Po, 15/06/2015 - 10:12
15

Zdržení

Cassius

Věděl jsem, že to nemyslel zle. Pro něho musela být má rychlá změna ještě víc matoucí než pro mne samotného.
Když jsem oddálil svou tvář od jeho rtů, abych mu viděl do obličeje a spatřil ty vrásky na jeho čele, chtěl jsem jako malé zvídavé dítě mu po nich přejet prstem a poznamenat něco o tom, že mu krabaté čelo nesluší. On mne ale záhy pevně objal, zatlačil zpět do postele a políbil tak vášnivě, že se mé srdce najednou zase rychle rozbušilo. Bylo až šokující, jak málo mi stačilo ke vzrušení. Jeho paže byly silné a já přijímal to obětí, jako posilující lék.
Dával jím jasně najevo, že už ani jeden z nás není dospívající chlapec, nebo mladý muž, který prožívá své první zaláskování. Ne… My už byli muži se vším všudy. Každý trochu jiný, ale dokud jsme patřili k sobě, byli jsme úplní.

Vychutnával jsem si tu chvíli, plnými doušky a v duchu přitakával všem jeho slovům. Že nesmíme lhát, že jsem jen jeho a on zase jenom můj, že poletíme domů…
Ale to jsem musel potvrdit i nahlas.
Myslím, že jsme byli oba připraveni se milovat. Tam… v té jedinečné chvíli. Po prožitém stresu a dvoudenním “odloučení“, ale pravda byla, že ani jeden z nás nebyl plně při síle. Ještě chvíli jsme si užívali vzájemné blízkosti a pak jsme museli vstát. Uvařil jsem nám vydatný oběd. Chuťově se sice Dismeriině práci rovnat nemohl, ale jedlé to bylo a my se potřebovali posilnit.

Po jídle jsem našel Faileonovi něco vhodného k jeho postavení v rodné říši a sám si do uzlíku sbalil tu stříbrnou róbu, z prvního dne zde. Další nevýhoda, kterou jsem oproti ostatním plnohodnotným drakům měl, spočívala v tom, že jsem se nedokázal proměnit i s oblečením. Proto jsem potřeboval, aby mi Fai róbu vzal takto zabalenou. Ještě jsem mu našel cestovní plášť, aby ho vítr na mém hřbetě úplně nezrampouchovatěl, a pak už jsme jen všude všechno pozavírali, já se svlékl, vyšel do mrazivého počasí tam venku, které jsem nikdy neměl úplně rád, zastavil se uprostřed plošiny zavřel oči a hledal v sobě potřebnou sílu…

Neměl jsem ještě příliš zkušeností, abych své síly přesně odhadl, ale měl jsem za to, že jednu kompletní přeměnu bych zvládnout měl.
Bylo to úplně poprvé, co jsem se do ní pouštěl zcela při smyslech a cíleně s klidem v srdci i duši. Smířen s tím kdo a co jsem.
Mé tělo obklopila zlatá záře, ve které roztávaly pomalu se z nebe snášející sněhové vločky a ta záře sílila, jak se mé tělo začalo pomalu měnit.
Magie mi jako krev proudila žilami. Cítil jsem ji v každém nervu svého těla. Ve své duši jsem nalezl svou dračí podstatu a došel ke konečnému splynutí s ní.

Netrvalo to dlouho. Záře odezněla a já byl opět tím velikým šupinatým majestátním tvorem, který sem Faileona přinesl. Otočil jsem k němu svou velikou hlavu a zazubil se. Byl čas nasednout a vrátit se, přesně jak řekl…

Faileon

Byl opravdu majestátní. Chvíli jsem si ho na té plošině jen prohlížel, okouzlen jeho krásou, než jsem tedy vyskočil na jeho hřbet a pohodlněji se usadil. Let mi nevadil, už posledně to bylo velmi opojné, až na tu zimu. Proto jsem si užíval i tento. Cassius letěl pomaleji a mnohem níže než poprvé, mohl jsem si tak vychutnat krajinu z této výšky, která se rozprostírala pod námi. Několikrát jsem za letu pohladil jeho šupiny, i když jsem si nebyl jistý, zda to vůbec může cítit. Měl jsem ale potřebu to udělat. Několikrát jsem se i musel přikrčit leknutím, když Cassius uhnul na poslední chvíli před nějakým skalním převysem. Jak jsem mu za to toužil vynadat.
Když jsme dolétly pod hory a les se před námi již otevíral, ucítil jsem podivné napnutí Cassiových svalů, než jsme prudce ztratili výšku. Považoval jsem to za další jeho hru a tak jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti. Prudký průlet jehličnatými větvemi však nebyl zrovna příjemný a já začínal tušit, že je něco v nepořádku.

Měli jsme se pouze vrátit do hlavního elfského města. Chtěli jsme tak moc? Bylo to, co mi prolétlo hlavou, když má křídla začala slábnout v lámaném větru mezi skalisky.
Nezdržel jsem se, i když jsem si let užíval. Cítit vítr pod křídly a moci se oddávat pocitu svobody a volnosti bylo velmi opojné, ale i tak jsem držel jasný směr…
Možná to bylo tím, že jsem se víc unavil, když jsem při letu kopíroval terén a nemohl se nechat, jako tehdy, unášet vzdušnými proudy.
Ať to ale bylo čímkoliv, cítil jsem, jak mi docházejí síly a magie, ze které má přeměna čerpala, pomalu dochází…
To ne…
Začali jsme ztrácet výšku a klesat směrem k lesu.
Ještě chvilku, ještě alespoň chvilku…
Potřeboval jsem vydržet alespoň tak dlouho, abychom přistáli. Jen tolik…
Jenže nebylo kde. Všude samé stromy a já už nás nezvládl držet nad nimi.
Vstřebal jsem Faileonovu magii, abych ještě alespoň chvíli vydržel a lámal stromy před sebou, protože bych si jinak zranil křídla.

Kmeny od nás létaly do stran a padaly k zemi. Bolela mne jejich zkáza, ale měl jsem větší odpovědnost. Za Faie, za mír za svět…
V poslední vteřině před dopadem, jsem ho ze zad sundal tlapou, co nejjemněji ho pustil do malého jezírka a sám kam v kotrmelcích dopadl na jeho břeh, kde po mém ještě mohutném těle zůstala hluboká brázda v zemi mezi dalšími polámanými kmeny, až se s novou zlatavou vyprchávající září mé tělo změnilo zpět na lidské.

Byl jsem zraněný, s pohmožděninami a krvavými šrámy. Věděl jsem sice, že se časem zacelí a nebudu mít ani jizvy, ale v té první chvíli to bolelo a já jen ležel a svůj první bolestný pád rozdýchával.

Všiml jsem si hodně rychle, že něco není v pořádku. Lámání stromů a žádná snaha o to se jim vyhnout, to by Cassius neudělal, tak by neriskoval. Až když odčerpal mou magii, konečně jsem pochopil, co se děje. Neměl jsem mu ale jak mu v tomto pomoct.
Brzy jsem se ocitl ve vzduchu a pak jen viděl, jak padám. Naštěstí můj pád zbrzdilo lesní jezírko, takže jsem se vynořil mokrý jako myš a ještě prskal vodu. Tímhle mě dost překvapil. Rychle jsem ale doplaval ke břehu a vydrápal se z vody, abych k jeho tělu mohl doběhnout. Měl jsem o něj velký strach. Hned jsem si jeho tělo posbíral do své náruče a pevně ho objal. Naštěstí se mě osobně nic nestalo, právě díky jeho skvělé reakci na poslední chvíli. Nechtěl jsem ho ale vidět takhle trpět.
„Cassie…no tak, řekni něco, jsi v pořádku?“
Viděl jsem všechny jeho rány, a i když jsem podvědomě tušil, že se jako drak zahojí rychle, přesto to mé obavy nijak nezmírnilo. Odhrnul jsem mu vlasy z čela a přitiskl ho více na sebe.
„To nic, je to v pořádku…jsme pořádku.“

Nechtěl jsem, aby se z tohoto pádu nějak obviňoval. Ještě nejspíš nebyl připraven na takový let. Omyl jsem jeho tělo cípem svých mokrých šatů, abych ho trochu více probral. Dál už jsme naši cestu museli zvládnout pěšky.
Nevěděl jsem však, kde přesně se nacházíme, ale věřil jsem, že k hlavnímu městu nás zavedou cesty či vyšlapané stezky.

Dolehly ke mně spěšné kroky a vzápětí jsem ucítil, jak mě sevřel v náručí a položil si mou hlavu v kleku na svůj klín.
Otevřel jsem oči a omluvně se pousmál.
„Omlouvám se, Fai. Ještě neumím přesně odhadnout své síly…“ nadechl jsem se a trochu zakašlal, jak se mi vzduch vzpříčil v dýchací trubici. „Jsem v pořádku… A ty?“ zeptal jsem se pak raději.
Když mě ujistil, že je to v pořádku, nechal jsem ho ždímat na mně vodu ze svého oděvu, aby mi trochu omyl rány a se zavřenýma očima přijímal jeho něžné doteky a… Chtěl jsem říct teplo, ale nebylo to teplo, co jsem cítil. Bylo už chladno. Vítr byl mrazivý a my stále ještě úplně neopustili prostředí hor… Fai vylezl mokrý z chladného jezírka, byl notně prokřehlý a nemohl se zahřát svou magií, protože jsem mu jí vzal. Sice jsem ho původně na let zabalil do teplého pláště, ale ten mu byl nyní promočený a těžký spíš na obtíž, a hrozilo, že se nachladí…
Přemohl jsem trochu bolesti a s námahou se posadil. Mně chlad přímo nevadil, i když jsem byl nahý. Neměl jsem zimu rád, to je pravda, ale fyzicky mi neuškodil.
„Musíme najít nějaké obydlí, nebo provizorně zabrat nějakou jeskyni, kde se osušíš. Dnes už tě domů nedonesu a ty nesmíš onemocnět…“
Pokud elfové něčím neoplývali, byla to odolnost vůči různým nežádoucím vlivům, pokud je neměly jak odstranit třeba magií. Jejich těla byla silná, ale v tomhle ohledu poměrně křehká a já tu neměl kde načerpat síly…

Trochu jsem ho musel pokárat, za to, že přecenil své síly a málem sobě i mě ublížil. Ale popravdě jsem byl rád, že to tak dopadlo, že dokázal i při tom všem nás oba dostat trochu krkolomně na zem.
„Hlavně se musíš obléct.“
Rozhlédl jsem se po vaku, který jsem držel, ale naštěstí v jezeře neskončil, zachytil se na nejbližší větvi, ještě stále stojícího, i když ohnutého, stromu. Musel jsem tedy Cassia na chvíli opustit, aby se mi podařilo vak s jeho oděvem setřást dolů a hned jsem mu ho přinesl.
Bylo opravdu chladno a já byl promočený na kost. Normálně bych se hřál magií, ale nyní jsem už žádnou neměl a chlad jsem pociťoval dost silně. Elfové nikdy nebývali nemocní. Díky své magii o sáé těla pečovali a dožívali se vysokého věku. Ale pokud již magii ve stáří vyčerpali, chřadli velmi rychle. A přesně tak jsem se nyní cítil i já, proto jsem proti jeho návrhu, najít si obydlí a zahřát se nic nenamítal.
Jen jsem si nebyl jistý, zda tady, blízko hor vůbec něco takového existuje. Napadl mě však spásný nápad.
„Musí být poblíž nějaké staré myslivecké chaty, vím, že u hor se nějaké vyskytovaly, snad se nám podaří nějakou najít.“

„Není mi zima,“ oponoval jsem hned. Z nás dvou já nebyl ten, koho chlad přímo ohrožoval. Tohle jsem nedomyslel, promiň mi, Fai…
Sledoval jsem jak je promočený a prokřehlý. Pokoušel se zahřát své tělo alespoň tak, že setřásl vak z větví. Nebránil jsem mu. Přesto, že bych to mohl při větší snaze udělat sám, on nesměl prochladnout.
Rány se mi pomalu zatahovaly a já přiměl své rozbolavělé tělo k tomu, abych se oblékl. Sice jsem původně chtěl svůj slavnostní šat vytáhnout až při předstoupení před elfského krále, ale nyní mi nezbývalo, než s povděkem přijmout Faileonovu snahu, zvednout se, obléknout a přikývnout mu.
„Dobrá, najdeme tedy některou z nich.“ Nemínil jsem váhat, jestli se nám to podaří či nikoliv. My ji musíme najít! To bylo jediné, na čem v tí chvíli záleželo. Tedy do okamžiku, kdy jsem ucítil magii a zarazil se v půli kýženého pohybu, kdy už jsem chtěl s ním po boku vyrazit a vnořit se do hlubokých jehličnatých lesů.

Drželi se dál, mimo náš dohled. Jejich ochranná kouzla romazávala magickou stopu, takže jsem sice cítil jejich přítomnost, ale nemohl je přesně lokalizovat.
Fai musel být z mé náhlé ostražitosti notně překvapený. Ani já si nebyl úplně jistý co má, nebo může přijít.

„Něco je špatně…“ hlesl jsem, alespoň z části v pokusu o vysvětlení, „nejsme tu sami.“ Jakoby to snad říkalo úplně vše. Takový nesmysl!

Z nebe se na nás náhle snesla velká těžká síť a srazila nás k zemi. Nebyla tvořena magií, nešlo ji pohltit, šlo o skutečnou síť z pevných lan zatíženou kameny. Pak se z lesa vyřítilo pět jezdců na koních, kteří nás obklíčili. Mířili na nás kopími, luky a šípy. Drželi se na dostřel, ale nepřijeli blíž. Měli kápě a šátky přes tváře, jako banditi a mě srdce zběsile tlouklo v hrudi strachem o Faileona. My potřebovali do tepla klidu a bezpečí a ne bojovat. Neměli jsme na to dost sil ani zkušeností. Byli jsme neozbrojení a já neměl sílu se přeměnit. I když jsem viděl jejich aury, byli moc daleko na to, abych je vstřebal.
Ale zato jsme je slyšeli mluvit:

„Co teď? Který z nich to je?“ pronesl jeden z nich směrem k jejich pravděpodobnému vůdci.
„Tak je zabijeme oba a bude to.“ Řekl někdo mladší. Na jeho hlase i očích byla znát horkokrevnost, ale i strach podobný tomu mému.
„To nejde, musíme tu bestii získat živou!“ odsekl mladému jejich vůdce.

Bestii? To jako mě? I když vím, že tohle bývá první reakce na mou maličkost, vždycky to trochu bolí.

„Tak který z vás dvou je ten drak, co neumí létat?!“ zahřměla otázka velitele silou hromu. Neměl nijak zvlášť hluboký hlas, ale rázný přísný a chladný, to ano.
„Jde nám jen o něj, ale pokud budeme muset, donutíme ho se ukázat silou!“ pohrozil nám bez sebemenšího zachvění v hlase.

Byl jsem rád, že se Cassius přeci jen oblékl. Sice zde jistě nebyla oblast příliš obydlená, ale potkat nějakého lovčího, či vesničany na houbách, pokud by mě doprovázel nahý chlapec by asi nebudilo zrovna dobrou pozornost. Navíc… my nesměli prakticky budit žádnou pozornost. Bylo to příliš nebezpečné. Už jsem chtěl Cassia popohnat, zima mi lezla pod mokré oblečení a já si třel prokřehlé ruce. Neměl jsem rád zimu, ani ledovou vodu, ale nedával jsem to Cassiovi za vinu. Naopak mi tím prakticky zachránil život, protože prudký pád do větví bych na rozdíl od něj nemusel přežít. Mé rány se nehojily tak rychle.
Když jsem ale viděl, jak Cassius celý ztuhnul, sám jsem se rozhlédl. Neviděl jsem však nic, co by bylo v nepořádku. Dokonce jsem ani nic neslyšel. Přesto jsem zůstal tichý a pozorně sledoval okolí, dokonce i Cassiovy reakce, abych dokázal určit, odkud přijde případný útok či nebezpečí. Zbraň jsem však žádnou sebou neměl, proto jsem byl nucen použít to první, co jsem měl po ruce, což byla ulomená větev stromu.

Než jsem ale po ní stačil sáhnout, zaslechl jsem tiché svištění a pak nás oba přimáčkla k zemi těžká síť. V tu chvíli jsem dobře věděl, že je zle. Chyceni jako zvířata, bezbranní a unavení jsme nebyli žádní soupeři. Zprvu jsem nepoznával nikoho z jezdců. Jak by na naší stopu přišla banda lupičů… Nedávalo smysl. Až když promluvili, jsem pochopil, že je nejspíše někdo najal, protože nedokázali rozeznat draka. Natáhl jsem ruku ke Cassiovi, v tu chvíli jsem musel jednat impulsivně. Chtěli ho živého, mohl přežít, mohl zase načerpat energii a případně utéct. Byla to jen krátká chvíle, kdy jsem na Cassia přes oka sítě pohlédl a doufal, že mi nebude odporovat. Pak jsem se otočil na dané lupiče.

„Jak si dovolujete takto jednat s velvyslancem Versutie? Kdo té vaší nevzdělané sebrance velí, kdo vás poslal? Jsem sinis Faileon Nuevi Nis’arlan-Sarh a požaduji okamžité propuštění a jednání s vašim velitelem. Netušíte, co činíte. Za napadení velvyslance vás může stihnout krutý trest.“

Můj hlas zněl klidně, ale tón byl neúprosný. Nevyhrožoval jsem, nikoliv. Jen jsem jim sděloval fakta. Ale udržet si v takové situaci klidný rozum bylo nesmírně těžké. Měl jsem velký strach o Cassia. Svou totožnost jsem přeci jen mohl dokázat pečetním prstenem s naším erbem. Měl jsem však pocit, že zde mi mé postavení, ani šlechtický původ příliš nepomůžou. Cassia chtěli živého, a já nemohl dopustit, aby ho více mučili, či děsili pokusy o další proměnu, které jistě nebyl nyní schopen.

Ohlédl jsem se po svém milenci a naše oči se střetly. Jeho tvář rámovaná hranatými oky z těžkého lana sítě byla prochladlá a mě bodlo u srdce.
Co teď? Přemýšlel jsem horečně.
Fai to ale vzal na svá bedra a promluvil k nim. Sice jsem neměl úplně dojem, že zvolil nejlepší slova, ale popravdě, co my mohli teď dělat? Pokud bych se nevztyčil do celé své výše a nepřiznal se ke svému původu.
Samozřejmě že bych to měl udělat. Řekl jsem, že jsem na to připraven. Měl bych to říct a stát si zatím, ochránit svého elfa. Měl bych…
Ale Falraen mi před časem říkal, že bych měl nechat mluvit zkušenějšího, pokud já sám nejsem dost zběhlý v takových věcech. A má paměť si někdy umí vybrat zajímavé chvíle, kdy se připomenout.

Mezi našimi vězniteli to trochu zašumělo. Podívali se jeden po druhém a jediný, kdo zůstal očima viset na nás dvou, byl jejich vůdce.
Ten, který záhy sám promluvil: „Nazývat nás nevzdělanými není příliš moudré.“
Po těch slovech se někteří z jejich řad uchechtli. Příliš jsem nerozuměl a snažil se to pochopit.
„Kupříkladu víme, že sinis Faileon Nis’arlan-Sarh již není vyslancem Versutie. I když titul šlechtice mu samozřejmě náleží dál…“
S tím sejmul muž z hlavy kápi i šátek a odhalil tak elfskou tvář s hnědými vlasy spadajícími na jeho mužná ramena.
„Jsem Tresilien Onori Falwik Gur’moleh. Pokud chcete s někým jednat, pak jednejte se mnou, ale naším cílem ani záměrem mágské Rady Karkanoile nejste Vy. Pouze on!“ Ukázal prstem na mě. Logicky jim došlo, že pokud Fai je vyslanec, pak drakem musím být já. Možná by mě mohli poznat podle aury, ale ta byla teď tak slabá, že si nejspíš do teď nebyli jisti.
„Vylezte z té sítě a vzdalte se, nebo zde skončí pouť vás obou!“ Pokud Faileon svá slova jako výhrůžku nemyslel, tenhle muž už ano.

Podíval jsem se na Faie, nadechl se a upokojil pomalu a obtížně své poplašené nitro. Ne… Nemůžu dovolit, aby ti ublížili…
Kývl jsem mu na souhlas a pak i směrem k nim.
„Jen jdi. Postarám se o sebe. Musíš do bezpečí…“

Mířili na nás svými luky, a i když nedali žádné časově omezené ultimátum, nebylo pochyb, že náš čas na rozhodnutí se krátí. Ruce mi svrběly. Chtěl jsem ho sevřít v náručí. Políbit na rty. Ale tady by se to nehodilo.
Potřeboval bych, aby přišli blíž… Kdyby udělali jen ještě pár kroků k nám, mohl bych vysát jejich magii a nakrmit se s ní. Pak bych ji mohl využít v náš prospěch a oni by nezmohli zhola nic…
Jenže zatím to vůbec nevypadalo, jakoby se chtěli přiblížit. Působili dojmem znalců, kteří přesně vědí, co dělají a to mě tak trochu děsilo. Tady přece neskončím, no ne? Tady a takhle… Po tom všem co se stalo, po tom, co jsem viděl…

Když se muž konečně odmaskoval, už jsem měl konečně jistotu, s kým jednám. I když jsem jeho tvář neznal a jeho jméno mi bylo sotva povědomé, věřil jsem, že mluví pravdu. Jeho oči nelhaly. Věděl moc dobře, co dělá. To, že jsem přišel o post velvyslance, jsem mohl očekávat, nijak mě to nepřekvapilo, ale právě nyní by mi tento post byl snad i k užitku. Jen jsem pevně sevřel rty, aby se z nich nevydralo nějaké sprosté slovo. Dobře jsem si uvědomoval, že nejsem zrovna ve výhodné pozici. Pokud ty muže poslal Rady Mágů, mohl jsem věřit, že Cassiovi neublíží. Tedy spíše… že ho nezabijí, dokud jeho existenci neprozkoumají. A právě tato možnost “zkoumání“ mě poměrně děsila. Nehodlal jsem jim dovolit, aby mého dráčka jen tak odvedli.
Jasně jsem zvedl ruce v obraném gestu a opravdu se s pomocí jednoho z mužů, kteří síť na mé straně nadzvedli ven vysoukal. Nejspíš by to vypadalo, že chci odejít, ale to jsem rozhodně neměl v plánu.

„Ten drak náleží mě. Je pod mou ochranou. Nemáte právo s ním takto jednat, je to bájný, posvátný tvor, ne lovná zvěř! Pokud si ho rada v Karkanoile žádá, stačilo říci. Nebylo třeba takového hrubého chování. Velmi rád vás i s drakem do města mágů doprovodím, pokud na tom tedy trváte. Ale nikam nehodlám odejít. Ve vašich rukou tak vzácné stvoření nenechám.“

Samozřejmě jsem tušil, že to tito elfové vysláni zajmout draka nepovolí. Nyní jsem začal chápat, že Cassiova přeměna tehdy nezůstala utajena a že mě nejspíš vinní z jeho…zadržování, krádeže či podobných věcí. Přesto jsem však na muže před sebou už trochu zvýšil hlas, abych jasně dal najevo své rozčarování. Dobře jsem si prohlédl i rozmístění ostatních elfů. Ale i kdybych se pokusil dát Cassiovi náskok k útěku, nemělo by to žádný smysl. Bez magie i beze zbraně jsem nebyl pro dobře ozbrojené a zjevně i cvičené muže žádným soupeřem.

Fai nedal pohledem ani ničím jiným znát, zda má slova reflektoval. Ale když zdvihl ruce v gestu rezignace, zabolelo to. Ano, žádal jsem to po něm, já vím, jenže on byl vždycky ten hrdý elf a mě bolelo vidět ho, jak se vzdává další věci, která k němu prostě neodmyslitelně patří. Nejdříve post velvyslance, pak Akrusti, přítel a teď…. Bezmoc mne sžírala zevnitř. Chtěl jsem něco udělat. Cokoliv! Má lidská krev mne k tomu vybízela. Ale muž, který přišel, aby nadzdvihl síť, měl jen málo magie. Mohl bych ji vstřebat, jenže co by pak udělali oni? Co kdyby Faileona zabili? To nemůžu riskovat…
Nezbývalo mi než, potupně čekat co bude dál a zase nechat vše na něm. Až jsem se styděl sám za sebe.
Mé srdce se sevřelo, úzkostí a zachvělo dojetím, když zmínil, že náležím jemu. Fai… Věděl jsem, že na takové věci doopravdy není vhodná chvíle, ale byl jsem příliš bezradný.

Mág – velitel Tresilien Gur’moleh propaloval Faileona nesmlouvavým pohledem.
„Draci od pradávna balancovali na pomezí mezi posvátnými tvory a lovnou zvěří. Ponechte rozhodnutí, kam spadá váš…,“ ušklíbl se, „společník, na někom více kompetentním, než jste vy sám.“ Kývl hlavou a muž, který pomáhal Faiovi ze sítě a nyní stál za ním, mu přiložil zubaté ostří své dýky ke krku, přidržel si ho a natiskl se na jeho záda.

Fai! Prudce jsem vstal. Stále ještě v síti, ale vstal…

„A ty se nehýbej bájné stvoření, nebo tvůj “majitel“, jak se nazývá, zemře.“ Promluvil velitel ke mně. O nic magického se ale zatím stále nepokoušel.

Co teď?
Ano, mohl bych si vzít magii toho nejbližšího z elfů, ale co potom? Co kdyby Faie podřízl dřív, než bych cokoliv stihl?
Srdce mi bušilo o překot v sevřené hrudi.
Tohle se nemělo stát…
Jenže když už se stalo, jak z toho ven?

Esquilien

Vyrazil z Karkanoile jako o život. Přítomnost draka a jeho magická stopa to bylo něco, o čem byl přesvědčený, že nedokáže zůstat nepovšimnuto. Na druhé straně drak mohl létat tak vysoko, že mohlo být obtížné ji zachytit a Es sám neměl tušení, kam mohli letět. Na druhé straně na rozdíl od ostatních hledajících, on věděl přesně, koho hledá a jak je “cítit“ Faileonova i Cassiova aura, při jejich plné síle i slabší. Poznal by je ihned, jak by na jejich stopu narazil…

Jel dva dny k okraji hor, aby se pokusil najít místo, kudy do nich vletěli. Kryl před zraky nechtěných očí i mágů jak mu jen jeho znalosti a síly dovolovaly. Už si je stačil obnovit a byl plně připraven. Jestli i na setkání s těmi dvěma? To nevěděl. Ale jistý si byl tím, že něco učinit musí, jinak ho bude Faileon mít po tom všem i za zrádce a to by, byla poslední rána, kterou by jeho nitro sneslo. Ta kapka do poháru únosnosti, která již beztak málem přetéká…

A pak je uviděl, když zdvihl zrak k nebesům, uhánějící vzduchem směrem z hor. Letěli nízko a připadalo mu, že mají asi potíže. Klesali a stromy se lámaly pod drahou jejich letu.
„Jeď!“ Pobídl svého koně a vydal se za nimi co mu síly a polom dovolovali.
Jste snad úplně šílení, či co?! Zlobil se na ně. Jakoby nestačilo, v jakém postavení se teď ocitli…

Hnal svého koně až k jezeru, na jehož jednom břehu teď vězela v hustém porostu hluboká brázda polomu, který drak způsobil svým dopadem. Uviděl muže, ne okřídlené stvoření. To mu napovědělo, že ten stříbrovlasý klučina zřejmě vyplýtval své síly.
A když uviděl, že jsou vlastně teď s Faiem skoro zajatci…

Prudce koně zastavil a kouzly zesílil svůj hlas: „Tak dost!“
Stejně jako Faileona a draka, poznal bezpečně i Tresiliena a věděl, že jeho dlouholetý rival pozná jeho.

„Pozdě přicházíš, příteli, drak je již v našem zajetí.“ Neotočil se na Ese, což byla hrubá nezdvořilost, ale kdo by dodržoval etiketu, když má v zajetí draka a potřebuje si udržet veškerou ostražitost?

Esquilien se pro sebe ušklíbl. Něco takového ho nemohlo vyvést z míry. Samozřejmě, že ho šokovalo, vidět Faileona s Cassiem takhle, ale jeho mysl konečně schopná nechat minulost minulostí se upřela na jiný aspekt tohoto problému a nepanikařila.
„Ve vašem zajetí? To si opravdu tak moc věříš, že se necháš opíjet svou představivostí? Domníváš se, že takto vypadá drak v zajetí?!“ Pronesl zvučným hlasem a vykročil jejich směrem. Obočí mu šikmo trčilo do čela, jak nebezpečný byl pohled jeho vážných všehoschopných očí.

Tresilien ale výraz svého soka neviděl a ani ho nezajímal. Povědomost o tom, kde se nachází, si zdatně držel díky magickému cítění a zvuku kroků a jeho hlasu.
„Nemá už žádnou sílu, aby nám mohl vzdorovat. A nemůže si ani vzít tu naši, protože jinak jeho společník zemře. A jemu na něm záleží, jinak by ho při svém pádu neshodil do jezera. Půjde s námi do Karkanoile dobrovolně, že?“ Nehezky se usmíval a se svou otázkou se otočil přímo na stříbrovlasého mladíka.

Cassius

Do mého zorného pole se dostal další jezdec, který když seskočil z koně, mé oči se rozšířiliy Co ten tu dělá? Samozřejmě, že mě nic hezkého nenapadalo. Proč přijel? Taky mě chce zajmut? Zabít, za to co jsem mu udělal? A za co z toho? Že jsem mu vzal Faie, nebo že jsem ho nechal žít?
Pamatoval jsem si hloubku jeho citů, bolest, hraničící se sebedestruktivními sklony. Když pochopil, že Faileona ztratil a hleděl mi do očí, zůstával odevzdaný čekaje na nevyhnutelnou smrt, kterou jsem mu nemohl dopřát. Nemohl jsem ho zabít, když jsem viděl, že to co učinil, bylo ze stejného citu, z kterého já na něj zaútočil. Ublížili jsme si navzájem, mezi námi nebyl žádný dluh. Nechal jsem ho žít. Nebyl to zlý muž. Byl k Faiovi něžný, i když si to vynutil. Nikdy bychom si s Esquilienem nemohli rozumět, ale jeho právo na život jsem respektoval.
Jenže teď byl zde a já si nemohl být jistý, že cítí totéž. Že bude respektovat to mé…
Díval jsem se mu zpříma do očí, ale jejich rozhovor šel víceméně mimo mě, dokud se na mě vůdce zajatců neotočil s přímou otázkou.

Dobrovolně… Narovnal jsem se a vzdoroval vězniteli pohledem.
„Pokud si někdo dovolí vydíráním žádat spolupráci, nemůže být o dobrovolnosti žádného slova.“ Srdce mi v hrudi bilo na poplach. Hlásné trouby oznamující nebezpečí zněly v uších silou chladného větru pročesávajícího koruny doposud stojících stromů v našem okolí.
Ale já neustoupil…

Esquilien

Po odpovědi Faileonova milence se úškelebek na jeho rtech pouze víc rozšířil. Bolela ho ta slova, připomínající mu jeho vlastní zločin, ale on nikdy nečinil nic, čehož následky nebyl ochoten nést. Proto ho nemohla rozhodit.
„Jako ten, který draka objevil jako první ještě ve Versutii mám na ně oba větší nárok, nežli ty, Tresiliene. Daruj mi je,“ vyzval ho.
„Odmítneš-li toto, věřím, že moji výzvu k souboji již ne.“ Na Faileona se přitom nepodíval ani koutkem oka. Byl připraven nechat minulost za sebou, ale teď by ho pohled na něj ještě možná příliš bolel a on nechtěl riskovat víc než nezbytně.

Tresilien

Tresilienův výraz ztuhl po drakových slovech. A na svého soka se otočil již značně rozladěn, což dokazovaly jiskry v jeho očích. Výzvu k magickému souboji na jejich úrovni již nešlo odmítnout. Pokud by tak učinil, ztratil by víc, než mohl získat přivedením draka. Svou vážnost, důvěryhodnost a postavení.
Sesedl z koně a postavil se Esquilienovi čelem.
„Budiž tedy, přeješ-li si skoncovat se svým životem již dnes, nebudu ti stát v cestě!“

Esquilien

Nečekal již na nic. Jeho zrak zastřela magie. Rozpřáhl ruce sbíraje a podmaňuje si veškerý oheň z okolí, i ten, který se ukrýval v Tresilienově těle.

Tresilien

Ucítil, jak se Es pokouší dotknout žáru jeho nitra, vztáhl ruku před sebe a zvrátil tok té síly od sebe. Sběr a akumulaci živlu z okolí však nechal být. Věděl, že oheň je Esovou pravou podstatou, proto proti němu musel využít nejlépe vodní živel. A jezero bylo nedaleko.
Šeptal slova kouzla. Vody v jezeře přibývalo a začala se rozlévat do okolí ze svých břehů.

Koně nepokojně zaržáli a ti, které nikdo nedržel odběhl dál do lesa.

Esqulien

Bylo logické použít proti ohni vodu, ale Ese to rozhodit nemohlo. Namísto plamene ve svých rukou využil oheň pouze coby žár. Žár tak veliký, že se voda dosahující pomalu téměř k jeho nohám odpařovala a měnila v páru, která zahalila okolí i oba bojující…

Tresilien

Zaklel pouze v duchu. Nechal vodu vodou a povolal vítr, aby pár rozfoukal, ale to už se stalo, něco co nečekal…

Cassius

Nemohl jsem tomu uvěřit. Tomu jak si Faiův bývalý milenec žádal, našeho vydání.
Proč? Nešlo mi to pochopit. Ne úplně.
O co se snaží? Ptal jsme se sám sebe a ohlédl se na Faileona.

Když ale začali bojovat a vzduch se nasytil jejich magií, pochopil jsem, že tohle je naše příležitost.
Naši věznitelé sledovali počínající souboj. Pro mágy bylo něco takového jako veliká událost. Ztratili svou přirozenou ostražitost a tak jsem si vzal magii toho nejbližšího.
Nebylo to mnoho síly, ale stačila k tomu, abych rozpustil síť, která mi bránila v pohybu, a jemu vytrhl z ruky nůž.
Zahalila nás pára a já ho spoutal magickými provazy.
Krátce jsem Faie objal svými pažemi a motýlím dotekem otřel své rty o jeho. Vysušil jsem mu šat a věnoval alespoň tolik zdraví, abych odčinil to namočení.

Cítil jsem ty ostatní, a když jsem svého milého pustil, došel jsem si pro jejich sílu. Jejich šipky jsem odrazil jakoby nic a než se nadáli, popadali z koní jako hrušky spoutaní a bezmocní. Koně utekli a i oba bojující, konečně pocítili moji přítomnost, když jsem si vzal Tresilienovu magii. A mé oči planoucí tekutým zlatem, které teď neznaly soucit, se opět setkaly s jeho.
V očích mága jsem spatřil strach a ještě víc, když se i jeho tělo svezlo bezvládné spoutané k zemi. Mohl bych je zabít třeba všechny v té chvíli, ale to já nechtěl.
Podíval jsem se na Esquiliena němě se ptající: Jsi přítel, či nepřítel?

Esquilien

Bylo po souboji ještě dřív, než pořádně začal. Stál tam, díval se do drakových očí a necítil nic. Jen smíření. Udělal, co bylo v jeho silách. Dál už… To nebyla jeho věc. Asi i proto, že potřeboval teď spíše samotu.
„Měli byste si pospíšit. Lidská část mágské komunity, chce draka pro sebe a lidského krále. Ta elfská ho chce zkoumat a spoutat jako Zřídlo. Půjdou po vás na obou stranách. Paní rodu Sarh už o vás ví a jistě nebude sama. Ta zpráva proletí zemí jako šíp a zasáhne všechny. Neexistuje pro vás bezpečné místo. Zvlášť pokud, bude válka…“ Předal alespoň to málo ze vzkazu, který předat mohl, a přitom ani jedinkrát nepohlédl na Faileona ani k němu osobně nepromluvil. Teprve zde, se měly jejich cesty konečně rozdělit…

Faileon

Jasně jsem poznal, že mé vyjednávání nemá žádnou cenu. Tyto muže jsem nemohl nijak přesvědčit. Ocitl jsem se ve velmi špatné situaci a stal se něčím jako rukojmím k tomu, aby Cassia donutili k poslušnosti. To mě na dané situaci rozčilovalo nejvíce a bylo to jasně vidět na mém mračení. Nelíbilo se mi, že ohrožují můj život, ani že díky mně měli páku na Cassia. Celá situace se stala dost nepřehlednou a já uvažoval, jak se z ní dostat oba živý, když jsem zaslechl ten známý hlas a celý jsem ztuhnul. Chvíli jsem si nebyl jistý, zda s nimi Esquilien spolupracuje. Ale jak se zdálo, spíše nás hájil, což mě udivilo. Jeho snaha se do toho plést, nerozuměl jsem, proč to dělá, po tom všem… Snažil jsem se mu naznačit, aby něco takového nedělal, aby neriskoval i svůj život. Nechtěl jsem, aby se do našich problémů zaplétal i on. Esquilien se na mě ale za celou dobu ani nepodíval a to mě rozčilovalo, i když jsem dokázal pochopit, jeho důvod proč se mnou nechtěl zkřížit pohled.
Když se oba mágové dali do souboje, přišlo mi, že je to celé nahrané. Esquilien přece musel vědět, co Cassius dovede, jak rychle umí odčerpat každému magii, sám to tu noc zažil. Nebyl jsem si jist, jestli Esquilien vyvolal celý konflikt a souboj právě kvůli tomu. Byl snad tak bláhový, že by kvůli tomu riskoval vlastní zranění nebo život?

Než jsem stačil na Cassia pohlédnout a dát mu nějaké znamení, že je čas, začal už sám jednat. Neustále mě dokázal překvapovat. Když mi přinesl obětí a trochu tepla, spokojeně jsem vydechl, musel cítit, jak se mi ulevilo, protože jsem měl o něj obrovský strach. Ale jakmile získal zase dost magie, můj strach polevil. Věděl jsem, že už není malým dítětem, že se dokáže s přehledem ubránit sám, aniž by někomu ublížil. Když ale dorazil až k Esquilienovi, raději jsem hned chmátl po jeho zápěstí, abych ho zastavil. Já věřil, že je přítelem, i když jsem chápal, že Cassius může být stále ukřivděn z toho, co se odehrálo tu osudnou noc. Nechtěl jsem však, aby Esquilienovi ublížil.

„Takže i lidé už o něm vědí…“
Dobře jsem si uvědomoval, co to znamená. Jasnou záminku k válce, kterou jsem svým chováním tak trochu podnítil, svou touhou Cassia chránit a nechat si ho jen pro sebe. Netušil jsem, ale kam bychom měli jít. Musel jsem tuhle válku nějak zastavit, cítil jsem kvůli tomu velkou zodpovědnost.
„Děkuji ti Esquiliene, za tvou pomoc. Přišla v poslední možné chvíli. Dál to ale budeme muset zvládnout sami. Nepleť se do tohoto sporu, zdiskreditoval bys i svou vlastní osobu a to není nutné. Zvládneme to.“

Zahleděl jsem se na Cassia a sevřel jeho ruku pevněji. Mrzelo mě, že ani tentokrát na mě Esquilien nepohlédl. Ale bral jsem to jako svůj vlastní trest. Nemohli jsme být dál přátelé, nemohl jsem k tomu Esquiliena nutit. Proto jsem raději couvl a otočil se na spoutané muže, museli jsme je zde nechat. Bude jim jistě trvat nějakou dobu, než se osvobodí a do té doby nám to poskytne velký náskok.

Cassius

Fai mne chytil za zápěstí, ale… já doopravdy netoužil Esquilienovi nic udělat. Jen vyslechout si jeho slova, má-li nějaká na srdci. A že kdyby neměl, nepřijel by. Alespoň tak jsem to viděl já.
Fai…, podíval jsem se po něm lehce překvapeně. Věděl jsem, že necítí zášť k tomu muži, jen smutek. Tolik jsem viděl, když mi ukázal své nitro. Přesto mne jeho smířlivá slova překvapila.

Esqulien

Ušklíbl se koutkem úst. Tak nějak ironicky, řeklo by se. Zdiskreditoval? A co myslíš, že jsem právě udělal? Nemyslíš, že jsem teď ten poslední, na kterém záleží?
Bylo to poprvé a on věřil, že naposledy, kdy se na svého bývalého milence podíval.
„Jděte už.“ Věřil, že je nemusí pobízet, aby si vzali jejich koně. Sám toho svého přivolal hvízdnutím, vyhoupl se do sedla, přelétl je posledním bezvýrazným pohledem a odcválal podél břehu jezera vstříc své vlastní odpovědnosti.

Cassius

Sevřel mou ruku pevněji a já mu stisk opětoval. Cítil jsem již zdravé teplo jeho těla a značně se mi konečně ulevilo po té situaci, která nastala. Mágovi s rudočernými vlasy, který nám přispěchal na pomoc, leč k tomu neměl žádný přímý důvod jsem věnoval poslední vědoucí pohled, když odjížděl.
Draci dřív žehnali těm, kteří byli důležití.
A tak i ty přijmi mé požehnání,
Esquiliene Gel’Maene,
láska k tobě znovu přijde
až nejméně o nic budeš stát…

Otočil jsem se na Faie a ucítil znovu touhu ho políbit. Ovšem i když bylo zřejmé, že naši věznitelé budou ještě nějaký čas v šachu, neměli jsme čas, který bychom mohli ztrácet.
Usmál jsem se a pohladil ho po tváři.
„Děkuji ti.“ Že jsi se mě zastal… Dodal jsem už jen v myšlenkách, byl čas se vydat dál…

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 34)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 19
Píše se rok 2100. Zlatý věk již dávno minul. Po třetí světové válce, která...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Sběratel má svého motýlka! S radostí téměř extatickou pozoruje nejnovější...
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 9
Protáhnu se a zívnu. ,,Už jsi vzhůru?'' ozve se mi u ucha hlas. Otevřu...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
„Ha! Ty potvoro jedna, kdes byl?!“ Princ na Felixe nevědomky zakřičel na celou...