Ne, 10/12/2017 - 15:45
4

Věnování: 
for Armiger

JEREMY

Slyšel jsem tlumený výkřik z jednoho starého pokoje na konci zeleně vytapetované špatně osvětlené chodby a otočil jsem pohled vystrašeně tím směrem! Netušil jsem, co se děje, ale občasné rány do stěn mě znervózňovaly stále víc a víc. Ani nevím, co mě k tomu zvuku táhlo, ale prostě jsem se rozhodl udělat pár kroků k těm shnilým dveřím.

Bylo to celé divné, prostor kolem mě byl tak velký a všechno se zdálo vysoké a nepolapitelné. Cítil jsem se prázdný a hladový. Na okolí jako bych se díval zespoda. Zvláštní úhel, viděl jsem dokonce i každý kousek chlupů či jiné špíny na hnusném šedém koberci.

Copak jsem si kleknul? Ne, vždyť cítím paty na zemi. Navíc jsem něco mačkal v pravé ruce, ale nepodíval jsem se co, kvůli strachu odvrátit oči od dveří a hluku. Polkl jsem těžkou slinu a hodně se snažil nevnímat všudy přítomný chlad na kůži.

Natáhl jsem levou ruku k vysoce umístěné rezavé klice a opatrně jsem ji bez zaváhání otočil dolů, což zatáhlo jazýček v západce a dovolilo mi to otevřít dveře, za které jsem se navzdory strachu toužil podívat. Otevřel jsem je jen na tolik, abych mohl na krok proklouznout dovnitř a zjistit, co za křik jsem slyšel. Oči mi padly na první hýbající se věc a rozevřely se dokořán jako u kočky, která zahlídla svou kořist.

Nechápal jsem situaci před sebou.

Byl tam prostě vysoký muž, který se celým tělem opíral o mladou ženu, která ho objímala. Nebo jsem si nejdříve myslel, že jde o ženu. Zamrkal jsem a pečlivěji si ji prohlédl. Byla to starší dívka, kterou jsem potkával na chodbě cestou na oběd, a kterou jsem vždy viděl jen v sukni. Celé odpoledne jsem jí neviděl, ani na oběd nepřišla, což ale občas udělala. Asi neměla hlad nebo… chodila sem.

Začali se na sebe tisknout víc a pak zase oddalovat. Nerozuměl jsem jejich pohybům, a když jsem byl odhodlaný se zeptat, ozvalo se opět to přiškrcené vykřiknutí z dívčiných úst!

Bolelo jí to.

Musel jí ubližovat, protože jsem jasně viděl její bolest, kterou projevovala střídavým, někdy tlumeným křikem. Najednou ze mě spadlo napětí, strach a nechápavost. Jako bych teprve teď věděl, co musím udělat. Udělal jsem krok dozadu a pomalu za sebou přivřel hnusné dveře. Pak jsem se co nejrychleji rozeběhl k ředitelně!

 

****

 

Prvních pár minut jsem byl zmatený a taky dost vyděšený. Kdo by nebyl, kdyby se probudil v cizím malým pokoji v cizí posteli, kterou nepoznává a navíc není celá ze zlata jako zbytek domu. Teda, ne že by se mi to stalo poprvé, ale o to víc ve mně pulzoval strach. Obzvlášť pak potom, co jsem při pomalém sednutí mezi půlkami pocítil známé lepkavé blaho a menší štiplavou bolest. Podepřel jsem si rukou hlavu a promnul si čelo. Vcelku rychle jsem si vzpomenul na včerejšek a na to všechno, co bylo vyřčeno a provedeno mnou i jím. Polilo mě proti mé vůli celoplošné horko a moje tvář okamžitě získala rudé zbarvení podobné povrchu Marsu.

Ten pocit plnosti mi zaplil hlavu a samozřejmě i jinou mnohem přízemnější část těla. Vzdychl jsem a zakryl si rukama výhled na neznámou místnost. Snil jsem o tom už nějakou dobu, ale skutečnost mě dostala úplně na kolena. Přes to zlé a sobecké provedení, jak jsme k tomu konečně došli, se mi to líbilo. Hodně líbilo. Jako myslím náš sex.

Jeho vzrušené napůl nahé tělo mi na dvě sekundy způsobilo zástavu dechu. Bože, už v tu chvíli jsem to skoro vzdal. Naštěstí mě zradilo jen půl těla. Od pasu dolů jsem se tudíž už nedokázal bránit, tam už jsem byl jeho. Kolena šla tak snadno od sebe a pánev se posouvala proti té jeho tak provokativně sakra, že jsem se ani nedivil jeho nadrženosti. Sakra, byl jsem vážně jako nedočkavá děvka!

Tuhle další mnohem lepší zkušenost asi ani jeden z nás nebude schopnej přejít. Rozhodně né tak dobře jako tu první, ze který si ještě pořád nepamatuju takovou půlku. Ale to teď nebyl hlavní problém dne, tak to ještě nechám uležet, vzpomínky se stejnak vracejí, kdy se jim zachce. Ne-li vůbec.

A vůbec, co to bylo za divnej sen?

Běžně se mi nezdá o sexu cizích lidí. A už vůbec je přitom nepozoruju ze spodu. Copak mě vzrušuje úhel pod sto deset centimetrů. Takový lidi ani neznám a trpaslíka jsem po Yokohamě taky pobíhat nikdy neviděl. Navíc tady nežijí ani…

Moment!

Vždyť tu malý lidé žijí! Žijí tu, ty pako! Dospělý a celý zbytek světa jim jen říká děti.

No skvělí. Ani nepoznám, že jsem ve snu za dítě! Ale proč jsem byl vlastně ve vlastním snu za dítě? A proč jsem se díval na typickou sexuální scénu a nedokázal jí ani identifikovat? Možná to nebyl sen, možná to byl útržek z paměti, kterou jsem zahodil. Při všem co se teď děje si vzpomenu na něco takového. Zajímavý, tahle mysl. Když si vzpomenout chceš, nejde to a pak, po nějakém náhlém otřesu najednou blik, a víš všechno předtím. Jen né to, co bys chtěl v tu chvíli.

 

„Už si vzhůru?“ Optal se hedvábný přívětivý hlas a já cítil klid, který se mi jeho zásluhou rozlil po celém napjatém těle. Zvláštní. Trochu mi připomínal rodiče, kteří ho kdysi používali, když jsem spadl ze stromu nebo přišel domů úplně promočený. Otočil jsem jemně hlavu za tou osobou a úlevně jsem se usmál od ucha k uchu. Nikoho bych zrovna teď raději neviděl, ale tenhle chlap byl výjimka. Nejoddanější a nejmírumilovnější občan v tomto domě, jehož služby byly tak nějak určeny mě a tomu nadrženýmu idiotovi. Nic neříkal a tak jsem se rozhodl rozdmýchat jeho obavy o mou psychiku.

„Ha. Můj typ byl správný.“

„Jaký typ?“ Zeptal se a zřejmě potěšen mou klidnou reakcí mi úsměv vrátil. Pomalými kroky přešel k posteli a pomohl mi do pohodlnějšího sedu. Naplácal polštář za mnou a já se tak mohl lépe uvolnit a pokračovat v rozhovoru, který byl zatím tím nejlepším za tento týden.

„Že jsem ve tvém pokoji, Masahiro-san.“

„Žádný typ si do teď neměl,“ oznámil klidně a nezapomněl dát do své řeči trochu ironie. Díval se na mě tím svým gentlemanským úsměvem a čekal, kdy se mu jako správný malý kluk přiznám k imaginárnímu činu, o kterém jsem prve lhal. Ach jo, takhle dlouho tuhle propalovačku nevydržím, to si jí všichni sluhové cvičí na nějaký akademii, či co? Holá, žáci! První hodina, profesionální utlačování pohledem na vaše budoucí páníčky! To snad přijde vtipný jen takovýmu idiotovi jako jsem já.

„Ne, neměl,“ přiznal jsem asi po deseti minutách ošívání a drbání ve vlasech, které byly tak mastné, že bych s nima mohl celý den stáčet olej do láhví. Továrna na potraviny by mi sekla. Masahiro mi podal nějaký lék v zelené lahvičce, se kterou předtím mírně zatřepal.

„Na, vypij to, prosím.“

„Pro tebe vše.“

„Jak ti je?“ Řekl po dalších pěti minutách, kdy mě mírně pozoroval a snažil se zjistit můj emocionální stav. Nedával jsem mu to za vinu, byla to tak nějak jeho práce. Snad mě ale brzo přestane tak vroucně sledovat. Skoro si připadám jako jeho dítě, i když takhle se stará i o Renyho. To mě trochu štve, být na stejné lajně zrovna s ním je trochu na nervy jdoucí. A možná né jen trochu.

„Není to Hawai, ale Hiroshimu už jsem zažil, takže…“

„Chápu.“

„A… jak je za nepřátelskou linií?“ Odvážil jsem se zeptat na to, co mě zajímalo, ale nepodíval jsem se Masahirovi do očí. Nechtěl jsem ho na tohle téma vidět, jeho pohled jsem znal. Tvářil se tak občas, když si myslel, že ho nikdo nevidí. To zklamání smíchané se vztekem a lítostí, mi ubližoval.

„Ještě jsem u něj nebyl.“

„Oho, v něčem mám přednost. To se mi líbí.“

„Měl bys ještě chvíli odpočívat. Nevadí, když neusneš, jen prostě lež,“ řekl ještě, když si uvědomil, že mi je fajn po všech stránkách. Pak vstal a přešel ke dveřím, které otevřel.

„Dobrá. S tím nemám problém.“

 

Nejdřív jsem spát nechtěl, ale postupem času, při zírání na protější zeď, mě nějak přepadla únava. Modlil jsem se, abych se podvědomě nevrátil k předchozímu snu, který nebyl moc povzbudivý. Naštěstí se mi to podařilo a já tak před očima neměl nic jiného než tmu zavřených víček.

 

****

 

Náhlé světlo se rychle měnilo na tmu a mě tak chvilku trvalo rozeznat, kde jsem a s kým tu jsem. Stály nade mnou čtyři dívky skoro dospělé a jedna z nich byla ta blondýna, kterou jsem se snažil zachránit od bolesti od toho muže. Ona jediná stála opodál a rychle agresivně gestikulovala na ty ostatní.

Opět jsem nechápal.

Z další výměnou světla za tmu mi ale došla další věc.

Bolelo to. Ta každá změna na tmu strašně bolela. Bylo to jako rána z děla.

Prostě bum, světlo a bum! Co mi to dělají? Bolí to stále víc a víc! Nechte, nechci!

Nešlo je zastavit, ale nevěděl jsem proč. Snažil jsem se dostat od nich, ale stále jsem nemohl pryč. Začal jsem panikařit ve chvíli, kdy jsem ucítil silný stisk na obou zápěstích.

Ony mě držely! Přidržovaly mě, abych nemohl utéct. A abych se nemohl bránit.

Další změna osvětlení mě zabolela nejvíc ze všech a mně se stočil pohled na strop.

Další bolest přišla s velkou dámskou nohou!

 

****

 

Tak zpocený jsem se ještě neprobudil! Dokonce jsem i dost zrychleně dýchal! Pyžamové kalhoty se mi proměnily na plavky a úplně se do mě zařezávaly. Copak je dělají s funkcí neoprenu? Zaručujeme, že vás stáhneme, když se namočíte, blabla. To by byl slogan na tričko. Super, děsím sám sebe ještě víc, než při tom prvním divným snu. Co to jen sakra bylo?! Takhle mokrej nebývám ani po fakt úžasným sexu! Nehledě na to, že teď se mi ani nic pornografickýho nezdálo, jako že poslední dobou jsem na to dost trpěl. Bože, co ještě přijde,… což ber laskavě jako řečnickou otázku, jasný.

Už nechci spát.

Vážně nechci! Další debilní sen z minulosti fakt nevydržím! Sakra, jako bych toho neměl dost na řešení, ještě mě bude pronásledovat nějaká podivná a tolik vzdálená minulost. Tyhle přízraky jsou opravdu na nic, nedají vám nic a ani od vás toho moc nezískají, teda pokud se neživý nejistotou. Tu tedy u mě způsobily jednoznačně. Ale dost už těchhle nepatřičných kravin, které mě stejně neposunou dál. Jako že se ocitám stále na tom samém bodě. Už přemýšlím o blbostech a to o velkých blbostech, které zůstanou blbostmi i když je zapomenu. Alespoň si to myslím.

Tak a dost sakra!

Čum na tu blbou stěnu nad sebou a nepřemýšlej!

Prostě nedělej nic, jako vždycky.

Teď bych si měl přečíst nějakou motivační knihu se všemi jejich chytrými radami. Možná by mi jedna z nich poradila s mých životem a jak ho dál vést. Jo, nějaký to bojovný heslo do každodenních strastí by se mi hodilo to bezesporu. Ale jaký že jo, skoro všechny radí lásku, ale v mém případě je právě láska hlavním problémem. To jsem si ale nikdy neměl přiznat sakra. Ale co už, kašlu na to, zamiloval jsem se a basta no. Sice trochu nesprávně ale na tom moc nezáleží. Srdce mě holt jako vždy dostalo do průseru, což už se mi dlouho nestalo. Ale slogan, kde se pojí srdce se slovem průser, by se mi fakt líbil. Takový zřejmě ale budu hledat dlouho a nekonečně.

Vzdychl jsem a natřepal si peřinu. Potřeboval bych si něco ověřit, ale vůbec nevím, jak toho docílit. Po detailním prozkoumání Masahirova pokoje jsem zjistil, že mi nic ze sortimentu k snazší chůzi nepomůže. Bože, copak tu má jen čisticí prostředky a haldy dek? Připadal jsem si spíš jako v kumbále ale přepychovém kumbále. Asi mi nic jiného ale nezbývá, než počkat na majitele místnosti a jeho zpravodajské informace. Ale stejně bych raději dal přednost vlastnímu pátrání a vyzvídání. V tom se moje znalost psychologie vždycky dost hodila. Ušklíbl jsem se proti své stávající vůli a podíval se na lakované dveře, které byly stále zavřené pevně na kliku. Tohle bude ještě na několik dlouhých minut a tím nemyslím jen čekání. Stále jsem cítil ten proklatý zadek. Stejně nechápu, proč se tak čertí vždyť dostal, co tak dlouho chtěl. Tak ať už zmlkne, protiva!

To, co jsem si chtěl ověřit, bylo vcelku jasné.

Jak je na tom ten idiot sakra?!

Odvaha přišla nečekaně a celého mě pohltila. Co tím myslím? No, zase jsem usnul. Naštěstí se mi nic nezdálo a já zřejmě padl jen únavou, kterou jsem si způsobil vehementním koukáním na stropní výzdobu. Tak v křeči jsem ze snů ještě nebyl, ale měl jsem štěstí, že to rychle vždy odeznělo.

 

****

 

„Máte chvíli?“ Položil jsem přímou otázku hned další ráno a to v kanceláři velkého bosse všech upírů, který se zrovna prohraboval v žlutých a zelených složkách. V tomhle to neměl lehké, přiznávám. Ani nevzhlédl a ukázal krátce vztyčeným ukazováčkem na volné křeslo naproti svému stolu. 

„Prosím, posaď se.“

„Hádám, že už to víte,“ pokračoval jsem klidně a byl šťastný, že dneska už své pozadí tolik necítím a tudíž sebou nemusím tahat nafukovací polštářek jako kdysi. Yamagata podepsal dva další papíry a pak ke mně zvedl pohled, který dost jasně říkal, že ví vše a možná i víc. Trochu jsem na sucho polknul, ale jinak byl v pohodě. Nebojím se ho, jen vím, že bude něco chtít na oplátku. Toho už trochu jo.

„Nic podrobného, ale očividně si přišel vyjednávat.“

„Ano.“

„Vím, co chceš a hodlám ti to povolit pod jednou podmínkou,“ řekl jen a bylo zřejmé, že už si celou situaci perfektně promyslel. Já ale na tom byl stejně, takže jsme si neměli co vyčítat. Pokýval jsem hlavou a trochu se narovnal, čímž jsem chtěl dát najevo smíření a ochotu.

„Jak jinak. Tak co to bude?“

„Pracovat budeš v naší firmě na místě, které ti přidělím.“

„S tím nemám problém,“ odpověděl jsem a trochu si oddechl. Přeci jen jsem čekal mnohem horší podmínky a tohle zase není zlé. Když nic jiného skvěle si přivydělám.

„Dobrá tedy. Toto si pročti a dnes večer přines podepsané,“ oznámil mi a podal mi jedny zelené desky, ve kterých bylo snad třicet popsaných papírů. To mám tedy dobrou četbu na oběd. Rozhodl jsem se ale, že si nepatřičné poznámky nechám pro sebe a zvedl jsem se k odchodu.

„Jistě.“

„Takže zítra,“ řekl mi Yamagata a na jeho ledové tváři byl znát opravdu malý úsměv. Normální člověk by si ho ale nevšiml, to už je asi můj defekt získaný při životě v tomhle baráku.

„Zítra… Díky,“ poznamenal jsem a odešel směrem k druhému salónku, o kterém jsem věděl, že tam Ren nikdy nechodí a tudíž tam budu mít klid na tenhle štos nařízení a zákonitostí. Tohle opravdu znamená všechno nebo nic, napadlo mě, když jsem si přečetl podmínky a náplň mojí budoucí práce.

 

 

Dodatek autora: 

Jak je to na straně Jeremyho :-) na co si pod vlivem chaotických pocitů vzpomene :-)

4.846155
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 15
 Probudil mne vzbudil rachot klíčů v zámku... Takže jsem donutil své tělo...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Máma už hodinu předem vyhlížela z okna, aby viděla mého nového partnera, jak...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Vejdeme do převoněné místnosti, kde si v kukani hoví starší babka, která...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 1
Kapitola 13 „Prosím, vaše káva. A tady něco pro vaši malou princeznu,“ mrknu...