So, 11/04/2015 - 08:43
14

Vyděrač

Esquilien

Zdvořilost. To bylo jediné, co bylo cítit z Faileonových slov a gest, v té chvíli, ale i kdykoliv později. Es se neúčastnil společných obědů. Trávil své dny v pokoji, knihovně nebo na krátké vyjížďce.
Četl knihy, to byla pravda. Hodně knih. Pátral po původu chlapce a jeho magie. Vyhledal si magické bytosti, vypsal si několik možností. Zúžil svůj seznam, co mu knihy umožnily. Jenže pak potřeboval i něco víc. Síla, magie, aura, schopnost magii vstřebat plus fyzické znaky to bylo všechno hezké a vedlo to k těm nejmytičtějším bytostem, ale on potřeboval vědět víc. Potřeboval jistotu. Ale jak ji získat?
Existovala jediná možnost. Chlapce špehovat.
Povolal si tedy různé pomocníky, které k tomu využíval. Drobný hmyz, ptactvo, motýli… Nemohl použít přímé zrcadlení, taková magie by byla vycítitelná pro elfské osazenstvo. Zvlášť pro paní domu, ale možná i pro Faie. Naprostá diskrétnost – ta byla potřeba.
A podařilo se mu to. Jednou zahlédl na ruce chlapce zlaté šupinky.
Dokonce nahlédl i do Faileonova deníku se zápisky, o tom chlapci kde našel naprosto jasně psáno, co potřeboval…

Nespěchal. Trpělivost byla jeho druhé jméno. Ale čekal už vlastně jen na to, aby to Faiovi mohl říct. Říct jakou cestou se vydal a že hodlá mágům oznámit jakého tvora to má ve svém… “vlastnictví“. Chtěl mu říct: „Už se mnou nechceš být? Jdeš jinou cestou? Pak tohle je zase má cesta.“ Chtěl vidět pohled v jeho očích. Chtěl, aby také pocítil nejistotu, která jeho sžírala sto let. Sto let naděje, které on pak jedním prohlášením všechny zmařil…

Nakonec přišel jeden podvečer, kdy Faileon musel do knihovny vrátit knihy, které učil Cassia číst, aby je vyměnil za jiné. Es seděl u stolu a pozoroval ho jen po očku. Než uložil knihy. Tehdy vstal a šel přímo k němu.
Postavil se svému bývalému milenci čelem a hlasem bez emocí prohlásil: „Vím, že ten hoch je z půle své podstaty Zlatý drak. Je mojí povinností k řádu mágů ohlásit tuto skutečnost a předvést ho.“ Mohlo se to dát vyložit jako přátelské varování kvůli starým časům. A snad z nějakého minima procent Esquilienovy povahy tomu tak i bylo. Ale chtěl vidět jeho reakci. Dívat se mu do očí a číst jeho pocity. Slyšet jeho prosby aby to nedělal. Ano, nejde vrátit, co bylo. Ale v tom případě, tohle je daň!

Několik posledních dní jsem se věnoval Cassiovu učení a vše se zdálo být klidné. Cassius ve čtení dělal opravdu slibné pokroky, i když v psaní to ještě tak dobré nebylo. Věřil jsem ale, že to postupem času vypilujeme k dokonalosti. Měli jsme ještě mnoho času. Nakonec jsem byl nucen v rodném sídle zůstat, převážně z důvodu, že jsem neměl kam jinam se uchýlit. Věřil jsem, že když Cassia udržím z matčina dohledu a také z pozornosti Esquiliena, vše bude v pořádku. A poslední dny se mi i dařilo své přesvědčení dokázat praxí. Cassius se zdál mnohem spokojenější a šťastnější, svůj den trávil buď se mnou, nebo v zahradách, kam jsem ho občas následoval a pozoroval ho. Dál jsem si vedl deník o jeho pokrocích a jeho síle.
Bohužel noci byly poměrně krušnější. Zařekl jsem se, že se pokusím chlapce nedotýkat nijak intimněji, aby to nevyvolávalo mou touhu, ale ne vždy jsem dokázal odolat. Jeho přítomnost a horké nahé tělo mi velmi chyběli. A i když se mi znovu nabídl, přeci jsem jeho nabídku taktně odmítl a dál vyčkával. Doufal jsem ale, že dnes, nebo zítra přijde ten správný okamžik, abych si malého dráčka opět přivlastnil.
Zaujat takovými myšlenky jsem vstoupil do knihovny se štosem pergamenů, abych mohl Cassiovi najít nové na čtení a opisování. Kdybych však tušil, že v tu dobu tam pobýval i Esquilien, nejspíš bych do knihovny nevstoupil. Snažil jsem se, abychom se v domě příliš nepotkávali, aby ho to nesvádělo k nějakým dalším pokusům o obnovu našeho vztahu. Když jsem ale ucítil jeho tělo za svým, hned jsem věděl, že jsem chyboval.

To, co mi však řekl, ve mně jasně vyvolalo zděšení, které jsem se marně snažil skrýt. Jak to mohl vědět? Nebylo možné, aby to zjistil. Kladl jsem Cassiovi na srdce velkou opatrnost. Od posledního oběda se s Esquilienem nemohl nikde vídat. Znervózněl jsem, ale rozhodl se, nenechat se překvapit a vše zamluvit.
„Nevím o čem to mluvíš. Copak sis to vybájil? Draci? Copak žijeme někde v pohádkách? Příliš si se ponořil do svého studia, jistě jsi unavený a popletený. Měl by sis trochu odpočinout.“
Hodlal jsem zatloukat celou pravdu, i když jsem věděl, že Esquiliena jako mocného mága dlouho neošálím, pokud zná tuto pravdu. Nebyl z těch, kteří by nechali své domněnky jen tak vyšumět.

Esquilien neuhnul pohledem. Vycítil jeho zděšení, i když se opravdu snažil tvářit vyrovnaně. Nechal ho mluvit, poslouchal jeho nejistý hlas, pokoušející se se věc zlehčit.
Ale Esquilien se tomu mohl jen pousmát.
„Není to žádná báje, že? Víš o tom mnohem více než já, přeješ si odcitovat doslovně některé pasáže z tvého deníku?“ naznačil, že skutečně nemá smysl dále zapírat.
„Ale víš… I kdybych se mýlil, a já se nemýlím, stačí jediná zmínka Řádu o takové možnosti a tvého oblíbeného schovance podrobí magickému zkoumání. Někteří radikálnější by byli schopni ho rozřezat jen, aby měli jistotu…“ odmlčel se, aby se každé z jeho slov mohlo bezpečně uhnízdit pod Faileonovou kůží.
„Ne, že by mi do toho bylo něco víc. Zřekl jsem se svého rodu, jména i majetků. Nadále nejsem nic víc, než výše postavený člen Řádu mágů. A nás dva už také nic nepojí. Nemám k tomu chlapci žádné vazby. Jsem nucen tě nyní požádat o jeho vydání.“ Nedotkl se ho. Ještě ne. Jen strohý pohled a jasný postoj, víc se v něm číst nedalo. Co uděláš sinisi Faileone z rodu Sarh?

Zahleděl jsem se na Esquiliena velmi odměřeně a chladně, dokonce jsem se více narovnal. Můj pohled byl naprosto mrazivý. Tak takhle to nyní bude? Pomstychtivost z jeho strany? Jeho slova mě bodala jako nůž. Věděl jsem, že by stačila jediná jeho zmínka a stalo by se to tak, jak mi právě předestřel. Ale to jsem nemohl dovolit. Nikdy!
„Nevydám ti toho chlapce. Byl to můj dar, určen jen pro mne. Je pod mou ochranou a tak to i zůstane. Nedovolím mágům, aby ho studovali, jak říkáš. Až nadejde čas, svěřím jim celý svůj výzkum i můj deník. Víc ne! Nesnaž se mi zde vyhrožovat Esquiliene, jasně tě varuji. Toho chlapce dostaneš jen přes mou mrtvolu.“
Hrdě jsem Cassia hájil, pokud by byl Esquilien opravdu neoblomný, nezbývalo by nám nic jiného, než se stát uprchlíky a utéct ze světa elfů. Nedokázal jsem si tuto možnost vůbec představit. Nechtěl jsem si jí představovat. Ale nemohl bych dovolit, aby na Cassia sahaly cizí ruce, aby mu ubližovali, aby byl ode mě odtržen. Byla snad jiná možnost? Usilovat o Esquilienův život? To byla snad ještě méně pravděpodobnější řešení. Nedokázal jsem si představit, že bych mu musel ublížit. Byl bych toho schopen? Pro Cassia?
Když jsem si uvědomil tu skutečnost, že bych toho byl schopen, docela mne to vyděsilo. Nehodlal jsem ale svému bývalému partnerovi ustoupit.
„Tvá slova jsou jen lež, Esquiliene. Snažíš se mi pomstít za mé odmítnutí. Opravdu tak toužíš, stát se mým nepřítelem?“
Giltanaie jsem uplatil celým zámečkem Akrusti, který jsem miloval, a přesto jsem toho později přeci jen litoval. Čím jsem mohl uplatit Esquiliena? Byl to hrdý elf, nenechal by se tak snadno koupit, ani zviklat, to jsem dobře věděl. Musel jsem ale najít nějaké řešení.

Esquiliena nemohl mrazivý pohled zaskočit, ani vyděsit. Byl ve výhodě a věděl to. Vzdal se všeho ostatního. Faileon mu nemá jak ublížit, pokud by neusiloval přímo o jeho život. Ale to by nemohl dokázat. Esquilien byl silnější. Vždycky byl silnější… Ale i kdyby to dokázal, z Faiových rukou by přijal raději smrt než odmítnutí.
Ušklíbl se po jeho slovech. Nechtěl jeho mrtvolu. Vlastně ho trochu překvapovalo, jak daleko byl ochoten jeho bývalý milenec zajít pro svého současného. Překvapovalo a bolelo. Už se ale rozhodl. Jak jednou vstoupil na tenhle tenký led, nebylo již cesty zpátky.
„Tohle si myslíš? Pomstít se ti? Stát se tvým nepřítelem?“ Možná z části…, připustil si jen v duchu a odfrkl si.
„Ne, Faileone, chci jen to, na co jsi mě nechal sto let čekat. Ty jsi tím jediným, pro kterého bych se vzdal všeho jiného. I Řádu, který mi jako jediný zbyl. Ale pokud mne míníš i nadále odmítat, nemám důvod zanedbat svou povinnost. V takovém případě, budeme nepřáteli, přeješ-li si to. Toto rozhodnutí je na tobě.“ Zdvihl ruku a jemně mu přejel hřbetem dlaně přes tvář. Měl co dělat aby se udržel a namístě ho nepolíbil a nepokusil, se si ho vzít hned teď a tady. Potřeboval však dohrát svou hru do konce. Nesměl to zhatit sám sobě.

Ucuknul jsem hlavou, nepřál jsem si, aby se mě dotýkal, to mu nebylo dovoleno. Dál jsem se mračil, až mi na čele vystoupila jemná žilka. Nevěděl jsem, zda správně chápu Esquilienova slova. Proto jsem mu chvíli zapáleně hleděl do očí. Věděl jsem dobře, o jeho síle. V magii jsem se mu nemohl rovnat, a ani fyzicky jsem nebyl silnější, tím jsem si byl jist. Už před sto lety se mě dokázal zmocnit, i když jsem zprvu odmítal.
„Takže žádné vyhrožování, ale vydírání?“
Nečekal jsem, že by se právě on snížil k takové věci. Věřil jsem vždy, že on je jiný, neúplatný. Ne jako můj bratr, který se spokojil i s málem, aby mlčel. To jsem od Esquiliena nemohl čekat.
„Co ode mě chceš?“
Budu tedy muset hrát jeho hru, budu muset zjistit, co přesně chce, abych měl jistotu. I když někde uvnitř jsem dobře věděl, co bylo to jediné, co Esquilien chtěl. Už jeho pohlazení mi nejspíš mělo napovědět.
„Co po mě chceš, za své mlčení?“
Jasně jsem dal najevo, že jsem ochoten smlouvat o jeho mlčení. Muselo tak být jisté, jak mi záleží na tom, aby mágy neinformoval. Pokud chtěl to, co jsem předpokládal, nemohl to mít. Už to přeci nebylo možné, musel to přeci vědět. Mé city si nemohl vynutit, to bylo bláhové.

Esquilien stáhl ruku zpět, když mu ucukl. Řečeno takto to bolelo. Ale Fai nemohl chápat jeho pocity. To zoufalství, kdy, ani když si uvědomoval, jak hluboko klesl, nedokázal přestat.
Ptal se tak přesně – tak cíleně… Nemohls to prostě přijmout že? Musel jsi se zeptat takhle a ponížit mě ještě víc…
Ale popravdě nečekal od něho nic jiného. Tohle na Faiovi vždy obdivoval, dokázal z ostatních vytáhnout i to co chtěli skrýt ze všech sil.
Koutek úst mu vystřelil nahoru a zase klesl zpět. Poslední zaváhání, než ztratí i to poslední dobré ve Faileonových očích, co na něm snad mohl ještě vidět. Věděl, že city si vynutit nemůže. Ale spokojil by se i s tělem, pokud není jiná cesta.
„Jediné co chci, jsi ty.“ To jsi chtěl slyšet že?
„Jestli chceš namítat cosi o citech, je to zbytečné. Již jsem se rozhodl. Nevzdám se tě. Nenechám tě odejít. A už vůbec ne pro někoho, jako ON! Pokud jediné co mohu získat je tvé tělo, spokojím se s tím.“ Každé jediné slovo mu hořklo na jazyku a sám se za ně nenáviděl. Přesto by je nevzal zpět.
„Chceš-li abych mlčel, přijdeš dnes večer do mého pokoje a odevzdáš se mi jako kdysi.“ Zakončil, otočil se a odešel. Nemohl to prodlužovat. I tak se sotva držel. Odkráčel vyrovnaně a rázně, zanechávajíc Faie za sebou, aby si vše mohl řádně promyslet. Jistě že by se mohl sebrat i s klukem a utéct. Ale kam by mohli jít, aby je mágové nenašli, budou-li chtít? Absolutní vyhnanství. Z Versutie, z každé další země… Esquilien věděl, že něco takového si Fai neumí ani představit, natož aby to byl schopen dlouhodobě podstupovat. Pořád to by jeden z nejvyšších aristokratů elfské říše, který nikdy nepoznal nic míň než blahobyt.

Esquilienovo přání mě hodně překvapilo, i když nejspíše nemělo. Dalo se to čekat? Nejspíše ano, ale do poslední chvíle jsem nevěřil, že ta slova pronese, že jeho přání bude takové. Přesto jsem ho nechal jít, aniž bych ho zastavil. Zamířil jsem rovnou do svého pokoje, dokonce jsem zapomněl Cassiovi vzít nové svitky. Měl jsem hlavu plnou myšlenek. Copak jsem mohl přijmout? Takovou…sprostou nabídku? Mohlo to snad Esquilienovi zabránit, aby prozradil to velké tajemství?
Mohla to být jediná noc, a vše mohlo být v pořádku? Ne, nevěřil jsem tomu. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem začal přecházet po pokoji sem a tam, jako nebezpečná šelma v kleci. A právě tak jsem si i připadal. V pasti.
Hrdost mi jasně říkala, ať takovou nabídku odmítnu, ale můj rozum dobře věděl, že bych neměl odmítat Esquiliena znovu. Nebyl sice přímo pomstychtivý, ale věděl jsem, že ze svého postoje neustoupí. Vydá jim Cassia, když nedostane, co chce. A já tomu nebudu moci zabránit. Už ho nikdy neuvidím, nebudu ho moci chránit…
Ta představa mi skoro rvala srdce. Nemohl jsem to dovolit. Nikdy. Byť bych musel obětovat sám sebe…

Nakonec jsem se usadil na svou postel, rozbolela mne hlava z toho, jak jsem se snažil přijít na to, co nyní udělat. Jedna noc, plná vášně, za bezpečí mého dráčka? To přeci byla přijatelná cena. Ta představa mě rozechvívala. Dovolit mu to znovu, aby se mě zmocnil… už to bylo sto let…
Promnul jsem si spánky a raději si nalil plnou sklenku vína. Věděl jsem však, že budu potřebovat dnes více než jednu sklenku.

Cassius

Připadalo mi ten večer, že čekám docela dlouho na Faileonův návrat. Začínal už jsem být dost netrpělivý, ale nečekal nic zlého nebo tak. Jen jsem si na jeho přítomnost zvykl a každá chvilka bez něho mi připadala osamělá.
Když nakonec přišel, čekal jsem, že přinese další pergameny, nebo knihy, ale on nic. Vlastně mi ani nic neřekl. Díval se zamyšleně, a přecházel nervózně po pokoji.
Díval jsem se na něho ustarostněně. Stalo se něco? Nezeptal jsem se, ale měl o něho obavy. Vstal jsem, když se usadil na postel a přišel k němu. Naléval si víno do sklenky. Všiml jsem si, že má víno rád, ale tentokrát jsem měl dojem, že to není o chuti.
Posadil jsem se vedle něho a pohladil ho něžně po vlasech. Nenacházel jsem slov. Všechna co bych mohl říct, mi připadala nedostačující pro to, co bych rád řekl, jak bych se potřeboval zeptat… Jsi v pořádku? Nenašel jsi nic dalšího na učení? Můžu ti nějak pomoct? Stalo se snad něco? Nechceš mi něco říct? Neboj se… Všechno bude v pořádku…
Mohl jsem jen svou blízkostí a dotekem vyjadřovat účast doufaje, že se mi svěří sám. A to, i když jsem věděl, že on mi nikdy nic neříká…

Když se mě dotkl, cítil jsem tu hořkost, která se rozlévala mým tělem. Kvůli tomu, co jsem byl nucen podstoupit. Vidět ty jeho zlaté, nevinné oči, jak na mě hleděly s obavami a nejspíše s desítky otázek mě mučilo. Elfové byli vždy věrní. Málokdy se v jejich vztahu objevovala nevěra. Nebyli jsme jí schopní přijmout. A já za ty týdny začal Cassia považovat tak trochu za mladého neznalého elfa. Bylo to hloupé. Nechal jsem se od něj ale pohladit. Dotek tolik jiný než ten Esquilienův. Jemný, plný vřelých citů a velké lásky. A já to cítil. Cassius nemusel říct ani slovo, stačila tahle malá gesta. Učil se tak rychle. Dopil jsem rychle svou sklenku vína a hned si nalil další, pak už…jsem se nedokázal ovládnout. Vrhnul jsem se trochu hruběji na mladíkovi rty a přitiskl si jeho tělo blíž k sobě. Dnes…ano muselo to být dnes, ještě než budu muset zaplatit za svou hloupost a neopatrné jednání.
Líbal jsem ty sladké rty tak dychtivě, až jsem cítil, že mi Cassius ani nestíhá odpovídat. Určitě jsem ho takovým nenadálým výbuchem vášně překvapil, nebyl mi totiž podobný. Nechtěl jsem ale, aby se začal vyptávat, protože bych mu na jeho otázky nemohl odpovědět.
To co se dnes mělo udát v Esquilienově pokoji zůstane navždy pohřbeným tajemstvím, o to už se postarám. Pro Cassiovo bezpečí jsem byl ochoten tohle podstoupit, neměl jsem ani jinou možnost.

Stáhl jsem mladíka drze pod sebe a trochu ho na posteli zalehl svou vlastní vahou. Jen jeho rty mi nemohly dnes stačit. Jen jsem doufal, že už bude připraven opět mi patřit. Dlaní jsem zamířil pod jeho tuniku na břiše a pomalu jí nenápadně vyhrnoval a prsty přejížděl po jeho hrudi. Tolik jsem chtěl slyšet jeho vzdechy. Tolik jsem si přál, aby to byl Cassius, kdo mne dnešního večera přivede k vrcholu.
Už jsem cítil, jak mé tělo hoří tou velmi potřebnou touhou, dokonce tuto touhu mohl Cassius již jistě cítit na svém stehně, o které jsem se klínem trochu opíral.
„Dnes…dnes musíš být můj. Zase jenom můj.“
Doufal jsem, že má slova malý dráček pochopí a přijme mě opět do svého těla. Hned poté, co jsem mu tato slova zašeptal do ouška, jsem mu tuniku přetáhl přes hlavu, abych se ho lépe mohl dotýkat. Nespěchal jsem, věřil jsem totiž, že máme ještě čas.
Jak hloupě jsem se zmýlil.

Zrovna když jsem se odvážně pustil do olíbávání té světlé odhalené hrudi, ozvalo se hlasité klepání na dveře a sluha jasně rozkázal, že jsme očekáváni na večeři. Bylo to ale brzy, dříve než jsme večeřeli obvykle. Vůbec jsem tomu nechtěl věřit. Ostře jsem zavrčel, nespokojen s takovým přerušením, ale věděl jsem, že matka by byla neoblomná a posílala sluhy každých pět minut, kdybychom se zpozdily. Nespokojeně jsem sevřel ruku v pěst a pomalu praštil do matrace, vedle Cassiova těla. Museli jsme jít.

To ticho mezi námi pečlivě měřily údery našich srdcí. Přál jsem si, aby cítil mou lásku a věděl, že jsem s ním, ať se stalo nebo stane cokoliv, vždycky tady, čekající na něho, přesně jak si to přál.
A pak se stalo něco nečekaného. Něco, v co už jsem se bál i doufat, jak toužebně jsem očekával tento okamžik, že když přišel, nemohl jsem tomu ani uvěřit. Zaútočil na má ústa a než jsem stihl vstřebat sladkou chuť jeho tenkých rtů, mé tělo si nahrnul k tomu svému. Ano… Chtěl jsem mu odpovídat, být rovnocenným partnerem, ale nebylo to možné. Jakoby si to několikadenní odpírání blízkosti vybralo u něj svoji daň a víno mu dodalo sílu.
Stěží jsem lapal po dechu. Jeho dotyky byly tak intenzivní, rozpaloval mi jimi kůži, kradl si každý doušek mého dechu.
Jen matně jsem přes vlastní hořící tělo a to všechno vnímal, když si mě položil. A jakmile na mě i nalehl věděl jsem, že to bude dnes. Dnes budu opět patřit jen jemu. Ukáže mi, že o mě ještě stále stojí a Giltanaiův stín přestane stát mezi námi.
Nedokázal jsem se ani bát. Připadalo mi, že jsem čekal tak strašně dlouho, a i když byl můj pán nečekaně dychtivý, hladově vychutnávající každičký můj uniknuvší vzdech a sten, nedokázalo mě to doopravdy lekat. Ne v té chvíli, kdy jsme si přál jen ať nepřestává.
Na jeho šeptaná slůvka jsem dokázal odpovědět jen souhlasným zavrněním. Fai se mě dotýkal snad všude a i když bych mu to rád oplácel, nedostal jsem příležitost.
Nechal jsem si přetáhnout tuniku přes hlavu, sám jsem si stáhl ten zbytek. Fai se věnoval citlivým místům na mém těle a já už měl zase před očima mlžný opar.
Cítil jsem jeho vzrušení na stehně a on jistě cítil i to mé.
Byl tak vzrušený…, tak nedočkavý…
A já mu patřil a chtěl patřit ještě mnohem víc. Jen jemu. S konečnou platností ze sebe smýt a přebít to co se stalo na Akrusti…

Jenže v tom se ozvalo zaklepání. Slova sluhy nepronikla k mému vědomí. Byl jsem plný jen svého Faie, jeho dechu, rtů, úderů srdce a doteků po celém těle.
Až když zavrčel, se mé oči trochu projasnily. Úder pěsti nad mým ramenem mě zabolel velmi hluboko, protože tím jasně říkal, že musíme přestat.
Ne…. Prosil jsem ho očima.
Prosím já to chci… Jenže to bylo málo platné. Oba jsme byli roztoužení, ale také oba věděli, že nemůžeme nepřijít ke stolu.
Pohladil jsem ho po tváři. Jenže Fai už se zvedal.
Přetočil jsem se na bok a bolestně si sevřel mužství v klíně.
Nevěděl jsem, jestli se mi chce víc křičet zoufalstvím, nebo zlobou na sluhu, který nás přerušil, nebo jestli se mi chce jen plakat.
Sáhl jsem neochotně po tunice a znovu si ji oblékl. Když se mi konečně také podařilo vstát, museli jsme se ještě upravit.
„Můžu… Můžu být tvůj po večeři?“ zeptal jsem se s nadějí a přišel si ukrást ještě alespoň jeden polibek. Oba jsme to potřebovali. Zase vědět, že patříme k sobě…

Tolik jsem toužil se na něj opět vrhnout, líbat ho a dotýkat se jeho horké kůže. Když jsem viděl, jak si dlaněmi skrývá své vzrušení a mačká ho, v tu chvíli jsem chtěl celou tu večeři hodit za hlavu a poskytnout Cassiovi překrásnou rozkoš, která by trvala celou noc. Která by ho naplnila a smazala tak všechny stopy po tom násilném vpádu mého bratra. Nebylo to však možné. Rychle jsem upravil svou tuniku i vlasy, aby nic nenasvědčovalo tomu, co se právě před chvílí málem stalo. Naštěstí má tunika byla dostatečně dlouhá.
Už jsem se chystal ke dveřím a nechtěl jsem riskovat další polibek, který by jen znovu rozpoutal mou vášeň, když Cassius položil svou otázku. Trochu jsem ztuhnul, věděl jsem, co mě čeká dnes po večeři, ale to jsem mu říct nemohl. Jako kdyby mi jeho slova právě bodla dýku do srdce, dokonce i mé vzrušení pomalu začalo opadávat a mě to překvapivě mrzelo. Zůstal jsem ale k němu otočen zády. Nemohl bych mu lhát do očí, nejspíš bych se hned prozradil.
„Ne…dnes v noci to nepůjde. Musím ještě dokončit svou práci, zítra bude poslední den měsíce. Budu…celou noc pracovat. Ale ráno…možná ráno.“
Nechal jsem tu možnost vyznít do ztracena. I když jsem si nemyslel, že bych byl schopný si Cassia po té noci vzít. Ale mohl jsem mu alespoň dát naději, že má touha ještě nezmizela, že se s ním chci milovat.

Neotočil se na mě. Zůstal ztuhle stát u těch dveří a propaloval jejich dřevo ocelovým pohledem.
A já měl z nějakého niterního důvodu zvláštní strach.
Nepůjde? Proč nepůjde? Jakou práci? Ale Fai… Ta slova mi sevřela srdce do kleští. Dal jistou naději, že možná… ráno… Ale já tomu z nějakého důvodu nedokázal úplně věřit. Přál si, abych na něho vždycky počkal, ale opravdu mě nechá čekat až do rána? A jestli bude pracovat celou noc, bude ráno unavený a zase mě odmítne…
Ještě když otevřel dveře a vykročil chodbou z pokoje, nedokázal jsem se pohnout. Až v té poslední vteřince, než se dveře zaklaply, jsem vykročil a dohonil ho.
Tedy ne úplně držel jsem se krok za ním. Polibek mi nedovolil, nedovolil mi vlastně vůbec nic a já byl rád, že vůbec můžu jít, protože má touha stále neochabla úplně.

V jídelně již bylo vše nachystáno. Paní domu už v mé přítomnosti mluvila lidskou řečí, takže jsem rozuměl jejímu vysvětlení, že si přeje ještě navečer navštívit jednu přítelkyni z nedaleké usedlosti a proto naplánovala dnešní večeři dříve.
Ten druhý elf ke stolu nepřišel s omluvou, že je zaneprázdněn studiem.
A já jedl, abych alespoň částečně zakryl vzrušení, touhou a stud ve tvářích…

Večeře proběhla překvapivě v klidném duchu. U stolu bylo ticho a mezi mnou a Cassiem stále vládlo jisté napětí ze vzrušení. Naštěstí se mé tělo alespoň trochu uklidnilo a mohl jsem si vychutnat večeři. Nenechal jsem se vtáhnout do žádného hovoru a možná až příliš okatě dával najevo, že takhle večeře je spíše nucené zlo. Nejspíš to matka i vycítila, protože se začala mírně mračit. Byl jsem rozladěný a…nejspíš i rozzlobený, ale přesně jsem nevěděl proč, na koho obrátit tyto pocity? Na Esquiliena snad? Nemyslel jsem si, že by to pomohlo. Necítil jsem k němu překvapivě ani opovržení, i když…mě jeho chování nejspíš zklamalo. Cítil jsem prázdnotu, kterou jsem tolik toužil vyplnit tím dráčkem vedle sebe. A když mi to nebylo dovoleno, vztekal jsem se uvnitř jako malé dítě.

Večeře naštěstí skončila rychle. Počkal jsem, až dojí i Cassius a pak jsem vstal s tím, že ho alespoň doprovodím do pokoje a zadám mu nějaké úkoly, aby se beze mne nenudil. Musel jsem ho udržet v pokoji, či kdekoliv jinde, jen ne poblíž pokojů pro hosty. Když jsme vešli zpátky do pokoje, má touha zůstat a dokončit, co jsme spolu před večeří započali, se stala ještě silnější. Rozbalil jsem jeden ze svitků na stole a poukázal na něj.
„Chci, abys trénoval své písmo podle tohoto vzoru. Potřebuješ více praxe v psaní a tohle procvičí tvou ruku a úchop brka. Jakmile to dokončíš, můžeš jít večer do zahrady, matka tu nebude, jsem si jist, že by jí to nevadilo. V noci jsou tam krásně vidět hvězdy. Já se pokusím přijít co nejdříve, až vše dokončím.“
Zahleděl jsem se na něj starostlivě, zda zvládne být chvilku sám. Ale musel. Nebyla jiná možnost. Sevřel jsem jeho tvář do dlaní a kousek k němu přistoupil. V mých očích se zračilo něco až překvapivě smutného. Kdyby jen věděl… že to dělám pro něj, pro jeho bezpečí a šťastný lidský život… co by si asi pomyslel?
Chvíli jsem na něj jen zaujatě hleděl, abych si dokonale zapamatoval barevný odstín jeho zlatavých očí, než jsem se sklonil k velmi dlouhému polibku. Pak jsem mu do ucha zašeptal elfské slovo, které asi znát nemohl. Používalo se jako označený velmi drahých osob, většinou v milostném poměru. Lidé by to nazvali „miláčkem“ ale naše názvosloví bylo trochu jiné, více důstojnější a byť na první pohled chladné, velmi důvěrné.

Fai se zdál duchem nepřítomný po celou dobu jídla. No já vlastně asi taky. Nechtěl jsem být neuctivý k paní domu, ale to všechno co se odehrávalo mezi námi dvěma byť na jiné než verbální úrovni, mě zcela zaměstnávalo. A to jsme jen seděli vedle sebe…

Když jsme se pak vraceli do pokoje, hrozil jsem se chvíle, kdy odejde a zanechá mě samotného. Uvnitř jsem sledoval každý Faiův pohyb a pohledem ho vybízel, aby pokračoval, kde přestal. Nepříslušelo mi být překážkou v jeho životě a povinnostech, proto jsem se ze všech sil krotil, abych ho sám nepovalil na postel, protože to bylo něco, co bych v tu chvíli opravdu rád udělal. To, ne že bych nechtěl počkat, ale byly chvíle kdy se, ovládat se, jevilo strašně těžké…
Polkl jsem a zahleděl se na svitek. Bez hlesu jsem mu přikývl, ale neuměl si představit, jak hodiny do noci trénuji písmo a přitom toužím po jeho dotecích, polibcích a blízkosti.
Podíval se na mě, jakoby přemýšlel, jestli to zvládnu. Tohle ale nebylo o schopnostech poradit si sám, ale o nejistotě, jestli bude zítra schopen mě milovat, jako chtěl před chvílí, protože jsem toužil jen po tom a přemýšlel, kde se stala chyba, že ode mně teď odchází.
Přistoupil ke mně a jeho chladné něžné ruce na mých tvářích, mi způsobily sucho v ústech volající po splynutí.
Zdál se mi smutný. Jeho oči, ten dotek. Je mu líto, že mě tu musí zanechat? Je mu to tak moc líto, že je kvůli tomu, tak moc smutný?
Chtěl jsem ho obejmout, ale bál se narušit to chvíli, kdy jsem poprvé měl možnost spatřit hloubku jeho citů, které mu jen hrdost a čest brání nechat plně ukázat.
Sklonil se ke mně a naše rty plynuly. Mé srdce se v hrudi rozechvělo a tělo rozhořelo.
Oplácel jsem mu polibek a prodlužoval jeho hloubku, aby i on věděl, že ho miluji.
Cosi mi zašeptal do ouška. Nerozuměl jsem tomu slovu, ale tón toho hlasu stačil, abych se celý rozechvěl. A že jsem měl sám jeho elfské ouško u rtů jsem mu odpověděl: „Miluji tě, Fai…“
Pohladil jsem ho po tváři. Budu na tebe čekat… Tak dlouho jak budu muset.
Zadíval jsem se mu do očí a lehce se pousmál. Je to v pořádku. Pokud musíš pracovat, já počkám…

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 49)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 50
Derien Cox dorazil ke svému bytu a zaparkoval. Když vcházel do domu, uvědomil...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 9
Ležím rozvalený na posteli, ranní slunce proudí oknem do pokoje a paprsky hladí...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 7
Celé mesto je ponorené do tmy. Na ulici niet ani jedného človeka. Až na...... v...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Od chvíle, co odešel od toho uzlíčku nervů, nepřestával mít pocit, že to...