So, 20/01/2018 - 23:04
13

Věnování: 
for Armiger

REN

Políbil mě!

Prostě políbil a to z čista jasna! Byl jsem z toho faktu úplně mimo pár minut a nedokázal jsem vůbec zpracovat, co se kolem mě děje. Zmatený a omámený. Připadal jsem si jako Dante, který zrovna sám procházel očistcem a čekal, kdy se objeví brána do pekla. Kde je sakra ten básnickej debil, když ho člověk potřebuje? Nikde, ve své chvilkové fantazii, jsem ale Vergilia nezahlédl. No co, do ráje se mnou stejně nesmí, pohan jeden pitomej. Jestli se tam vůbec k tý kráse nebeský dostanu.

To je na hovno!

Celý tohle je na hovno! To, jak se cítím… je na hovno.

Sakra, tohle nemůže být pravda. Tohle se neděje. Nemůže se to dít. Ne mě! Ne mě…

Ruka mi pomalu sjela na obličej k ústům, kde se zastavila a detailně hladila ještě stále napuchlé rty. Stále rozpálené a vlhké rty… Bože, jak úžasnej to byl pocit.

Tvář mi hořela… hodně hořela, až to nepříjemně bolelo. Bláznivě jsem si je začal třít zpocenými dlaněmi, které se prostě klepali jako zbytek mých rukou. Třel jsem je, ale uhasit nešli, nešlo sakra nic! Trochu jsem si kvůli zběsilosti rozedřel jemné dlaňové polštářky a pak jsem bezmocně přestal. Přestal jsem a nechal je hořet. Už jsem nemohl, jednoduše to bylo jedno. Jen ať pálí, jen ať mi rozechvívají srdce. To hloupý srdce, teď rychle tlukoucí. I když je jasný, že právě to hloupý srdce mi založilo požár v obličeji… i to ostatní, co právě běhalo mým tělem. To mi ale ne a ne dojít. Ta informace nechtěla dorazit do mého mozku a uvědomit tak moje vědomí. A tak jsem jen dál omámeně a ohromeně stál a koukal na vchodové dveře, kterými on odešel.

 

Pomalu jsem se otočil na místě a párkrát těžce zamrkal. Divil jsem se, jak moc mám těžké nohy a jak špatně se mi polyká. Promnul jsem si spánky a zavřel na chvíli oči. Nadechnul jsem se a zadržel dech. Jen na moment a pak jsem dlouze vydechl ten nahromaděný chaos. Ulevilo se mi, trochu tedy, a udělal jsem první krok dopředu. Do otcovi kanceláře jsem se už nehodlal vrátit, ne potom, co jsem si vyslechl za poslední hodinu.

Rozešel jsem se tedy ke svému pokoji, kde jsem zamknul na dva západy. Nechtěl jsem nikoho vidět ani se s nikým bavit. Moje tělo se sice rychle vracelo do normálu, ale moje mysl byla stále jako zamražená lednice. Nemohl jsem si uspořádat všechny důležité myšlenky, a že jich bylo najednou strašně moc a moc, až mi z toho třeštila hlava další hodinu.

Posadil jsem se do pohodlné nastavující židle a opřel si rozbombardovanou hlavu o vysoké opěradlo. Absolutně jsem netušil, co bych měl dělat. Co mám dělat, tak mluvte někdo!

Řekněte mi, co bych měl udělat! Ať je to cokoliv, zvážím to a možná to i udělám. A možná ne. Nevím, teď nevím, jak bych se rozhodl. V celém mém blaženém bytí je teď jeden velký Velký Třesk.

A může za to on. On a nikdo jiný. On, ten blbec sakra! To on může za tohle vše!

On a ta jeho zasraná pusa, která mě tak neúnosně rozpálila.

Nemohl jsem se přes to jen tak lehce přenést, jako přes náš první sex,… a už to za mě dělalo spoluviníka. Tohle ale musíš uznat, blbe povýšenej! To, že je to i tvoje chyba! Tvoje osobní selhání v životě, za který si můžeš sám samotinký. Zvolil sis to a napůl ani nelituješ, už ne. A to proto, že víš, že bys to udělal znovu. Dotknul by ses ho a miloval by ses s ním znovu, i kdybys znal tu na hovno budoucnost, kterou ti to přinese. Udělal bys to všechno stejně i po několikátém přetočení času, což víš, ty nadrženej idiote! Máš to vepsaný v tom pohrdavým pohledu každý den. Nalil jsem si rozklepanou rukou skleničku něčeho silného a kopnul jí nepříčetně do sebe na jeden zátah, přičemž jsem se rozkašlal a hodil v návalu vzteku…, proč tohle dělám,… skleničku o zeď! Střepy se rozletěly všude po pokoji a já popadl celou archivní láhev a obrátil jí do svého podrážděného hrdla!

Nenávidím tě sakra! Nenávidím to, co mě nutíš dělat…

Nenávidím tě, protože mě nutíš tě nezvladatelně milovat.

Saskra! Sakra! Sakra!

Nemůžu. Já už z tebe jednoduše nemůžu. Nemůžu už z toho, co všechno ve mně způsobuješ.

 

Jak dlouho ještě kurva hodlám stát ve sračkách, místo toho, abych ti řekl pravdu?

 

Debilní mužské ego. Teď je jen na obtíž a překonat ho je horší, než přeplavat kanál La Manche. Odvaha ve mně značně pokulhávala. Popravdě bych raději odjel s plavkami a šnorchlem do Doveru, než přijít dobrovolně k jeho prahu s prosebnou zoufalou omluvou. Ta by se v mém případě omezila jen na slova, vrať se okamžitě ke mně, což by neznělo moc jako pokání či že svým činů lituji. Jako, že opravdu lituji, jen nejsem sto to říci nahlas a živému člověku. Tolik k mé ubohosti.

 

****

 

Moje tichá sedící obranná póza se nezměnila ani další den, kdy jsem ji se zamyšleným pohledem předváděl zbytku rodiny na našem týdenním srazu upírů. Štvalo mě, že ani jeho hloupý pojmenování nedokážu odstavit na druhou zapomenutou kolej, ale rychle jsem se smířil s jeho vlivem na mou duši. Musel jsem, jelikož vzteku sám na sebe už jsem měl v sobě nadbytek. Navíc jen lehké pomyšlení na jeho pobavený úsměv, mě nutil zkoprnět a vlčit si rty slinami. Což před těmi aristokratickými ždímačkami nehodlám dělat ani za nic. A tak mi nezbývalo, než vnímat otcovo zrovna nastolené téma a nemizet do svého zvrhlého podvědomí. Začal jsem uvažovat, kde mám plavky.

 

„Tvůj názor, Rene?“ Vůbec netuším, na co se ptal! Otec mě propaloval lehkým pohledem.

„Cože…?“

„Ale, někdo nedává pozor,“ poznamenal Daisuke a nezapomněl se přitom šklebit jako vítěz loterie.

„Očividně,“ řekl Yahiko ale jeho obličej nevykazoval žádnou pohoršenou odchylku. Otec si opět vzal hlavní slovo, při kterém se mě snažil dostat do úzkých, jako bych na to nebyl zvyklý.

„Ty opravdu nevíš, co tu už dvě hodiny probíráme?“

„Jen v kostce,“ odpověděl jsem stroze.

„To u tebe znamená co?“

„Vůbec netuším.“

„Páni, řekl pravdu,“ řekl Shisui a usmál se na mě smířlivě. Skoro to vypadalo, že ví víc než já.

„To je mi úkaz po ránu,“ ozval se znovu posměšně Daisuke, kterého jsem se rozhodl ignorovat. Přesto si nešlo nevšimnout, jak na mě všichni překvapeně civí. Proměnil jsem se snad na králíka nebo co.

„Je ti něco?“ Zeptala se mě matka a už chtěla vyrazit ke mně a osahávat mi čelo. Zarazil jsem jí pohybem ruky a tím že teplotu nemám určitě. Když jsem vstal, měřil jsem to. Uklidnilo jí to jen na půl, její ztrápený pohled mě skenoval stále.

„Jsem v pohodě,… opravdu.“

„Kdysi ti šlo lhaní mnohem lépe,“ řekl Yahiko a stále se mračil, očividně nespokojen se situací.

„Jo, před Jeho érou určitě,“ ušklíbl se Daisuke a dál se bavil. Jsem mimo a tak nechápu nic.

„Co tím sakra myslíš?“

„Že si idiot,“ řekl mi upřímně Daisuke a poprvé za celou dobu se neusmál. To bylo divný.

„Jasnější odpověď tvůj mozek nezvládá, co?“ Poznamenal jsem a začalo mě jejich malé pošťuchování dost štvát. Proč prostě narovinu neřeknou, oč jim sakra jde. Bohužel to pokračovalo ve stejném duchu, kdy celá moje rodina využívala toho, že je na koni.

„Ty si to vůbec neuvědomuješ, že jo?“

„Co jako?“

„Nemocnej až do morku kostí,“ poznamenala Rin a i ona se začala trochu pousmívat na svého tolik prudícího manžela, který se rozhodl dloubnout si ještě jednou.  

„Jo, je v tom až po ten vysokej nos.“

„Jak chcete. Mizím. Na dalším setkání budete možná mluvit víc k věci,“ naštval jsem se a zvedl se k odchodu z téhle pitomé seance, kde si vybrali za oběť božstvu právě mě. Otec mě zastavil na místě větou, kterou se rozhodl vyřknout až, když jsem chytil za kliku a otevřel na chodbu.

„Na něco tak důležitého… Pro tebe důležitého, bys měl přijít sám.“

„Důležitého?“

„Není to tak úplně vidět, takže tě omlouvá tvoje dysfunkce hrudi,“ poradil mi otec a názorně si poklepal na svoje plíce. Já v tom ale žádnou radu neviděl a tak jsem jen dál nespokojeně hleděl do všech těch vševědoucích párů očí. Už by toho měli nechat a říct mi o co jim vlastně jde.

„Navíc se to špatně hledá i normálním lidem,“ dodala matka a trochu se pousmála, i když v její tváři byl stále znát smutek a zklamání. Jako z čeho je zklamaná? Nic jsem neudělal.

„Jestli jsem něco posral ve své přidělané práci, tak už sakra někdo vyklopte co?!“

Čekal jsem poměrně dlouho.

Skoro celou minutu, kdy se otec jemně podíval na matku a pak zpět na mě.

„Celý tento rozhovor nikdy nebyl kvůli práci, Rene.“

„A kvůli čemu tedy?! Co je pro vás důležitější než podnik a akcionáři?!“

„Přeci ty.“

„Já? Nechápu.“

„Si úplně mimo, víš to?“ To znělo skoro starostlivě. To nebývá běžné, ne u něj. Na chvilku mě to rozhodilo, než jsem se opět dostal do své osoby, která už sakra chtěla znát odpověď.

„Úplně ne, když vnímám všechny vaše blbý keci.“

„Nech toho. Moc dobře víš, o čem mluvím.“

„O čem jako?“ řekl jsem upřímně a naštvaně. Otec zaváhal.

„Je… je možný že nelžeš.“

„Jasně že nelžu sakra! Proč bych mě…?!“

„Aha. Promiň, moje chyba,“ přerušil mě a mávnul lehce rukou. To mě propouští nebo co. No skvělý, to jsem to dopracoval, už jsem součástí služebnictva nebo co? Odcházím a nezajímám se.

 

****

 

Už když jsem zalehnul do postele ten den, objevil se druhý problém. Nemůžu spát. Vůbec, ani s prášky nemůžu zabrat, což už začínalo být vážný. Pokud nejsem opilej, nestává se mi to. Co se to sakra děje s mým dokonalým světem. Vypadl mu snad někde šroubek, nebo povolila matka. Co bylo špatně, když už se bortilo i obyčejné spaní a snění. Tohle nebude jen tak jednoduchý.

 

Co vlastně způsobuje, že nemůžete spát?

Je to stres nebo je zatím něco víc. Víc mimo tělesného než tělesného. Nějaký blok nebo zeď, kterou váš mozek nechce najednou překvapivě přelézt. Vždyť jí přelézá pravidelně každý den a další den, tak v čem jsou ty zvláštní dny takovým problémem?

Může za to i strach? Nebo blížící se pocit známé vzpomínky na bolest. Možná to tak je, do jisté míry jistě. Tzv. obranný podvědomý mechanismus, který nás chrání před tím, co znovu v duchu zažít nechceme.  A sny jsou bohužel někdy svévolné a unikají do neznáma. Někdy i bolestného neznáma, kam nechceme, ale musíme. Prožívat takový sen je nepříjemné a matoucí, že by proto moje tělo nechtělo utlumit svou vědomou obranu? Všechno je možné.

Teď už to vím a nikdy se tomu výroku smát nebudu. Vše je možné. Naprosto vše, včetně nesmyslné a nesnadno pochopitelné lásky k debilům. Cokoliv je na tomhle místě možné.

Svět nesvět. Osud neosud. Vše se stane, když to chce!

Ani já se svou mocí a penězi tomu nezabráním.

Což je vlastně tak trochu dobře. Nechtěl bych žít ve světě, kde je možné vykoupit vše penězi. Možná jsem kdysi chtěl, ale teď už nechci. Asi má na to vliv moje stávající nepochopitelná situace, kterou si nedokážu přiznat ani v podvědomém rozhovoru.

Jsem v háji. Totálně psychicky v háji.

A nejen to.

Všichni kolem mě to vědí.

A když myslím všichni, tak opravdu mluvím o všech včetně služebnictva.

Dokonce i tu debilní příčinu.

Tu zasraně debilní všudypřítomnou příčinu, která už tu nebydlí.

Asi budu zvracet. Jo, už jdu zvracet!

 

****

 

Uplynulo pět dní. Žádný telefon ani pesimisticky lazená správa nepřišla, a to z žádné strany. Ani tajná přes služebnictvo, jako že by se pomstili špatnou kávou nebo hodně osmaženým toustem, ale ani od rodiny či tisku. Jejich vtipy a posměšky prostě ustali. K mému překvapení o tom vážně nepsali v žádném bulvárním časopise, což mohlo znamenat pár důležitých malých věcí. Jen jsem ale hádal. Zřejmě se můj otec vrátil k menšímu podplácení, anebo se postaral o to, aby odchod černé ovce z rodiny upírů nikdo nezaznamenal. To bylo pravděpodobnější a reálnější.

 

„Pořád zasněný?“ Zeptal se mě bratr a posadil se vedle mě do hlavního salónku. Očividně si chtěl popovídat a přitom proklepnout mou duši a mysl. Bylo mi špatně už dva dny, a tudíž jsem neměl moc náladu na dlouhé poučné rozpravy, ale řekl jsem si, že dnes udělám výjimku. Odložil jsem noviny, které jsem stejně nečetl a zadíval se na jeho nový oblek.

„Chceš něco?“

„Matka má starost. Chodíš jak tělo bez duše.“

„Tak jsem vám přišel i před tím ne.“

„Předtím to byl projev čisté arogance a ignorace ke všemu.“

„Aha, v tom je rozdíl?“

„Velký,“ přiznal a trochu se smutně pousmál. Bože nesnáším tenhle jeho pohled plný mateřského citu a ochoty pro mě skočit pod rozjetý nákladní vlak. V hlavě mě na moment píchlo a já přivřel oči.

„Tak už mluv, ať to máme za sebou.“

„Proč vůbec nebojuješ?“ Zeptal se na přímo a já překvapeně zamrkal.

„Za co jako?“

„Za to co chceš.“

„Já mám všechno.“

„Jistě, zapomněl jsem na tvou zbabělost. Proto si nechal kreslení,“ oznámil a ve mně jako by uhodil velký a čerstvě nabitý blesk! Otevřel jsem do široka oči a s pohledem na něj pootevřel pusu, jako že něco řeknu, ale když jsem zahlédl jeho pobavený úsměv, zase jsem je rychle zavřel a odfrkl si.

„…?!“

„Vypadáš překvapeně. Sis myslel, že to nikdo neví.“

„Možná… Každý zapomíná,“ přiznal jsem nakonec bez debat a sklonil unavený pohled k novinám, na jejichž titulní straně se velkými červenými písmeny psalo:

Máslo řídí dějiny Japonska! Obchody zavíraly až po vyprodání nedostatkového zboží!

Yahiko se podíval tam co já a úsměv ho přešel.

„Pořád si sem tam tajně něco čáráš do zeleného notesu v druhém šuplíku. Jeden čas si ho dokonce přilepoval zespodu postele. Dobrá schovka.“

„Kdykoliv ho otec našel, zeřezal mě a vše na co přišel, roztrhal. To si snad taky pamatuješ.“

„Udělal si to víckrát, takže ano.“

„Už nekreslím,“ oznámil jsem příkře a pohlédl zpět na něj. Moje odpověď ho nenadchnula, ale očividně ani nepřekvapila. Tak alespoň na tolik mě zná, už jsem začal mít strach.

„A co těch posledních patnáct obrázků, který se týkají…?“

„Fajn! Pár jsem jich… nakreslil,“ přiznal jsem, rázně vstal a přešel jsem k jednomu velkému oknu, ze kterého bylo perfektně vidět na celou hlavní zahradu a bílý velký altánek. Bylo jasný, že tím jsem skončil a už nic jiného slyšet nechci, ale tak jsem to pochopil jen já. Bylo to tak nějak zbytečné.

„Chybí ti?“ Ozvalo se najednou velmi lehounce od sedačky, kde jsem seděl. Neotočil jsem se.

„Sešity ne, ale tužka mi dochází.“

„Nechceš mi odpovědět nebo nevíš jak?“

„Vím moc dobře jak,“ prsknul jsem vyčerpaně a trochu svěsil ramena.

„Ale nechceš to říct nahlas.“

„Nechci to říct tobě.“

„A co takhle jemu?“

„Na to už je pozdě,“ poznamenal jsem tiše a položil si čelo o vyleštěné sklo okna. Bratr se postavil.

„Ale není. Jen ses přesvědčil o tom, že bojovat je zbytečné.“

„A není?“

„Pokud ano, tak si vážně idiot,“ řekl mi bratr a položil něco na stolek vedle novin, přičemž se hodně snažil, abych si toho všiml. „Nechám ti tu pár papírů od otce. Přečti si je a založ.“

„Fajn,“ poznamenal jsem jen a dál sledoval krajinu za oknem. Altánek už by chtěl zase přetřít, barva se na pár dost viditelných místech odlupovala. Ale vždyť je to vlastně jedno. Bouchnutí velkých dveří mě ujistilo o mé samotě a tak jsem se s těžkými kroky a knedlíkem v krku vrátil k novinám. Otevřel jsem tenkou složku vedle nich a hned sjel unavenýma očima k vytištěné adrese nového bydliště. Stálo tam středními písmeny: Tachibana 100b, Asahi Ward, Yokohama. Nadechl jsem se a dlouho hleděl na těch pár slov, na které jsem ani při výdechu nedokázal nemyslet.

 

Dodatek autora: 

Další část příběhu v podání arogantního Rena :-D rozhoupe se nebo bojovat bude jen sám ze sebou :-)

4.88889
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 18)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Bylo mi jasné, že mě poznal. Nemohl jsem jakkoli identifikovat odkud, mohl...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 9
Miestnosť bola osvetlená iba slabými žiarovkami.  Steny lemovali vysoké...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Rozevřu dveře do nového bytu a z těžkých oddechem položím dva cestovní...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Petr seděl vedle Jira v autě na D10 a marně si lámal hlavu, kam ho to veze...