ale z pod něj jsem se nedostal. Už už jsem málem dosáhl na jeho vlasy, když mi tu ruku přitlačil k zádům.

„Špatná odpověď." Bolest mi projela celou rukou. Myslel jsem, že mi jí zlomil a nebo zlomí. Jen ještě přitlačí a křupne.

„Dobře, dobře. Vzdávám se. Richarde, vzdávám se." Mával jsem volnou rukou ve znamení míru. No, on ještě přitlačil.

„Ty víš, co chi slyšet. Řekni to, Alexi." Bože, on je tak otravný. Tohle po mě chce pokaždé, když mě dostane pod sebe a já nemám jinou možnost, než se vzdát. Ty slova si sakra pamatuji nazpaměť. Myslím, že ta bolest není tak strašná. Raději ho nechám zlomit mi ruku, než abych to musel znovu říct. Kousal jsem se do rtu i do jazyka, abych tu pusu náhodou neotevřel a neřekl, co si přál. Jenže další bolest která tou rukou projela, mě nakonec přesvědčila.

„Jsi nejlepší. Jsi lepší jak já. Jsi silnější, krásnější a lepší v posteli. Stačí? Teď ze mě slez, nebo tě uškrtím, až budu volný." Tohle po mě chtěl už od malička. Měl věkovou výhodu. Sice slabá výmluva, ale stejně pomůže. Nikdy jsem ho neporazil. Patří mezi ty mega chlapi, co na něj všichni letí. Sice rozumu moc nepobral, ale to už nikoho nezajímá. I ta jeho sadistická osobnost bývá přehlížená.

„Když tak hezky žádáš." Vyskočil a hned se běžel schovat za stůl. Já se teprve zvedal ze sedačky. V ruce mi škubalo. Jestli mi upadne, tak mu ji namelu do jídla a nechám ho jí sníst. Ať si hezky uklidí, co nadrobil.

„Jseš hluchej nebo co? Já neprosil." Překřížil jsem ruce na prsou a s podmračeným pohledem ho pozoroval. Ten na mě ale hodil jeden ze svých vysmívajících pohledu. Ještě se ten zmetek opovážil vypláznout jazyk. Asi mu ho odtrhnu a budu si s ním čistit boty. A že jsem venku šlápl do hodně zajímavých věcí. Ten, koho jsem si nevšiml, byl Chris. Celou dobu nás pozoroval. Na tváři mi naskočil ruměnec. Pral jsem se s bráchou a nedokázal vyhrát. Prohrál jsem před očima svého prince. Neříkám, už nás viděl se škádlit  a prát a vždycky jsem prohrál, ale pokaždé mě to zklame. Chrise si všimne i Richard. Zamíří na něj svým pohledem šťastného vítěze. A Chris mu pohled opětuje. To není fér. Ten pohled patřil mě a on mi ho Richard ukradl. Jen počkej, já si ho vezmu zase zpět. Jen asi budu muset najít lepící pásku. Bez pomůcek ho nikdy neporazím.

Otevřeli se dveře a v nich stál Thomas. Otec mého Chrise. Vešel a hned za ním se do domu vetřela i mladší sestra Chrise Emma. Ta se hned rozběhla do pokoje, ani boty si nesundala a skočila Chrisovi do náruče. Dojemné to přivítání dlouho rozdělených sourozenců. Jiné než mé a Richardovo. Chrisova matka Jesicca za sebou zavřela dveře a už vyhubovala Emmě. Že prý bude mokrý koberec. Chris se přivítal s rodinou a mí rodiče se přestali věnovat svým činnostem a šli se také uvítat. Ale za moje a bratrovo rvaní jsme byli nucení dojít dolů do auta pro kufry. Já to bral sportovně. Další možnost tréninku. Cíl porazit bratra se blíží. Ale nebyl by to Richard, nechtít se z toho ulít. Jenže mamka ho nenechala dostat se z toho tak snadno. Nakonec byl v domě stejně rychleji než já. Zpropadený Richard.

 Začali jsme jako každý rok. Mamka s Jesiccou uklízeli základní věci, utřeli prach, zametli, umyli okna i zaprášené nádobí. No a já s Thomasem a Richardem jsme vyrazili na lov stromečku. Zase jsem s bratrem soutěžil, kdo najde větší a zelenější strom. Jen s tím háčkem že bratr o té soutěži nevěděl, přesto vyhrál. A bylo to pouze o čtvrt metru a o dva odstíny zelené. Fňuk, fňuk, ale stejně se nevzdávám. Nemůže vyhrávat donekonečna. Jednou poleví a to bude moje chvíle kdy zazářím. Strom jsme tedy oddělili od svých kořenů, položili ho na sáňky a zamířili zpátky k chatě.

Mamky toho zvládli dost za dobu, co jsme hledali stromeček. Už čistily ozdoby, aby se zářivě blýskali. Emma jim pomáhala a Chris si vzal na starost první várku cukroví. Jen jsem ještě pomohl Richardovi a Thomasovi se stromem a už mizel v kuchyni. Otce jsem poslal si na chvíli odpočinout, nepatří k nejmladším a neměl by se tolik přemáhat. Samo sebou, že jsem měl i vedlejší úmysly a před otcem by to zrovna nešlo. Zůstal jsem s Chrisem v kuchyni sám.

Zrovna se vztekal nad tím těstem, že se mu vůbec nedaří rozválet. Rty jsem se přisál k jeho krku a objal ho zezadu kolem pasu. Víc si ho k sobě natlačil a něžně líbal jeho odhalený krk. Má ruka hladila jeho paži. Z paže se přemístila i k jiným částem těla. K jeho krku, kde jsem tvořil vlhké cestičky od svých polibcích. Prsty objel jeho klíční kosti.

„Možná v něm není dostatek mouky, vajíček... nebo mléka." Ruka se mrštně dostávala pod jeho triko, kde se skrývaly dvě slaďounké třešničky. Možná by se dali také na něco použít? Ale sníst je mohu jen já.

„Varuji tě Alexi, jestli nám naservíruješ něco jiného a budeš to vydávat za mléko, tak všem přítomným v domě ukážu tvoje fotky z mateřský školky." Zavrněl mi do ucha Richard. V tu chvíli jsem snad i to srdce měl v kalhotách. Tak jsem se vyděsil. A zrovna v tuto chvíli. Že já jsem zapomněl zamknout dveře?

„Co ty tu chceš?" Zavrčel jsem na něj. Odstoupil jsem od Chrise a raději se otočil na bratra. Neušel mi ruměnec na tváři mého Chrise. Zrovna ve chvíli, když jsem si ho chtěl dát jako dezert. Richard se znuděně svalil na židli a hlavu si položil na stůl.

„Máma prý na mě, že jsem v obýváku zbytečný. Jen na té pohovce překážím. Tak jsem si šel schrupnout sem." Zavíral oči a kdybych ho prudce nechytil za límec svetru, určitě by už spal. Poslední dobou se strašně fláká. Do ničeho se mu nechce a nic nedělá. Jen spí a spí. Jo a otravuje. Ale to dokáže i ze spaní.

„Tak na to zapomeň. vsadím se, že až bude cukroví hotové, ty budeš ten první, kdo z toho bude užírat. Ale ne, ne. To ti nedovolím. Budeš se také podílet na výrobě." Postavil jsem ho na nohy a pustil mu ten límec. Už dělal ten pohyb, že si zase sedne. Ale to tedy ne. Židli jsem chytil a odstrčil do vedlejšího pokoje. Bratr na mě hodil uražený pohled. Tentokrát jsme to byl já, kdo vyplázl jazyk. Nakonec se s pár protesty a mnoha urážkami mířenými na mou osobu, pustil do práce. A musím říct, že naše cukroví ještě nikdy nebylo lepší. Richard pomohl Chrisovi s tím těstem, co mu nešlo rozválet a už jen následovalo vykrajování a pečení v troubě. Bylo už kolem sedmé, když jsme dodělali poslední várku z první části našeho velkého pečení. Naprosto vyčerpaný. Svalil jsem se do křesla. Ale to do mě Richard, že prý nejsem král Jelimán a z křesla mě vystrkal a sám si do něj sedl. Zrádce jeden.

Další dny probíhali podobně. Světélka a jiné ozdoby jsme vyvěsily na dům. S Emmou a s mým otcem jsme venku za chatou postavili rodinu sněhuláků. Peklo se cukroví, upravovaly se poslední detaily. Nejlepší ovšem podle mě byli mé strávené noci s Chrisem. Plné vášně a naších postelových radovánek.

 A bylo to tady. Štědrý den. Nedokázal bych dlouho hladovět, tak jsem se na zlaté prase vykašlal. Vydržela to snad jen Emma a nakonec stejně neodolala a uždibla si z čokolády. Hned to ráno, co jsem vykoukl z okna, sněžilo. A sněžilo celý den. Jakoby i ten sníh toužil být součástí dnešního dne. Jen jsem vyšel na chvíli ven pro dříví a myslel jsem, že mi i ten sopel v nose zmrznul v rampouch. Bratr se dneska choval překvapivě laskavě. Vždycky byl o něco pomalejší, tak se ani nedivím, že za ním vánoční nálada přišla později. I já měl celou dobu dobrou náladu. Jako každý jiný v chatě. Jen asi přestanu milovat lízátka. Jen jsem chtěl políbit Chrise a on už v puse cumlal lízátko. Tak jsem to nechal být. Po druhé se stalo to samé. A po třetí jsem ho chtěl

políbit, ale Richard mu těsně před tím do pusy strčil další lízátko. Myslím, že mi to ten zmetek dělá schválně. Asi žárlí. On s Nikol se už líbat nemůže a tak nesnese pohled na nikoho jiného. Ano, tak to bude. Jen si ale musím zapamatovat, abych příště žádná lízátka sebou na chatu nebral.

Den uběhl nějak rychle a už tu byl večer. Všichni jsme seděli u jednoho obrovského stolu. Rozprostřeno na každém talíři něco jiného. Někdo měl rybu, jiný zas řízek. Já s Richardem a s Thomasem jsme dali přednost vaječnému koňaku, zbytek popíjel jen kakao. Dojedli jsme, mě až praskalo břicho, jak jsem se přecpal. Cukroví na dvou talířích se doneslo a položilo na stůl, Emma a Richard se na něj okamžitě vrhli, jako kdybych to neříkal, a po jejich odchodu zbyli dva tři kousky. Ale já už stejně nemohl. Emma snad celý týden prožívala ze všech nejvíce. A v tuto chvíli to nebylo jinak. Vyčkávala, dokud jí Jesicca nedala povolení a ona se vrhla do obýváku k stromečku. My jsme se tomu jen zasmáli.

Emma seděla vedle stromečku na zemi a trhala obal dárečku. Všude po místnosti se váleli jen balící papíry a rozbalené dárky, jenž již neskrývaly žádné další tajemství, které by bylo nutné odhalit.

„Jé, tento je pro tebe Alexi od mého brášky." Vyskočila Emma ze svého místečka u krbu a stromku a běžela ke mě. Napřáhla ruce a podala mi dárek ve tvaru kvádru ve světle modrém balícím papíru. V jejích očích jsem viděl víc nedočkavostí než bylo v těch mých. Usmál jsem se, převzal jsem si dárek a pomalu ho začal otevírat. Prvně jsem zatahal za jeden konec mašle a tím se uvolnil i ten druhý. Rudá mašle spadla k zemi. Modrý papír jsem pomalu sroloval. Napětí ve tváři Emmy bylo tak viditelný jako slon v poušti. Sám pro sebe jsem se zasmál a na rtech se mi rozestíral široký úsměv. Papír spadl pod stůl. Černou krabici bez jediného obrázku či písmenka jsem také otevíral pomalu. Čelenky. Dvě čelenky. Jedna s uši králičími a druhá se sobími parohy. Tak tohle by mě nikdy nenapadlo. Mrknul jsem očkem na Chrise. Díval se do plamenů olizující každé polínko, které zajali a nehodlali pustit. Jeho tváře byli znatelně červenější než zbytek těla. A nervozita u něj se dosti podobala té, kterou prožívala Emma.

„Děkuji. Líbí se mi to." Políbil jsem Chrise na tvář a on ještě víc zrudl. Sám pro sebe jsem se usmál.

„Prodávali to se dvěma a já nevěděl, co dělat s tou jednou. Proto jsou tam dvě."Otočil pohled ode mě. Choval se tak roztomile.

„Alexi, tak mi to už ukaž. Co tam je." Emma nedočkavě natahovala krk, aby viděla předměty v krabici. Vzal jsem uši králíka a dal jí čelenku do vlasu. Neskutečně jí to slušelo. Roztomilost mají v genech, rozhodně z matčiny strany. Něco se vedle mě pohnulo. Podíval jsem se tím směrem. Chris vzal do rukou čelenku druhou a sám mi jí nasadil na hlavu. Už jen, aby mi někdo daroval nos klauna a mohl bych zavolat Santovi, jestli nepotřebuje náhodou nějaké soby.

„Emmo, tobě ty ouška tak sluší. Jen ti dám radu. Neber si je do školy. Kluci by pak mohli dělat věci, ke kterým je ty uši nutí." Richard pohladil Emmu na hlavě mezi ušima. Máma ho bouchla za tu nevhodnou poznámku a já se na něj jedovatě osopil.

„A mě nepohladíš? Nesluší mi snad?" Richard mě ignoroval. Fakt že jo. Ani se na mě nepodíval. Já ho začal uraženě dloubat do zad, rukou, tahat za vlasy, dokud se nevzdal.

„Tak jo. Taky ti sluší. Nikdy ti neslušelo nic víc než toto.” Nevím, jestli to brát jako poklonu nebo urážku. Ale čekal jsem od něj mnohem méně, tak to asi budu brát jako poklonu.

 Vracel jsem se z půlnoční procházky. Potřeboval jsem se trochu odreagovat. A na to je nejlepší čerství vzduch. Všichni domě asi už spí. Stále jsem měl na hlavě svou čelenku. Nějak jsem si ji nedokázal sundat. Vstoupil jsem tiše do domu, abych nikoho nevzbudil. Ani jsem si nerozžínal. Prostě jsem se jen vyzul a sundal bundu. Chtěl jsem hned zapadnout do postele a přitulit se k tělu mé drahé polovičky. Už se mi hlavou promítali myšlenky na to, co budeme dělat. Procházel jsem kolem pokoje Richarda. Uslyšel  jsem nějaké divné zvuky. nejspíš je vzhůru. Možná bych ho mohl nějak potrápit. Zkusil jsem stisknout kliku a zjistit, jestli si zamkl. Nezamkl. Dveře jsem si lehce pootevřel a mrknul škvírou dovnitř. Na tváři jsem měl široký úsměv při pomyšlení, jak ho teď vyděsím. Odplata za tu kuchyň.

Jenže se v pokoji skrývalo něco, co jsem vidět nechtěl. Ty zvuky jsem slyšel jasněji. Vzdechy a sténání. Pohyby dvou těl v temném pokoji na velké posteli byly víc jak nezaměnitelné. A obě postavy, oba ti malí lidé v té velké posteli v malém pokoji ve velkém širém světě v malé planetě ve velkém nekonečném vesmíru se mi teď zdáli tak obrovští a já tak malý. Můj Chris ležel pod Richardem. Jeho tvář naplněná rozkoší, obě těla propocená, oblečení rozházené po celém pokoji, ty polibky z obou stran opětované. Přiložil jsem si ruku na ústa. Tohle není pravda. Tohle se neděje. Tohle je jen sen. ne, je to noční můra. Chris by mě nikdy nezradil. A ne s mým bratrem. Bratr, bratr má holku. Ne, on měl holku, ale stejně. Holku, ne kluka. Holku.

Sobí čelenka mi spadla z hlavy. Doba, kdy padala k zemi se mi zdála snad věčná. Praskalo mi srdce. A ze všech skulinek vytékala životu potřebná tekutina. Nohy se mi třásly, celé tělo se chvělo, ruce nic neudržely a oči propouštěly slzy. Slané slzy tvořené jedním procentem vody a devadesát devět procent citů. Smutku, bolesti, nenávisti, snahy pochopit to. Proč? Byli jsme šťastní, ne? Tak proč? Nebo jsem byl šťastný jen já? Čelenka dopadla na zem. Zvuk, který při pádu udělala, obě osoby přinutilo se tím směrem podívat. Dveře již dokořán otevřené. Já se díval na ty dva a oni se dívali na mě. Chrisova tvář zbledla.

„Můj, můj Chris. Je můj. MŮJ. Jak si to mohl.." Slzy mi tekli potokem slz. Na bradě se obě řeky spojovali a společně tvořily vodopád zalívajíc můj svetr. Jeden malý beznadějný krok blíž k ním. Druhý beznadějný krok. Třetí a pád. Skončil jsem na kolenou a jen se díval na ty dva a ti dva na mě.

„Alexi!" Zvedl se z postele Richard a přispěchal ke mě. Chytil mě za rameno.

„Ne!" Nedotýkej se mě. Ty ne, zrádce. Věci, které jsem teď cítil ale nebyl schopen nahlas vyslovit. Ani hlas by mě neposlouchal.

„Alexi, počkej. Vysvětlím ti to." A co mi chceš vysvětlovat? To, že jsi si začal s mým klukem? S MÝM? Já viděl všechno, nejde to vysvětlit. Ne.

„Nechci tě slyšet. ty nejsi můj bratr. Ty nejsi můj bratr." Opakoval jsem to stále dokola. Pořád to samé. Ničeho jiného jsem nebyl schopen. Slzy nekončily, jen přibývaly. Hlava mě z pláče bolelo, oči pálily ale já nemohl přestat. Ale ani jednoho jsem nenechal se mě dotknout. Sněhová bouře vládla venku i uvnitř mě. Ten sníh se připravoval na tuhle chvíli už od rána.

 Do svého pokoje jsem se nakonec nějak dostal. Bylo štěstí, že se nikdo nevzbudil. Oba by asi měli co vysvětlovat. Ale mě to bylo jedno. Mě to bylo ukradené. Ve svém pokoji, jen ve svém jsem se zamkl. Ale nedokázal jsem si lehnout do té postele. Nešlo to. Při všech těch vzpomínkách. Slzy, které se na okamžik daly na ústup, zase zaútočily v plné zbroji. Celý  jsem se chvěl. Ale nebyl jsem schopen ničeho. Jen sedět na tvrdé zemi za dveřmi a nechávat své srdce vylívat i tu poslední kapku lásky. Už nikdy nebudu nikoho milovat. Nikoho. nakonec by mě stejně jen zradil. Ale proč tolik smutním? Christ se mi o tom už přeci přiznal. Přiznal se tehdy, kdy mi na hlavu navlíkl ty parohy. Ty parohy, které mi tolik slušely.

„Vyhrál jsi Richarde, už zase.” Jediná věta, kterou jsem byl schopen ze sebe vysoukat.

 Toto znamenalo evidentní konec. S Chrisem, s Richardem, s Vánocemi. S Chrisem jsem se rozešel. Nebyl jsem mu schopen ani říct, že je konec. Jistě to věděl i bez toho, ale já se nemohl na něj ani podívat, natož s ním mluvit. Bolelo mě to. Moc bolelo. Další den Chris odjel s Richardem a já sám. Nevím, jestli to někomu bylo divný nebo se na něco ptal. Nikomu jsem neodpovídal. Další rok zůstala chata prázdná. Stejně tak i ten další a další. Já o Vánocích býval sám a nikdo mě nezajímal. Rodiče se rok po té události rozvedli a stali se součástí jiných rodin. Já ale nepatřil ani do jedné z nich. Byl jsem vyvrhel a s rodiči jsem zboural všechny mosty. Stejně tak s bratrem. Od toho dne jsem se na něj díval jinýma očima. Zloba časem vypršela, ale jít za ním a promluvit si, na to bylo už příliš pozdě. Mým životem se stala moje práce a studium na oftalmologa. Snaha stát se tím nejlepším a poprvé v životě zvítězit. Snaha pomoct nevidoucím. To se stalo mou náplní života. Muži, rodina, přátelé, ti mě nezajímali. Z mého úhlu pohledu jsem již žádné neměl. Spálil jsem mosty s celou minulostí. Ale někdy mi ty dny pohody a klidu, kdy jsme byli všichni spolu, chybí.

A myslel jsem, že mě láska souzena nebyla, že já na ní neměl právo. Že já mám pomáhat lidem. Těm, co by lásku mohli cítit ale bojí se toho.

A tak jsem poznal jeho. Můj nový kolega Edgar Every, nevidoucí.

Hodnocení: 
4.36842
Průměrné hodnocení: 4.4 (hlasů: 19)
Žánr: 
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Mitsu si šiel hneď sadnúť na svoje obľúbené miesto, vzadu v rohu. Objednal...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 24
„Tak rychle,“ popoháněl jsem Logana, který se zasekl u dveří. „Počkej,...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 12
Pozoroval jsem dveře. Nevěděl jsem kolikátého je a už vůbec ne rok. Jak dlouho...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 13
Květen Na stolku u postele mám kytici rudých růží. Každá růže znamená jeden...