Po, 25/05/2015 - 12:32
18

Řád

Esquilien

Do poslední chvíle ležel nehnutě. Očima propaloval to zlaté mohutné stvoření nad sebou a pak mu zmizelo z dohledu kdesi nad kopcem, kde byli poprvé s Faiem “svoji“. Tak jako dnes, kdy to bylo naposledy… I když doopravdy naposledy spolu byli před sto lety. Dnes nebyl skutečně jeho. Myslel na někoho jiného a ani, když se Es snažil ze všech sil a vkládal do milování s ním svůj veškerý cit i um, bylo to zbytečné.
Nadešel čas říct skutečné „sbohem…“
Byla mu zima. Noci už byly chladné a on ležel nahý ve stopě dračí tlapy. Musel vstát, ale neměl magii aby, jakkoliv napravil něco z toho, co se událo. Ani, aby se dopravil do svého pokoje. A sloužící se už začínali sbíhat. Před nimi to ještě mohl svést na nějaký magický experiment, který prováděl. Svou nahotu, ani neskrýval, ani neomlouval. Prostě prošel mezi nimi, a nechal si pomoct přestěhovat věci do jiného pokoje pro hosty. Na něco jako spánek, už ale mohl do rána zapomenout. Nejen, že Faileona ztratil, ale ještě viděl Draka. Cítit všechnu tu prastarou sílu a cítit v sobě jeho dobyvačné vědomí, které ho nutilo ukázat mu i ty nejskrytější intimnější pocity, bylo nesrovnatelné s ničím, co zažil. Se všemi svými zkušenostmi a silou mysli, mu nedokázal odolat…

Stál u okna, již opět oblečený, upravený a učesaný. Bylo již ráno, když mu služebná donesla snídani se vzkazem, že by s ním pak chtěla mluvit paní domu.
Esquilien přikývl a i když neměl na jídlo pražádnou chuť, přinutil se těch pár soust do sebe vpravit a vyrazit k madam. Rozbité okno s částí zdi, si žádalo odpovědi. Stejně jako Faileonova nepřítomnost, které už si jistě sluhové všimli a nahlásili ji.

Nivillis Gelimach

Čekala na svého hosta v salonku. Její rozpoložení však nebylo zrovna příjemné. Už dnes seřvala půlku služebnictva, takže na chodbách sídla Nis’arlan-Sarh bylo ticho a pusto. Všichni sloužící jako by se krčili někde v ústraní před obrovskou zlobou své paní. To co se v sídle stalo, vyděsilo všechny. Oprava pokoje pro hosty ale byla to nejmenší, co Nivillis Gelimach trápilo. Zaslechla sloužící mluvit o tom, že se Esquilienovi nepodařilo nějaké magické kouzlo, či se mu jeho magie vymkla kontrole. Z počátku to brala za velmi nepravděpodobné. Věděla, jak zkušený mág Esquilien je. Proto sama osobně navštívila poničený pokoj, který sloužící uklízeli a opravovali. To co viděla, jí však vyděsilo k smrti. Našla totiž na podlaze Esquilienova pokoje Faileonovu sponu s erbem, kterou nosil připnutou na své tunice a kterou mu sama darovala před stoletím.
Její syn však nebyl k nalezení. Byl…pryč!
Nejen on, ale i jeho lidský společník.
To bylo navýsost divné, jelikož všechny jejich věci zůstali v pokoji, dokonce nechyběl ani žádný kůň a nikdo neviděl Faileona nebo Cassia odcházet z panství. Po svém pátrání nakonec vyzvěděla, že byl Faileon viděn jak vstupuje do Esquilienova pokoje, ale vycházet ho již nikdo neviděl.
Bylo tedy jasné, že Nivillis Gelimach pocítila obrovský strach o svého syna a navíc, jí v myšlenkách pohrával až děsivý obraz toho, že mohl Faileonovi jeho bývalý přítel ublížit, či ho usmrtit tak, aby nebylo nalezeno tělo.

Když se Esquilien dostavil do salonku, mohl zahlédnout, že na malém stolku u velkého křesla stojí karafa s vínem, byť Nivillis Gelimach nikdy tomuto nápoji příliš neholdovala. Mohl si ale také povšimnout, že na stolku stála jen jedna sklenice – ta její. V elfí řeči to bylo k hostu krajně neuctivé a jasně to vyjadřovalo, že Esquilienovi nebylo dovoleno s paní domu přátelsky požívat víno, ale naopak, stavělo ho to do pozice pána a sluhy a jasně vyjadřovalo, že tohle rozhodně nebude milý rozhovor.
Nivillis Gelimach ho gestem ruky příkře vyzvala, ať se usadí naproti ní a chvíli pozorovala jeho tvář. Bylo na ní něco zvláštního, něco divného, ale sama nedokázala určit co.
Její hlas protnul salonek ostře, jako hrot meče. Tato žena se opravdu dokázala zlobit děsivě.

„Mluv…než má trpělivost zde dnes skončí! Co se stalo v tvém pokoji? A kde je můj syn? A věř, že zalžeš mi dnes… toto panství živý neopustíš.“

Nivillis Gelimach se poprvé za mnoho staletí uchýlila k tak jasné a ostré výhružce. Dosud to neměla nikdy zapotřebí. Ani když použila výhrůžná slova k tomu zvláštnímu chlapci nebyl výhrůžka míněna tak vážně jako nyní. Pokud chtěla budit strach, nepotřebovala k tomu obvykle takovéto mrzké vyhrožování. Ale nyní jí svíral strach o někoho, koho milovala a chtěla znát pravdu, stůj co stůj.

Esquilien

Šel zpustlým sídlem rázně. Věděl, že se tomu nemůže vyhnout. Jeho pocity ale byly prázdné. Během posledního týdne ztratil úplně vše. A teď? Jak se má zachovat? Co smí říct a co ne?
Vešel do salonku a uklonil se. Všiml si nápoje i pouze jedné sklenky. Její hlas se do něho zabodl jako jedna z dlouhých zahnutých dýk, ale ta výhrůžka pro něj nic neznamenala. Zvedl hlavu, zadíval se paní přímo do očí a lehce se pousmál. Nebyl to výsměch, necítil se ani uražen. Pouze jako by jí tím chtěl říct, že případnou smrt uvítá s otevřenou náručí. Že se nebojí, že nemá co ztratit…

Díval se na ni. Snad minutu prodlužoval její utrpení a strach, než nakonec tiše a pomalu vyslovil:
„Váš syn je živ. Když opouštěl i se svým schovancem toto panství, byli oba zdrávi – při plné síle…“ Což mohlo znít víceznačně. Už vzhledem k tomu, že jeho magie se neměla dost času a možností obnovit a on tak zůstal bez své ohnivé aury, což dokazovalo, že tak jako paní domu, poznal na vlastní kůži Cassiovu moc.
„Nevím, kde jsou teď, ale dokud budu zde, jistě se nevrátí. Pokud mne tedy nemíníte doopravdy zbavit života, pak dnes odjedu zpět do Karkanoile.“ Jeho hlas nezakolísal. Jeho černé jindy uhrančivé – dnes pouze prázdné oči neuhnuly pohledem. Pouze nad okem jeho tvář hyzdil drobný krvavý šrám od střepu, jako zlověstná připomínka předešlé noci.

Nivillis Gelimach

„Proč mi lžeš, Esquiliene? Můj syn toto panství neopustil. To bych o tom věděla. Zato byl viděn naposledy ve tvém pokoji, který je nyní naprosto zdevastovaný.“
Položila na stolek před Esquiliena onu sponu, jasný důkaz toho, že jí rudovlasý elf lže. Tedy tomu alespoň věřila. Až při bližším zkoumání si povšimla, že Esquilienova aura je velmi slabá a nevýrazná, což bylo velmi zvláštní. Ale dobře si pamatovala, že dopadla stejně, když se dostala do křížku s tím Faileonovým schovancem. Takže tam tu noc byl také? Nyní už opravdu nic nechápala a hodlala se dobrat vysvětlení.
„Ne nedovolím! Neopustíš sídlo, dokud mi neřekneš, co se s Faileonem stalo.“
Jestli byla schopná Esquiliena na svém panství držet násilím? Ano to rozhodně byla. Matka je pro své dítě ochotná udělat vše, pokud o něj má strach. A ona nebyla výjimkou.

Esquilien

Vyjela na něho dost ostře, ale s ním to nehnulo. Ani to oznámení, ani to druhé. Jak moc do detailů, ho přinutí ta žena zajít? A Když jí to prozradí, zabije ho pak? Ukončí jeho zbytečnou existenci?
„Požádal jsem vašeho syna, aby mne večer navštívil v mých komnatách a on moji žádost přijal. Vzpomínali jsme na staré časy, když…“ poprvé se zadrhl. Má říct, čím Cassius je? Měl by dodržet dohodu, kterou s Faiem uzavřel. Na druhé straně ta se vztahovala na Řád mágů, o jeho matce v ní nepadlo jediné slovo. Přesto váhal vyslovit to nejzásadnější.
„Jsme byli přistiženi, tím chlapcem. Nazval bych to menší výměnou názorů a myšlenek, než si vašeho syna odvedl.“ Nebyl nikdy velký diplomat, ale alespoň se pokusil zastřít skutečnost, kterou beztak tušil, že doopravdy skrýt nemůže.

Nivillis Gelimach

Nijak ji nepřekvapilo spojení jejího syna s Esquilienem. Nekomentovala to. Do těchto intimních záležitostí nechtěla strkat nos a navíc to nepovažovala za podstatné. Další Esquilienova slova jí však překvapila.
„Odvedl? Ten malý hoch?“
Příliš nechápala co tím Esquilien myslí, a to vyvolalo na její tváři ostré zamračení.
„Kam ho odvedl? A jak? Jejich koně jsou stále ve stáji a i jejich ošacení zůstalo v jejich pokoji.“
Proč by ale Esquilien ničil svůj pokoj, když byli přistiženi?
Nedávalo to smysl.

Esquilien

Přikývl. I když označení ten malý hoch Cassia v té chvíli opravdu nevystihovalo.
Na vteřinku zavřel oči a přemýšlel. Promiň, Fai… Ale teď a tady je naše dohoda nedodržitelná… Nalézt slova bylo obtížné.
„Odnesl jej na zlatých dračích křídlech,“ vypravil s jistou osudovou konečností ve svém hlase. Esquilien netušil nic o slovech paní domu, že nesmí dát před ním najevo emoce, pokud si Faileona nedokáže označit za svého, ale věděl, že po tom co viděl, už si sám Faileona opravdu nárokovat nemůže…
Sklonil hlavu. Řekl vše, co mohl říct. Zbytek si paní jistě domyslí, a pokud zde jeho život neskončí, je jediné místo kam může jít…

O hodinu později už pak jeho kůň uháněl loukami a planinami pod zšedlou duchnou mraků směrem, odkud svůj návrat jeho jezdec již nikdy neočekával a ani neměl být. Snad by měl být rád, že odjel ze sídla rodu Nis’arlan-Sarh živ a zdráv, ale necítil se šťastný. Necítil se nijak. Zděšená reakce paní domu mu jasně napovídala, že neměla ani tušení, kým hoch doopravdy je. Že až v ten okamžik pochopila pro CO vlastně Faileon tolik riskoval…
Vítr mu cuchal vlasy v té divoké jízdě a on tušil, že tu největší zkoušku mají ještě teprve všichni před sebou. I on sám. Protože dal slib, že nic neprozradí a přitom Karkanoile bylo jediné místo, kam teď mohl jít. Byl velkým mágem, dalo by se říct, ale stále ještě existovali zkušenější a mocnější v tomto odvětví, pokud jim bude nucen čelit, sám si netroufal říct, jak by to dopadlo.

Mohl by použít pro cestu magické portály nebo mocnou verzi Přemístění, ale neudělal to. Jel poctivě na svém Tmavém ryzákovi. Nechtěl si užít cestu, pouze nikam nespěchal. A že cestou koňmo trvala cesta do Karkanoile 4 dny…

***

Král a posel

Dopis, pro elfského krále vezl spěšný posel přes polovinu Koreanu, kde jej předal v Tárenaile, neboť sám nemohl pokračovat. Kapitán pevnosti vyslal spěšného posla přímo ke králi, a když Círdan Aldor Hülhjerew la Qeusta Mara Kino Livel list otevřel snad úplně poprvé v jeho životě pocítil slabost hraničící s mdlobami.
Ne… to ne…
Jenže popírání skutečnosti mu nemohlo doopravdy pomoci. Viděl to černé na bílém. Vyhlášení války na základě tvrzení, že elfský velvyslanec Faileon odcizil knížeti Alviniovi DRAKA! Ve tvářích zbledl, že připomínaly svou netečností měsíční svit. Opálovýma očima stále znovu a znovu hltal vepsané řádky. Hledal v nich cokoliv, co by mohl popřít logikou, argumenty…
Velmi dobře si vzpomínal na své poslední setkání s Faileonem. Řeč ukrytá mezi řádky. Jak moc záleželo jeho “příteli“ na tom, aby si mohl chlapce ponechat, jak se ani nepozastavil nad tím, že člověk mezi elfy nebude nikdy šťastný. Jeho odhodlaný pohled, který říkal, že udělá cokoliv, jen aby nemusela tento případ rozhodovat přímo Rada Starších…
Ale byla tu i ona epizoda, o které se mu zvěsti donesly od hranic. Jak mladý kníže Alvinius žádal navrácení svého sluhy a kapitán pevnosti nebyl sto Faileona nalézt. Oficiálně ovšem už v elfské říši hoch nebyl, neboť byl údajně deportován. Proto v té věci nemohl nic učinit, a že sinise nenašli v hlavním městě? Jistě, tak přeci rozkázal. Samozřejmě, že bylo na pováženou nechat tu věc ladem, ale za Radou Starších s tím nemohl. Odpovědnost za to, že chlapec zůstane, vložil Círdan do rukou samotného Faileona. Tak zněla dohoda. Zpravil by o tom přímo sinise, až by se navrátil do svého úřadu. Kvůli ztracenému sluhovi se přeci války nevedou… Jak jsem mohl vědět, že mi Faileon zatajil tak důležitou skutečnost?!
Svatá Vistar, řekni, že to Faileon neudělal… Že nezradil. A pokud to nemůžeš říct, tak ho chraň vším, co máš, protože přísahám, že za svůj čin ZAPLATÍ!
V očích mu zaplálo, odložil dopis a dal si okamžitě zavolat nejspěšnějšího a přitom nejdůvěryhodnějšího posla, jakého měl – svého bratra.
Calgeon převzal od bratra list, jenže měl doručit na lovecký zámeček Akrusti přímo do rukou sinise Faileona. Círdan znal Faileona dobře, pokud jej posílal na venkov, bylo tohle místo to první, kam by jel…
Calgeon tedy vyrazil na svém ušlechtilém oři nejkratší cestou přímo k Akrusti. Jízdou trvala cesta téměř celý den, proto dorazil již dlouho v noci. Tam na nádvoří seskočil z koně ještě než zastavil, rázně přispěchal ke dveřím rychlí jako vítr a dvěma prsty zaklepal klepadlem ještě dřív, než se řádně vydýchal.
Protože se však usedlost nořila do tmy a nikdo ho neslyšel podruhé již vší silou údery klepadla budil koho bylo možné, dokud nebyl vpuštěn.

Salirme

Bylo již hluboko po půlnoci, když Salirme, sluha mladého pána Giltanaie, uslyšel bouchání. Chvíli mu trvalo, než se skutečně dokázal probudit. Ale bylo ticho. Na chvíli zauvažoval, že to byl jen sen, když se zvuky opět ozvaly od hlavních dveří. Rychle se tedy vyhrabal z postele a zamířil s lucernou ke dveřím. Rozhodně by dovnitř žádné pobudy nevpustil. Protože kdo jiný, by mohl klepat v tak temné noci?
Hlavní dveře však rychle otevřel a zahleděl se na muže, který stál za nimi, celý nedočkavý a nejspíše uhnaný dlouhou cestou. Jeho tvář sice neznal, netušil kdo to je, ale jeho šat mluvil jasně. Nebyl to žádný pobuda. S tázavým výrazem se na muže tedy zahleděl, ale volil slova opatrně.
„Co si přejete, vzácný pane? Je noc, co vás sem v tuto hodinu přivedlo?“
Nebyl drzý, to by si nejspíše k výše postavenému elfovi nedovolil, ale přesto Salirme nebyl zrovna z těch typů služebnictva, které by se jen všem klanilo a ustrašeně se krčilo v koutku. Už měl mnohé za sebou a sloužit mladému pánovi nebylo vždy zrovna snadné.

Calgeon

Calgeonovi již bylo přes dvě stě let. Hrdost a ušlechtilost vyzařovala obvykle z každého jeho gesta, či pohledu, ale nyní byl skutečně unaven po dlouhé cestě. Konání sluhy jej ale nemohlo urazit, ani kdyby se mínil takovými věcmi zatěžovat.
„Přivádí mne sem králova vůle.“ Aby svá slova potvrdil, ukázal sluhovi ve slabé záři lucerny pečeť na dopisu, který vezl. Samotný list mu však do rukou nedal.
„Omlouvám se, že vyrušuji, ale záležitost v níž přijíždím nesnese odkladu. Mohl by mě i přes pozdní noční příjezd, pán Faileon přijmout?“ Byla to otázka, ale měla hodnotu rozkazu, neboť králi se neodporuje a posel této vážnosti nemůže být odmítnut. Pokud tím nechce dotyčný urazit i majestát svého vládce.

Salirme

Starý sluha zkontroloval onu pečeť a hned unaveného posla vpustil dovnitř s malou úklonou, která mu náležela. Rozsvítil v hale ostatní lucerny, aby na sebe lépe viděli a rychle nalil poslovi do kalichu trochu vody, aby se mohl osvěžit. To vše dělal automaticky, se stoickým klidem. Když vykonal všechny potřebné úkony, které náležely pro uvítání posla, zahleděl se na něj svým hnědým klidným pohledem.
„Je mi líto, ale pan Faileon se na zdejším panství nevyskytuje. Odjel, již tomu bude 8 dní. Zdejší panství nyní patří mladému pánovi Giltanaiovi, bratrovi pana Faileona.“
Bylo velmi nezvyklé, že by posel z hlavního města, navíc královský posel, jel tak daleko. Zdálo se, že se jedná o opravdu vážnou záležitost.
„Přejete si, abych vzbudil mladého pána?“
Salirme doufal, že si to posel přát nebude. Znal Giltanaiovu povahu. Vzbuzen uprostřed noci jistě nebude zrovna příjemný ani zdvořilý a toho se sluha bál. Rozzlobit králova posla by bylo dost nebezpečné. Ale mladý pán na to nikdy příliš nehleděl.

Calgeon

Cal přijal všechnu nabídnutou pohostinnost, napil se vody a vyslechl sluhovo výpověď. Neznal Faileona tak dobře jako král, ale toto mu připadalo divné. Byl ujištěn, že zde sinise najde. A nebyl ani zpraven, že by Akrusti patřilo jeho bratrovi. Naneštěstí pro ně všechny se ale nemohl vrátit s prázdnou.
„Obávám se, že jsem nucen požádat i o tuto službu. Potřebuji, jeho milost nalézt a to co nejdříve. Nebo mi snad vy, můžete prozradit, kam sinis odjel?“
Osm dní…
Tázavě zvedl obočí. Ani on neměl přílišný zájem o dlouhou konverzaci s někým Giltanaiovy pověsti, ovšem pakliže nebude jiná možnost…

Salirme

„Takové informace mi nepřísluší, pane. Jsem jen prostý sluha. Dojdu tedy probudit pana Giltanaie, snad vám poskytne patřičné odpovědi, zatím se posaďte a odpočiňte si.“
Samozřejmě, že Salirme tušil, kde se asi Faileon nachází. Nebylo moc míst, kam by mohl jet a navíc zaslechl brblání svého pána o rodném sídle. Ale tuto informaci neměl potvrzenou, nemohl jí tedy poslovi sdělit. Nebo nechtěl? Zamířil hned nahoru, k pokoji svého pána a tiše zaklepal. Když vstoupil, povšiml si, že Giltanas tvrdě spí a obrnil se velkou trpělivostí. K vzbuzení mladého pána bylo zapotřebí několika minut a jemné třesení s jeho ramenem, spolu s voláním jeho jména. Když se mu konečně povedlo Giltanaie probudit, musel rychle ucouvnout, jak se jeho pán ostře rozmáchl, aby zabil tu otravnou mouchu, která ho rušila. Samozřejmě následovala salva několika sprostých slov, než byl Giltanas opravdu schopen vnímat a poslouchat. Jeho mrzutý výraz však s tváře nemizel.
Až tehdy si Salirme dovolil na svého pána klidně promluvit a osvětlit mu trochu důvod, proč ho budí.

Giltanas

Nevrlý výraz mu opravdu z tváře nezmizel. Oblékl si na sebe jen dlouhou tuniku a noční kalhoty, vůbec se nerozpakoval nad tím, že není oděn k tomu, aby jednal s královským poslem. Naopak tím dal jasně najevo, že je mu jedno s kým jedná. I když se ho jeho sluha snažil prosit, aby se pořádně oblékl, nedbal na jeho rady a sešel dolů do haly s rozevlátou tunikou.
„Mého bratra zde hledáte marně, toto sídlo náleží mě, a on zde nemá co pohledávat. Co tak důležitého neseš mému bratrovi?“

Calgeon

Cal rád využil možnosti odpočinku a usadil se na pohovku v hale, kde mu nezbývalo než přečkat táhlé minuty v osamění, do příchodu pána domu.
Když se konečně mladý pán objevil, posel vstal a postavil se mu čelem. Neměl potřebu se mu klanět, či jakkoliv omlouvat za svou návštěvu, měl zřejmé poslání, které nesneslo odkladu a jednání toho muže, už tím oděvem, jasně nasvědčovalo tomu, že ani jemu se od něho žádné zdvořilosti nedostane. Proto si mohl jen v duchu povzdechnout, ale navenek nedal nic znát.
„List, s nímž mne jeho výsost poslala, smím předat pouze do rukou, vašeho pana bratra, nikomu jinému. A nejsem obeznámen s podstatou toho, proč jej král volá k sobě.“ Odpověděl na vznesený dotaz připraven hned vzápětí klást svůj.
„Kde bych jej tedy mohl najít, nenachází-li se zde, jak měl nakázáno?“
Prohlédl si svého hostitele odměřeným pohledem, čímž dal najevo nevhodnost toho, s jakou přišel. Ačkoliv přímo slovy mu nic vyčítat nemohl.

Giltanas

„Kdo ví, možná ho spolkla nějaká černá jáma a bude od něj pokoj.“
Ušklíbl se tomu, jako kdyby si tuto možnost přál, než se chvíli zamyslel. Že by měl Fai problémy? To ho jen těšilo. Proč jinak by posílali takového posla, který se dožadoval jeho přítomnosti dost neurvale.
„Ale s větší pravděpodobností se běžel schovat pod máminu sukni, hádám tedy, že se bude zdržovat na našem rodném sídle Nis’arlan-Sarh. Je to poslední sídlo po cestě k magickému zřídlu, jeho nabubřelá velkolepost se nedá jistě minout. Není jiné místo, kam by mohl Fai odjet, pokud se nevrátil do hlavního města.“
Mohl sice poslovi tuto informaci zatajit, nebo ho vodit za nos, ale byl docela zvědavý, co se kolem Faileona děje. Po tom, co si podal toho jeho roztomilého lidského klučíka, zmizeli dost narychlo. Od té doby toužil si to znovu zopakovat. Ale aby kvůli tomu jezdil domů, kde jistě strašila jeho rádoby snoubenka, to se mu rozhodně nechtělo. S matkou navíc poslední roky příliš nevycházel. Proto mu vyhovovalo, že může využívat tento zámeček, že patří jemu.

Calgeon

Cal nechápal co humorného na tom Giltanaiovi připadá, že svou poznámku pronesl právě takto. I když on spíš ani nechtěl chápat. Spokojenost mladého pána ho ale jinak nechávala relativně chladnou, do jejich rodinných sporů mu nic nebylo. Sám měl vůči bratrovi, otci, matce i sestrám nejednu výhradu. Avšak na tuto úroveň by nikdy neklesl.
Přikývl na srozuměnou jeho slovům.
„Dobrá tedy. Děkuji. Nenechte se dále rušit, Kéž jsou hvězdy nakloněny vašemu poklidnému spánku.“ Naznačil jen v náznaku úklonu hlavou, otočil se na patě a vykráčel z bran zámečku zpět ke svému koni. Býval by mu i jeho koni odpočinek do rána ve zdejších zdech prospěl, ale měl nakázáno sehnat Faileona co nejrychleji. Nemohl se zdržovat, nehledě na tom, že pohostinnost loveckého zámečku se rovnala pohostinnosti lovce, kterému se kořist vpletla právě do pasti, a to Calgeona varovalo, aby zde noc neriskoval. Jen bohové vědí, jak by mohl dopadnout…

Vysedl na hřbet svého koně a již pomaleji než sem, pokračoval ale plynule v další jízdě. Tentokrát do sídla Nis’arlan-Sarh, kam ho vedla sinisova stopa. Že tento úkol bude tak obtížný a náročný, si nepředstavoval, ale neměl jinou možnost než ze sebe vydat vše, aby ho naplnil.

Nemohl jet tak rychle jako z počátku a odpočinek také nepřicházel zrovna v úvahu. I když už byl na pokraji sil, on i jeho kůň, nakonec dorazili do města Elorne i na panství rodu Sarh.
Zastavil na nádvoří, předal koně sluhům, kteří přišli a když dostoupl na nohy, musel vynaložit veliké úsilí, aby ho nezradily a on si tak zachoval vzpřímenou důstojnost.

„Ohlaste pánům rodu Sarh, že královský posel seani (elfský titul, něco jako vévoda) Calgeon Livel, přijíždí z rozkazu krále,“ představil se sluhovi, který jej přišel uvítat.

Nechal se odvést do haly i usadit. Dostalo se mu pohoštění a naštěstí nedlouhého čekání.
To místo neslo známky velké magické výměny. Celkově byla zdejší magie velmi otřesená a v paměti sídla bylo něco, co Calovi mrazilo krev v žilách. Jen neuměl říct co. Mohl by se ponořit a spojit svou mysl se zdejší pamětí, ale obával se takového spojení, kvůli nestálému toku energie.

Nivillis Gelimach

Když jí služebná oznámila, že přijel posel z hlavního města, i jeho identitu, na chvíli jako by se jí zastavilo srdce. Čekala, že přijdou. Po tom, co jí řekl Esquilien si byla jistá. Ale nečekala, že to bude tak brzy. Příliš brzy. Sama přesně ještě nevěděla, jak se v této situaci zachová. Ale jako matka chtěla bránit svého syna před vším nebezpečím.
Nechala tedy posla pohostit a dala mu čas, aby si oddechl, než sestoupila ze svých komnat za ním do haly. Na rozdíl od svého rebelského syna ona volila patřičné ošacení i chování a posla důstojně přivítala, než se usadila naproti němu.
„Přijíždíte prý v neodkladné záležitosti, je tomu tak? Pokud vás vyslal sám král…“
Jistě věděla, že to musí být vážné, jinak by král poslal běžného posla a ne svého vlastního bratra. Vždy si majestátu krále vážila, a neměla nikdy potřebu lhát, ale měla strach, že nyní bude muset důležité informace zatajit. Netušila, kolik toho král už ví o tom malém chlapci. Ale přítomnost draka byla i po těch dnech v sídle stále mírně patrná. Sama jí pociťovala. Z počátku se opravdu bála, když jí Esquilien prozradil celou pravdu. I když tušila, že chlapec není člověk, něco takového…ne, takovou možnost by nikdy nezvažovala. Přesto se však o svého syna nebála. Pokaždé, když jí přepadl strach o Faileona, vzpomněla si na ten bezelstný Cassiův úsměv. Vzpomněla si, jak na Faileona hleděl, s čirou láskou a obdivem. Pokaždé takové vzpomínce se její mysl upokojila. Byť byl ten chlapec opravdu tím bájným tvorem, jejímu synovi by neublížil.

Calgeon

Naštěstí se ale těmi myšlenkami nemusel zabývat dlouho, neboť paní domu sešla dolů v celé své vznešené kráse, kterou zdvořile uctil postojem, úklonou i zdvořilou oslavnou frází opěvující její spanilost a krásu.
„Ach ano, má paní. Ona záležitost je vskutku neodkladná, avšak týká se vaše prvorozeného syna, nikoliv přímo vás. Přiznávám, že nejsem obeznámen s podstatou královy žádosti, avšak volá pána Faileona zpět do hlavního města, aby před něho předstoupil. Byl mi svěřen list, jenž smím předat pouze do rukou, sinisových, je zde váš syn přítomen, popřípadě, mohl bych s ním hovořit?“ Nechtěl jí nikterak urazit, ale i on měl svázané ruce. O magických tocích, které zde vycítil, se prozatím nezmiňoval. Kvůli nim zde koneckonců nebyl.

Nivillis Gelimach

„Ráda bych vám v tomto ohledu posloužila, ale bohužel to není v mých silách. Můj nejstarší syn Faileon zde není. A pokud se ptáte, kde ho můžete naleznout, i zde pro vás nemám uspokojivou odpověď, protože to sama nevím.“
Jistě že by to ráda věděla, ale měla pocit, že je to takto lepší. Král si přál Faileonovu přítomnost, mohlo to být z mnoha důvodů, to sama dobře věděla. Proto se dále k tomuto nevyjadřovala.
„Vzkažte prosím našemu králi, že Faileon je jistě v pořádku a jakmile to bude v jeho silách, dostaví se před jeho Výsost sám. Kdyby se vrátil domů, hned mu vyřídím, že o jeho přítomnost stojí náš král, ale víc pro vás bohužel udělat nemohu. Ať už jde o jakoukoliv záležitost, náš pán vždy mému synovi důvěřoval, prosím ho tedy o jedno, aby mu svou důvěru ponechal i nadále. Můžete mu toto vyřídit?“
Jednala s poslem velmi zdvořile, její hlas byl tichý, melodický a prozrazoval jedinou emoci, touhu po důvěře od krále. Věděla totiž, že pokud by se král dozvěděl celou pravdu, Faileonovi by mohl hrozit trest smrti za zradu. Zdiskreditování jejich rodu už bylo to nejmenší. Zdálo se ale, že posel není obeznámen s tím, co se děje a proto mu nesměla více prozradit.

Calgeon

Není zde? Z Akrusti odjel před osmi, nyní už tedy devíti dny a není ani zde? Calgeon se viditelně zamyslel. A jeho matka netuší, kde by mohl být, to není dobré…
Ve výsledku ale nemohl udělat nic jiného, než přislíbit, že její vzkaz i žádost svému bratru vyřídí.
„Vaši prosbu i vzkaz, milerád vyřídím, má paní.“ Uklonil se, a protože byl dnes již opravdu vyčerpán, požádal i o nocleh. Potřeboval si vše nechat projít hlavou a alespoň na několik hodin upadnout do poklidného bezesného spánku v čemž mu paní domu ráda vyhověla.

Když se ráno vydával opět na cestu zpět do hlavního města, ještě netušil, že bude brzy na panství Nis’arlan-Sarh vyslán brzy znovu.

„Je mi to líto, bratře, ale sinis Faileon se nenachází na Akrusti, ani v sídle svého rodu. Jeho příbuzní netuší, kde by mohl být, ale paní rodu Sarh mne ujistila, že ukáže-li se, obeznámí jej s naléhavostí tvého volání.“
Círdan se na něho ani neohlédl.
„Přijmi prosím moji omluvu, Calgeone, ale znovu budeš muset vyjet do Elorne. Vyřídíš ctihodné Nivillis Gelimach Nis’arlan-Sarh, že pro tentokrát se nemohu spokojit s takovým ujištěním. Pakliže nemůže přijít její syn, musím požádat ji, aby odpověděla na mé volání. Faileon čelí velmi závažnému obvinění, můj milý, bratře. Sděl jeho matce, že než se postavím před Radu starších, přeji si s ní hovořit.“

To mu to řekl. Cal sice stále netušil, oč se jedná, ale udělal jak mu bratr a král nakázal a do sídla rodu Sarh se o dva dny později znovu navrátil…

Nivillis Gelimach

Poslův opětovný příjezd jí velmi překvapil. Ale vyslechla jeho slova a rozhodla se nenechat krále dlouho čekat. Posel dostal patřičné pohoštění a mohl si odpočinout, zatímco se paní domu chystala na svůj odjezd. Vzala sebou jen svého nejvěrnějšího sluhu a také Faileonovy deníky, které našla v jeho pokoji. Četla je od toho dne, kdy se dozvěděla pravdu, o malém chlapci snad stokrát. Brala je se sebou, aby měla nějaký důkaz pro krále, kdyby to bylo zapotřebí. Důkaz o tom, že Faileon nejednal proti jejich říši, ani neměl zlé úmysly, jak draka využít. Ne, v jeho denících se stále opakovalo jedno a totéž, že by si přál, aby chlapec mohl žít svobodně, jako prostý člověk. Byly tam zaznamenány všechny Cassiovy pokroky i projevované schopnosti, už od prvního dne jejich setkání.
Nivillis Gelimach by je nedala však z rukou a nedovolila by, aby do nich nahlédl nikdo jiný, než samotný král.
Tušila totiž, že pokud král poslal pro ni, je situace velmi vážná a nesnese odkladu. Mohla jen spekulovat, kolik toho vůdce elfů již zjistil, ale chtěla být připravena na všechny, byť děsivé scénáře.

Když vcházela do královského paláce, obrnila se trpělivostí a nechala se od služebné odvést do salonku, kde měla počkat na samotného krále. Nebylo to poprvé, kdy se spolu sešli. Círdana znala ještě v dobách, kdy o královský post usiloval. Dokonce znala dobře i jeho rodinu. Věděla, že je to velmi moudrý a čestný vladař, který se všem snažil měřit stejnou měrou. A také věděla, že Faileona respektoval. Nivillis Gelimach si tedy nepřála nic víc, než aby jí král vyslechl a pochopil jednání jejího syna, pokud už o všem věděl. Pokud ne… byla nucena mlžit i nadále, aby Faileona ochránila.

Král Círdan

Král již na příchod Faileonovy lady Sarh čekal. Stejně tak jako na velmi vážný rozhovor, který zvěstoval.
Vstoupil do salonku, vzpřímený a hrdý, ale nijak povýšený. Dáma v něm důstojně stojící vypadala obdobně upjatě, a přestože připravené občerstvení na stole by mohlo evokovat přátelské posezení, téměř opak byl pravdou.
„I záře hvězd bledne před vaší krásou,“ polichotil jí a vyzval k usednutí. Jeho modré oči v sobě nesly vážnost odpovědnosti, jež ležela na jeho bedrech.
„Odpusťte, že přejdu přímo k tématu věci, ctihodná Nivillis, ale nemám jiné volby, neb okolnosti mne svazují silnými ocelovými pouty,“ začal a sám se usadil na pohodlnou židli naproti ní.

„Netušíte prý, kde se váš prvorozený syn nalézá a to je přiznávám, nyní velmi nemilé,“ začal.
„Víte, že jsem vždy choval k Faileonovi velikou důvěru a za mnohé mu vděčil. Naše rody již několik staletí nepoznaly spor… Nyní je však tato důvěra otřesena.“ Odmlčel se, aby mohla jeho sova být dostatečně vstřebána.

„Jistě se vám již donesly zkazky o Daru lidského knížete Alvinia a tedy o okolnostech, Faileonova dočasného zbavení funkce?“ Nežádal si žádné odpovědi, na tázavý pohled jeho očí stačilo odpovědět kývnutím či decentním mrknutím řas.
„Váš syn mne v té věci navštívil, než se dostala před Radu Starších. Velmi mu záleželo na tom, aby si toho lidského mládence mohl ponechat. Můj dluh vůči němu byl toho dne splacen, když jsem k tomu svolil. Oficiální stanovisko tlumočené Radě však znělo, že Faileonovi byla udělena povinnost ho navrátit do lidské říše a jako trest za přijetí takového Daru mu byl odňat na měsíc úřad velvyslance.“ To nejtíživější na té věci není možná identita chlapce, ale že jsme oba lhali Radě.
„Doporučil jsem mu jako svému příteli, aby chlapce odvezl na venkov a předpokládalc jsem, že se uchýlí na vaši loveckou usedlost Akrusti, kde měl vyčkat okamžiku, kdy bude celá věc zapomenuta.“ Což se ovšem bohužel nestalo. Naopak.
„Jenže se ukázalo, že starý kníže Alvinius zemřel a jeho syn neměl o tomto Daru žádné tušení. Jeho odhodlání získat sluhu zpět zašlo tak daleko, že se dožadoval jeho vrácení v hraniční pevnosti. Tamní kapitán vyslal spěšného posla pro vašeho syna. Ten bohužel však netušil zhola nic o místě jeho nového pobytu a tak nebylo možné, aby se Faileon dostavil k potvrzení platnosti darovací listiny. Předpokládal jsem, že s vyslancem tuto věc proberu, až nastoupí zpět ke svému úřadu. Mohl to být jen drobný konflikt, který by se jistě s jeho jazykovými dovednostmi snadno uvedl na pravou míru. Domníval jsem se, že chlapec byl pouze sluhou na lidském panství a ničím více…“ odmlčel se. Pochopte, kolik důvěry jsem do Faie již vložil…
„Nyní ovšem přišel list vinící vašeho syna z odcizení, nikoliv sluhy, nýbrž DRAKA. A s tím i vyhlášení války lidským královstvím.“ zakončil pro teď svůj monolog, aby jej matka obžalovaného mohla vstřebat. Jejich tíži, osudovost a konečnost. Nyní už nebudou možná žádná mírová jednání a to musí být jasné úplně všem…

Nivillis Gelimach

Poslouchala králova slova s klidem jí vlastním. Nechala ho, ať vše vypoví, nedovolila by si mu skákat do řeči. Vážila si svého krále a zjišťovala z jeho slov, jak vážná je situace. Když domluvil, chvíli mlčela a uvažovala, co vše mu vlastně chtěla říct.
„Ano Vaše Výsosti. O daru knížete Alvinia mi můj syn řekl. Přicestoval s oním chlapcem před několika dny na naše sídlo z Akrusti, pozdě večer. Nevím z jakého důvodu, toto mi nijak neosvětlil. Ale jelikož hádám, že se na Akrusti nachází i můj druhý syn, je možné, že se spolu opět nepohodli. Věděla jsem, že kvůli tomuto daru přišel o svůj post a věřte, že jsem ho velmi kárala. Ale pochopila jsem, proč jednal takto podivně.“
Na chvíli se odmlčela a zahleděla se na ony deníky, které měla položené na svých stehnech.
„Neřekl mi, co je ten chlapec zač. Ani mně tolik nedůvěřoval a to jsem jeho matkou. Ale… tu silnou magii, která z toho hocha vyzařovala, nemohl zamaskovat. Věděla jsem, že je výjimečný. Varovala jsem Faileona, ale… marně.
Chápu, že nyní cítíte zradu, od mého syna. Tohle celé se nemělo stát. Můj syn chlapce neukradl, jsem si jistá, že má patřičné dokumenty, které to potvrzují. Věřím, že se jen snažil chlapce chránit, před zneužitím jak lidí, tak i nás elfů.
Bohužel opravdu netuším, kde se Faileon právě nachází. Ten chlapec… ten drak ho sebou odnesl, aby ho ochránil, po jistém nemilém incidentu, který se odehrál na našem sídle. Ale myslím, že si zasloužíte znát celou pravdu, za tu důvěru, kterou jste vložil do mého syna a kterou zklamal. Měl… vám o všem říci, dokud byl čas, aby se předešlo takovým děsivým následkům.“

S tím Nivillis Gelimach položila na stolek vedle čaje dva deníky, vázané jemnou kůži. Deníky, které si Faileon vedl. Ve kterých popisoval své zkoumání toho chlapce, i své postupně rozvíjející se city, ke zlatému drakovi. V politice se orientovala vždy dobře, už jen proto, že její zesnulý muž se v ní pohyboval dlouhá staletí. Věděla, že tohle je konečná záminka lidí, která dokáže vyvolat válku.
Obrovská záminka, kterou není možné ignorovat.

Král Círdan

Bez dalších slov, aniž by ve tváři dal cokoliv znát, nahlédl do deníků a začetl se. Nechtěl svého hosta nijak urazit, ale potřeboval zjistit vše, co bylo možné a to teď a tady, dokud mají alespoň ještě těch několik chvil k dobru.
Četl dlouho a pozorně. Deníky obsahující poznatky o bájném stvoření, teorie o jeho dosavadním životě, pokroky i citu, který ty dva nečekaně spojil. Až na samém závěru té zpovědi zavřel král své opálové oči.
Tak takhle to bylo… Ach, příteli, to je vážné. Kde jsi, když tě potřebuji? Pověz, co mám říct Radě, až se budou ptát? Jakoby snad doopravdy mohl dočkat odpovědí.

Když oči opět otevřel, vstal, přešel i s deníky ke krbu a vhodil je do ohně. Aniž by se k dámě otočil pak tiše a rozhodně řekl: „Nikdy nic takového neexistovalo.“ Byly to důležité poznatky, ale nesměl dopustit, aby zůstaly zachovány, kdyby se snad dostaly do nepovolaných rukou… Nechtěl ani domýšlet možné následky.

Otočil se, došel se zpět usadit a na Faiovu matku pohlédl vážně a hluboce.
„Mám nyní jen dvě možnosti. Buď před Radou Starších vše zatajím s tím, že Faileon není k nalezení, ale pak budou trvat na důkladném prošetření a nemyslím, že odsouhlasí odložení vyšetřování až po válce. V takovém případě mágové ctihodného Fanyeraha nejspíše zjistí, stopy Drakovy přítomnosti a to bude považováno za jasný důkaz jeho viny,“ odmlčel se ponořen do myšlenek. V takovém případě by vše bylo na tom, že zradil svůj lid, protože si chlapce ponechal i přes výslovný zákaz.
„Nebo mohu přiznat svůj díl, zastat se Faileona, ale má pozice v nadcházející válce bude značně oslabena a stanu se víceméně figurkou Rady, dokud sám nebudu popraven za Vlastizradu.“ Zradit přítele, či se obětovat?
„Což pokud učiním, Rada nebude efektivní ve vedení války a může to znamenat i prohru celé Versutie a nedozírné následky pro celý známý svět.“ Láska je jistě úžasná věc, Faileone, ale opravdu ta tvá stojí všechny životy, které tím zmaříš?
Ve válce totiž Fín přebírá odpovědnost a má právo veta ve všech rozhodnutích, která by Rada učinila bez jeho přítomnosti. Členové Rady se stávají pouze rádci a veškerou vládnoucí moc má král. Bohužel… Pokud by byl král obviněn z něčeho takového jako Vlastizrada neměl by tím pádem, kdo vládnout, protože uskutečnit volbu nového krále narychlo nepřicházelo mezi elfy v úvahu, vládla by tedy Rada a ti než se na něčem shodnou už by také mohlo být po válce…
„Je vám jasné, jak jedině mohu rozhodnout, že?“

Nivillis Gelimach

„Tyto informace nikdy nebudou vyzrazeny, máte mé slovo.“
Přesto chtěla Nivillis Gelimach, aby král znal všechny okolnosti Faileonova chování a tak se i stalo. Na jeho vážná slova však kývla, jistě že to věděla.
„Jsem si jistá, že můj syn by vaše rozhodnutí pochopil a neměl by vám ho za zlé. Vždy vám důvěřoval a jistě by jednal stejně. Pokud mohu soudit, válka je nyní přednější.“
I když jí tyto slova bolela a bodala na srdci, znamenala, že souhlasí s předhozením syna mágům a souzením za velezradu, copak mohla chtít, aby se pro něj král obětoval a způsobil tak patovou situaci, v elfí říši? To nebylo možné. Ale nepřála si, ani aby její nejstarší syn byl popraven, to bylo samozřejmé.
„Stále věřím, že se můj syn brzy vrátí, a radě vše vysvětlí osobně. Zbývá mu ještě několik dní jeho vyhoštění. Jestli neztratil zdravý rozum… bude dbát své povinnosti na návrat do své funkce. Není vinen z velezrady, jen…z hloupé lásky a touhy chránit, která však přišla v ten nejnevhodnější okamžik. Nejsem žádný politik a mé slovo mezi nimi nemá žádnou váhu Vaše Výsosti, ale i prostá žena jako já ví, že lidé toužili po válce už mnoho let. A konečně nalezli důvod. Pokud byste mohl své konečné rozhodnutí a kroky s ním spojené nějak… odložit na těch pár dní….“
Věděla, že žádá hodně, i to, že jí nebude vyhověno, ale jako matka to žádat musela pro svého syna. Věřila ve Faileonovu čest pro povinnost i jeho návrat. Určitě nemůže tušit, co se zde rozpoutalo, zatím co je pryč.

Král Círdan

Král neměl daleko k povzdechnutí, ale zadržel všechny projevy únavy, neb musel zůstat silným vládcem i v tak těžké chvíli, jaká nyní nastala.
„Má tedy ještě dva dny,“ rozhodl. Tehdy vyprší lhůta jeho vyhnanství. „Pokud ovšem třetího dnes nepředstoupí před Radu on, budu tak nucen učinit já.“ S těmi slovy vstal a věnoval jí krátké vlídné pousmání.
„Věřím, že Faileonovy pohnutky byly přesně takové, jaké psal v denících a jaké hájíte. Ale kdyby býval měl ve mne tolik důvěry, kolik jsem prokázal já jemu, mohla být nyní naše výchozí mnohem lepší,“ nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát, „můžeme milovat a činit kroky ve jménu lásky, ale musíme být připraveni i nést následky svých činů. Pokud by přeci jen došlo na souzení z velezrady, odložím jeho rozsudek do konce války a pak se Faileona zastanu, neb na tom sám nesu část viny. Ale nemohu obětovat celý náš lid, pro lidskou chamtivost a nadutost, která nám jak už to tak bývá, stojí opět v cestě.“
Nabídl dámě své pohostinství, ale nebránil jí odmítnout, pakliže chtěla raději čekat na synův návrat v pohodlí domova.
Řád světa se nyní, po dvou stech letech, zdá se opět změní…
A to buď v kladném, nebo opačném slova smyslu.

4.90244
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (41 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 2
Rodiče mě ještě ten den chtěli vidět, ale když viděli, že mám v pokoji...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Snad nikdy tak dlouho nemlčel, když byl v něčí společnosti. Nepromluvil od...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Záchrana 4. KAPITOLA           ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Mlýn 5. KAPITOLA Noc z 23. dne na 24. den měsíce Páleň 468. roku...